Makový panenky

Makový panenky
(léto 1969) 

„Je to jednoduchý."
„Najdeš si úplně zavřený poupě, ale takový, co je těsně před rozpukem. Jako tohle. A uštípneš ho ze stonku, takhle. Vidíš? Nehtem. Ale kousek stonku mu tam musíš nechat, dlouhej asi tak na šířku prstu. A teď ho takhle chytni. Vidíš? Prstama na ten šev. A jemně zmáčkni.“

Postupuju přesně podle návodu. Ucítím slabé lupnutí. Dva tmavě zelené, chlupaté lístky od sebe odskočí a rozevřou se jako krovky. Z nitra pupenu se vyhrne růžová nádhera. 

Rázem se ocitám v pohádce. Zažívám úplně stejný pocit jako Popelka, když rozlouskla kouzelný oříšek.
„Šatičky!“ vydechnu omámeně.
„To nejsou šatičky, ale okvětní plátky vlčího máku,“ opravuje mě Ts.
„Svým způsobem to šatičky jsou. Alespoň, pro vlčí máky určitě,“ postaví se za můj názor CiNl.
„A budou to i šatičky pro makovou panenku,“ dodá K¨n.
„Sou pomačkaný!“ přerušuju filozofickou debatu přízemní poznámkou.
„Narovnají se. Musíš počkat.“
Nemám trpělivost čekat, chci je narovnat hned. 
Vědí, co se stane, ale nebrání mi. Nějakým záhadným způsobem vím, že vědí.

První lístek jsem jakž takž narovnala, jde to hůř, než jsem myslela, další lístek natrhávám. Je mi to líto.
„To nevadí, uděláš si další,“ chlácholí mě LCn.
Nechci další, chci tu první. Růžovou. Nejasně tuším, že růžových vlčích máků v makovém poli moc nebude.
„Vždyť si ji můžeš dodělat. Tak bude mít jenom trošičku potrhanou sukni.“
To se mi na makových lidičkách líbí ze všeho úplně nejvíc. Z ničeho nedělají problém!
„Teda, pokud ji necháš, aby si další lístky narovnala sama,“ mrkne na mě spiklenecky Fsn.
Zakroutím pusou jako že jo. Vracíme se k praktické výuce.

„A teď si najdeš odkvetlý květ s malinkatou zelenou makovičkou. Třeba tuhle. To bude hlava.“
Tvar nedozrálé makovice opravdu připomíná hlavu s královskou korunou.
„Tu uloupneš těsně. Takhle. Vidíš?“ 
Vidím.
„No, a teď tu palici nasadíš tady na ten stonek, takhle.“
Slovo palice mě kdovíproč rozesměje. Makoví lidičkové se okamžitě přidají. Smějí se často a rádi a myslím, že vlastně pořád. 

Když se uklidním, prohlédnu si hotové dílo. Skutečně! Úplná maková princezna. 
Pořád mi nešlo do hlavy, co tam dělaj ty krovky, ale teď, s tou korunovanou hlavičkou, to najednou dává smysl.
„Krovky sou rukávy!“ ohlašuju nadšeně svůj objev.
Růžové šatičky se mezitím samy od sebe vyžehlily a načechraly. Je vidět, že jsem potrhala víc než jeden plátek, ale to mi nevadí. 
Moje první maková panenka.

~ ~ ~ ~

Hned první zmínka o mých nových kamarádech dopadla katastrofálně.
„Kdes byla?“
„V makovym poli.“
„Cos tam dělala celej den?“
„Hrála sem si.“ 
„S kým?“
„S makovejma lidičkama.“
„S kým?“
„S makovejma lidičkama mami, to sou strážci vlčích máků, víš. Maj všichni nádherný cinkavý jména…“
„Přestaň!“ štěkne a zní to jako facka.
„Přestaň si už jednou pro vždy vymejšlet, říkám ti to naposledy! Už toho mám vážně dost! Já se z tebe zblázním. Žádný makový strážci nejsou! Jasný?“
Mlčím.
„Jasný?!!“
S očima upřenýma na podlahu, zahanbeně kývnu. V duchu se omlouvám strážcům makových polí za svou zradu. Vím, že vědí. 

„Podívej se, už seš přece velká holka,“ pokračuje matka podstatně smířlivějším tónem, „přece víš, že lhát se nemá?!“
Kývnu, s tím musím souhlasit.
„A vymejšlení si, je taky lhaní, protože, když si budeš pořád něco vymejšlet, tak ti nikdo nebude věřit. Chápeš? Budou si myslet, že jsi lhářka. Rozumíš?“
Kývnu.

