Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seDivoký zákon: (1/5) Přepadení dostavníku
Autor
MartinBurget
Kraj připomínal poušť. Mrtvou a vyprahlou. Nic na tom neměnily trsy trav, ani zaprášené keře spálené sluncem. Vítr místo aby přivál těžká mračna plná vody, zlomyslně vířil písek.
Celá nekonečná prérie sálala pachem horka a sílícího léta. Slunce si užívalo svoji polední krutovládu a žádný mrak si netroufal překazit mu plány.
Kraj byl tichý, bez sebemenšího šelestu. Nic rozumného nevylézalo ven.
Na horizontu se objevilo mračno zvířeného prachu. Vylouply se z něj obrysy čtyř koní táhnoucích dostavník. Uháněli vyježděnou cestou, která přetínala prérii jako přímka, vedoucí odnikud nikam.
Vozka, typický jižan, je co chvíli šlehal bičem. Chtěl se z toho ohnivého pekla dostat co nejrychleji.
Skrz rty procedil nadávku. Patřila těm třem, kvůli kterým musel vystrčit nos z chládku stanice.
První z nich vypadal jako dokonalý zálesák. Nosil lovecký oblek z jemně vydělávané kůže, pečlivě udržovanou pušku držel na kolenou.
Naproti němu seděli druzí dva. Jeho dokonalé protiklady.
První z nich nepřítomně sledoval z okna dostavníku ubíhající krajinu. Vypadal na čtyřicet, a levou tvář mu zdobila jizva. Nemyté, dlouhé vlasy a vousy společně se zašpiněným oblečením prozrazovaly, že jejich majitel zvysoka kašle na dobré společenské zvyklosti. Nepůsobil důvěryhodně.
Druhý na tom byl o poznání hůř.
Podobně neupravený zevnějšek a hrubou tvář doplňoval krutý výraz v dravčích očích. Pokaždé, když oknem vyplivl tabák, objevily se dvě řady zažloutlých zubů. Pot, který se z něj jen řinul, se ani nenamáhal otřít.
Na podlaze ležely nedbale pohozené dvě staré pušky. Na pažbě jedné z nich bylo vyryto asi dvacet zářezů.
Právě ty upoutaly pozornost muže v loveckém obleku.
Zajímal se o lidi. Měl rád jejich příběhy. Chtěl se dozvědět víc o těchto lidech s nimiž stráví nějaký čas. Proto prolomil hluboké mlčení.
‚‚Ehm,’’ odkašlal si. ‚‚To je vaše puška, pane Cartere?’’ Obrátil se na muže hledícího z okna. Ten se na něj ani nepodíval.
‚‚Je moje, Edwardsi,’’ ozval se hrubým hlasem druhý muž a vyflusl oknem tabák.
‚‚A mohu se zeptat, pane Storme. Proč tam jsou ty zářezy? Docela by mně to…’’
‚‚Ale jo,’’ odsekl otráveně Storm. ‚‚To sem jednou byl s pár chlapama na lově tam na severu, nó, v Kanadě. Byla zima, zatraceně velká. No a chyt nás blizzard. Strašný svinstvo. Uvěznilo nás to ve srubu cirka tak na tejden. Chlapi z toho byli celí nervózní a hádaví. Začalo docházet jídlo,’’ odmlčel se, aby vyflusl z okna tabák.
Mathew Edwards se zatetelil blahem. Znělo to, jako příběh plný drsného, opravdového života. A takové měl rád.
‚‚Tak sem popad pušku a nožem sem do ní začal řezat. Tak sem se nudil. Strašná nuda tam byla,’’ zadíval se do Edwardsovy zklamané tváře a rty se mu zkřivily do škodolibého úsměšku. ‚‚Ste si myslel, že to si za každého zabitého řežu jak blb do pušky?’’ Zachechtal se. ‚‚Ste snad na hlavu? To si každý podělaný měšťák z Východu myslí to samý? Moc čtete a víte prd vo vopravdovym…’’
‚‚Můžete se ke mně laskavě chovat uctivěji!?’’ Zvýšil hlas Edwards.
‚‚…srabe z voňavé peřinky.’’
‚‚Platím vás, takže se ke mně budete chovat s náležitou úctou!’’ Zakřičel, pak ztišil hlas, skoro do šepotu: ‚‚Rozumíme si, pánové?’’
To zabralo. V dostavníku se usadilo dusivé ticho.
Strašné horko. Kdyby byl vzduch jen o málo sušší a teplejší, potily by se snad i kameny.
Každý se na okamžik věnoval vlastním myšlenkám.
