Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+15 neviditelných
Kult (1/2)
datum / id11.05.2017 / 479002Vytisknout |
autorSupermartonátor
kategoriePovídky
témaMysteriózní
zobrazeno226x
počet tipů3
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

Má přijímací povídka do uměleckého uskupení Infernalismus.

Příběh o mladém studentovi, který potkal svou první lásku. Jeho dívka je však silně věřící. Nejde však o Ježíše, Alláha, Buddhu..ale o Sonarii.

Kult (1/2)

   Kult

 

Nikdy jsem nebyl věřící a ani nepotřeboval cokoliv spirituálního, ale když jsem viděl, jak se ke mně blíží Drahošova parta, v duchu jsem se modlil, aby mi nějaká, jakákoliv vyšší moc pomohla.

Z jejich pohledů a kroků bylo jasné, že míří za mnou. Původně jsem chtěl jít na hodinu fyziky, ale když jsem je zahlédl, jak jdou z gymnázia přímo naproti mně, chtěl jsem vzít nohy na ramena a zdrhnout. Ale nějak mi ztěžkly nohy a já věděl, že by si mě stejně další den našli.

„Kohopak tu máme? Není to snad pan Pešek?“ ptal se velkolepě Drahoš svých kamarádů, když se ke mně přiblížil na pár metrů.

„Ale ano, je to pan Pešek a evidentně má peška, že mě potkal, protože já se na něj moc zlobím,“ pokračoval Drahoš a už byl téměř u mě. „Vlastně kecám, já jsem přímo nasranej, protože si ze mě pan Pešek asi dělá prdel, ne?!“

Drahoš s koncem otázky ke mně došel a chytil mě na hrudníku za mikinu.

 „Co se stalo?“ zeptal jsem se, i když jsem tušil, že mnou vypracovaný úkol z matematiky dopadl špatně. Já z něj také dostal pětku. Však každý se někdy splete přeci.

„Co asi? Vojel sem ti mámu! Co to kurva mělo bejt? Dostal jsem pětku a do maturity moc nezbejvá. Takhle se k ní ani nedostanu,“ křičel na mě Drahoš a jeho tři kamarádi se na mě ušklíbali. Nakládačka se blížila. Kolem po cestě chodili další studenti, ale ti se o mě nezajímali. Koneckonců, já nikoho nezajímám a navíc, kdo by se chtěl pouštět do křížku s Drahošovou partou?

„Já se omlouvám. Spletl jsem se, taky jsem dostal pětku,“ dostal jsem ze sebe a cítil na sobě Drahošův dech. Ten kluk měl skoro dva metry, ramena jak skříň a drsňáckou tvář. Byl to sportovec, hrál hokej a ženský na něj letěly. Problémem pro něj však byla jeho prudká povaha a špatné učení. Proto si našel mě, školního loosera a poseroutku abych mu dělal úkoly. Až takový poseroutka jsem nebyl, jenže co sám zmůžu proti namakanýmu frajerovi, s kterým jako bonus chodí další tři namakaní rambové? Nikoho jsem neměl a nikdo by mi nepomohl. Byl jsem sám. A tak jsem mu prostě dělal úkoly a za odměnu jsem nedostal přes držku. Výborný obchod.

„Si děláš prdel? Slyšeli jste ho chlapy?“ otočil se Drahoš směrem na své kámoše. „Máš milion jedniček, tebe pětka nezabije, ale mě jo. Mám podezření, žes to udělal schválně a tak dostaneš přes hubu, ty sračko.“

Nemůžu říct, že bych neměl nahnáno. Rozhodně jsem se necítil v pohodě. Nejradši bych mu držku rozbil já, ale jelikož jsem o hlavu menší, mám padesát kilo i s postelí a nejsem cvičený, tak by to byl zatraceně neúspěšný pokus. Zároveň jsem se ale nehodlal uchýlit k nějakému prosíkování o milost. Jsem nula, budižkničemu, ale prosit se nebudu. Lidi jako já, musí být připravení na to, že prostě někdy přes držku dostanou.

„Posluš si,“ řekl jsem a docela jsem tím překvapil sám sebe i čtveřici přede mnou.

