Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+11 neviditelných
Na samotě
datum / id06.09.2017 / 481644Vytisknout |
autorlastgasp
kategoriePovídky
témaRomantické
upřesnění kategoriePřátelství
zobrazeno314x
počet tipů4
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Na samotě

Na samotě

Podle vyprávění starého učitele hudby
 

Motto: Nesplněná přání jsou krásná, protože trvají. Je-li přání splněno, hyne.

                                                                                              Miroslav Horníček

 

        Na konci Koryčan pod Chlumkem v sousedství dvou chalup, oddělených hustým živým, pečlivě stříhaným plotem, žili dva dědkové, důchodci. Rodiny je zde usadily přes léto, aby se z městského prostředí dostali ven na vzduch. Senioři potřebují více kyslíku, než jim město plné smogu může poskytnout.

        Starší z nich, Antonín Šeda, bývalý učňovský mistr u Thonetu, bydlel v nižším domku. Byl již méně pohyblivý a stačil se sotva doštrachat jen k altánku u plotu, kde si většinou četl, popíjel Gambáč a bafčil ze své dýmky oblíbený, voňavý tabáček Cavendish Loose Cut. Modrošedý kouř, stoupající nad živým plotem pozoroval z verandy výše položeného domku Vilém Tilšer, vysloužilý učitel hudby. Nekomunikovali spolu a jedinou jistotou jejich existence se stal modravý kouř Šedy a hlasité chrápání Tilšera, když usnul nad partiturou barokní hudby Mantiniho sonáty IV.

        V domku s mistrem Šedou byla na prázdninách jeho vnučka Linda, studentka Masarykovy univerzity v Brně. Šikovné děvče, nejstarší ze tří sester. Na svůj věk dvaceti let byla duševně velmi vyspělá, zodpovědná a vždy se znatelně lišila chováním od svých méně vyzrálých vrstevníků. Snad tím, že se musela také starat o své mladší sestry, byla více samostatná a rozumná. Po fyzické stránce příliš nevynikala. Sport, mimo školní povinnosti, jí míjel a svému vzhledu věnovala jen málo času. Ráda se oblékala do prostých šatů a milovala kalhotové kostýmy. Nosila praktický krátký účes a její tmavé vlasy jí zvýrazňovaly sportovní vzhled. Několik prchavých zážitků s flirtováním jí žádnými vážnými zkušenostmi nepoznamenalo.

         Mimo starosti o svého dědu se věnovala občasným návštěvníkům zámku jako průvodkyně výstavou nábytku. Jejím hlavním zájmem byla oblast teorie a dějin hudby a její obor hudební věda. Vyrůstala v rodině, kde se hudbě nikdo nevěnoval, a bylo s podivem, že hudba byla pro ni již do dětství hlavní náplní jejího života. Hrála docela slušně na klavír, i když její otec, konstruktér brněnského strojírenského podniku tvrdil, že brnká jak flašinetář na pouti a poplatky za učení jsou vyhozené peníze. Sám nemohl pochopit, jak se může někdo zvukoděsným ťukáním na piáno slušně živit.

         Na konci čtvrtého semestru čekalo Lindu zpracování obtížné seminární práce a byla docela ráda, že se může přes prázdniny přestěhovat do chalupy k dědovi, kde jak doufala, bude mít klid ke studiu. Rodiče ji přivezli připravená skripta, knihy a notový materiál autem. Dědovi přivezli novou televizi, protože na starou se již nedalo chytit ani zrnění.

         Děda Šeda většinu času trávil na zahradě u altánku a četl starou literaturu a časopisy, kterých byla chalupa plná. Občas zkoušel zapnout mobilní telefon a na ty barevné čtverečky ťuknout prstem. Většinou se na mobilu objevilo něco poskakujícího, nebo naopak vytrvale se neměnícího, takže mobil po marných pokusech vypnul. Někdy se mu nepodařilo ani to. Večer brblal, že tu má televizi, ale zapnout ji nemůže, protože zásuvka je na úplně nevhodném místě a šňůra je krátká. Televize by se dala připojit pomocí prodlužovačky, ale v chalupě žádná nebyla.

         Linda se rozhodla zkusit vyřešit situaci půjčkou od souseda Tilšera. Stejně byla zvědavá, jak byt u něho vypadá, protože jí lákaly občasné zvuky melodií a známých skladeb, hrané na klavír.

