Už deset let chodíme po vlasti český coby turisti amatéři, přátelé od pracovních stolů a náramně si to užíváme. Tento víkend – směr Děčín – Belvedér. Trošku kopečků, trošku magistra, pár piveček…

Mám skvělou výbavu, úžasný botky, parádní bágl… jsem prostě dokonale připravená turistka.

No jo, ale co je mi platná čupr výbava, když mám debilní sousedy, že jo? Kdysi dávno za mnou přišel soused Pěnkava, a že by chtěl přistavět VCHOD a jestli mi to nebude vadit. Co by vadilo, že jo? Stavěl, stavěl … nějak furt a dál, až z toho byl podivnej kravín… to už jsem čula nějakou skvělou věc…a taky že jo. do toho JENOMVCHODU se nastěhovala jeho dcera s manželem a synkem. A začal můj očistec na zemi. Do koutku, kam jsem chodívala odpočívat a tvořit,  přišla sodoma gomora.

Postupně ubyl jeden uřvanej manžel a přibyl další dabluřvanej manžel a uštěkanej pes a fůra nových kamarádů a mejdanů a a a…
Držím hubu a krok a čekám. Z pátku na sobotu jsem se konečně dočkala pravděpodobně vyvrcholení mezisousedských vztahů.

Po půlnoci neuvěřitelnej rachot. Ježíši, už jsou tady muslimáci! Guvno, přátelé, to jen sousedi vypustili zvěř. U okna do ložnice rozsvíceno jako o vánocích… ti pošahanci najeli na dvůr autem (čtyři metry od mýho krásnýho tichýho domečku),  otevřeli všechny dveře i kufr a pustili si šrouby a matice na plný koule. Fakt, nekecám, na plný koule!

Říkám si, mládí nevybouřený a zavřu okna. Přece jen ty plasťáky, co mám, trošku toho zvuku poberou. Hovňajs… dudududuáááá dududuáááááá a k tomu se přidal ještě mocnej hlas toho uřvanýho šreka, co snad ani nemá jméno, páč ho ta jeho oslovuje „helééé“.

Přísámbůh, že jsem to vydržela dvě hodiny!  Pak jsem vyběhla v košili ven se vzduchovkou, co s ní s vnukem střílíme na terče a řvala, že jako kdo chce první ránu… pak už bylo konečně čupr  ticho! 

 
Jenže, jak se mi zvedl ten adrenalin, nemohla jsem zaboha usnout a tak si umíte představit, co se mnou nakonec udělal zapařenej les, vedro jako v pekle a šest kilometrů kopec s vymletými šutry… 

Na Belvedér jsem se doplazila z posledních sil. Ještě, že mám šerpu, ten mi nakonec vzal bágl, jinak se tam v tom kopci mrskám dodnes.  Šáhla jsem si fakticky až na dno! Nevyspalá, zpocená, ale jupííí živá. No a aby toho nebylo málo, na Belvedéru mi přinesli k večeři hovězí podešev, že jsem si na ní málem vylámala zuby .. prej dvě stě korun… no, letělo to zpátky do kuchyně jako ten dron, co tam lítal mezi skalami…, zapila jsem tu hrůzu magistrem a šla omdlít do postele.

To ale ještě není konec. Ten teprve přijde teď.  Můj skvělej synek vymyslel plán pomsty, hihi. Pozval si kamaráda, co dělá ty dýzy v polích za vesnicí. Techno nebo jak tomu říkají. Repráky jako skříně po babičce … no umíte si to určitě představit… škoda jen, že jsem nebyla doma…
Prej mám bejt ráda, že jsem nebyla. Vyprávět jsem si to ale nechala, to je jasná věc.

V neděli jsem spala jako miminko. Všude ticho jako v ráji, jen ti ptáčci zpívali.  Trošku mě sice bolí lýtka, ale něco mě bolet musí, no ne?