Kozí ráj

Hrbolatá cesta mu lámala podrážky, ale musel výš a dál a ještě dál, dokud tam nahoře nepadne vysílením. Ztvrdlá lýtka píchala a achilovka se ozvala právě, když už měl dost. Těžce nabíral dech nosem a vydechoval ústy. Soustředěně uklidňoval plíce. Miloval tohle cítění. Tak jo. Odložil vaky s vodou, sedl si vedle stezky a pokrčil kolena. Masírovat lýtka se naučil hned ze začátku, jedině to mu pomáhalo. Zavřel oči a urputně třel nohy do doby, než se uklidnily a přestalo v nich bodat. Současně s úlevou zklidnil i dech. Pak teprve vstal, přehodil vaky znovu přes ramena a pokračoval pomalu v chůzi. Zase to zvládl, usmál se. Přijde den, kdy to dokáže na jeden zátah, sliboval si. V ústech ucítil sůl. Olízl se. Je tady. Stál téměř na vrcholu hory, dole pod ním hučel Tichý oceán, nepřekonatelný ve své obrovitosti. Pokaždé, když ho pozoroval, cítil pokoru až k pláči. Slzy se míchaly se solí a pálily. Nechával je stékat po obličeji a přes mlhu pozoroval vlnobití. Už dávno nepřemýšlel o životě jako kdysi. Tady nahoře myslel na kroky, které musel zdolávat. Jeden po druhém, den po dni.
Opodál zamečela koza. Stála přivázaná ke stromu a vyčítavě pohazovala hlavou k příchozímu. Pořád se ještě bál, aby nespadla dolů. Nerad by přišel o její společnost. Na malém prostranství stála chatrč. Montoval ji skoro měsíc. Stromky vybíral svědomitě, přestože mu nehrozilo odhalení, stejně se choval ostražitě. Když si to po pár dnech uvědomil, byl rád. Něco cítil! Potom přidával další a další činnosti. Stolička, postel, stůl. Neuvěřitelný pocit samostatnosti a pýchy.
„No jo, už jsem zpátky,“ došel až k ní. Uvolnil provaz. Nejdříve se natočila do strany, jako by mu vyčítala výlet, ale nakonec zvítězila zvědavost. Natáhla se k němu a dorážela na kapsy.
„Nech toho, nic nemám,“ smál se. Odstrkoval zvědavou hlavu od těla. Posadil se na stoličku a zalovil v kapse. Vytáhl pár lístků, které natrhal dole v údolí. Koza jemně stáhla lístky z dlaně a odběhla o kus dál. Už je to stará koza, usmál se, když si vzpomněl, jak před pár lety lezli do kopce. Kůzle bylo zvědavé a ochutnávalo všechno, co posekal mačetou. Poskakovalo kolem něho a očividně bylo spokojené. Jeho to málem zabilo, přestože byl trénovaný, jít nahoru do strmého kopce, to bylo něco naprosto jiného. Nejdelší cesta, jakou kdy tenkrát šel.
Vstal, uvolnil jeden z vaků a nalil koze čisté pití. Sobě nalil také.
„Tak na zdraví,“ naznačil ťuknutí.

