Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+8 neviditelných
Kult (2/2)
datum / id12.05.2017 / 479013Vytisknout |
autorSupermartonátor
kategoriePovídky
témaMysteriózní
zobrazeno138x
počet tipů3
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

Dokončení příběhu o zamilovaném mladíkovi a jeho zvláštní dívce.

Kult (2/2)

                                                           6.

 

Je možné, aby byl člověk zároveň šťastný a přitom podezřívavý? Pořád jsem musel myslet na kostel, Karolínina otce a na jeho kázání. Proč drží Sonaria v jedné ruce srdce a v druhé lebku?

Myšlenky vířily a najednou stál přede mnou Drahoš. Málem jsem do něj narazil a docela jsem se lekl. Zdálo se, že moje pocity vůbec nevzal na vědomí. Vypadal nervózně a pod levým okem měl velkou modřinu. Byl jsem na půli cesty do školy, evidentně si tu v malé boční uličce počkal, aby si se mnou srovnal účty. Možná mi na tváři přibude také nějaká modřina. Ale nevypadal naštvaný, spíš zoufalý.

„Ahoj,“ řekl skoro nesměle a díval se kolem sebe, jako by někoho očekával.

„Ahoj. Jsme tu sami v malé uličce. Můžeš mi to nandat.“

Podíval se na mě jako na blázna.

„Já ti nechci nic udělat.“

„Tak co chceš?“

„Varovat tě, otevřít ti oči… prostě ti pomoct.“

Málem jsem se rozesmál. Ale tenhle Drahoš byl jiný než ten, kterého jsem znával. Tenhle nebyl ranař. Tenhle rány přijímal a vypadal slabě, zlomeně, jako by toho všeho měl plné zuby. Bylo vidět, že to, co mi říká, myslí vážně. Ale mě to nezajímalo.

„Před čím proboha?“

„Před tím na hlavu padlým kultem. Před Karolínou.“

„Cože?!“ téměř jsem zařval.

„Není taková, jaká se ti ukazuje. Stejně jako ten kult, jako její otec.“

„Co se mi to snažíš nakecat? Jen uboze žárlíš…“

„Mluvím pravdu, nežárlím…“

„…protože někdo jako já, taková nula má tak krásnou holku…“

„Zatraceně, už tě dostala. Chápej, ona i ten kult jsou zlo. Mě se taky snažili dostat. Taky na mě nasadili Karolínu…“

„Hovno! Hovno, hovno. Ty chápej! Mě to nezajímá. Jsi zasranej lhář a frajírek. Co si sakra myslíš? Že budu věřit klukovi, co mě měsíce šikanoval? Karolína se ke mně chová jako nikdo na světě a ty lidi v kostele? Ty mě berou takovýho, jakej jsem, mají mě rádi.“

V Drahošových očích bylo poznání, že mě nepřesvědčí.

„Vidíš to, co chceš vidět. To, co si přeješ. Alespoň jsem to zkusil.“

Pak se mi vyhnul a šel pryč.

Ještě jsem ho slyšel, jak říká: „Omlouvám se, že jsem byl na tebe takový. Lituju toho.“

 

Večer mě pozvala Karolína k sobě domů. Bydlela v domě se svým otcem, ten však trávil většinu času v kostele. O mámě se Karolína bavit nechtěla a já uznal za vhodné se na to zatím více neptat. Je smutné, že ji nikdy nepoznala.

Pokoj měla vyzdobený obyčejně. Pracovní stůl, počítač, tiskárna, postel, velká skříň na oblečení, police s knihami a na zdech plakáty. Některé z různých filmů, jiné patřily kapelám, jako jsou Coldplay nebo Radiohead. Odlišnost tu ale byla. Málokterá holka by měla v pokoji hned pět malých sošek Sonarie. Rovněž jsem si všiml knihy položené na stole. Stálo na ní „Sonaria – matka obrozených, kat zkažených“. Když jsem si knihu vzal do ruky, požádala mě, abych ji zas rychle položil.

