Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
"Člověče! To je hra o třech dějstvích..." řekla šatnářka.
Dveře cinkly jako za dávných časů a do květinové síně vstoupili Anna a Ota Humlovi.
Mohlo jim být kolem sedmdesátky. Drobná žena v tmavém kabátu, nápadná svým staromódním kloboukem, čtveráckým úsměvem i vystouplým nosem a předsunutou bradou.
Muž naopak vyšší, elegantního zjevu a vážné tváře.
Prohodili pár slov a rozhodnější žena oslovila prodavačku.
„Dobrý den. Chtěli bychom koupit květinu. Budeme čtyřicet let svoji a musíme to trochu oslavit. Bez kytičky by to nebylo ono. Můžete nám poradit?“
Prodavačka odpověděla na pozdrav a jen nerada zvedala oči upřené na dvě kvetoucí orchideje, jež před nedávnem umístila na okenní parapet.
„Nevybrali jste si nejvhodnější dobu,“ odpověděla shovívavě. „Do MDŽ je snad měsíc, kvetou nějaké azalky a bramboříky, jsou ale dost náročné, a proto vám je nedoporučím. Vhodné jsou naopak petrklíče. Máme je ve více barvách a začínají rozkvétat. Jsou sice malé a nenáročné, ale v plném květu vypadají nádherně. Jinak pouze řezané květy, frézie, gerbery, kaly a několik dalších, jsou ovšem dost drahé a dlouho nevydrží.“
Muž se ženou skoro současně pokrčili rameny. Prodavačka opustila prostor za pultem a pokynula jim: „Pojďte se mnou.“
Vyšli z květinové síně do spojovacího skleníku, prošli krátkou chodbou kolem vchodů do dvou lodí hangáru a vešli do třetí lodě. Ovanul je chladný, syrový vzduch. V první polovině hangáru byly ohromné svatební kaly, vysázené přímo v zemi. Zabíraly asi čtyři pětiny lodě. Jejich skvostné toulce se hrdě vypínaly nad listy.
„Krásné, velkolepé, ale studené,“ poznamenala žena. „Jako bez duše.“
Petrklíče byly v poslední pětině. Zprvu nebyly vidět, spatřili je, až když prošli kalami, zasenkované na menším záhoně.
Už dávaly sem tam na odiv své pastelové barvy. Oba příchozí si je se zájmem prohlíželi.
Prodavačka je nenechala dlouho rozmýšlet, byla dost netrpělivá.
„Tak který?“
Pohlédli na sebe a žena řekla: „Určitě si vybereme, jsou opravdu hezké. Chvilku strpení, my si to musíme s Otou trochu rozmyslet.“
„Nejvíc se mi líbí žluté, Anči,“ řekl Ota. „Podívej, jaké mají velké květy a zdravé zelené listy.“
„Jsou hezké, to je pravda,“ odpověděla žena. „Když mě se žlutá moc nelíbí. Je to barva žárlivosti a ješitnosti.“
„Ale hřeje a značí moudrost a bohatství,“ přesvědčoval ji muž.
„Já bych radši tamten rudý, se žlutým okrajem,“ nedala se Anna. Je kompaktní, květy rozkvétají téměř z květináče, bez stonku. Jsou zvláštní.“
Ota souhlasil: „Zvláštní ano, ale příliš malé. Podívej ty žluté, květy jsou větší a co mají poupat. Tamhle ten jich má snad třicet. Ten pokvete snad dva měsíce.“
„Který to bude?“ opakovala prodavačka a bylo na ní vidět již trochu nervozity.
Pan Huml se trochu provinile usmál.