Drahoš si mě přitáhl k sobě, jako by mi chtěl dát pusu a podrážděně řekl: „Na co si to hraješ? Tě rozmáčknu jak mandarinku!“

„Jen mu nandej. Jó, znič ho sráče,“ ozývalo se od jeho kamarádů a Drahoš napřáhl.

V duchu jsem se připravoval na pořádnou šlupku. A opět opakuji, že nejsem pobožný, ale modlil jsem se, ať to přežijí mé zuby. Protože víc než Drahoše se obávám zubaře.

A pak se stal zázrak.

 „Okamžitě ho nechte bejt!“ křikl nový hlas, který jsem dosud neslyšel.

Já, Drahoš a samozřejmě i jeho kumpáni se podívali za hlasem. Všichni jsme byli překvapení. Hlas patřil dívce. Krásné, drobné dívce, která by mohla hrát v nějaké pohádce princeznu.

Pak jsem se podíval na Drahoše, pořád byl napřáhnutý, ale pohled na tu dívku ho zastavil. A nedíval se na ni, jako já. Jako na krásnou holku, ale jako kdyby se jí snad bál.

„To seš do prdele ty,“ vyhrkl ze sebe.

„Koukej ho pustit, Drahoši, a vypadni,“ řekla mu tvrdě a zcela nadřazeně.

Drahoš to opravdu učinil.

„Nevím, proč se zastáváš, tohodle pytle hoven, ale já si ho můžu podat někdy jindy.“

„Ne, ty si ho nepodáš nikdy a já tě varuju. Jestli na něj ty nebo nějakej z tvých tupomozkových kamarádíčků šáhne, tak…., no ty víš, co by se mohlo stát,“ řekla dívka a posledních pár slov spíše zašeptala.

Ale Drahoš slyšel a celý zbledl.

„Vyhrálas, gratuluji, princezničko.“

„Vypadni,“ vyprskla na něj a on opravdu odešel.

Jeho kámoši to sice moc nechápali, ale následovali svého velitele.

Já jsem tam jen stál a zíral na ni. Byl jsem totálně ohromen. A pak se vydala směrem ke mně.

 

                                                                      2.

 

Nevěděl jsem co čekat.

Měl jsem být zmlácen, ale byl jsem zachráněn. A to drobnou dívkou. Trochu jsem se za to styděl a i díky tomu, že byla tak krásná. Drobná souměrná postava, dlouhé kaštanové vlasy, krásná jemná pleť a překrásné hnědé oči. Když se naše pohledy setkaly, uvnitř jsem planul a bál se, že snad bouchnu.

Došla až ke mně a pohladila mě po tváři. Bylo mi to příjemné. Sakra, bylo to přímo božské, ale lekl jsem se a ucukl. Pro člověka, který je zvyklý, že se mu lidé spíš vyhýbají a rozhodně ho nechtějí hladit pěkné holky, to je pořádný šok.

„Nelekej se mě,“ řekla jemně a usmívala se, „jsem ráda, že ti nic neudělali. Tak hezké tváře by byla škoda.“

Opět mě šokovala a cítil jsem, jak se mi podlamují kolena. Opravdu řekla hezká tvář?

„To myslíte vážně?“

„Co?“

„Tu hezkou tvář.“

„Jasně. Jsi hezký chlap.“

Úplně mě dostávala a připadal jsem si jako omámený.

„Kdo jste?“

„Já jsem Karolína a ty?“

„Já se jmenuju Radek.“

Hleděla na mě těma krásnýma očima a příjemně se usmívala. Měla na sobě černé džíny, fialové tričko a lehkou černou bundu. Chtě nechtě můj pohled nalezl výstřih jejího trička. Nebyl velký, ale dokázal napovědět. Měla prsa tak akorát souměrně k její postavě a já si uvědomil, že zírám už nějak dlouho. Zčervenal jsem, ale ještě než jsem zas zamířil pohled jinam, zaujal mě její přívěšek na krku, kterým byl provlečen kožený řetízek. Přívěšek byl velký asi pět centimetrů a měl tvar ženské postavy. Ta žena cosi držela v rukách.

„Copak tě zaujalo?“ zeptala se a zamrkala na mně.

Červenější jsem už být nemohl.