„To je na tebe ještě příliš brzo,“ řekla, a pak změnila výraz i tón. „Je čas, abychom spolu dobyli nová území.“

Pak si sundala blůzku a kalhoty. Posadila si mě na postel a začala mě vášnivě líbat. Všechny předešlé starosti byly rázem pryč a já měl Karolíny plnou hlavu. Zápasili jsme jazyky a prohledávali se rukama nejpečlivěji, jak jsme dokázali. K podrobnějšímu průzkumu jsme se vysvlékli a byli k sobě přitisknutí tolik, jako bychom v tělech měli ten nejsilnější magnet. Pak jsem se stal její součástí a ona mou. Byly to nejkrásnější chvíle mého života a já si přál, aby trvaly věčně. Jenže má výdrž byla úměrná zkušenostem a další průzkum byl odložen na později.

Dlouho mě líbala i po milování a já se musel tomu bláznivému Drahošovi smát. Tahle holka mě miluje, tím jsem si byl jistý. Šeptali jsme si krásná slůvka a já jí slíbil, že se brzy přidám oficiálně k věřícím.

 

                                                             7.

 

Jsou různá probuzení. Obyčejná, ale i taková, díky nimž vám dojdou některé věci. Já se probudil a došlo mi, co jsem Karolíně slíbil. Přidám se k věřícím. Budu součástí Sonarie. Říkal jsem si, že do toho půjdu, jenže mé srdce nepatřilo žádné bohyni, ale Karolíně. Ona je taková má bohyně. Myslel jsem na včerejší noc, na nejkrásnější zážitek v mém dosud prázdném životě. Vzpomněl jsem si však také na Drahoše a jeho naléhavý tón. A měl jsem na paměti i své vlastní pochybnosti.

Proč má Sonaria v jedné ruce srdce a v druhé lebku?

Když jsme šli odpoledne s Karolínou do kostela, zeptal jsem se na to. Věnovala mi takový divný pohled. Jako by to chvilku ani nebyla ona.

„Proč se ptáš takhle?“

„Jak to myslíš?“

„Proč se ptáš takhle podezřívavě?“

Můj tón mi nepřipadal nějak zvláštní, ale možná to ze mě vycítila. Dívala se na mě jak na cizince. Jako by ten její láskyplný výraz odplul někam daleko.

„Nepodezírám, jen jsem zvědavý,“ pokrčil jsem rameny.

„Říkal jsi, že se chceš dnes k nám přidat,“ mračila se dál.

Přidat k nim. Znělo mi to zvláštně, tak cize. Včera jsem byl součástí jí a dnes se mám přidat k nim. Kdo jsou oni?

„Ano, to jsem slíbil.“

„Jenom aby sis mě udržel. Ve skutečnosti to necítíš, viď. Sonaria tě nezajímá,“ říkala dotčeně a v slzách.

„Tak to není. Chci s tebou sdílet vše… i tvou víru.“

„Jenže abys byl součástí Sonarie, musíš tu víru cítit sám. Ona totiž pozná, když s ní někdo vyjebává,“ řekla hnusně a s prazvláštní hloubkou v hlase.

„No tak, Karolíno. Tohle neříkej. Miluju tě a...“

„Abys měl mě, musíš milovat i Sonarii,“ řekla a protože jsme už byli před kostelem, uraženě přidala do kroku a zamířila k masivním dveřím. Pak se otočila a řekla: „Dneska nejsi vítán. Běž domů a rozmysli si, co vlastně chceš.“

Pak se naplno rozbrečela a zmizela v kostele. Já jsem se sotva pohnul. Tohle jsem nečekal. Cítil jsem tíhu na srdci a připadal jsem si hrozně. Tak vypadala naše první hádka.

Zpoza dveří vykoukl jeden z věřících, chlapík co se na mě vždy usmíval. Ostatně jako všichni zevnitř. Teď se ale mračil.