„Ještě chvilku. Který je podle vás, slečno, nejkrásnější?“
„Žluté jsou největší, ale každému se žlutá nelíbí,“ spustila prodavačka monotónně. „Rudé jsou menší a roztomilé a jejich barva je ohnivá. Co byste řekli bílým nebo hnědým? To musíte sami vědět, který chcete. „Nechám vás o samotě,“ rozhodla. „A když si vyberete, přijďte za mnou do prodejny.“
Odešla za dveře lodě a se znuděným výrazem v obličej zakroutila hlavou: „Hlavně abyste to stihli do oběda.“
Ota s Annou se mezitím domlouvali.
Nejdřív žertovně, ale jak čas utíkal, i jejich nálada vyprchávala.
„Žlutej nechci!“ řekla rázně žena. „Ani bílej, to je barva smrti! Buď rudej, nebo žádnej! Rudé jsou nejhezčí a jsou se slevou, protože jsou menší a co je malé je i hezké.“
„Ty taky nejsi moc přerostlá, viď? Nejsi taky se slevou?“ řekl pobaveně, ale mírně pan Huml. „Rudá mě dráždí, protože je to barva krve, která mi nedělá dobře,“ usmál se.
„Je v ní erotika,“ prohodila vyzývavě Anna.
„Co to je?,“ připustil Ota s trochou jízlivosti. „Dobře, koupíme rudý. Když si ho přeješ, je tvůj. Jsi žena a máš přednost.“
Poslední věty ženu neusmířily. Moc dobře si všimla náznaků ironie.
„Víš co! Nemusíme kupovat vůbec žádnej! Stejně nemáme na rozhazování! A kytky v bytě škodí zdraví!“
Otočila se k odchodu a pan Huml si uvědomil, že to přehnal. Znal svoji ženu a věděl, že je zle.
„To byla legrace, neblázni!“ pokusil se zvrátit situaci.
Ale to již mrzutá paní vycházela z lodě a spěchala chodbou opět do prodejny.
„Slečno tak jsme si nakonec nevybrali,“ hlásila nasupeně prodavačce.
„A víte, že mě to nepřekvapuje?“ trochu posměšně odpověděla prodavačka.
Anna po ní šlehla pohledem.
Muž za ženou nespěchal. Neměl rád, když se v něčem nepohodli, připadalo mu to trapné. Když procházel květinovou síní, prohodil směrem k prodavačce: „Promiňte zdržení, slečno. Je to moje vina.“
„Nic se neděje pane,“ usmála se strnule prodavačka.
---------------------------
Jenže dělo se.
Asi za hodinu.
Ta byla toho dne třináctá, ospalá. V tuhle hodinu, po obědě, obvykle žádní zákazníci nepřicházeli a Jana Šábová, prodavačka v květinové síni, byla zvyklá uvařit si voňavou kávu.
Málem k tomu aktu došlo.
Už chtěla vložit konvici na plotýnku, ale něco ji zarazilo.
Dveřní zvonek.
Rozezvučel se tak nečekaně, že Jana konvici málem pustila na zem.
Ve dveřích se objevil muž.
Otmar Huml.
„Sakra,“ zaklela potichu prodavačka, když spatřila muže, jenž před obědem tak dlouho vybíral petrklíč. „Hodina v tahu.“
Vyslovila to tak potichu, jak jen bylo v jejím rozrušení možné, leč pán v šedivém baloňáku na svůj věk stále ještě obstojně slyšel. Jelikož měl zase svoji dobrou náladu, jen se usmál.
„To jste řekla elegantně, slečno.“
Jana, s otevřenou pusou a s očima dokořán, se nezmohla na slovo. A pan Huml ji ani nedal příležitost.
„Tentokrát jdu najisto,“ pokračoval. „Jestli mě pustíte do skleníku, nezdržím vás ani pět minut a ještě si vypijete svoji kávu.“
Jana Šábová se rozzářila jako květinářka z Chaplinovi grotesky.
„Kávu? Jistě.“
V několika dalších okamžicích již Otmar rázně procházel kaly, za kterými se skromně krčily petrklíče. Popadl rudý, nejhezčí, a otočil se zpět ke květinové síni. To všechno jak nejrychleji mohl.