„Zajímavý přívěšek.“

Vzala přívěšek do ruky a řekla: „To je Sonaria. Když budeš chtít, tak ti o ní povím. Teda jestli mě někam pozveš.“

Byl jsem nervózní a zároveň nadšený. Pozval jsem ji na kafe a vyměnili jsme si telefonní čísla.

„Tak bezva, zítra ve tři v kavárně. Budu se těšit,“ rozloučila se a opět se tak nebesky usmála, až mi zrudly snad i vlasy.

 

Večer jsem chtěl usnout, ale pořád jsem tomu nemohl věřit.

Celý život jsem nikoho nezajímal a najednou mě zachrání krásná dívka jak z pohádky. Byl jsem okouzlený a v rozpacích. Vztah jsem dosud žádný neměl a ženy pro mě byly největší záhadou světa, ale jedno mi bylo jasné. Odpolední setkání nebylo nic obvyklého.

 

                                                        3.

 

Další den pro mě znamenal zlom. Měl jsem rande! Něco, po čem jsem dlouho toužil a přitom se mi to zdálo nedosažitelné.

Ve škole byl i Drahoš, ale nevšímal si mě, nebo si mě spíš všímat nechtěl. Pomyslel jsem si, že jeho náhlá změna chování určitě souvisí s včerejším incidentem, ale byl jsem rád, že mám od něj pokoj.

Ve tři hodiny jsem seděl v kavárně a Karolína rovněž přišla načas. Opět mě uchvacovala její krása, ale snažil jsem se být v pohodě. Po pár zdvořilostních větách, kdy jsem se ptal, jak se měla, jsem přešel k tomu hlavnímu.

„Chci ti moc poděkovat, jak ses mě zastala. Tohle pro mě nikdo nikdy neudělal.“

„Rádo se stalo,“ usmála se.

„Proč jsi mi pomohla?“

„Viděla jsem, že jsi v nesnázích a je správné lidem pomáhat,“ řekla a dotkla se rukou svého přívěsku. Na tu ženskou postavu, která mi přišla něčím zvláštní, ale nedokázal jsem říct čím.

„No jo, ale byla jsi tak suverénní a sebejistá. Navíc… ty Drahoše znáš?“

„Ano, znám, jeden čas to vypadalo, že budeme přátelé, ale nezapadl.“

Nedokázal jsem si představit, že by se mohla přátelit s tím agresivním kreténem a i proto se vystupňovala moje zvědavost.

„Přátelé, s ním? A kam nezapadl?“

Karolína si opět hrála se svým přívěškem.

„Přivedla jsem ho ke svým přátelům a mezi ty nezapadl. Neboj, řeknu ti o nich, ale myslela, jsem, že se dnes budeme poznávat my dva.“

Ach, já hlupák. Málem jsem zkazil rande vyslýcháním a vlezlými dotazy ohledně Drahoše. Takhle by si mohla myslet, že se ho bojím, říkal jsem si a svedl konverzaci jiným směrem. Dozvěděl jsem se, že stejně jako já ráda čte, nejraději sci-fi romány nebo horory. Také miluje podobné filmy, ráda chodí do přírody, jezdí na kole a hraje na klavír či varhany. Výčet jejích koníčků nekončil, protože prý ráda navštěvuje divadlo a sama ho ráda hraje. Prostě krásná dívka s uměleckým zaměřením. Byl jsem z ní nadšen.

A pak ještě dodala pro ni velmi zásadní věc: „Tohle se ti možná nebude líbit, ale pro mě je to velmi důležité. Navštěvuji kostel a jsem věřící.

 „Ne, to mi nevadí, to je v pořádku. Respektuji víru,“ řekl jsem po pravdě a všímal si, že přívěšek už nejen drží, ale hladí a převaluje v ruce.

„To jsem ráda, jen chci, abys věděl, že se nejedná o křesťanství. Nevěřím v Ježíše Krista.“

„A v co věříš?“ zeptal jsem se plný zájmu.

„V Sonarii.“

„Aha, tu máš na svém přívěšku.“

„Ano, to je ona. Bohyně mého života. Nejsme církev, spíš jen spolek lidí, co Sonarii uctívá. Jsou to všechno skvělí lidé, a když budeš chtít, představím ti je,“ povídala nadšeně.

„Jo, určitě. A kdo je Sonaria?“ zeptal jsem se.