„Přece víš, že trpaslíci, vodníci a jiný kouzelný bytosti sou jenom v pohádkách, nebo ne? A pohádky sou jenom jako? To už přece víš! Když si někdo čte pohádku, tak ví, že to je pohádka. Ale když si vymejšlíš pohádky ty, tak nikdo neví, že to je pohádka, protože ty tvoje pohádky nikdo nezná.“
Argument mi neštymuje, ale nevím co na to říct.
„Podívej, já jenom nechci, aby si o tobě lidi říkali, že si lhářka.“
To já nechci taky. Dívám se na maminku a mlčím.

„Tak, a teď mi hezky popravdě řekni, co si v tom makovym poli celej den dělala, sama.“
Podívám se mamince do očí a nevím co říct. Zamotanou rovnici neumím vyřešit.
„Běž si umejt ruce,“ vzdává s povzdechem výchovnou lekci, „a pusu taky, si špinavá až za ušima.“

Poslušně odcházím do koupelny.
Já přece vím, že lhát se nemá. Ale co se teda má, když se má odpovídat a pravda se říct nemůže? Protože kdyžřekneš pravdu, obviní tě ze lži?

Neřešitelný rébus rozlouskli hned druhý den moji přátelé z makového pole. 
„To je jednoduchý, musíš dělat dvě věci najednou, ale mluvit jen o jedný.“ 
„Tomu nerozumím.“ 
„Není to tak složitý. Chvíli si budeš dělat to, co chceš ty a chvíli budeš dělat to, co chtěj oni. A když se tě zeptaj, cos dělala, řekneš, žes dělala to, co chtěli abys dělala. A bude to pravda.“ 
Vědí, že to pořád nechápu. To se mi na nich taky moc líbí. Vždycky všechno vědí a nikdy se nemusejí na nic ptát.

„Ale,“ pokládám nejpalčivější otázku, „proč si maminka myslí, že lžu, když jí povídám o tom, jak si spolu hrajem? My si spolu přece hrajem a to je pravda, ne?!“
„Lidi nevěří tomu, co nevidí.“
„Tak já zítra maminku přivedu s sebou, můžu? Aby mi věřila.“
„To je zbytečný. Neuvidí nás.“
„Proč ne?“
„Lidi nás neviděj.“
„Jak to? Já vás vidím.“
„Ty ano, ale tvoje maminka ani nikdo jinej z lidí, nás vidět nemůže. I ty nás brzo přestaneš vidět.“
„Proč? Já vás nechci přestat vidět!“
„S tím nic nenaděláš, to je Zákon.“
„To je teda pěkně blbej zákon!“ Nevím co je zákon a je mi to fuk. 
Strážci vlčích máků se smějou tak, že až smíchy padaj na zem. Mně do smíchu není.

Stařičký Ch-nj přisedne blíž a snaží se mi to vysvětlit.
„Lidi do našeho světa nepatří, a proto nás nemůžou vidět. Jen některý lidský děti nás můžou vidět, nějakýčas, tak jako ty. Ale pak zapomenou.“
„A jak dlouho vás ještě budu moct vidět?“
„Chvilku.“ 
„A pak?“
„Zapomeneš.“
Je mi úzko.
„Tím se teď netrap,“ pohladí mě po rameni Ts.

Vědí, že se tím trápím. Dávají mi čas, abych zpracovala nové informace. Sleduju je z povzdálí. Jsou stále v jednom kole. Nejsou to jenom strážci, jsou i zahradníci. Možná hlavně to. Zvonivě se smějí, nebo možná jenom spolu mluví, v každém případě to zní líbezně, jako cinkání jinovatky v pavučinách.
Rozbrečím se. Já nechci zapomenout!

„Pláč je dobrý lék,“ prozradila mi Zrrn-k, „ale smích je lepší.“
„Proto se pořád tolik smějete?“
„My se smějeme, protože chceme.“

Zatvářím se nechápavě, ale Zrrn-k už obrací mou pozornost zpátky, k řešení hlavního problému. Nabídne praktický návod.
„Podívej, tvojí mamince nevadí, že chodíš do makového pole. Jí vadí, že si hraješ s někým, koho ona nevidí."
Hm, na tom asi něco je.
Ty ale nemusíš říkat, že si hraješ s náma. Řekni, že si tady hraješ s panenkama.“
„S jakejma panenkama?“
„Makovejma. Naučíme tě je dělat, je to jednoduchý.“
Zdá se, že pro strážce vlčích máků je jednoduchý úplně všechno!