Chris Carter pohrdal měšťákem. Pohrdal jím kvůli jeho zhýralosti, uhlazenému chování, kvůli jeho loveckému oblečku, který by u zelenáče mohl budit dojem, že vidí ostříleného trapera. Kdyby tak dobře neplatil, nikdy by s ním nejel kdesi do divočiny zastřelit medvěda. Takový byl totiž jejich cíl.
Richard Storm měl na věc dost podobný názor. Zvedal se mu žaludek při pomyšlení, že se bude o Edwardse starat, dovede ho až k medvědovi, aby ho mohl odstřelit a pak se chlubit, jaké prožil nebezpečí.
Edwards si jejich mlčení vyložil jako signál k smíření. Napadlo ho, že by bylo vhodné prolomit hradbu ticha.
Posloužila mu k tomu jizva táhnoucí se přes Carterovu tvář.
‚‚Pane Cartere, nerad bych vám narušoval soukromí, ale mohu se zeptat, jak jste k té jizvě přišel? Hádám, že při nějaké šarvátce s indiány, ne?’’
Chris se ani nehnul. Dál hleděl oknem na jednotvárnou prérii.
Na okamžik bylo slyšet jen práskání biče a vrzání kol. Vzduch byl prosycen napětím. Nesnesitelné vedro.
‚‚Já nevím, možná jste neslyšel otázku, že bych vám ji…’’ Nedokončil. Carterův nepřítomný a přezíravý postoj ho hypnotizoval. Nevěděl, co říct.
Možná měl připomenout, kdo koho platí, ale nedokázal se k tomu přimět. Tak silná jistota z Cartera vyzařovala. Zůstal zmateně hledět a neřekl nic.
A zase suché práskání biče a monotónní vrzání kol. Napětí husté tak, že by se jím dalo krájet. Od kol a kopyt koní odletovala mračna prachu a písku, ale na obzoru ani mráček. Dostavník dál ujížděl mrtvou prérií, klidnou jako půlnoční hřbitov.
Uvnitř vládla podivná zádumčivost. Lovci nechtěli mluvit. Edwards nevěděl o čem.
Storm vyplivl tabák.
Carter hleděl z okna.
Edwards se chvíli díval do země, pak na dřevěné stěny, jakoby hledal únik z tohoto vězení. Nakonec přelétl pohledem ostatní dva a došlo mu, že pokud spolu mají strávit několik dní sami v divočině, musí prolomit ledy.
‚‚Ehm, pánové. Protože spolu strávíme poměrně dlouhou dobu, měli bychom se přece trochu znát, ne?’’ Na chvíli se odmlčel, aby dal prostor ostatním.
Lovci nevypadali, že by si všimli Edwardsovi existence.
‚‚Pánové,’’ pokračoval. ‚‚Já vám tedy něco řeknu. O sobě, jestliže mi věnujete chvilinku pozornosti. Jmenuji se Mathew Edwards. Žiji ve Virginii, to je město na východě. Píše se s jedním n a patrně jej neznáte. Jsem podnikatel, vlastním tam jednu prosperující firmu, ale o to nic.
Jinak, pokud vás zajímá, čím trávím svůj volný čas, tak je to především četba, dále pak moje sbírka exotického hmyzu a v neposlední řadě se věnuji kulečníku, což je myslím velmi ušlechtilý sport. Málem bych zapomněl, je mi kolem čtyřiceti. Přesně nevím, ono se to pořád mění.’’ Tlumeně se zasmál. Přestal, když viděl, že se směje sám.
Storm bez zájmu sáhl do kapsy pro další žvanec tabáku.
Cris pozoroval ubíhající prérii.
‚‚Teď je řada na vás. Začněte třeba vy,’’ pokývl na Storma. Ten rozmrzele přežvýkl a setřel si pot z čela.
‚‚Jsem Richard Storm. Žiju všude možně. To vám musí stačit. Nemá cenu abysme to protahovali.’’
‚‚Abychom,’’ opravil ho Edwards. ‚‚A kolik je vám let?’’
Storma namíchlo, že ho nějaký zelenáč z města opravuje.
‚‚Nevím, pořád se to mění. Fakt moc dobrý fór,’’ ušklíbl se Richard a znechuceně se odvrátil.
Mathew Edwards znervózněl. Skořápka těhle lovců bude asi pěkně tvrdá. Tvrdá jako jejich život.
Obrátil se na Chrise. ‚‚A teď jestli bych mohl poprosit vás.’’ Carter se ani nehnul. Kdoví, co ho tak přitahovalo na šedozelené prérii.