„Ublížil jsi naší Karolíně. Běž domů a zpytuj svědomí.“

Přišlo mi to skoro jako špatný vtip. Ale co mi zbývalo, prostě jsem odcházel domů. Po chvilce jsem se otočil směrem ke kostelu a viděl čtyři postavy, které vyklouzly z jeho stínu. Šel jsem dál, ale až domů jsem měl pocit, že mě někdo sleduje. Nevím proč, ale pořád jsem se otáčel zpět a díval se kolem sebe. Párkrát jsem si myslel, že vidím pronásledovatele a byl bych přísahal, že to byl někdo z kostela, ale nakonec jsem si doma řekl, že mě jen šálí smysly a dolehl na mě nepovedený den. 

Tak, jak byl předchozí den krásný, tenhle se zbarvil do černé. Bylo mi zle.

Večer mi zavolala Karolína.

„Omlouvám se, Radku. Přehnala jsem to. Nechala jsem se unést.“

„Dobře, taky se omlouvám,“ odpověděl jsem, aniž bych vlastně věděl, proč se omlouvám. Ale chtěl jsem to s Karolínou urovnat.

„Jen mi hodně záleží na tom, abys pochopil, jak je můj život provázaný se Sonarií.“

Už mi to jméno bylo protivné. Furt jen Sonaria.

„Já to přeci vím.“

„Tak jo. Přijď zítra do kostela.“

„Dobře. Těším se na tebe.“

„Já na tebe taky.“

„Zatím ahoj, miluju tě.“

„Já tebe taky. A Radku?“

„Copak?“

„Zítra se dozvíš odpověď na tu otázku, která tě tolik zajímala.“

Nevěděl jsem, zda se těšit, ale chtěl jsem vidět Karolínu. Avšak i když mi volala a omluvila se, měl jsem pocit, že se všechno změnilo. Z jejího hlasu jsem vyčetl, že je zklamaná. Zklamaná ze mě a to mě uvrhlo na zbytek dne do chmurné nálady. Další den se snad vše urovná a já ji budu mít zpět.

 

                                                               8.

 

Ve škole to bylo divné. Hodně lidí se po mně dívalo. Všechny ty tváře jsem už viděl v kostele a někteří z nich už nosili přívěšky s postavou Sonarie. Karolína však nikde nebyla. Stejně tak po Drahošovi ani vidu ani slechu.

Po škole jsem si odnesl batoh domů a vydal se do kostela. Úpravy pokračovaly už i na venkovních zdech. Budova byla obestavěna lešením a část omítky už byla natřena načerno.  Lešení však bylo opuštěné, a když jsem vstoupil do kostela, byl jsem v něm sám. To bylo poprvé, kdy tu nikdo nebyl a to samo o sobě působilo přinejmenším divně.

Zavolal jsem do prostoru pozdrav a volal Karolínu a Karla. Můj hlas v kostele rezonoval, avšak odpovědi se mi nedostalo. Kostel vypadal velice tmavý. Všechna okna byla už zazděna nebo překryta černými skly. Veliký prostor osvětlovalo tak jen několik svícnů, různě rozestavěných po obvodu stěn. Rovněž byla osvětlena socha Sonarie. Vypadal jako skutečná, až jsem se jí trochu bál. Přistoupil jsem až k soše a prohlížel si ji. Musel jsem se pousmát.

„Jak je možné, že v tebe všichni tak hrozně moc věří?“

Byl jsem trochu smutný, protože mě napadlo, že mě Karolína asi nikdy nebude milovat jako Sonarii. Chodit s Karolínou znamenalo chodit i se Sonarií. Bylo to bizarní.

Ještě jeden prostor byl osvětlen více než okolí. Část podlahy za sochou. Dřív jsem si toho nevšiml, protože tu stál pozůstatek oltáře a vím, že Karel sem dal koberec, na kterém občas seděl a meditoval. V podlaze byl poklop, který ukrýval nějaké podzemní prostory. Uprostřed byla dvě madla, každé pro jedno křídlo dvířek. Otevřel jsem jednu a pak druhu stranu. Díval jsem se na schody, které vedly kamsi dolů. A pak se za mnou ozval hlas.