Jak jsem již říkal, víru jsem vždy respektoval, jen mě překvapovalo, že ji někdo tolik potřebuje. Také věřím. V něco víc, jen to nemá žádné konkrétní tvary a jména. Věřím v lidi a v přírodu. Možná strohý názor, ale prostě jsem nechtěl sedět někde u oltáře a klanět se nějakému bohu.

„Slyším v tvém hlase podivení. Asi se divíš, proč potřebuji nějakou bohyni. Hodně lidí se diví.“

„Promiň, nechtěl jsem se tě dotknout. Jen mi přijdeš taková soběstačná, suverénní a chytrá.“

To ji rozesmálo.

„No to jsem, ale přeci neznamená, že chytří lidé nemohou věřit v boha. Ale je pravda, že Sonaria je trochu něco jiného než křesťanský bůh. Teď tomu nebudeš věřit, ale vnímání nás, co věří v Sonarii, je někde trochu jinde než u klasických věřících. Ale ničeho se neboj, nejsme žádní fanatici. Věřím, že se ti Sonaria bude líbit. A když ne… tak to bude sice škoda,“ řekla trochu smutně, „ale svět se nezboří.“

 

Pokud je rande úspěšné, mělo by ve vás vyvolat pocity. A ve mně vyvolávala Karolína ty nejpříjemnější pocity. Snažil jsem se tomu trochu bránit, protože jsem nebyl zvyklý něco takového cítit a říkal jsem si, zda za to nemůže jen její krása, ale zároveň jsem měl z toho všeho velkou radost. Když jsme se loučili, políbili jsme se. Připadal jsem si jak v nebi. Polibek vyplynul zcela přirozeně a její rty se pro mě staly synonymem takřka nadpřirozené dokonalosti. Líbal bych je neustále.

Scházeli jsme se i následující dny. Byli jsme v kině, šla se mnou do divadla a já s ní do parku. Debatovali jsme o knihách, hudbě, ale také o životě. Nikdy nezapomněla zmínit, jak moc ji Sonaria pomáhá a pohyb rukou, kdy pohladila svůj přívěšek, vypadal něžně. Karolína se mi zdála skvělá a já se zamiloval. Vypadalo to, že mám svou první holku. Přiznávám, že řeči o Sonarii a její zmínění takřka v každém rozhovoru, jako by za vše dobré jejím životě mohla právě bohyně, mě už trochu otravovaly, ale bral jsem to jako věc, která patří k mé dívce a respektoval jsem to. Další den, jsem se rozhodl navštívit lidi, o kterých tak hezky mluví.

 

                                                            4.

 

Jednou, když jsme šli s Karolínou ze školy, viděli jsme Drahoše. Z jeho pohledu bylo patrné, že nás spolu nerad vidí. Nejspíš ho štvalo, že tak krásná holka je se mnou – s totálním looserem. Karolína mě vzala za ruku a já se usmíval jak sluníčko.

Ze školy jsme šli skrz městský park a ještě dál.

„Docela dálka, to ti řeknu.“

„Neboj, už tam budeme.“

Za parkem se cesta rozvětvovala. Vedla tam silnice k dolům, která sloužila jako zásobovací trasa velkých náklaďáků. Na druhou stranu cesta vedla zpět do města, ale do jiné čtvrti. Začínal jsem tušit, kam že to jdeme. Na předměstí totiž stál velký kostel, který kdysi patřil Evangelíkům, ale co vím, tak posledních deset let chátral.

Když jsme se ke kostelu přiblížili, spatřil jsem, že nechátrá, naopak vypadal jako právě postavený.

„Nikdy jsem neměla ráda církve, ale kostely stavěly nádherné.“

„To naprosto souhlasím. No a vidíš to, nakonec v jedné jsi.“

„My nejsme církev!“ téměř vykřikla.

„Promiň.“

„Jo, v pořádku, jen si to pamatuj. Nejsme církev,“ řekla už klidněji. „Až to uvidíš uvnitř, tak teprve budeš okouzlen.“

A měla pravdu. Jako vždy, když jsem vstoupil do nějakého kostela, připadal mi jeho interiér větší, než se zdálo při pohledu zvenčí. Klenba stropu zdobená freskami znázorňujícími nanebevzetí mi připadala vysoká skoro deset metrů a délku kostela jsem odhadoval na třicet metrů. Šířka byla poloviční. Byl jsem ohromen tím obrovským prostorem. Akustika stavby byla neuvěřitelná. Slyšel jsem hlasy lidí, co stáli na druhé straně.