‚‚Stačí krátce,’’ Mathew doufal, že si Chris v hlavě skládá věty a že za chvíli promluví.
Nic se nedělo. Mlčení se usadilo v dostavníku jako hladový pavouk v lepkavé síti.
Mlčení věčné a dusící. Zatuchlé tisícerým opakováním. Ničící cokoliv jiného. Zvenčí doléhalo práskání biče, skřípot kol a upachtěný dusot kopyt. Přesto se zdálo jakoby uvnitř bylo ticho. Atmosféra ticha a mlčení.
‚‚Já nevím pane, možná jste nepostřehl, ale já mluvil na vás…’’
Horko k zalknutí. Kdesi v rohu bzučela moucha, kdovíjak se dovnitř dostala.
‚‚Víte, ono to má docela zásadní význam. Něco se o sobě dozvíme a to dá podnět k rozhovoru.’’
Skřípění kol vířících prach. Teď zrovna přejeli přes výmol. Kočí zaklel. ‚‚A celkově se nám zlepší nálada a začnou se navazovat první nitky přátelství. Jak to můžeme přežít, když nebudeme držet při sobě?’’
Odpovědí mu bylo pohrdavé mlčení.
Povzdechl si.
Pomyslel si, že by tím tichem mohl rozklepnout vejce, vyhodit ho z okna a jestě ve vzduchu by se usmažilo. Takové bylo horko. Takové bylo ticho.
‚‚Pan Carter se patrně uzavřel do sebe a nepřeje si být obtěžován otravným zelenáčem z východu, že?’’ Trpce prohlásil Edwards. Pak se zeptal Storma: ‚‚Možná vám bude moje otázka připadat zbytečná,’’ mluvil, jen aby nebylo ticho. ‚‚Ale nehrozí nám nebezpečí od indiánů? Slyšel jsem, že mezi těmi balíky na střeše se nachází nějaký obnos.’’
‚‚Od těch?’’ Odfrkl Storm. ‚‚Jsou zalezlí dál na západ, sem ty čubky nepolezou. Přece byste se nebál těch barbarskejch lenochů, nevystrčí z rezervace ani čumák.’’
‚‚Ach tak. Děkuji vám. Já jen, že jsem slyšel, že přepadávají dostavníky.’’
‚‚Jo občas taky. Docela se tím baví Ale většinou jim de vo to ožrat se a hlavně aby nemuseli dělat. To nejsou žádní hrdinní a šlechetní divoši, jak se vo nich píše. Vonehdá, to jste slyšel? Přepadli farmu kousek na jih. Celý stádo jich prý bylo. Povraždili ženský a děcka. Počíhali si, až chlapi budou pryč! Takoví srabi to jsou! Podělaný svině! Ať mně nikdo nepovídá vo nějakým pokojným soužití. Mě teda ne!’’ Horlil Storm. ‚‚Zabili nevinný lidi!’’
‚‚Zabili děti a ženy vrahům jejich vlastních rodin, zlodějům země jejich předků. Nikdo o nich nebude mluvit takhle.’’
Oba se otočili po zvuku melodického basu. Carter promluvil.
‚‚Á, máme tady kamarádíčka rudochů,’’ poznamenal posměšně Storm. ‚‚Někdo, kdo drží s těma prašivejma prasatama.’’
‚‚Pánové, prosím vás, nepouštějte se do hádek.’’
‚‚Kdo se bratříčkuje s indiánama, nemá větší cenu, než oni! To jste taky taková krysa?’’
Carter se odvrátil od okna a podíval se Stormovi do očí.
‚‚Jsou to lidi jako my a s tím žádný užvaněnec nic nenadělá.’’
‚‚Lidi jako my?! Lidi?!’’ Rozčiloval se Storm. ‚‚Vždyť jsou horší než zvířata! I štěnice mám radši než ty rudý krysy!’’
‚‚Buďte zticha! ’’ Zavrčel Carter. Ztrácel klid.
‚‚Já sám si rozhodnu, jak a co budu mluvit, jasný?! Indiáni jsou svině!’’ ‚‚Pánové platím vás, takže se uklidněte!’’
‚‚Zakazuji vám mluvit takhle! Nebo se neudržím a rozbiju vám hubu.’’ Carter byl celý rozžhavený vztekem.
‚‚Nikdo mi nebude rozkazovat!’’ Zařval Storm. ‚‚Indiáni jsou svině! Slyšíte to?! Říkám svině! Svině!’’
‚‚Držte hubu!’’ Carterova pravačka se napřáhla, ale nevylétla. Zarazila se. Cris cosi zahlédl. Zaklel. Rozevřel pěst a ukázal k horizontu.