Aby nezdržoval.
Ovšem něco ho i v té rychlosti dostihlo.
Kdyby vůně kávy byla barevná, bylo by ji vidět jako hedvábný duhový závoj, proplétající se z květinové síně do spojovacího skleníku a dál přes krátkou chodbu, kolem vchodů do dvou lodí hangáru, aby se dostala do třetí lodě, propletla se skrz kaly a dostihla Otmara Humla zrovna ve chvíli, kdy se rozhodl vrátit. Zhluboka se nadýchl a v tu chvíli po ní zatoužil. Jeho reakce by se dala přirovnat k reakci divoké bachyně zavětřivší lanýže. Zalapal po dechu, rozhodil rukama, podíval se na boty...
A vyrazil.
Aby si ji mohl sám co nejdřív uvařit.
V mžiku byl zpátky v květinové síni. Z dvou šálků kouřící kávy na stole se mu zatočila hlava. Zaplatil a zamířil ke dveřím.
„Ta káva je pro vás, pane!“
V tu chvíli to byl Ota, kdo ztuhl jako socha a nevěřícně se podíval.
Po Janě samozřejmě.
„Myslím to smrtelně vážně, pane, a omlouvám se. Nic v tom prosím nehledejte. Udělal jste mi takovou radost, že vám ji musím oplatit. Víte, většinou ji piju s holkama ze skleníku, ale dnes jsou v háji na chvojí a tak jsem si dovolila uvařit ji pro vás. Doufám, že vás to neurazí.“
„Ne, to ne...“
Jana odněkud vylovila dvě oříškové tatranky a jednu položila Otmarovi na talířek.
„Ke kávě patří tatranka,“ řekla, „takhle to tady chodí.“
„A co šéf?“
„Dovolená.“
„Kdyby tak krásně nezavoněla, odolal bych,“ zakroutil, stále ještě nevěřícně, Otmar hlavou. „Ale takhle? Nemohu.“
Usmál se a pustil se do díla.
Jana Šábová ho s úsměvem následovala.
„Víte, uvědomila jsem si, že máte svou ženu stále rád a to na mě zapůsobilo. Už jsem přestávala věřit, že něco takového existuje.“
„Co je na tom divného, slečno?“ podivil se Ota.
„To, že nejsem slečna, pane.“
„Jste vdaná?“
„Stihla jsem se vdát i rozvést.“
„To jste si pospíšila.“
„Víte co se mi na lidech nejvíc líbí?“ rozhovořila se Jana. „Že jsou ve skutečnosti úplně jiní, než si myslíte. A bohužel právě to se mi vymstilo. Šla jsem do toho bezhlavě a pak nevěděla jak dál.“
„Co se stalo?“
„Uhodil mě.“
„Bil vás? Skutečně?“
„Jenom jednou, přišel opilý. A já? Nic jiného mě nenapadlo, než se s ním nechat rozvést. Jenže teď mám výčitky, že jsem si rozbila manželství.“
Otmar se k ní naklonil.
„Vy jste Jana Šábová, podle vizitky...“
„Ano.“
„Je mi líto, Jano, co se vám stalo. Ale nic lepšího jste nemohla udělat! To on vám rozbil manželství. Muž, který uhodí ženu, nepřestane, pokračuje v tom dál. Statistiky jsou neúprosné. Co je ale zajímavé, zrovna jste potvrdila, co jste říkala. Nikdy bych neřekl, že jste tak statečná.“
„Statečná? Co je na tom statečného?“
„Že jste se dokázala vzepřít a opustila ho, toho si vážím.“
„Opravdu?“
„Jistě. Mnohem víc je těch, které to nedokáží a trpí celý život. I se svými dětmi.“
„Děti ještě nemám, ale povězte mi něco o vaší paní. Když jste tak dlouho svoji, musí mít v sobě něco, co vás k ní stále táhne...“
„Tak moc vás to zajímá?“
„Hledám recept na dlouhověké manželství,“ usmála se trochu provinile Jana.