„Vítej, Radku. Dnes je tvůj velký den,“ řekl Karel a já se k němu otočil. To, co říkal, znělo jak výhružka, knězův hlas mi přišel nebezpečný.

Nebyl sám. On stál vepředu, asi dva metry ode mě a za ním dalších šest kněží. Všichni na sobě měli ty parádní kožené kabáty a někteří z nich drželi svícny. V jejich obličejích jsem neviděl ani náznak přátelství a já věděl, že se něco děje.

„Ahoj, Karle.“

„Dnes mi tak neříkej. Jsem tvůj kněz, tvůj průvodce po cestě k Sonarii,“ řekl tajemně a já cítil, že chci pryč.

„Kde je Karolína?“ zeptal jsem se a v ten okamžik zpoza šesti kněží, vyšla má dívka. Vypadala smutně.

„Tady ji máš. Řekla mi o tvých pochybách. Dnes pochyby skončí.“

„Já bych asi šel dnes domů,“ vypadlo ze mě. Cítil jsem silné nutkání odejít. Ba, co odejít, přímo bych utíkal. Nevědomky jsem se posunul doleva, ale všiml jsem si, jak se mi dva kněží postavili do cesty.

„Co to má znamenat? Chtěl bych odejít.“

„Co by to znamenalo, nic se neděje. Proč bys odcházel. Dnes máš přijmout Sonarii.“

„Karolíno, omlouvám se, ale dneska chci jít domů.“

Karolína nereagovala, jen se dál smutně koukala.

„Má dcera splnila to, co měla. Přivedla tě sem. Teď už zbývá jen přijmout víru.“

Dělo se tady něco moc špatného. Špatného pro mě a já to celou dobu měl před očima. Ale nevěřil jsem tomu. Nechtěl jsem. Do Karolíny jsem byl blázen a ona tam jen stála, kousek od svého otce, a dívala se smutně do země.

„A co když nepřijmu? Zbijete mě jako Drahoše? Nebo mě teď shodíte dolů pod ty schody za mnou a pak zabijete?“

Karel se rozesmál.

„Ale no tak. To by bylo jak z nějakého béčkového hororu, nemyslíš? Hrozný klišé.“

Kněz se pořád usmíval, ale mně do smíchu nebylo.

„Tak co uděláte? Protože já nepřijímám. Chci odejít.“

„Nepřijímáš?“

„Ne.“

„V tom případě ti musím říct, že jestli si myslíš, že tě shodím ze schodů, a pak tě zabijeme… tak máš naprostou pravdu,“ řekl Karel a než jsem stačil cokoliv udělat, kopl mě do břicha a já cítil, jak mě jeho noha odhazuje směrem dozadu.

Pak se svět zatočil, protože jsem padal ze schodů.

 

                                                              9.

 

Padal jsem nekontrolovatelným pádem a cítil údery do stehna, boku a ramene. Dopadl jsem na betonovou podlahu a v první chvíli si myslel, že mi nezůstala jediná kost v těle pohromadě. Ostrá bolest v boku a rameni mě na chvilinku odpoutala od toho, co se stalo. Jak hloupě jsem se nechal nalákat do pasti. Posadil jsem se a sahal si na bolavá místa, jako bych chtěl vyzkoušet, zda je rameno na svém místě. Nad schody pořád stál zástup kněží a Karolína. Ozval se Karlův hlas.

„Sám sis otevřel dveře do podsvětí a sám budeš mít možnost se z něj dostat. Ukáže se, zda jsi hoden Sonarie nebo zda jsi jen jeden z mnoha lidských červů, co na Zemi nemají co pohledávat. Má dcera tě sem dovedla stejně jako mnoho dalších a mé hledání služebníků pro naši věc stále pokračuje.“

Karlovo slova mě štvala. Takže Karolína mě nikdy nemilovala. Jen mě zneužila. Bylo nás víc? O kolik víc? Tahala se i s Drahošem. Byla to bizarní žárlivá myšlenka v téhle situaci.