Storm se tím směrem podíval a pochopil, proč se Carter tak rychle ovládl.
Edwards vyhlédl z okna a na čele mu vyrazil studený pot. Zorničky se mu rozšířily strachem. Rukama sevřel pušku, až mu klouby zbělaly.
‚‚Lupiči,’’ hlesl. Pěkně se o tom čte, blesklo mu, ale když na to dojde…
Banda asi sedmi jezdců se tryskem blížila. A nevypadali na to, že vezou pozvánku k čaji o páté
Dostavník zrychlil.
Edwards zdřevěněl strachem. V hlavě mu vířila směska pocitů.
Proti strachu se bouřila touha dokázat těm zatvrdlým lovcům, že není jen zbabělý měšťák, co se neumí postavit životu čelem.
I kvůli sobě chtěl překonat strach. Vždycky si přál být hrdinou, vykonat něco statečného.
Odhodlaně sevřel rty, s velkým vypětím vůle odsunul pud sebezáchovy kamsi k zapomnění a odjistil. Dříve, než pušku namířil, Carter mu ji surově vytrhl z rukou a hodil ji na zem vedle ostatních dvou.
‚‚Klid nestřílejte po nich,’’ řekl.
‚‚Jo,’’přidal se Storm. ‚‚Nehrajte si na hrdinu. Je to blbost. Nechcou nás zabít. Chcou jenom ty prachy, který ňáký blbec musel poslat zrovna s náma. Nechají nás být, když budem rozumní. Indiáni by nás pozabíjeli a ještě by přitom slintali blahem.’’
Carterovi se blýsklo v očích, ale ovládl se.
‚‚Svině,’’ řekl Storm. S pobavením sledoval, co to s Carterem dělá. Cris na sobě nedal nic znát, ale uvnitř cítil, že jednou vybuchne. A nebude to jen pár urážek. Začínal se na tu chvíli těšit
Storm se s pocitem vítězství pohodlně usadil a ovýval se kloboukem. Klidným pohledem sledoval lupiče, kteří se schvácení hnali za dostavníkem.
‚‚Řek bych, že nás doženou,’’ řekl Carter. ‚‚Ten vozka je nezkušený skoro ještě děcko z jihu. Bojí se rozjet to víc.’’
‚‚Co by člověk čekal od jižana,’’ přitakal Storm a zývnul.
Dostavník po hrbolaté cestě kodrcal, div se nerozpadl, přesto bandité metr po metru ukrajovali ze vzdálenosti, která je dělila od kořisti.
Vozka se co chvíli s výrazem štvané zvěře ohlížel. Bál se. Do takové situace se dostal poprvé. S divokou surovostí práskal bičem. Na hřbetech schvácených koní se objevovaly krvavé šrámy. Řičeli bolestí.
To je strašny, jak to hází,’’ postěžoval si Storm
Edwards nervózně svíral hlaveň pušky. Připadal si jak ve zlém snu. Nechápal lovce. Nechápal jejich klid, střídání emocí, jednání. Nic z toho, co ho na lovcích fascinovalo. Co je to za lidi, říkal si. A teď aby toho nebylo začínal mít pocit, že je něco v nepořádku.
Trvalo okamžik, než Carter s klidem prohlásil: ‚‚Zpomalujeme.’’
‚‚Cože?!’’ Vykřikl Storm. Vyhlédl z okna a zaklel. ‚‚Zatracenej jižan. Přeřezal popruhy koním a ujel.’’ Vychrlil ze sebe příval nadávek.
Dostavník zastavil. Celý výjev vypadal absurdně. Bandité zastavující u dostavníku bez koní, kteří s vozkou mizí za obzorem.
‚‚Vylezte ven! Pracky nahoru!’’ Zařval šéf bandy. ‚‚A žádný kraviny!’’ Storm postrčil měšťáka: ‚‚Vystupovat. Jsme na konečné.’’
S rukama nad hlavou se objevili před řechtající se bandou.
‚‚Plách vám, co?’’
‚‚Měli jste si ho líp hlídat,’’ přisadil druhý.
‚‚Jedeš na maškarní, fešáku?’’ Zavtipkoval kdosi na Edwardsův vzhled. ‚‚Držte huby!’’ Okřikl je šéf. ‚‚Clarku, Smithi, Richardsone! Mějte je na mušce, ať neblbnou. White, vylez na střechu a najdi prachy. Hejbni kostrou!’’ ‚‚Sem slyšel, že by to měl bejt ten modrobílej s hodně razítkama,’’ řekl jakoby mimochodem Carter.
