Na nudy

Na nudy    

Stojím po pás ve vodě a čekám, až se vyrovnají teploty. Postavu po mé pravici registruju jen periferně, neboť nemám žádný důvod věnovat jí svoji pozornost. Podívám se na ni, až když se pohne. 

Asi pětadvacetiletý útlý muž hbitě vykročil a s pohledem upřeným na horizont, se ponořil až po ramena, jako by se chystal plavat. Místo toho udělal ještě jeden dlouhý krok a dobře vyměřeným pohybem mi prohrábl bobra. Zároveň se prudce odrazil od dna a plave pryč.

Nečekaný útok na moje intimní partie mě vytočil do běla. Jsem ale příliš rozpařená na to, abych hned skákala po hlavě do vody, a tak jen mlčky stojím a rozzuřeným pohledem hodnotím úchylákův styl. Jeho záškolácká prsíčka ve mně nabudí pocit převahy. 
Tak ty mně neutečeš, blbečku!

Pomalu se nořím do větší hloubky a přemítám, jestli by utopení tohohle ubožáka mohlo být hodnoceno jako přiměřená obrana. Pak vyrazím.
Mám pro tebe něco lepšího, chlapečku. Postarám se, abys na tenhle den nikdy nezapomněl!

Dostihnu ho po pár tempech. Připlavu k němu tak blízko, aby na mě nedosáhl a vší silou mu kopu vodu do obličeje.
„Co si myslíš, ty hajzle?“ řvu na něj z plných plic. „Debile úchylnej! Ty si myslíš, že si můžeš strkat ty svý zasraný pracky, kam se ti zlíbí? Tak to se mýlíš, chlapečku! Na takový, jako seš ty, mám extra elixír! Ten tě z toho vyléčí. Neboj!“

Zaskočeně se otáčí, aby unikl mému vlnobití, a snaží se uplavat. Míří do středu písáku.
Nepochopil ještě, že on mi uplavat nemůže.

Jediným kopem s ním srovnávám krok, a dva metry od něho plavu po jeho boku a pokračuju ve řvaní: „Ubožáčku maličkej, maminčin mazánku! Nemá ti ho kdo popotáhnout, chudinko? Co kdybych ti za něj zatahala já?! A podržela ho tak dlouho až ti dojdou bublinky! Co? Líbilo by se ti to? Hnusáku?“
Mladý muž viditelně zbledl a začíná zmatkovat. Uvědomil si svou chybu a obrací ke břehu, ale jeho pohyby jsou čím dál nervóznější.

Zabrzdím a nechám ho plavat. Můj zuřivý vztek se přetavil v ledový klid. Tiše sleduju, jak si opakovaně loká. Napadne mě, jak překvapivě snadné může být někoho doopravdy utopit. Nedotkla jsem se ho ani prstíčkem. Dokonce jsem se k němu nepřiblížila ani na délku natažené nohy. A on tady lapá andělíčky! 
Css! UTOPEN  SLOVEM
Ještě abych tě tak musela zachraňovat, debile.

Udělám dvě líná tempa a znovu zabrzdím. V pohotovostním odstupu plavu přesně v jeho stopě. 
Teď ho opustit nemůžu, co kdyby se vážně topil, blbec. 
Kroutí hlavičkou jako vyděšená krysa, ale držím se mimo jeho zorný úhel.

Pomalu se uklidňuje. Možná si myslí, že už je z toho venku, chuďátko. Je mi ho skoro až líto. 
Nemám to zabalit?

Ale ne! První slovo platí! Slíbila jsem mu nezapomenutelný zážitek a sliby se maj plnit! 
Sorry, hošánku. Dneska to slízneš za všechny šmátraly, který jsem v životě měla tu smůlu potkat!

Podle pravidelných temp usuzuji, že se mu už vrátila ztracená sebedůvěra, kterou předvedl při našem seznámení. Teď už mu chůvu dělat nemusím, ale blížíme se ke břehu a tak nemá smysl, abych svou pozici měnila. Zůstávám v závěsu a pomalu zkracuju vzdálenost.

K mému úžasu si pro výstup z vody vybírá nejhustěji obsazenou část pláže.
„Css! Nadrženej a blbej,“ odfrknu si.
Udržuju formaci až těsně ke břehu. Přesně v okamžiku, kdy se postaví nohama na dno, se rozječím: „Podívejte se na něj! Je to úchylák! Vošahává ženský! To je von! Ten černovlasej! Co teď leze z vody!“

Kluk se vyděšeně ohlédne a pak začne utíkat. Máchá rukama a zoufale se hrabe z vody. Postupuju za ním, ukazuju na něj celou rukou a při tom řvu: “Tendle ten mě vošahával! Je to úchyl! Pořádně si ho prohlídněte!“
V panice klopýtá, klouže po mokrém břehu zpátky do vody a s hrůzou v očích se znovu ohlédne. Na tvářích a krku mu vyskákaly ošklivé červené fleky. Okamžitě to použiju proti němu. 
„Ten s tím flekatým ksichtem! Vošahává ženský! Dejte si na něj pozor!“

Konečně se vyškrábal na trávu. Splašeně přeskakuje deky a kličkuje kamsi do středu pláže.
Je nepopiratelným faktem, že na zemi bych ho nedohnala. Jenomže můj silný hlas je stejně rychlý jako jeho nohy. 
Procházím mezi dekami, stále na něj ukazuju přes celou pláž a na plný pecky vyřvávám přesný popis toho, co ten můj úchyl právě teď dělá.
„Támhle je úchylák! Vošahává ženský! Ten s těma flekama v ksichtě! Ten, co si balí kostkovanou deku! Pořádně si ho prohlídněte!“

„Nechcete zavolat policii?“ Nabídne se zachovalý pětapadesátník s mobilem v pohotovosti.
„Ne,“ zavrtím hlavou a uculím se, „tohle bude stačit.“
Zatváří se, jako by si myslel, že pohovor s policií by možná byl pro mladíka milosrdnější, ale pak to nechá plavat.
No, pro mladíka zcela jistě, taťko. Ale pro mě ne! Ty asi dceru nemáš, co? A navíc si myslím, že TOHLE bude mít daleko spolehlivější výchovný účinek!

Naberu vzduch do plic a hlasem lodní sirény se znova rozječím: „Paní, támhle ten flekatej vošahává ženský! Vidíte?! Ten co si oblíká ty modrý trenky! Dejte si na něj pozor! Je to úchyl! Tady ten s tou modrou taškou, co utíká pryč!“

„Hajzle! Už se tady neukazuj! Všichni jsme tě viděli!“ řvu za ním na rozloučenou, když v dech beroucím sprintu opouští hranice nuda pláže.

Je po všem.
Rozhlédnu se. Všichni naháči, ležící na dekách kolem, mají zvednuté hlavy a zvědavě se na mě dívají. Někteří s úšklebky, jiní s úsměvy, všichni s neskrývaným zájmem.
Rozhodím rukama. 
„Omlouvám se, že jsem vás vyrušila ze siesty,“ řeknu naprosto klidně, „ale von mě fakt nasral. Když se neumí udržet, tak sem nemá co lízt, no ne?“

„Aspoň budete mít historku pro kámoše,“ dodám pobaveně.
Otočím se, a s pocitem dobře vykonané práce, sledována pohledy nudistů, se spokojeně nořím do chladivých vod Opaťáku.
 
Konečně si můžu v pohodě zaplavat!

.