Karlův hlas se ozýval dál: „Sonaria je budoucnost, Sonaria je život a my to musíme ukázat celému světu. Tohle je teprve začátek, tohle město. Ale brzy bude znít jméno naší bohyně všude. Chtěl jsi znát odpověď na otázku, proč má Sonaria v jedné ruce srdce a v druhé lebku? Srdce je život a láska. Lebka je smrt a nenávist. Jak prosté a jednoduché, že ano?“

Samozřejmě, pomyslel jsem si.

„Lásku a život zasluhují všichni dobří lidé a služebníci naší bohyně Sonarie. Všem ostatním náleží nenávist a smrt! Ukaž, zda jsi dobrý nebo ne. Žij anebo zemři,“ řekl Karel a zavřel nade mnou dveře.

Chvilku trvalo, než si oči navykly na temný prostor, i když úplná tma nebyla. Napravo ode mě stál pracovní stůl pokrytý několika šanony plnými papírů, psacími pomůckami a nějakými plánky. Stále jsem ještě seděl a snažil se překonat bolesti. Cítil jsem hroznou zlost na sebe, na Karolínu a na celý tenhle podělaný kult. Ano, kult. Ne církev, ale kult to je. Zdánlivě dobrý a uvnitř zkažený. V místnosti toho dál k vidění moc nebylo, však malá lampička na pracovním stole zvládla osvětlit sotva třetinu prostoru. Karel říkal, ať žiju nebo zemřu a já chtěl rozhodně žít. I s vědomím, že moje jediná holka byla vlastně jen nástrojem k tomu, aby mě dostala sem. Kolik chlapů už asi takhle svedla? Zbytečné přemýšlení jsem utnul a zkusil se postavit na nohy. Šlo to ztěžka a pomalu, ale dokázal jsem to. Vystoupal jsem do schodů a začal bušit do poklopu.

Shora se ozýval jen smích a varování: „Nahoře by tě čekala smrt, dole taky… ale třeba si tě Sonaria oblíbí.“

Vztekle jsem ještě párkrát zabouchal na poklop, a pak to vzdal. Musel jsem jít dál. Musel jsem přistoupit na jejich hru. Třeba najdu cestu ven.

Zjistil jsem, že v tmavém koutě místnosti je skříň a v ní spousta nových kabátů. To mi moc nepomohlo. Další oblečení bylo pověšeno na konci místnosti, nebo spíš její konec určovalo. Za nimi jsem rozeznával světlo. Prošel jsem tedy mezi pečlivě rozvěšenými kabáty.

Za nimi se nacházel další prostor. Osvětlovala ho dvě světla. Každé v jednom rohu. Stěny byly holé a neomítnuté. Na několika stolech jsem viděl šicí nástroje a klubka nití, krabičky s ozdobami a další předměty na výrobu kabátů, které nosí kněží. Pokračoval jsem dál, tentokrát se další prostor skrýval za těžkými kovovými dveřmi, které však byly odemčené. Za nimi jsem pocítil dosud neznámý pach. Světlo tu bylo tlumené a mělo téměř červený nádech. Místnost vypadala prostorná a široká. Tady se zpracovávala kůže na kabáty. Procházel jsem výrobní linkou a říkal si, kde tohle končí. Na jednom ze stolů jsem našel řeznický nůž. Byl od zaschlé krve, ale dodal mi alespoň pocit, že mám šanci se bránit. Šel jsem proto po směru výrobního procesu a trochu se obával, co naleznu v další místnosti. Musely tam být kůže připravené ke zpracování

Prostor byl chlazený a dvakrát širší než ten předešlý. Stálo tu několik řeznických pultů a po levé stěně i několik velkých lednic. Na pultech se válelo několik stažených kůží a viděl jsem i šedý plastový kontejner na zbytky. Pach sílil a já si začal uvědomovat, co vidím.

