Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+14 neviditelných
Odpoledne Zdravko Živiće
datum / id21.02.2017 / 476822Vytisknout |
autorMovsar
kategorieMiniatury prozaické
zobrazeno449x
počet tipů6
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Odpoledne Zdravko Živiće

Tepláky s dírami na kolenou

Tepláky s dírami na kolenou. Móda překročila své hranice. Tak tady na Náměstí míru stojí obtloustlé děvče, v ruce kelímek s mléčnou kávou, ve společnosti kamarádky, a dává najevo svůj vkus: navlečená do tepláků s dírami na kolenou. Postmodernisté v parafrázi Dostojevského přišli s imperativem: Není-li Boha, vše je dovoleno, a lidé se té svobody nemohou nabažit. Ve skutečnosti ta věta zní jinak: Není-li už Boha, vše je zakázáno; protože zmizel Zákon a vše se tak stalo nejisté. Dovoleno je jen něco tak marného, jako vyjít si do společnosti v teplácích s dírami na kolenou a těšit se z kelímkové kávy od pekaře Pavla.


Poslední vlak

Flirtují s členem justiční stráže, dvě postarší zapisovatelky. Nechají se děsit bambitkou a vůní testosteronu. Stojí tam, jako se v zapadlém nádraží čeká poslední vlak na zaplivaném perónu.


Soukromoprávní věc

Autobus se jako těžký Kuba šplhal do první podolské zatáčky. Dole lidé korzovali nábřežím, protože ve vzduchu už bylo cítit vanutí jara. Na Klikovce nastoupila blondýna s trochu povadlým tělem, ale tváří madony. Co na ni prozrazovaly nateklé prsty, jeden se snubním kroužkem vraženým hluboko do kůže? A pohled, bylo to smíření, rezignace, nebo jen únava? Jela někam na Kavčí hory, kde ji nikdo nenechá postavit se před kameru a vyznat se ze svých trablů. Slovo veřejnoprávní se jí nijak netýká.


Odpoledne Zdravko Živiće

Bylo po poledni a Zdravko Živić, obklopen sklenicemi se šťávou a jinými biopotravinami ze srbského podhůří, usínal. Krámek v Žitné nikdo nenavštěvoval, zboží stárlo, ani Zdravko, i když obklopen biopotravinami, nebyl mladší. A jak usínal, zdál se mu blažený sen. A protože všechno začíná u jména, nebylo to v jeho snu jiné. Už se nejmenoval tak legračně, jeho jméno bylo náhle plné hrdosti a mužné síly, jako kořen lipance morušového, ve snu se mu říkalo Živan Zdravkić a byl stár jen patnáct roků. Byl v tom snu celý převrácen, naruby vydán světu. A nebyly už kolem něj žádné sklenice s prošlou šťávou, ale regály s dámským prádlem. Všude ležely podprsenky, krajkové i hladké, košilky, kalhotky, živůtky, podvazky a punčošky všech barev, i ty síťované, a taky sametky a korzety kolem něj byly. A už nebyl tak sám, zvoneček cinkal o dveře, zákaznice se usmívaly a on se na ně usmíval vyšisovaným chrupem a ony odkládaly své svršky, docela úplně až k nahé kůži, a on na ně hleděl očima patnáctiletého chlapce z malé srbské vesnice. A bylo mu náhle v tom osamělém krámku v podhůří Vinohrad dobře.


Možná jedné noci

Možná jedné noci, o smělé hodině, člověku usazenému v křesle a stříbrnému svitem měsíce přeskočí. Na chvíli nabude dojmu, že vše je mu jasné. Ale nebude to než bláhové jiskření synapsí, zvláštní dysbalance uvnitř hlavy. Protože člověk by musel žít nejméně dvakrát, aby se věcem přiblížil alespoň na dohled.

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)



K tomuto dílu není zatím žádný komentář.


Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.