Když jsem ale poprvé přinesla domů makový panenky, ukázalo se, že to opravdu jednoduchý je.
A od tý doby „nelžu“. Tak úplně.

Od té doby, jsou moje rozhovory s maminkou o mých přátelích z makového pole, o mnoho příjemnější.
„Poď sem, no ty vypadáš. Cos kde zase vyváděla, prosim tě?“
„Hrála sem si s makovejma panenkama,“ předvedu dvě, tři, jako důkaz.
„Tahle má bílou sukýnku, vidíš?“
„Hm, ta je moc pěkná.“
„Říkám ji Zrrn-k.“
„Jak že jí říkáš?“ zamrká překvapeně.
„Zrrrrrnnk“. Dávám si záležet, aby to znělo, jakoby to vyslovila sama Zrrn-k, kdyby byla člověk.
Maminka se zvonivě rozesměje.
„A proč jí říkáš Zrnk? To snad ani neni méno, ne?“
„Protože to krásně cinká. Slyšíš? Zrrrnnk.“
„To máš teda pravdu,“ směje se maminka. „Cinká! Kam ty na ty nápady chodíš?!“
„A jak se menuje tahle?“
„Tu sem ještě nepomenovala. Ani tu druhou, jenom tu bílou.“
„Aha,“ prohlíží si červené sestřičky bílé Zrrn-k.
„Ty včerejší ti už zvadly.“
„Já vím. To neva.“
„No tak se utíkej ošplouchnout, ty jeden zvonečku.“ 
Rozesměju se, slyším rolničky.
„To by mě zajímalo,“ dodá maminka, „v kerym kraji maj zvonky tak špinavý pusy.“
Cinkavé tóny z jejího hlasu nemizí. S chichotáním poskakuju do koupelny.
Je nad slunce jasnější, že jména strážců makových polí maj čarovnou moc!

~ ~ ~ ~

Každou návštěvu makového pole zahájím výrobou několika makových panenek a pak můžu svobodně dovádět se zvonečkovejma lidičkama. Tak jim někdy říkám. To kvůli tomu, jak se mezi sebou bavěj. Maj svoji vlastní řeč, která mi zní jako tichounký cinkot zvonků v podvečerním vánku.  Já jim ale nerozumím ani cink, se mnou se bavěj po lidsku.

Někdy si s makovejma panenkama hraju doopravdy, to když maj makoví lidičkové moc práce. Ale oni mě nikdy nenechaj dlouho samotnou. Každou chvíli za mnou někdo zaskočí, povídáme si, hrajem na honěnou nebo na schovku, moc se při tom nasmějeme, protože se vždycky schválně schovaj tak, abych je co nejdřív našla. Moc dobře vím, že uměj zmizet úplně! Někdy mi dovolí pohoupat se na lučních zvoncích. To se mi moc líbí.

Makové políčko opouštím, až když mě vyhodí. 
„Jdi už, nebo bude mazec jako minule.“
„Ještě né.“
„Jdi, budou mít strach, už je pozdě.“
„A půjdete se mnóu? Aspoň někdó?“ S gustem žadoním, i když vím, že by mě doprovodili, i kdybych nechtěla.

„Jsi lidské mládě, které nás vidí, a proto tě máme na starost,“ vysvětlil mi při mé první návštěvě makového pole Ch-nj.
„Co to znamená?“
„Musíme dát pozor, aby se ti cestou z makového pole nestalo nic zlého.“
„A proč musíte?“
„Protože chceme.“
Někdy mně jejich odpovědi opravdu nedávaj žádnej smysl!

Doprovodí mě až k vchodovým dveřím. 
„Poďte se mnou, já vás neprozradím, slibuju.“ Už vím, že je nikdo, kromě mě, neuvidí. 
Nemůžou, maj moc práce s makovym polem. Maj i jiný důvody, ale ty nechápu.

Odevzdaně zmáčknu zvonek. 
„No, že deš. Už jsem tě volala, neslyšelas?“
Neslyšela, ale zkušenost mi radí mlčet. 
„Dělala jsem makový panenky,“ snažím se odvést pozornost. 
„Ukaž? Pěkný, ty se ti povedly, běž si umejt ruce.“ 
S úlevou odbíhám do koupelny. Něco je jinak.

