Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seKdyž se básně rozlévají světlem, aneb Hvězdy kometám kynou...
Autor
Muamarek
Hana Karolina Kobulejová navázala na svá předchozí vyznání knížkou Výsluní podle levandulí. To, že se jedná o další z cest po jejím nitru, napovídají tato její slova: „Stačí jen přiložit/ stetoskop k duši/ a poslouchat, co říká… Chci stále žít/ v souladu se svým/ nitrem“.
Někomu by mohlo přijít, že se básnířka ve svých motivech opakuje či točí v kruhu. Měl by pravdu však jen z části. Autorka v podstatě vychází z předpokladu, že nikdy nevstoupí dvakrát do stejné řeky – a pozornému čtenáři pak neunikne, že jejím nitrem již dávno protéká jiný proud než například v Noci u tamaryšku.
Je zřejmé, že autorka kráčí po cestě, o níž neví, kam vede, ale ráda by znala její směr.
Jak už jsme u ní zvyklí, několik jejích básní je věnováno relativitě a pomíjivosti a již z nadpisu je zřejmé, že v nich podstatnou úlohu hraje čas. To se týká například básní „Pouť časoprostorem“, „Vzácnosti všednosti“ či „Mezičas zasněnosti“.
Možná ještě více než v ostatních jejích sbírkách rezonuje v řádcích jejích veršů touha:
Podstata neopakovatelnosti
A poté se naplno ukáže
že žádný dotek
od milované osoby
není nikdy stejný
protože jedině on
v sobě skrývá vzácnost
že dokáže rozehrát
nesčetné množství prožitků
tak jediné nahradí všechny
a v jediném objeví se vše
pokaždé v jiné vnitřní souhře
a vždy unikátní vůči světu
Jestli lze nějak charakterizovat hlavní linii této knížky, jsou to emoce, o čemž svědčí básně: „Nový rytmus srdce“, „Hlavní linie citu“, „Odpoutání“, „Dosahy procítění“, „Dějství v osrdí“, „Spontaneita“ či „Fascinace“.
Stejně jako v jejích minulých knížkách se ale i v této objevují přírodní motivy odpovídající různým živlům – vodě, ohni, vzduchu a zemi. Jmenujme například „Prolnutí nebí“, „Interiéry mraku“, „Refrén k šumění“, „Za polární září“, „Tchaj-ťi vedle hvězd“, „Úsilí tryskajících gejzírů“ či „Záchvěvy“.
Za polární září
Ještě výše
než kam doléhá záře
nalézá se světnice umocnění
kterou znám již od doby
kdy jsem se stala horolezkyní
po vlastní spiritualitě
Hana Karolina Kobulejová pátrá po svém nitru způsobem, jakým J. Verne ve své fantazii vnikal do středu Země či kamkoli za obzory poznaného. Klade si otázku, jak pozná, že se někam posouvá. Ráda by věděla, že cesta, která někdy může vypadat jednotvárně, změní svou podobu – a že má šanci po ní někam dojít.
Autorka naslouchá svému „já“ – a je ráda, že stále něco slyší – hlas, který se brání umlknout.
Po stezce řas
Nadzvuková
a přesto slyšená
hrdě svá
a něžně překotná
hluboce letmá
a nezkrotně niterná
jeví se v těchto okamžicích
část mého já
Možná se někdo zeptá. A čím je tato knížka jiná od jejích minulých? Jaký nový rozměr se zde objevuje? Jako odpověď bych použil výňatek z její básně: „I horlivost dospívá“:
„… i Degasova baletka
dělá krok mimo plátno
a zase zpět
protože hledání vlastního
předobrazu a rámu hodnot
je unikátní záležitostí“
Cítím tady jasnou snahu oprostit se od daných mantinelů a zkusit řešit „rovnici“ o řadě neznámých v oboru jiných než daných hodnot. V této souvislosti bych zmínil další dvě její básně, jež mají v názvu základy geometrie: „Elipsu obejmutí“ a „Těžiště rozpoložení“.
Vlastně již v prologu ke své knížce píše o významu rozlévání světla, jež pro ni znamená nespoutanost, snahu bořit a překračovat bariéry, možnost vymanit se ze sevření, které nechápe zdaleka jen ve fyzickém slova smyslu.
Za zmínku stojí i autorčiny vlastní abstraktní ilustrace, které jemnými tahy doplňují její slova. Výsluní podle levandulí, které Karolina věnovala svým rodičům, je jakýmsi protikladem k temnotě, noci, k tápání. Je to vyjádření vnitřní energie, erupce chutě do života, gejzír citu. Je pak již jenom na čtenáři, jak s touto energií naloží a kam se jí nechá unést.
Pohrávání s myšlenkou
Otevřeně se děje
že je rozjímání
zpřístupněno mysli
vstupy
které vyvíjí se nezřetelně
skýtají tolik tajuplných
variant prolínání
Hana Karolina Kobulejová, Výsluní podle levandulí, Plot, Praha 2016, ISBN 978-80-7428-297-3, 63 s.
10 názorů
Četl jsem jen básně a přišel jsem o chuť psát... tahle básnířka má v dílech to, čemu bych řekl čtvrtý rozměr... na nic si nehraje, každé slovo bych podepsal.
Tip je málo za básně, ale jen jako uznání za jejich objev... snad... stačí *
blešatá zpěvačka
09. 11. 2016Už ano. Recenze mi přijde podobně plochá jako básně. Jestli lze nějak charakterizovat hlavní linii této knížky, jsou to emoce. No to je věc. Ukaž mi prosím báseň, kde je tomu jinak. Autorka naslouchá svému „já“ – a je ráda, že stále něco slyší – Naslouchat čemukoli je přece základ. Proč to psát jako přednost. Pak taky nezaměňovat autora a subjekt v básni. A že má jasnou snahu oprostit se od daných mantinelů? Ty si vytváří každý sám a tohle se nějakých mantinelů ani zlehka nedotýká, natož aby by je překračovalo. A vnitřní energie, erupce chutě do života, gejzír citu? To je možné, ale v textech to projeveno není. Ty spíš ukazují uvíznutí v bezpečném postupu práce. Názvy ostatních ze sbírky ve mně taky moc důvěry nevyvolávají.
blešatá zpěvačka
09. 11. 2016Docela běžné metody, instantní záhadomilnost. První text opakuje provařený postřeh. Druhý operuje s velkými slovy a ve své vágnosti a současně ve zdůrazňování významnosti svých objevů působí banálně. Třetí je děs. Na čtvrtém docela jdou první tři verše. Poslední pro mě nefunguje vůbec. Dohromady je to přehlídka velkých slov a nekonkrétností, žádné osobité vidění, žádný žitý svět. Texty jako vyrábění kvazispirituality. Recenzi jsem raději ani nečet.
Díky oběma za zastavení a pěkný den :-)))
White: Jsem rád, že zaujalo...
Whitesnake
08. 11. 2016Díky za rozšíření obzoru, M, dle ukázek ty básně stojí za to. A navíc i to kolem nich pěkně napsáno :-)
Ježkovy voči
08. 11. 2016To jim můžete meldovat furt dokola: Komety, nedávejte do těch hvězd droždí! Bude to kynout! Ale ony neposlechnou a neposlechnou. Je to marný, je to marný, je to marný...