Karolínin otec, nejvyšší kněz bohyně Sonarie, zbohatl na prodeji kabátů a dalšího oblečení. Své zkušenosti zužitkoval zde. Ve skříni v první místnosti bylo alespoň třicet kabátů, dalších několik desítek viselo na šňůrách a další byly ve výrobě. Tolik členů ale Sonaria neměla a už vůbec v ní nepůsobilo tolik kněží. Karel má evidentně velké plány.

Další místnost byla malá a prázdná. Dalo se jít rovně do tmavé chodby nebo doleva, kde byly kovové dveře. Zkusil jsem dveře a dala se do mě zima. A nejen proto, že jsem se evidentně ocitl v mrazáku. Nůž jsem držel pěvně až křečovitě a byl připraven ho použít, kdyby na mě někdo zaútočil. Jenže místo útočníka jsem objevil někoho jiného.

Na hácích byly rozvěšení lidé. Všichni mrtví, někteří již zbavení kůže, jiní nikoliv. Nevěřícně jsem se díval na ty ubožáky a poznával v nich lidi z města. Byla tu knihovnice, bývalý správce kostela, zástupce starosty, který se ztratil před měsícem a... Drahoš. Museli ho sem pověsit dnes nebo včera. Měl na sobě ještě kůži, ale jeho obličej byl celý fialový. Museli ho umlátit, ale dávali si pozor, aby mu neporušili kůži na těle. Chtělo se mi křičet a taky že jsem křičel. Vzteky a beznadějí.

Jsou to vrazi, jsou to fakt vrazi. Normálně jsou to psychopatičtí parchanti. Zasraná sekta. Vztekal jsem se a měl chuť si rozbít hlavu, protože jsem takhle naletěl a ocitl jsem se v takové situaci. Jenže musel jsem jít dál a ne čekat, kdo si pro mě přijde do mrazáku.

Přede mnou byla cesta do tmy a já netušil, co v ní bude. Už jsem věděl, k čemu slouží podzemní prostory a z čeho se vyrábějí kabáty. Ale co bude dál?

Vstoupil jsem do tmy a musel se přikrčit. Strop se tu razantně snížil, stejně tak stěny se zúžily. Spíš jsem se už sunul dopředu než bych šel. Úzký prostor mi nedělal dobře. Okolní stěny nebyly z cihel, ale vypadaly jak vyhloubené do skály. Byla mi zima a neviděl jsem takřka nic. Pak se prostor najednou rozvětvoval a zvětšoval. Mohl jsem se tu dokonce napřímit a rozpažit ruce. Stěny byly najednou rovné a opracované. Viděl jsem louče na stěnách. Světla tu bylo tak akorát, abych viděl na cestu. Tři možnosti kam se vydat. Vybral jsem prostřední a dostal se do chodby, která se dál rozvětvovala na další tři. Ocitl jsem se v labyrintu.

Procházel jsem chodbami a doufal, že labyrint je cestou ven. Jenže jsem cítil přítomnost někoho dalšího. Někdy jsem slyšel nádech, jindy pohyb a párkrát vzdálený smích. Cosi se mi posmívalo. Za můj osud, za mou hloupost.

Pochodně byly od sebe pravidelně vzdálené, takže se nestalo, že bych tápal ve tmě, ale nakonec jsem našel tmavý bod.

Přede mnou byla stěna. Černá jak noc a světlo jako by se jí bálo a končilo pár centimetrů před ní. Bylo vidět, že tam stěna je, ale něco bylo na ní a zůstávalo skryto. Pak jsem zase slyšel nádech. Měl jsem nutkání se zeptat, zda tam někdo je, ale přišlo mi to hrozně hloupé. Pevně jsem svíral nůž a očekával, že ho budu muset použít. Ani jsem si nevšiml, že jsem začal pomaličku couvat. V té stěně někdo dýchal. Pak se zpoza tmy na světlo vynořily dvě ruce. Špinavé a s dlouhými drápy. Viděl jsem vynořující se dlouhé vlasy a hlavu. Couval jsem dál, ale nemohl jsem zrychlit. Udiveně jsem se díval, jak neznámá bytost vylézá ze zdi. Pochopil jsem. Tohle byl konec labyrintu, tohle byl cíl.