„Máte pravdu. Něco v sobě má a já to neumím dost dobře pojmenovat… Je taková skromná, nenáročná a přitom zásadová. Nesnáší flirty, v tom jsme si podobní a přitom, když byla svobodná, bývala středem pozornosti. Zkoušeli to na ni všichni...“
„Až na vás!“ skočila mu Jana do řeči.“
„Skoro jste to uhodla. Anna hledala něco jiného než ostatní. Byla svá a tím se mi zdála nedostižná. Nedovolila, aby si ji někdo vybíral, protože si sama vybírala. Netroufl jsem si. Bál jsem se, že dopadnu jako ostatní. Až později jsem se dozvěděl, že právě to rozhodlo v můj prospěch. Viděla v tom lhostejnost a pohrdání z mé strany a to ji, představte si, přitahovalo. Tím jsem ji zaujal. Dodnes si to neumím dost dobře vysvětlit.“
„A víte, že já docela jo?“
„To bych rád věděl jak?“
Jana se na Otu dlouze zadívala a trochu přitom zčervenala.
„Promiňte, ale asi že jste ve skutečnosti úplně jiný, než vypadáte.“
Ota její pohled opětoval.
Chvíle ticha.
Druhou půlku kávy si Otmar obvykle nechával na okamžik, kdy se už natolik ochladila višňovou pralinkou nebo tatrankou, aby ji mohl naráz plynule dopít. Teprve potom ji skutečně vychutnal.
Ten okamžik právě nastal.
Naposledy se na ni zadíval, a na jediný zátah ji dopil.
„Umíte skvělou kávu, Jano,“ řekl. „Až půjdete kolem pivovaru, stavte se na vrátnici. Skočím vám natočit vlastnoručně Perlu. Přímo k Cikánovi.“
Vstal, trochu se uklonil a zamířil ke dveřím.
„Okamžik ještě, pane.“
Jana se schovala za pult a hned se zase vynořila.
S rudou růží v ruce.
„Vyřiďte manželce pozdrav, prosím, a věnujte jí ode mě tohle rudé poupě.“
„S radostí.“ řekl Ota a usmál se.
---------------------------
Když se za panem Humlem zavřely dveře, na Janu Šábovou se snesla melancholie. Zvláštní nálada, nikoli tísnivá, nýbrž povznášející. Bylo jí smutno, ale přitom hezky. Dokonce se přistihla, že se nepatrně usmívá. Nevěděla, co se to s ní děje. Musela si sednout. Zadívala se na dva dopité šálky od kávy a začínala věřit v něco kouzelného. Uvědomila si, že jako malá holka takové pocity mívala. Když ještě byla schopná snít o něčem, co by mohla nazvat kouskem štěstí. Snad se jí ta schopnost vracela, či co.
Usnula.
Měla dojem, že to byl jenom moment.
Probudil ji, jak jinak, dveřní zvonek.
A rána.
To jak se dveře rozlétly a narazily do stěny.
Janu to vytrhlo ze snění takovým způsobem, že vyskočila a koukla na hodiny a zase na dveře.
Stála v nich Anna Humlová a s úsměvem zírala, jak na ni Jana Šábová překvapeně kouká.
„Vy?“ zmohla se Jana na otázku.
„Já. Anna Humlová osobně. Kdo ještě by měl přijít, když né já? Omluvte tu ránu. To jak jsem spěchala. Měla jsem strach, že jdu pozdě. Koupím samozřejmě žlutý. Musím udělat Otovi radost. Vůbec nechápu, jak to mohl s tou škeblí tolik let vydržet...“
„Co?“ hlesla Jana Šábová, aniž by si uvědomila, že paní Humlovou přerušila.
„Vidíte tady snad ještě nějakou jinou škebli, slečno?“
Jana se neudržela a docela bez zábran se zachechtala. Nemohla uvěřit, že má před sebou tu protivnou ženskou, co tu byla před obědem.
