Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+14 neviditelných
Oblačná mříž
datum / id22.02.2017 / 476835Vytisknout |
autorrevírník
kategorieMiniatury prozaické
témaPřírodní
zobrazeno607x
počet tipů8
v oblíbených1x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Oblačná mříž

 

Snad jste někdy odpočívali pod takovou oblohou. Kolem se vlnily lesnaté stráně, les byl klidný a všechny jeho vůně a všechny jeho hlasy se soustřeďovaly k vám.

Tam v tom tichu, pod těmi útulnými mraky, stávaly se hmatatelné i nejtajnější sny. Žádný ze snů neulétl tak daleko, aby ho dálka pohltila.

Postupující teplá fronta zařadila lehounké vodní kapičky do dlouhých pásů, podobně jako řadí vítr mořské vlny. Na rozdíl od vln však zůstávají zástupy nebeských pruhů nehybné, jako čas, který pod nimi tak neznatelně uplývá.

Jižní polovina oblohy, kde vládne slunce, má barvu bílou a modrou. Od slunce dál na sever převládly v mracích šedofialové až nachové odstíny.

Avšak na severu, tam, kde pásy altokumulů vidíme barevně, vznášejí se vysoko nad nimi jiná oblaka, a ta jsou bílá.

Žádná překážka nebrání očím, aby nalezly ještě vyšší obláčky. Podaří se jim oddělit nejvyšší vrstvu od ostatních a spatřit ji zvlášť. Tak naše oči s úžasem rozliší ve vysokém prostoru tři velmi od sebe vzdálená oblačná patra. Vrchní patro pluje možná až u horní hranice troposféry. Je složeno z řídkých seskupení ledových krystalků.

Všechno na nebi se rozvinulo do přímek, vybíhajících z jednoho bodu na západě nahoru a do stran jako paprsky obrovitého vějíře. V mezerách prosvítají modré pásy oblohy. Obloha tam za vrstvami oblaků je tak jasná, až se to zdá být nějak v nepořádku. Kontrast mezi nekonečnou modří a tím ostatním, tím blízkým, je téměř bolestný. Modrá prázdnota nad nejvyššími obláčky vyvolává v očích prostorový vjem, který hraničí s pocitem závratě. Modře průzračné trhliny dýchají mrazivým prostorem a málo se hodí mezi krotká mračna v přízemí, tichá a pokojná jako ležící stádo, v jehož blízkosti nás napadá – co kdybychom se pokusili to či ono dobytče důvěrně poplácat po šíji.

Nad údolí se vznesla sojka. Pomalým, neohrabaným letem směřuje do modra. Dlouho je vidět na pozadí jediné modré trhliny. Vypadá to, jako by celý život chtěla obětovat svému předsevzetí, že tudy poletí do vesmíru. Povětrná káně, jež plachtí nedaleko a o níž my, pozemní tvorové víme, že je to dravec, nestojí sojce za povšimnutí. Kvůli jejímu plachtění nezmění svůj úmysl, nýbrž dál neúhybně míří do modrého okna. Zabírá těžkopádně, s námahou, ale odlétá a nakonec se zmenší tak, že už je méně než černá tečka – a zmizí v prázdnu.

Do vesmíru ovšem sotva dorazila.

Ani káně si ničeho nevšímá. Jak by si měla všímat hloupé sojky teď, když je nade všechno povznesena, když se s takovou vášní oddává pravé a jediné radosti, když do klenby rozepjatých křídel sbírá lehký vánek a na tom vánku křižuje bezedno vesmírných trhlin.

Právě tak jako sojka, jež nejistými křídly důvěřivě vyzývá dálku, nemá ani káně na širokých perutích z vesmíru strach. Pro letce kroužícího vysoko pod oblaky zůstane vesmír stejně vesmírem, a proto stejně cizí, stejně vzdálený, jako pro nás na zemi. Zatímco stoupá, narůstá v letci radost z nekonečné svobody, z vlastní odvahy. A přibývá v něm touhy otřít se o fialový kýl mraku, ba vplout až dovnitř té růžově prosvětlené neprostupnosti.

Kolikrát už jsem viděl takové přímky oblačných pásů vysoko nad sebou!

Doopravdy však vstoupily do mého povědomí teprve nedávno. To jsem jim konečně porozuměl. Přišel totiž čas, kdy jsem byl donucen uvědomit si nad vlastním životem cosi lehce plynoucího, zdánlivě nicotného a ve skutečnosti nemilosrdně svazujícího. Tehdy jsem bláhově chtěl nesmírnost prostoru spatřit v lidských rozměrech.