Byl to obyčejný kostel, ale zde se pracovalo. Na protější straně stálo lešení a několik mužů nahazovalo novou omítku. Nalevo ode mě zas tři malíři vytvářeli nové malby na již opravené stěně. Za lavicemi pracovali dva řemeslníci na oknech, kterým vyměňovali sklo.

Nejzajímavější byl prostor, kde měl stát oltář. Místo něj tam postavili sochu. Byla ohromná, měřila snad čtyři metry a znázorňovala zcela nepochybně Sonarii.

„Pojď, musím tě představit nejvyššímu knězi. A pozor, je to můj otec,“ řekla Karolína a usmála se.

Doposud mi o rodině moc nevyprávěla, jen to, že matku nikdy nepoznala, a tak žije jen s otcem. Co dělá, na to jsem se zatím neptal, chtěl jsem poznat hlavně ji. Teď už to tedy vím, její otec je kněz.

„Ahoj, tati,“ pozdravila Karolína a muž, který klečel u sochy Sonarie, se pomalu zvedl.

Měl na sobě krásný kožený kabát. Okamžitě mě napadlo, že musel být příšerně drahý. Skoro jsem se ho chtěl dotknout. Zdálo se mi, že musí být neuvěřitelně hebký. 

„To je Radek, můj nový přítel.“

„Rád vás poznávám, Radku, Karolínka mi o vás vyprávěla. Vítejte mezi námi a doufám, že se vám tu bude líbit,“ řekl vřele kněz a podával mi ruku.

Pořád jsem se díval na ten jeho kabát, který pravděpodobně sloužil pro náboženské obřady, protože na něm bylo vyšito několik zobrazení Sonarie a byl posetý drahými kameny různých barev. Skutečné nebo napodobeniny? To jsem nedokázal rozpoznat.

„Já vás také, pane...“

„Karle, prosím, říkejte mi Karel. Můžeme si klidně tykat, protože my jsme tady všichni přátelé. Sonaria si přeje, abychom se k sobě chovali přívětivě.“

Karel byl o hlavu vyšší než já a jeho ramena byla rameny sebevědomého muže. Měl lehce prošedivělé vlasy a hádal bych, že je spíš podnikatelem než knězem. Ale Sonaria asi opravdu nebyla klasická církev. Pod rozepnutým kabátem jsem viděl normální civilní oblečení. Černý oblek. Možná se přeci jen živil podnikáním.

Karolína se šla poklonit soše její bohyně a já si Sonarii pořádně prohlédl.

Připomínala mi sochy antických bohyň, ale zaujaly mě symboly, které měla v rukách. V levé ruce držela srdce a v pravé lidskou lebku. Připadalo mi to trochu podivné, ale nechtěl jsem se hned vyptávat.

 

Karolína a její otec mě provedli kostelem. Karel vykládal, jak ho postupně přestavují, aby odpovídal jejich představám a především představám samotné Sonarie.

„Je to paradox. Sonariin první svatostánek je v křesťanském kostele,“ usmíval se Karel.

„Jak se vám podařilo kostel získat?“

„Koupil jsem ho.“

„On se dá koupit kostel?“

„Všechno se dá koupit. Hřích dnešní doby. O kostel se deset let nikdo nestaral a církev na něj jaksi pozapomněla, tak jsem ho koupil.“

„Nic mi do toho není, ale levné to asi nebylo.“

„To nebylo, ale mně na penězích nezáleží. Podnikáním jsem vydělal víc, než utratím za celý život, a tak chci investovat do duchovních věcí. Víš, Radku, to je to, oč Sonarii jde. Vidí, jak je lidstvo zkažené touhou po majetku a penězi. Chce, abychom se k sobě chovali víc jako lidé. Abychom nastolili nový řád věcí, kdy tím hlavním bude to, co máš tady,“ řekl kněz a ukázal na místo, kde mu pod žebry tluče srdce.