Bytost už vylezla a napřímila se. Měla ženskou, krásně tvarovanou postavu. Vešla do světla a já viděl její klín i nádherná prsa s napřímenými bradavkami. Žena byla špinavá, jako od hlíny. Jako by v ní žila. Místo nehtů měla černé drápy, a když jsem jí pohlédl do očí, lekl jsem se temnoty v nich. Neměla panenky, její oči byly celé jak z obsidiánu. Vlasy se jí kroutily kolem ramen a ve tváři měla zájem a také poznání. Ona mě znala a já ji. Ta tvář. To je…

„Přišels…“ zašeptala a dál se pomalu blížila.

Nevím jak, ale donutila mě pustit nůž na zem.

Měl jsem z ní strach a zároveň jsem byl vzrušený. Takovou měla moc.

„Neboj se, budeme spolu…“

Styděl jsem se za erekci v tom okamžiku, ale ona byla ve své hrůznosti naprosto smyslná. Ta tvář... ta známá tvář. Že jsem to nepoznal už dřív. Byla podobná Karolíně nebo spíš Karolína jí. Tahle temná bytost mě ovládala pohledem a já už necouval.

„Budu tvá bohyně… a ty můj sluha..“

Pak se na mě vrhla a já viděl jen její otevřená ústa a v nich špičaté zuby a hadí jazyk, který se dral ven. To už jsem křičel a potom nastala tma. Přestal jsem vnímat, padl jsem do bezvědomí.

 

Probudil jsem se.

To byla dobrá zpráva.

Cítil jsem se však jinak. Tak nějak spokojeně, šťastně a vyrovnaně.

Ležel jsem na zemi pod sochou Sonarie a kolem mně stáli ostatní kněží včetně Karolíny. Na sobě jsem měl zcela nový kožený kabát zdobený barevnými kameny a já ze svého obleku cítil ohromnou sílu.

Cítil jsem se úžasně.

A tak jsem jen nadšeně zvolal: „Věřím v Sonarii!“

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

07.06.2017 11:39:09Supermartonátor

Moc ti děkuji za přetčení a zhodnocení!:-)

Nevím jestli sjem zkušený nebo ne, ale tak bylo by na prd, dkybych se za ty roky někam neposunul.

Snažím se aby má díla měla nějakou dramaturgii a v závěru vrcholila:-)

Vrátka ne...ale je fakt, že po dokončení jsem si říkal...hernajs, tady by se dalo udělat pokračování a celý ten příběh rozvést.

 

Díky moc!

07.06.2017 11:25:47Lakrov
redaktor prózy

 Tenhle (druhý) díl je napsaný lépe než první. U nezkušených autorů to  obvykle bývá naopak (čím bľíž ke konci, tím horší, zrychlenější), ale  možná nejsi až tak nezkušený autor. Tahle druhá část je akčnější,  není kažena láskyplnými klišé části první a je nabita tušeným napětím,  přineseným z prvního dílu. Samotný konec mi sice přijde poněkud prázdný  (jako by sis nechával otevřené dveře pro připadné pokračování), ale i tak  zaslouží tahle povídka (mimo jiné pro značnou podobnost se současným děním)  tip  

05.06.2017 11:10:17Supermartonátor

Ahoj, mno jo, je to tak:-)

 

Ooo, děkuji!:-)

05.06.2017 00:26:51Claudia Angoli

Takže Karolína byla dcera bohyně? To by vysvětlovalo, proč nechtěla mluvit o matce. Skvělá povídka v Lovecraftovském duchu. Moc se mi líbí :-)

29.05.2017 18:03:20korloid

Rádo se stalo.

28.05.2017 22:14:30Supermartonátor

Moc ti děkuji za přečtení a komenty:-)

28.05.2017 18:24:01korloid

Dobrý konec.:-))


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.