Když jsem očima postupoval po rozbíhajících se paprscích až do míst, kde se vějíř rozpínal přes celé nebe, dál k východu se již paprsky nerozbíhaly, ale sbíhaly. Na opačném konci oblohy se potkaly ve druhém průsečíku.

Letěl jsem celou oblohou od východu k západu a znovu zpátky. Za toho dalekého letu mě ohromilo zjištění, že oblačné přímky se nerozbíhají vůbec. Se zachvěním jsem uviděl, že jsou rovnoběžné. A pocítil jsem strašlivý prostor tam nahoře. Jaký oceán vznášejících se hmot obaluje Zemi!

Vzpomeňte si na matematiku ze školních let: rovnoběžky se protínají v nekonečnu. Běda, řekl-li někdo, že se neprotínají nikde. Tehdy jsme to přijímali jako malichernou hru se slovíčky. V nekonečnu nebo nikde, to je přece totéž.

Ale tady jsou rovnoběžky a já vidím, jak se na jedné i na druhé straně protínají v nekonečnu.

Obrovské rovnoběžky jsou tam do toho neomezeného prostoru vsazeny jako mříž, která ovšem nic neomezuje: ani prostor, ani svobodu mých představ.

Až přijde vaše příležitost, nepromeškejte ji. Udělejte to jako já a vytvořte si podle perspektivy obrovské mříže částečnou představu o nekonečné volnosti kdesi tam nad vaší hlavou.

Ach tiše! Jen se dívejte.

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

11.06.2018 09:18:51Jeff Logos

Pozoruhodně čiré, psané lehkou ruku, promyšlená osnova. Takové dílko nemůže jinak, než zaujmout. Śkoda, že už jsi skoro rok nic nepublikoval.

03.03.2017 15:00:22Lakrov
redaktor prózy

Neživě-přírodní matematické téma aplikované do oblasti živé přírody.  Od začátku z toho přitom čiší takový klid,  těžkopádný klid "pravdy a uvěřitelnosti". Kdo je autorem tuším od prvních vět.  Tu a tam (velmi zřídka) mě z toho kliduu vyruší nějaké slovo:  ...vládne.... převládly... ## slova o stejném základu blízko sebe.  Tuhle větu si musím přečíst dvakrát:  ...Tak naše oči s úžasem rozliší ve vysokém prostoru tři velmi od sebe vzdálená oblačná patra... ## ale nakonec uznávám, že je v pořádku.  A tady:  ...modré pásy oblohy. Obloha tam za vrstvami... ## Je možná zbytečně slovo obloha dvakrát za sebou, ale užití zájmena -- nebo naopak zdůraznění oné "podstatnosti" -- je na autorovi.  Tip.  

25.02.2017 05:44:53revírník

Rádo se stalo. Těší mě, že se líbí.

24.02.2017 11:54:11Adriana Bártová

Velmi křehké, plné lásky k přírodě, milé a osvobozující, co mi dává od nepaměti zabrat je definice nekonečna a rovnoběžek, které se v něm protínají, tak daleko má fantazie nesahá..

díky za příjemný zážitek, T*

23.02.2017 19:38:17revírník

Zajímavý postřeh...(?) Díky za komentář.

23.02.2017 15:11:41K3
redaktor prózy

U nás se někdy ve stráni v lese vrství stromy právě tak že připomínají vrstvené obláčky, takové ty drobné a i ti ptáci mívají vrstvené peří a zorané pole jakbysmet a co tašky na střeše.... Jedno je jisté, že to dole stvořil člověk. T. :)

23.02.2017 12:41:25revírník

Já tobě děkuji. Za zastavení a za vyjádření.

23.02.2017 09:56:22Dodola

Škoda, že nejsem tak bystrozraká :-) oblačné nebe je pro mě jen jeviště nahoře nad tím jevištěm dole. Ale tu definici rovonoběžek v takhle poetickém znění si vůbec nepamatuju! Mám zafixované, že se prostě neprotínají. Ale v tom setkání v nekonečnu je jakási naděje... ostatně prostor prý je zakřiven, takže kdo ví... V každém případě děkuji za povznesení :-)

22.02.2017 18:55:18vesuvanka

Jaroslave, díky :-)))

22.02.2017 18:53:54revírník

Amatérské, ale malované z vnitřního přetlaku a krásně.


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.