Napadlo mě se zeptat na tu lebku, co Sonaria drží, ale tu otázku jsem zatím nepoložil, protože mi to přišlo nezdvořilé.

   Byl to pro mě zvláštní pocit, když se najednou ode mne Karolína odtrhla a přispěchala k soše své bohyně a poklekla před ní. Spolu s ní tak učinili i ostatní věřící v kostele.

„Jsou čtyři hodiny a je čas na krátkou modlitbu. Nic velkého. Jde jen o to říct Sonarii pár slov. Nikdo nepožene nikoho před nebeský soud, pokud tak neučiní. Vše je zcela volné a svobodné,“ pochvaloval si Karel.

Všichni ti věřící se tam klaněli bohyni a potichu říkali svá slůvka a já si připadal jako kůl v plotě.

„Karolína je hodná holka. Dělá všechno pro slávu Sonarie. Máš velké štěstí, že si vybrala zrovna tebe,“ pokračoval Karel a já mu musel dát za pravdu. Byl jsem šťastný, že jsem ji poznal. A bylo mi mezi těmi lidmi fajn. Usmívali se na mě, chtěli si povídat a byli velmi milí. Vždycky jsem si připadal jak osina v zadku. V zadku všech. A teď najednou si mě tihle lidé vážili. Cítil jsem se vážně skvěle.

 

                                                      5.

 

Tři dny na to jsem opět potkal Drahoše. Šel jsem z hodiny češtiny a on na mě čekal před třídou.

„Chtěl bych s tebou mluvit… mezi čtyřma očima,“ řekl a vypadal velmi vážně. V tu chvíli šla kolem Karolína.

„Okamžitě zmiz! Tobě nestačilo varování? Přestaň otravovat mého kluka!“ křičela na něj a on začal ustupovat.

„Tak tvůj kluk?“ zeptal se nevěřícně a trochu pohrdavě.

„Tohle bylo naposledy, Drahoši!“

Drahoš spěšně odešel a mě překvapil ten zlý výraz ve tváři mé dívky. Ještě když se na mě dívala, měla v očích cosi, co jsem tam nikdy neviděl a chvíli jsem ji vůbec nepoznával. 

„Tak a už je zase pryč,“ řekla po chvilce s úsměvem a už to zas byla ta pohádková Karolína.

Posledních několik dní pro mě znamenaly splnění snu. Smál jsem se jak nikdy předtím a začal si život skutečně užívat. Karolína byla skvělá partnerka. Ve škole se to postupně všichni dozvídali, někteří kluci mě poplácávali po ramenou, jakou že jsem to sbalil kočku a poprvé v životě jsem nebyl za outsidera. Najednou mě začali vnímat. Maturita se blížila a já si pořád říkal, že nesmím být moc v oblacích a taky si najít čas na učení. Známky se mi začaly totiž zhoršovat.

 

„Tvůj otec koupil kostel, je tedy bohatý. Říkal, že podniká. Ale v čem je tolik peněz, aby sis mohl dovolit kostel?“ zeptal jsem se, když jsme šli na mši.

„Táta má firmu na výrobu kožených výrobků, například kabátů.“

Trochu jsem se divil, že v tom oboru jsou miliony, ale ten jeho kabát vypadal vskutku jinak než všechny ostatní a jeho majitel si musel připadat výjimečně.

V kostele jsem byl vřele přivítán, pamatovali si mě jménem a hned jsem dostal čaj a pečivo. Uvnitř se dělo to samé, co vždy. Pokračovaly práce na opravách a přestavbě budovy. Zahlédl jsem několik nových tváří. Šlo o mladé lidi a já si uvědomil, že je vídám každý den v gymnáziu. Byli to studenti. Někteří mě také poznali a pozdravili.

„Sonaria začíná lákat stále víc lidí,“ řekla Karolína, když viděla, jak si prohlížím nové tváře v kostele.

„Ano, a samé studenty.“

„Teprve začínáme, takže se obracíme na lidi, kteří jsou kolem nás nejblíže. Tudíž i na ty, co chodí na gymnázium.“

„Navíc mladí lidé mají otevřenou mysl a dokáží lépe pochopit, co Sonaria představuje,“ vmísil se do rozhovoru Karolínin otec. „Mladí lidé jsou budoucnost a tak investujeme energii především do nich.“

„Jenže co tedy Sonaria představuje?“

Karel se zasmál, jako by taková věc byla zcela jasná a já byl hloupý.