‚‚Proč jim to říkáte?’’ Utrhl se Edwards. ‚‚Copak nemáte kouska cti v těle?!’’
Carter ho sjel pohrdavým pohledem.
‚‚Jo, mám to,’’ ozval se bandita a seskočil ze střechy.
‚‚Ukaž to sem!’’ Rozkázal velitel. ‚‚Byls rozumnej, dík za spolupráci,’’ ušklíbl se na Cartera. a s pocitem dobře vykonané práce přelétl očima svoji bandu. Uznale pokývl hlavou.
‚‚Nemáme koně,’’ oznámil Carter klidně.
‚‚Všim sem si,’’ odsekl a vyskočil na koně s balíčkem peněz v rukách.
‚‚Nejbližší osada je pětadvacet mil odsaď,’’ pokračoval Carter. ‚‚V tomhle hicu bez vody, se budem ploužit tak pomalu, že než budem v půlce, přijde noc, horko se změní na vobrovskej chlad. A my nemáme nic teplýho na sebe. Budem na dně sil. A kdoví, jestli nechcípnem. Kvůli pár šupům nás budete mít na svědomí.’’
Zavládlo ticho. Náčelník tlupy se obrátil a díval se na Cartera. Dlouze a hloubavě se mu pohledem provrtával do mozku.
Nikdo z bandy nepromluvil. Byli napjatí, co se stane. Kdosi se rozkašlal.
Edwards si zničeně utřel pot z čela, až teď si uvědomil vážnost situace.
‚‚Richardsone, Smithi, Clarku,’’ řekl vůdce mužům, s puškami v rukou. Ti odjistili.
Edwards si s výkřikem zakryl obličej a padl na zem.
‚‚Zpátky pojede s někým na jednom koni,’’ obrátil se k nim velitel.
‚‚Budou stačit dva,’’ podotkl Carter.
‚‚Tím líp.’’
‚‚Jak víte, že neumím jezdit na koni?’’ Podivil se Edwards., zatímco si oprašoval kolena. Cítil se po svém výstupu trapně.
Carter se na něj úkosem podíval.
O pár minut později uháněli dva koně vyprahlou prérií.
Lovci se málem servali o to, kdo pojede sám.
Nakonec Carter ustoupil a teď se tvářil útrpně s loveckým oblečkem před sebou.
Slunce spalovalo všechno živé nemilosrdně a s potěšením. Zaprášené rostliny dychtily po dešti. Ztichlá krajina byla rozryta kopyty koní, jinak se nic nezměnilo. Dostavník stál uprostřed prérie jako opuštěný pomník připomínající, to co se stalo.
A děsící se toho, co se má stát.
6 názorů
MartinBurget
09. 09. 2016Děkuju mockrát za přečtení a okomentování, Lakrove. Chybu jsem opravil
V očekávání hrdinského přiběhu mám na konci dojem, že to žádný konec nemá, a až pak si všimnu, če se jedná o první část z pěti. A dojmy ze čtení? Chvíli mě odrazoval (naštěstí mylný) dojem, že to bude jen nějaká hloupá lovecká sága, ale od zmínky o Indiánech a rozdílnému názoru těch tří cestujících na ně (na Indiány) to začíná být zajímavější. Po slohové stránce je to takové "školsky košaté" s viditelnou snahou o hrubší mluvu pro dokreslení rozílů mezi jednotlivými mluvčími. A technické či gramatické poznámky: Virginie je (tuším) jen stát na východě USA, nikoli město. A v téhle větě: ...Indiáni by nás pozabíjeli a ještě by přitom slintaly blahem.... ## má být slintali
MartinBurget
07. 09. 2016Přesto moc díky za zastavení, careful. :)
Ne, nebudu to číst dál... ty nepíšeš špatně, kluku
ale westerny nejsou můj chlebíček, tohle je dlouhý a mám toho moc...
... ale zas je blbost ti radit, abys psal něco jinýho... jen tady asi nikdy moc čtenářů mít nebudeš...
já bych začala od horizontu... začínat odstavcem popisu krajinky je na internet odvážné...
hmmm..taky mě zarazilo, že se znají jmény...jako vypravěč jsi o nich mluvil jako o bezejmenných a nepadlo nic o tom, že se jmény znají... ale rozhodně chválím... zítra zas kus přečtu:)
"Kdesi v rohu bzučela moucha, kdovíjak se dovnitř dostala."Tato věta by asi dávala smysl, kdyby se děj odehrával v uzavřené místnosti, ale ne v dostavníku, ze kterého někdo za jízdy odplivuje tabák.