„Byla bych radši, kdybyste mě doprovodila a vybrala ten nejlepší vy, slečno...“
„Jana. Jana Šábová.“
„Slečno Jano.“
„Ráda vás doprovodím.“
A tak se stalo.
„Od samého začátku jsem věděla, že se vrátím,“ chrlila ze sebe Anna. „To bych Otovi nikdy neudělala, i když to tak asi vypadalo. Vím, jak se na tu slávu těší, koupili jsme na večer pár chlebíčků s vínem a pařížský trubičky ke kávě. Musí to být eňo ňuňo.“
„Bude vás hodně?“
„Ale kdepak. Počítám ještě bratrance s manželkou a dětmi. V tom případě by nás bylo šest.“
„To není moc.“
„Víc jsme jich nezvali milá zlatá, nepotřebujeme to vytrubovat do světa. Děti nám nebyly souzeny, a tak si musíme vystačit sami. O žádnou honosnou akci nestojíme. Víte na kolika jsem byla okázalejch svatbách? A kde je těm párům konec? Skončily.“
„Tohle vám věřím,“ souhlasila smutně Jana. „Pan Huml je na vás asi hodný.“
„Je,“ odpověděla paní Humlová a podívala se pátravě po Janě.
„To znamená normální,“ řekla Jana. „Měla jste štěstí...“
„Štěstí? Vy jste snad měla smůlu...?“
„Mám chuť se vás na něco zeptat, paní Humlová,“ pokračovala Jana. „Ale nevím, jestli to nebudete považovat za drzost.“
„Toho se nebojte,“ nenechala se vyvést z míry Anna. „Já jsem šelma zvědavá a drzá jako vy, Jano! Sem s tou otázkou!“
Před nimi kaly. S květy bezmála stejně vysokými jako paní Humlová tvořily doslova malý les. Jana zastavila před tím lesíkem.
„Kdybyste mohla vrátit čas,“ spustila. „Rozhodla byste se znovu pro pana Humla? Musela jste mít přece plno nápadníků?“
„To je zajímavá otázka. Přímo na tělo, Jano. Ale předem zodpovězená. Všechno by se přece muselo odvíjet naprosto stejně. Události které předbíhaly... Takže by to muselo pochopitelně stejně dopadnout.“
„No jo vlastně…,“ pohodila Jana hlavou.
„Já vám něco řeknu, ale potom změníme téma! Ano?“
Jana souhlasila.
„Povím vám epizodu, která se odehrála v době, když jsme ještě nebyli svoji. Ten den jsme seděli v jedné vinárně, když nás začal otravovat jeden opilý muž. Žádné výtržnosti, jenom si chtěl přisednout a dát se do řeči, no a na mě dělal velké oči, to je pravda. Dala jsem Otovi najevo, aby zakročil, aby něco dělal; nebylo mi to moc příjemné. On se ale k ničemu neměl, jenom se na něj usmál a ukázal mu, aby se vzdálil. To samozřejmě nepomohlo. Nakonec došel k číšníkovi, aby zakročil. Tomu se do toho ale taky moc nechtělo. A tak si Ota jednoduše zažádal o knihu přání a stížností. To číšníka přeci jenom trochu vylekalo a teprve potom zakročil a jednoduše ho vyvedl. Jenže já, husa, jsem to měla Otovi za zlé. Zdál se mi zbabělý a bojácný, že si s tím otrapou nedokázal poradit sám. Předčasně jsme to tedy ve vinárně skončili a bez řečí odcházeli. A čirou náhodou jsme se tomu opilci připletli znovu do cesty. Nevšímal si nás, už jenom něco zabručel. My zabočili do vedlejší ulice. Po chvilce se za našimi zády strhl povyk. Chtěla jsem se rychle vzdálit, jenže Ota udělal pravý opak. Rozeběhl se k ulici, ze které jsme vyšli. A já za ním samozřejmě. No a na chodníku se válel ten opilec a nad ním nějaká parta výrostků. Kopali do něho a mlátili ho pěstmi přímo do obličeje. Než jsem stačila cokoli říct, Ota mezi ně vtrhl a začal se s nimi rvát.