Nemůžu na to přijít.
Tatínek sedí v obýváku na své židli u jídelního stolu. 
„Kdes byla tak dlouho, cácorko?“ zeptá se, aniž zvedne oči od novin.
„V makovym poli.“ 
Podívá se na mě dlouze a váhá, jestli se má zlobit nebo smát.
„Tak v makovym poli, jó? No tak to jó,“ vybere druhou možnost.

Večeříme v kuchyni. V obýváku bysme rušili tátu, je moc unavenej z práce. 
Něco jím a myšlenkama jsem v makovym poli.

„Tak do koupelny,“ zavelí matka tónem, nepřipouštějícím námitek.
Koupeme se všichni najednou, nejdřív kluci, pak já. Jsem špinavá nejvíc.

Sedím ve vaně, bratři se vedle suší. Maminka mi zuřivě drhne chodidla. Jsem překvapená, jak jsou černý.
„To musíš všude lítat bosa?“ vyčítá vodní hladině. „Podívej se, jak vypadáš. To si ani na ten štěrk nemůžeš vzít boty?“
Bratři si s tichým pošťuchováním oblékají pyžama.
„Já nevim, holka, co z tebe bude. Já se tak těšila, že budu mít holčičku, činanou panenku, a ty seš snad horší než ty kluci. Ani táta nemá tak černý nohy jako ty, a to dělá v kotelně!“
Bratři v tichosti vyklouzli z koupelny. 

Matka v hlubokém předklonu okamžitě zaznamenáúprk.
„Kampak?“ volá do mého pupíku. „Zuby si bude čistit kdo? Ukaž ucho. Druhý. Tak co je? Neslyšeli ste?“ zadrnčí mi v uchu, až to píchá. „Ještě záda. Ukaž ruce. Dobrý,“ vytrhne špunt.
Ráda bych se ještě chvíli cachtala, ale rozhodný čin ukončuje předem jakoukoliv diskusi. 
Voda po mé koupeli má barvu čaje. 
„Podívej se na to bahno!“ 

Postaví mě na nohy. 
„Járo, Zdenku,“ plácne mi na hlavu ručník, „nechtějte, abych si tam pro vás došla!“
Suší mi vlasy ručníkem tak energicky, že stěží držím balanc.
„Co děláš? Stůj rovně!“ řekne už malinko podrážděně.
Abych mohla stát rovně, musím se jí přidržet oběma rukama.
„Už seš unavená, viď?“ řekne zjihle.
Vyzvedne mě z vany a postaví na zem. „Nohy si už utřeš sama, ne?“ Podá mi ručník.
Kluci strčili do koupelny rozesmáté hlavy právě včas.
Maminka nám rozdá kartáčky s bobkem zubní pasty, posbírá ručníky a jde je pověsit na balkón.
„Ne abyste tady dělali nějaký skopičiny, přídu si vás zkontrolovat.“

„Běžte dát pusu tátoj,“ zahajuje maminka obvyklý rituál.
Táta sedí na židli u jídelního stolu. Řadíme se do fronty podle velikosti. Otec se sehne, bratři, jeden po druhém, stoupají na špičky a mlaskají mu pusu na tvář. 
„Dobrou noc.“
„Dobrou.“
Mě si musí posadit na klín. Ovane mě zakyslý pach cigaret. Tátova tvář je opálená do tmava a píchá. Postaví mě na zem a chce mě ještě poplácat po zadku, ale jsem ve střehu. Mihnu se skulinou mezi gaučem a konečky jeho prstů.
„Dobrou noc,“ řeknu z bezpečné vzdálenosti.
Tátova přátelská poplacávání mě často štípou na zadku i půl hodiny.

„Přečteš nám pohádku?“ pokládám tradiční večerní otázku.
„Dnes ne, sem unavená a ještě mám něco na práci.“
„Mamí, aspoň kousék,“ žadoním.
Zaváhá, přemýšlí o tom dýl, než obvykle. 
„Tak jo,“ rozhodne se, „ale krátkou. A vyberu ji sama.“
Nikdo neprotestuje.
Mizí a vzápětí se vrací s pestrobarevnou knížkou superkrátkých říkanek.
„Tak kterou?“ sedne si na podlahu vedle mojí postele.
„Tu o těch princeznách.“
Nalistuje stránku, otočí knihu tak, abych viděla na obrázek, a tlumeným hlasem začne přednášet.
„V skleněném zámku, 
ve vysokých horách,
žily tři princezny.
Jmenovaly se Cína, Cincidrína a Cincidrínalapapom.“

Zdenda usnul dřív než si Hrum vzal Cínu.
Maminka sklapne knížku, usměje se hřejivě, až se celá zatetelím. 
„Spi už,“ zašeptá. 
Zavřu oči. 
Dá mi pusu na čelo, „dobrou noc.“ 
„Dobrou, mami.“
Tiše za sebou zavírá dveře. Slyším pravidelný dech, spícího bratra.

