Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+13 neviditelných
Moje první láska
datum / id03.03.2017 / 477053Vytisknout |
autorbixley
kategoriePovídky
zobrazeno663x
počet tipů7
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Moje první láska

Jako vždy po ránu jsem otevřela na počítači Seznam, abych se podívala na poštu. Jé, dnes má svátek Jiří. Jo jo, Jirka, copak asi dnes dělá? Byla to moje první velká láska

            Šla jsem si uvařit k snídani kávu. Jirka kávu nepil, vzpomněla jsem si. Vždycky, když jsem k němu přišla na privát, ohříval mi už oslazený čaj. Nahoře na hladině v hrnku bylo patrné malé cukrové kolečko.

Zatímco jsem si mazala housku máslem a vyndávala si z lednice jogurt, začaly se mi v hlavě promítat další vzpomínky.

Oba jsme studovali na filozofické fakultě v Brně. On byl o rok výš. Od začátku se mi líbil. Měl hezké světlé vlnité vlasy a příjemný melodický hlas. Věděla jsem, že zpívá ve sboru. Ale má nějakou holku?

Jednou mi nahrála náhoda. Oba jsme totiž chodili na obědy do blízké menzy, do které se každý den táhla dlouhatánská hladová fronta nejprve průjezdem, potom po schodech a nakonec jídelnou ve zvýšeném přízemí. Byl začátek osmdesátých let. Tyhle fronty jsem z duše nesnášela, takže jsem zhruba jednou týdně raději chodila do prvního patra na takzvané béčko, tedy bezmasé jídlo. Tam byla jídelna vyučujících a tedy žádné fronty. Cena oběda byla ovšem tehdy velice příznivá: dvě koruny šedesát. Problém však nebyly jen fronty, ale i nedostatek příborů. Často se stávalo, že někdo vystál frontu, dal si na tác oběd, ale došly příbory. Takže se to dělalo tak, že si dotyčný odnesl tác s jídlem a až kuchařky doplnily, co chybělo, tak šel někoho ve frontě požádat, aby mu příbor podal. A naštěstí se jednou tohle stalo právě Jirkovi! Já jsem pochopitelně stála v té frontě. Byla jsem tudíž ve správnou chvíli na správném místě.

Tak si prostě v té frontě znuděně stojím, ale už se naštěstí blížím k výdejnímu okýnku. A najednou se objeví Jirka, culí se na mě a povídá:“Ahoj, nepodala bys mě nůž?“A když ho obsloužím, ještě k mému překvapení dodá: „Máš za to u mě pusu!“ A zmizí.

Pojídám jogurt a zpětně se tomu musím usmát. Docela by mě zajímalo, jak se stravujou dnešní studenti.

Je sobota. Dám se do uklízení, ale v hlavě mi pořád víří myšlenky a poletují z místa na místo jako motýli.

„Ahoj, kdy bude ta pusa?“ slyším svůj hlas s troufalou výzvou.

Dostanu první pusu a po ní následuje první rande. Jirka miluje opery, tak jdeme na Rusalku do Janáčkova divadla. Jirka to má zmáknuté. Chodí tam prostě zadarmo. Akorát dá uvaděčce na druhé galerii dýško za program a pak už usedáme na volná místa.

„Květiny bílé po cestě...“ zpívá sbor a já si představuju, že po té cestě jdeme my dva.

A pak následují další opery. Nejraději nosím do divadla dlouhou modrou sukni, bílou halenku a přes ni pás s velkou stříbrnou sponou.

„Vypadáš jako Aida,“ směje se Jirka.

Ale nejkrásnější je, když mě z divadla doprovází domů. Jedem tramvají, potom k mému domu dojdeme pěšky a pak nekonečně dlouho stojíme v chodbě a líbáme se. A nekonečněkrát rozsvěcíme světlo, které vždy po chvíli zhasne.

Jo jo, kde jsou ty doby!  zamyslím se při luxování a znovu ucítím v ústech jeho polibky. Taky jsem vlastně byla na jeho koncertě!

Ano, i Pěvecké sdružení moravských učitelů mělo koncert a já se šla na Jirku podívat.

„Lásko, bože lásko, kde ťa ludé berú!“ zpíval svým krásným tenorem. Toužila jsem dát mu svou lásku k nohám.

Vytírám podlahu v předsíni a koupelně a hned si začnu prozpěvovat.

U něj na privátě jsme se scházeli ve všední den dopoledne. Rád mě nosil v náručí.

„Ty jsi taková maličká!“

Dala jsem do trouby péct kuře a vzpomínky už zase přeskočily jinam. Cítím pachuť našeho rozchodu.

Začalo to úplně nevinně. Šli jsme do kina a dávali Panelstory. Od té doby se Jirka změnil.

„Víš, tyhle paneláky, to pro mě není. Já bych se chtěl po studiích vrátit domů na vesnici. Máme tam domek.“

Naše představy o budoucnosti se začaly rozcházet, odcizili jsme se. Náš vztah ukončila cukrárna Nitra na náměstí Svobody a prázdniny.

A přesto, když si večer dávám teplou sprchu, vidím v duchu nás dva, jak se společně sprchujeme a poté hladíme, líbáme a milujeme. Cítím jeho doteky.

Byl nejlepší a nejkrásnější. Protože byl první.

 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

24.05.2018 08:58:40bixley

Díky moc. 

24.05.2018 08:41:30lastgasp

Zvědavost přinesla příjemné překvapení. Hezku napsáno, jemně, opatrně. Každý to asi prožil. Vtipné je proložení pocitů a vzpomínek s domácími úkony. I když dodatečně - dávám T

20.05.2018 08:55:48bixley

Díky. Zato skutečné. :-)

20.05.2018 08:39:13Jeff Logos

Hezké, i když trochu smutné

18.04.2018 12:18:41Kočkodan
Letos si 24. dubna muzes krome Jirky vzpomenout i na mne. Duvod by tu byl... (úsmev cloveka, který je na pop a rock a na opere byl v zivote asi dvakrát)
31.01.2018 08:09:36bixley

Díky. Popřemýšlím o tom.

30.01.2018 23:22:09Dělnický básník (někdy víc prozaik)

klidně bych u toho viděl víc pocitů

21.10.2017 13:10:37bixley

Děkuji. :-)

21.10.2017 12:21:41gabi tá istá

pekne si zaspomínala :)*

29.03.2017 13:50:12Lakrov
redaktor prózy

Zpočátku to na mě působí jak jako banální vyprávění  motivované vzpomínkou na mládí.  Od půlky ta vzpopmínka získává "barevnější" náladu,  ochucenou kořením pocitů pisatelky.  Taky pamatuju obědy za dvě šedesát  -- jen s tím rozdílem, že to ostatní mi vydrželo dodneška.  Tip.  


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.