„Nechte ho být!“ křičel. „Nevidíte, že je opilý a nemůže se bránit?!“
A oni, místo aby přestali, obrátili se proti Otovi. S jedním by si určitě poradil, ale bylo jich alespoň šest. Sesypali se na něho a za pár okamžiků ležel zakrvácený Ota vedle opilce. A to jsem měla štěstí, že si nevšimli mě. Rozprchli se, až když zastavilo nějaké auto. Chápete to? Dal se na jeho stranu. Zastal se chlápka, co nás otravoval s takovou samozřejmostí, že u mě v tu ránu stoupl v ceně.“
Paní Humlová se podívala na Janu: „Rozumíte, co tím chci říct?“
„Moc dobře.“
„Já to tenkrát obrečela, Jano, ale naštěstí to dopadlo dobře. A ještě něco. Kdykoliv se později nějací frajeři dostali do mí blízkosti a začali mi našeptávat ty jejich kecy lovců velryb, jak jsem skvělá a krásná, vždycky jsem je poslala do prčic, protože jsem si vzpomněla na Otu. On si nepotřeboval na nic hrát. On tím byl.“
Anna s Janou prošly zamyšleně kalami.
Když skončily u petrklíčů, chvíli vybíraly.
„Tamten,“ ukázala Jana.
„Dobře, je můj. Ota bude v šoku.“
Mlčky se vracely směrem ke květinové síni.
„Víte, že vám tuhle vaši práci závidím?“ pronesla jen tak mimochodem paní Humlová.
„Opravdu? Každý má něco, co mu druhý může závidět, ale ruční práce není v kurzu.
„Jenže na to já kašlu.“
„Vy máte opravdu ráda kytky?“
„Mám, ani nevíte jak. Ale máme malý byt a moc se nám jich nevejde.“
„Můžeme se domluvit. Přijďte o nich někdy po pracovní době poklábosit a já vás provedu třeba celým zahradnictvím...“
„Neříkejte dvakrát.“
„Já to myslím vážně, nebudu vás zvát jen tak pro nic za nic. Přijďte v pondělí v půl čtvrté.“
„Tak jo,“ usmála se Anna. „Platí. A musíte mi povědět taky něco o sobě...“
Je to psané hodně rozvláčně, člověk se prostě buď začte a udělá si na text dost času, nebo ne. A protože to není akční žánr, ale spíš takový lyrický obrázek k zamyšlení, tak ta „pomalost“ vlastně není úplně na škodu. Stejně bych se ale přimlouvala za trochu větší spád dialogů, kterému by prospělo méně uvozovacích vět. Takových, které vlastně jen opakují, co je poznat už ze samotné přímé řeči. Když čtu „Žlutej nechci!“, nemusím už k tomu mít dodatek, že to žena řekla rázně, to vidím. Podobně zbytečné jsou další „vysvětlivky“, jako řekl pobaveně, prohodila vyzývavě, hlásila nasupeně, trochu posměšně odpověděla apod. Tvoje dialogy jsou dost dobré, nepotřebují „berličky“. Samozřejmě mi nejde o zrušení úplně všech uvozovacích vět.
Jinak, správně je „frajeři se dostali do mé blízkosti“ – myslím, že to „mí“ je jen překlep. A „květinářka z Chaplinovy grotesky“. Potom mě rozesmála věta „…s holkama ze skleníku, ale dnes jsou v háji na chvojí“. „Jsou v háji“ z toho prostě vyleze, a vlastně i „jsou v háji na chvojí“ mi přijde legrační. Možná „sbírají v háji chvojí“ nebo podobně by se to dalo napsat. Pokud ta úsměvnost tedy nebyla záměrná.