~ ~ ~ ~

Slyším pravidelný dech obou spících bratrů. Něco neštymuje. Asi nespím.
Z obývacího pokoje zní tlumený hovor rodičů. Všechno se ve mně stáhne. Něco je jinak. Najednou dostanu strach. Stočím se do klubíčka a obtočím kolem sebe deku, jak nejtěsněji to jde. Hlavu si přikryju polštářem.
Nemůžu na to přijít. Slýchávám hlasy nočních hovorů táty a mámy poměrně často a tenhle se ničím neliší. Tak proč se bojím? 

Vím to, jen si to nechci přiznat. Tohle není hovor.

S pomalu rostoucí hlasitostí hádky zachytávám jednotlivá slova.
…říkal… kolik….za co!… kradu ….vysrat… nevíš?.....předveď….zvědavá….vidět… blázna!…před tím…
…hovno…stojí?!…..drž hubu!!…kecy…

Pod peřinou něco hlasitě bouchá. Držím víčka sevřená tak pevně, až mě bolí oči.
…nepotřebuju?….slibuješ…nepojedem!….můžeš mi říct….udělat do prdele?… běž do blázince!…kam to dáváš…KRÁVO!

Hromová rána za dveřmi dětského pokoje na okamžik zastaví bubínek v mé hrudi.
„DEBILE!!!“ zaječí desetkrát zesílený hlas mámy těsně vedle mého ucha. Doprovodný zvuk zní, jakoby se všechny hrníčky z kredence vysypaly na zem. 
Zacpávám si uši dlaněmi; „zvonečkoví lidičkové, kde ste?!“  

~ ~ ~ ~

Jasně je cítím. Přišli úplně všichni. Makové pole nikdo nehlídá. Těsně obstoupili plášť paneláku, ale dál nemohou. Rozbrečím se. 

Spánek je spíš mdloba z vyčerpání. Doopravdy usnu, až když ucítím vůni kávy linoucí se z kuchyně.

~ ~ ~ ~ 

Bolestně se probouzím z nejhlubšího spánku. Máma mě drží za rameno a cloumá se mnou.
„No to je dost, vstávej, už je devět hodin.“
Maminka je zastáncem spartánské výchovy. V zdravém těle, zdravý duch. Ale hlavně chce mít z dcery sokolku, žádného pecivála.
„Mně se chce ještě spát.“
„Jo, holka, to mě se chce věcí, kerý nemůžu, tak šup šup, ať už seš venku.“  
„Mamí, já potřebuju ještě spát.“
„Já ti řeknu, co potřebuješ! Studenou sprchu, se mi zdá.“
Vidím, že odpor je marný a taky na něj nemám sílu. Máminy vyhrůžky nikdy neberu na lehkou váhu. Pomalu se hrabu z postele. 

V kuchyni mě udiví, že všechny hrníčky jsou na svém místě. Teď o tom ale přemýšlet nechci. Celý svět se nějak zvláštně obalil sklem. Všechno je malinkato rozmazané. Zvuky ke mně doléhají jakoby z veliké dálky, slovům sotva rozumím.

Nejde mi jíst. Maminka se mračí. Zlobím, jíst se musí. A honem, nemá na mě celej den. 
Snažím se jíst, všechno kolem pluje v zpomaleném rytmu.

Se snídaní se něco stalo. Byla jsem vyhozena do obýváku. 
Nevím, proč brečím.

Nevím, co tady mám dělat. 
Za naškrobenou záclonou lenivě stékají šedavé šňůrky. Déšť za oknem mě překvapí.
Na zácloně rozkvétají krajkové květy. Postupně objevím tři různé tvary. Všimnu si, že se květy mění podle nějakého řádu, ale ten mi uniká. Dnes mi to nemyslí.
„Ty mě neslyšíš?!“ stojí nade mnou matka a z tónu hlasu je jasné, že jsem něco provedla. 
Zlobím. Všechno se mi musí pětkrát opakovat. Odvede mě do kuchyně. 