„Sonaria představuje matku všeho dobra na Zemi. Přináší útěchu od zlého světa tam venku a snaží se lidi přivést na správnou cestu. Konej dobro, uctívej Sonarii a budeš v bezpečí.“

„Většina z těch mladých lidí už přijala víru,“ řekla Karolína a trochu vyčítavě se na mě podívala.

Jen jsem pokrčil rameny. Na jednu stranu jsem kvůli tomu měl trochu výčitky, na stranu druhou mě do toho nemohl nikdo nutit. Zatím jsem o Sonarii nevěděl nic, co by mě přilákalo stát se věřícím. Já prostě nejsem člověk, který by hledal útěchu v čemkoli spirituálním. Ale bál jsem se, že bych tím mohl Karolínu natolik zklamat, že by náš vztah skončil.

O chvilku později měl mít Karel proslov. Věřící už obléhali sochu Sonarie a já je slyšel šeptat její jméno.

Kostel mi přišel tmavší než předchozí dny. Pomalu mizely skleněné fresky ze stěn kostela a otvory po nich byly zazdívány. V celém objektu už snad nebyl jediný kříž či vyobrazení Ježíše Krista. Místo už patřilo Sonarii.

Před sochou bohyně již stál Karolínin otec ve svém parádním dlouhém kabátě a chystal se promluvit k věřícím. Karolína se klaněla spolu s ostatními a tak jsem zůstal sám stranou. Byl to zvláštní pocit a poprvé, co jsem navštěvoval tento kostel, tak i nepříjemný. Zas jsem si připadal sám.

„Jménem Sonarie vás zdravím, mí nejmilejší,“ začal Karel. „Dělá mi velkou radost, kolik nás oproti minulé mši přibylo. Možná Země ještě není tak ztracená. Možná máme ještě naději. Svět je v úpadku a žádná církev ho nezachrání. Jenže my nejsme církev!“

„My nejsme církev,“ zopakovali věřící.

„My pouze uctíváme Sonarii, bohyni, která je skutečná a nelže. Tam venku je zlo. Ne, však nadpřirozené. Žádné peklo a čerti v něm, ne, je tam něco mnohem horšího. Jsou tam lidé a ti umí být velmi zlí.“

„Lidé jsou zlo,“ řekl čtyřicetičlenný klečící sbor.

„Jste mladí a ve vás je ještě dobro. Máte šanci to změnit. Máte možnost ukázat Sonarii, že my jako lidé máme svou cenu. Proto vás prosím, šiřte slávu Sonarie dál. Hledejte dobré lidi a přiveďte je sem! A ty zlé, ty zlé nenechte konat zlo. Dívejte se kolem sebe a zkuste i jim pomoct. Sonaria vás ochrání. Zničme zlo a uvědomme si, že jediná šance, jak se zbavit zla v nás, je očistit se od něj! A to v náručí naší milované Sonarie!“ křičel už v závěru řeči Karel a připadal mi jak někdo úplně jiný. Tuto jeho stránku jsem dosud neznal.

Byl takřka fanatický, skoro jako by někdo mluvil za něj. Stál tam jako kazatel, jako vůdce, jako diktátor. A oni ho nadšeně poslouchali.

„Věřím v Sonarii!“ vykřikl na závěr.

„Věřím v Sonarii!“ zopakovali věřící a mše byla u konce.

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

07.06.2017 11:25:45Lakrov
redaktor prózy

Čte se to dobře, první půlstránka mě sice naplňuje trochou nedůvěřivosti,  ale ještě před příchodem Karolíny mě začíná zajímat, kam děj dál povede,  po jejím příchodu mě to pak zajímá ještě víc. S tím, jak se blíží posuvník  ke spodní hraně stránky se začínám obávat, že na tak malém úseku už se  ten příběh nedá dohrát... ale po odhlédnutí na začátek naštěstí vidím, že  se chystá pokračování. Těším se na něj.

 ...a mám ho přečtený, takže tip i sem.  

28.05.2017 18:04:39korloid

Dobře čtivé, jdu na druhý díl.:-)


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.