Dík za přečtení, Martino. Já se pokusím povídku trochu ospravedlnit. Pán a paní to byla moje vdálenější teta a strejda. Teta byla tátova sestřenice. Strejda byl neuvěřitelně dobrý vypravěč. Když k nám přišli na návštěvu, vypla se televize, zhasly světla a on vyprávěl. Třeba Drakulu nebo Quo Vadis nebo Ben Hur. Tak věrně, že když jsem knihy později četl nechtěl jsem tomu věřit. Takže já jsem to napsal tak trochu k jejich památce. Nepočítal jsem s velkým ohlasem ale nakonec, pro mě je to daleko lepší než jsem čekal. Ty odbočky? V tom se právě vyžívám, ale všechno má směřovat k hlavnímu tematu, tady je to trvalé manželství. Pro někoho to nic neznamená ale pro mě jo. A ještě něco, někomu se nejvíc líbí první díl, někomu druhý a někomu třetí. A někomu se zrovna líbí přímá řeč. Takže to je kntroverzní, tedy něco na tom je. Ale tvé hodnocení beru, vždycky je co zlepšovat. Měj se dobře, Martino.
Milá, velmi klidná a dalo by se říci moudrá (bez ironie) povídka. Tak klidná, že se mi ji včera nepovedlo dočíst, protože tohle je potřeba číst v klidu a pozorně, jinak si to čtenář neužije, přehlédne jemné náznaky humoru (...To jste řekla elegantně... ; ...dnes jsou v háji na chvojí...) a neuvědomí si tu moudrost, založenou na "obrázkovém" poodhalení manželských vztahů. Obrázkovém ve smyslu odskoků k několika bočním příběhům, které sice z počátku působí, jako by uhýbaly od hlavní linie, ale po dočtení se ukazuje, že ony tu hlavní linii vlastně utvářejí.
Dobrá povídka, snad jen konec je trochu nevýrazný, ale i tak tip.
Děkuju Adriano. Ano, je mnoho důvodů proč se rozvádět. Jenže v tom já jsem staromódní. Zastávám názor, že svazek by se měl pokud možno udržet. Ale nepřípustné pro mě je násilí na ženě a oboustranná nevěra; teď se asi směješ. Takže pro mě to není otřepaná fráze ale zásadní věc. Měj se.
nebudu pitvat zápletku ani rozuzlení, je to dobře napsané a vydržela jsem to číst od začátku do konce, upřímně jsem se na chvíli sekla ve fázi, kdy se objevil na scéně manžel bijící ženu, jakýpak jiný důvod k rozvodu? - bez tohoto bych se obešla, je určitě víc vážných věcí, kvůli kterým je třeba se rozejít, protože tohle je dost otřepané a frázovité
kytky mám ráda, tohle prostředí mi sedí, za mě nejlepší poslední dialog prodavačky s paní Annou, T*
Karle, myslím, že děj máš velmi precizně promyšlený. Je to prostředí, které znáš, a to ti sedne daleko víc než třeba tajemný obraz v lese. Careful má pravdu ve dvou věcech: zlepšil ses a dáváš si /velmi/ záležet.Jen nevím, proč ta velká písmena v názvech květin /z úst:-)/ prodavačky, není slyšet, že vyslovuje názvy s velkými písmeny...
a ještě: je nádherné číst od muže povídku o květinách a věrné lásce:-)))
No, já teda nevím...vydírá číšníka knihou přání a stížností a klidně nechá mezitím tu svou krasomilu sedět samotnou s tím opilcem...tos toho hrdinu moc nedomyslel....a takový ses to snažil udělat óbr růžový:D... ale jinak si myslím, že ses buď zlepšil, nebo si fakt dáváš záležet... tedy podle začátku a konce...víc jsem zatím nepřečetla...
Písmák