*
 
„Vrať se, mluvím na tebe!“ pronikavý hlas střílel do jeho mozku a ochromoval ho. Nikdy si nezvykne. Nikdy. Alice byla a je pořád stejná mrcha. Ždímala jeho „těžce“ vydělané peníze, válela se v jeho peřinách a vrtala mu do hlavy jeden šroub za druhým. Taková hodná holka to byla, povzdechl. Nebo nebyla? Vrátil se a sedl naproti ní. Kdy padla hranice mezi nimi? Jak je možné, že dokážou vypustit z pusy takové obludnosti? Kam se ztratila slušnost? Peníze dělají divy. Jeden, aby se zbláznil.
„Kamila z toho vysekáš a basta,“ rozhodla a výhrůžně vztyčila ukazovák, na jehož konci svítil ostře červený lak s flitry. Bože, já jí ten prst snad jednou ukousnu, plánoval v duchu. Bylo by to úžasné, jak by ho pak vyplivl na bílý koberec a sledoval, jak řve, že ta krev nepůjde vyčistit, než by jí to došlo. Čůza!
Kamil, rozmazlený, všehoschopný výsledek jejich zvrácené lásky. Trotl, který si myslí, že může všechno. To bude mít nejspíš poděděné. Zrovna se mu podařilo zbouchnout nějakou holku a ta samozřejmě i s hojícími se monokly požadovala finanční náhradu nebo… Po předchozím „přestupečku“, kdy porazil na přechodu člověka a ujel, bude tohle procházka růžovým sadem. Sto tisíc to spraví a život půjde dál. Podmáznout policajty a dostat ze špitálu chromého dědka, byla větší fuška. Tenkrát podmazal půl města. Sakra, to musel tu holku ještě zmlátit? Debil!
Měl chuť vstát a zbít Alici do krve, až by sletěla na zem a řvala ještě víc. Třeba by se mu ulevilo. Když o tom tak přemýšlel, napadlo ho něco jiného.
„Kde je Kamil?“
„Nahoře,“ ukázala tím samým prstem nahoru.
Ztěžka vstal. Po schodech šlapal jako důchodce. Jeden schod, jeden vzdech.
Zaklepal, nečekal na vyzvání a vstoupil. V prostorném pokoji byla skoro tma. Rozsvítil. Syn ležel na posteli v botách, oči zapíchnuté do stropu. Ani se nehnul, aby se podíval, kdo přichází.
„Jak žiješ?“ pokusil se o konverzaci.
„Vidíš, néé?“
„Potřebuješ pomoct?“
„Když myslíš…“
Lhostejné pokrčení ramen v něm zvedlo odpor. Zatmělo se mu v hlavě. Já snad prasknu, pomyslel si.
Stál u postele a sledoval syna, který byl očividně v rauši, netečný ke všemu okolo. Zahlédl v rohu baseballovou pálku. Hm, to by šlo. Natáhl se po ní, sevřel ji oběma rukama, rozmáchl se a vší silou zamířil na synovy nohy. Kamil nejdříve vytřeštil oči, sedl si, podíval se na otevřené zlomeniny, pak na tátu. Z úst mu vylétla slina. Několik vteřin se nic nedělo. Pak ho skoro ohromil šílený řev.
Nechal z rukou vypadnout pálku a zamířil ke dveřím. Na schodech se minul s běžící Alicí. Přitiskl se ke zdi a chvíli pozoroval její kmitající nohy. Pak sešel schody a otevřel dveře. Vyšel ven. Naposled přejel očima zavřená okna domu, nasál vůni modřínů a na několik vteřin zavřel oči.
Tak. Nasedl do auta a dojel k první policejní služebně.
 
Odsoudili ho na tři roky za těžké ublížení na zdraví. Jeho, který vydělával milióny a řídil celé město!
Soudce čekal větší odpor. Obhájce měl přesně instrukce, monotónně souhlasil se žalobou. Lehce vydělané peníze. Zase ty peníze! Proces byl během hodiny ukončený. Ještě dnes si pamatuje na soudcův bojácný pohled, když začal číst rozsudek. Neboj, tebe bude soudit ten nahoře, pomyslel si tenkrát.
Alice seděla v první řadě se stejně nechápavým výrazem jako tenkrát. Nikdy nepochopí, že to musel udělat. O dřevěné zábradlí se opíraly berle. Cítil její parfém a viděl Kamila, který tupě zíral někam za něho. Peněz měli dost tak na rok, odhadoval. V duchu se usmál, když si ty dva představil. Alice bude utrácet jako o život a Kamil se ufetuje. Rok ďábla. Jak tok peněz dokape, zůstanou sami ve světě, ve kterým on už nebude. Úplně je odříznout nechtěl, přece není nelida. Hodně štěstí!

Když se za ním zavřela brána vězení, pocítil poprvé úlevu. Konečně klid.
Nebyly to sice žádné lázně, ale peníze dělají divy. Uklidnily všechny ty potetované hromotluky, upocené posilováním a věčnými rvačkami. Fascinovaně je pozoroval dlouhé měsíce. Sledoval z povzdálí jejich pořád stejné tanečky. Nakonec posiloval taky, protože měl konečně plán. Několik hodin denně mučil tělo, které bylo zvyklé na pohodlí. Nemluvil, nezapojoval se do sporů, pouze v duchu plánoval. Byl zvyklý na detaily, na přesné kroky, na svůj úsudek. A tady poznal, kdo vlastně je. Odžil do poslední vzpomínky všechno znovu. Pochopil, že peníze vládnou světu, ale ne všechno zakryjí. Byl rád za svoje svědomí, že se začalo ozývat. Myslel na Kamila, na svého syna, kterému nedal, co měl. Myslel na Alici, kterou kdysi tak miloval.  Je zvláštní, kam až člověk zajde, když má prachy a kašle na pravidla.  

*
 
Pravá bota ho tlačila. Vyzul se a podíval dovnitř. Vykoukla na něho roztřepaná díra. Sundal bundu, obrátil ji naruby a vyřízl nožem kousek kůže z kapsy. Jo, to ještě půjde, zaradoval se. Už se těšil, jak bude vyrábět nové boty.

Protáhl tělo, s rukama nad hlavou. Zároveň zaklonil hlavu a s přimhouřenýma očima se podíval nahoru. Nebe právě svědomitě rolovalo mraky. Připomínaly stádo koz. V čele šla jeho nejmilejší. Vykračovala dál za obzor a ještě dál, až se úplně rozplynula stejně jako jeho vzpomínky. Slunce pustilo do stromů blýskavé střípky a vítr rozčísl svazky trávy. Vyzul i druhou botu, úhledně obě srovnal vedle těla a lehl si. Založil ruce pod hlavu a zavřel oči.