Posadí mě na židli, chce mě mít na očích. Krájí mrkev, loupe brambory, na sporáku bublá polívka.
Po chvilce se otočí: „Dělej něco, neseď tady, jako mouchy snězte si mě.“ 
Na mouchy snězte si mě je maminka velice alergická. 
„Tak já si budu kreslit.“ 
Na tak já si budu kreslit je alergická jen o trošičku míň, ale v stísněném prostoru kuchyně mi to připadá jako celkem rozumnej návrh.
„Tak jo. A běž s tím do pokojíčku,“ úmyslně ztěžuje situaci. 
Dětskej pokoj je tak malinkatej, že se tam kromě tří postelí a jedný skříně nevejde už vůbec nic. Pokud si budu chtít kreslit, tak budu muset klečet na zemi a svoji postel použít jako stůl. Naštěstí netuší, že je mi to jedno.
Ještě jsem nepřišla na to, co ji na mým kreslení tak vadí. Myslím, že kreslit umím docela dobře.

Odložila jsem tužku, hledám červenou pastelku, bratři za mými zády nápadně ztichli. 
Otočím se. 
Jára nečekaně plácne Zdendu po zádech: „Máš babu.“ Oba se podívají na mě. 
Dětský pokoj je na honěnou příliš malý, okamžitě prchám ven, před jistou babou. 
Na chodbě, přímo před otevřenými dveřmi do kuchyně, mi podklouzne noha na pleteném běhounu. Ztrácím rovnováhu, zachytávám se maminčiny zástěry, něco kaskádovitě břinká o zem.
„Hergot! Už tě mám dneska vážně plný zuby! Podívej se, cos provedla! Kdo si myslíš, že to bude uklízet?! Ty si asi myslíš, že nemám nic lepšího na práci, ne?! Náno!!!“ Burácí, až se všechno třese.

Vykazuje mě na hanbu.
Za trest si musím kleknout, čelem ke zdi, na tvrdou boulovatou rohožku v předsíni.
Slyším, jak v kuchyni uklízí tu spoušť a při tom bez přestání lamentuje. 
V dětským pokoji je hrobový ticho. Čekaj, až se bouřka přežene. 
Vypínám příjem. 
Je mi to moc líto. Já to přece nechtěla rozbít! Já bych to uklidila. Aby maminka nemusela. 
Klečím a zavírají se mi oči. Chce se mi spát.

"Drrrn, drn, drn, drrrrn, brrrrrm, brrrrmm..."
Z otevřených dveří dětského pokoje proniknou k mým uším drndavé zvuky klučičí hry.
Asi závoděj s autíčkama. 
Otočím se, abych byla účastna hry, alespoň na dálku. 
„Brrrrm, brm, brm, břřřř, břřřřřř…,“ honička je dramatická, očekávám špatnej konec.
„Íiiií,“ zakvílí bratrův hlas, asi vybírá hodně ostrou zatáčku.
„Fžííííííííí,“ nezvládl to! Auto vyletělo ze zatáčky, a teď nejspíš pluje vzduchem přes celý pokoj a možná při tom dělá i kotrmelce.
„Džmm! Pchchch!“ zpomalený pád na čumák, auto je namaděru, následuje výbuch. 
Zahihňám se.
Matka okamžitě zasahuje. Zlobím! 
Stojí nade mnou a důrazně mi vysvětluje pravidla. 
Dnes poprvé jsem konečně něco pochopila. Součástí trestu je nevědět, co se mi děje za zády. 
Poslušně se otáčím ke zdi. 

Proč tolik zlobím? Já přece vůbec nechci zlobit. Já mám maminku moc ráda. Je to nejhodnější a nejkrásnější maminka na světě. Já chci, aby se usmívala, aby byla spokojená, aby mě měla ráda, abysme se všichni měli rádi!
Tak proč teda zlobím? 

Zavřu oči.

Zítra se musím makových lidiček zeptat. Oni to určitě budou vědět. Oni vědí úplně všechno. 
Třeba mi pomůžou. Třeba můžou udělat, abych nezlobila! sednu si na paty. 
Oni můžou úplně všechno! 

Ne, všechno ne, vzpomenu si na dnešní noc. 
Sem přijít nemůžou.

Opřu se o stěnu.

„Zvonečkoví lidičkové! Počkejte na mě! Já už jdu.“