         Vyšla cestičkou vzhůru a po několika schodech u dveří zaklepala. Ozvalo se pozvání, aby vstoupila. Vešla do malé předsíňky a pootevřenými dveřmi nahlédla do velké světlé místnosti, kde celý prostředek zabíral krásný černý lesklý klavír s háčkovanou dečkou a malou vázičkou na desce.

„Dobrý den,“ pozdravila s pokorou v hlase, „omlouvám se, jestli nepřicházím vhod.“

„Dobrý den,“ odpověděl překvapeně Tilšer. „Rád vás vidím, vůbec se neomlouvejte. Vy jste slečna od souseda, že?“

              „Ano, jmenuji se Linda a pan Šeda je můj dědeček.“

„Tak tedy vnučka, to se dědeček má, takovou opatrovnici bych přijal také. Ale pro co jste přišla, posaďte se, prosím.“

„Nechci vás obtěžovat, ale děda dostal novou televizi a tam kde ji chce mít, není zásuvka. Chci se vás zeptat, jestli náhodou nemáte nějakou prodlužovačku.“

„Prodlužovačku?“, řekl překvapeně. „Snad se tu něco najde, posaďte se zatím.  „Nedáte si kávu, nebo čaj?“

„Děkuji, ale nechci vás zdržovat. Vidím, že tu máte krásný klavír. Vy sám hrajete?“

„Hraju, ale jen se vracím k některým mým oblíbeným skladbám, na které jsem dříve neměl čas.“

Přistoupila blíže ke klavíru a s obdivem řekla:

              „To je Petrof, Mistral,“ pronesla užasle. „To je vzácné.“

„Jó, je to vzácný kousek. Říkal jsem zeťákovi, že se to sem nehodí, že by mu stačil třeba Hofman, Bosendorfer, nebo jiný typ Petrofa. Vždyť tohle má skoro tři metry a sotva se sem vejde. Ještě ke všemu stěhování stálo tolik peněz, že za ně mohlo být levnější pianino. On je korepetitor ve Státní opeře a sem jezdí jen na víkend. No, je to jeho koníček. Když sem přijede, tak vždycky se svým ladičem. V tu chvíli se jdu raději projít.“

„Já vás někdy večer slyším hrát. Ten klavír má nádherný zvuk. Musí to být požitek na takovém nástroji si zahrát. U dědy nemám příležitost a doma máme starší Petrof Sholze. Má celkem dobrý zvuk, ale asi by potřebovalo naladit lepší intonaci kladívek.“

              „Vy také hrajete?“ zeptal se překvapeně Tilšer.

„Hraju, ale stále se jen teprve učím, není to žádná sláva,“ skromně odpověděla Linda.

              „Víte co, já jdu najít prodlužovačku a vy si zahrajte,“ nabídl jí pohotově.

              „Jste hodný, ale nepřišla jsem vás rušit, snad někdy jindy. Ráda přijdu.“

               „Jak myslíte, ale přijít můžete kdykoliv, já si vás rád poslechnu.“

              Opatrně se zdržel prozrazení, že je bývalý učitel hudby, hlavně hry na klavír. Odešel z místnosti hledat prodlužovačku a nechal Lindu samotnou. Stále hleděla fascinována na nástroj, který jí lákal a který milovala. Nebyla taková začátečnice, jakou se představovala Tilšerovi, ale skromnost a cizí prostředí ji bránily ukázat své pravé dovednosti.

               Po chvíli se Tilšer vrátil a skutečně prodlužovačku našel. S úsměvem ji podal Lindě a řekl:

              „Děda má štěstí, našel jsem to. Jen nevím, jestli mu bude délka stačit.“

„Snad ano. Myslím, že ano. Moc vám děkuju. Jakmile ji dědovi koupím, tak vám ji zase vrátím,“ spěšně odpověděla Linda a podala ruku Tilšerovi, který se teprve nyní představil.

„Promiňte, že jsem se nepředstavil. Jmenuji se Tilšer a říkají mi Viléme. Na to slyším lépe,“ pokusil se zažertovat.

„Těší mě,“ špitla s rozpaky, „já jsem Linda Šedová, a také nejraději slyším na jméno Linda.“

„Lindo, mohu vám tak říkat?“ „Přijďte si zahrát, opravdu se budu na vás těšit. Jistě si s chutí vyzkoušíte intonaci zdejších kladívek.“

„Ráda vaše pozvání přijímám a děkuji vám i za dědu,“ spěšně, odpověděla a rychle odešla.

              Zůstala po ní v místnosti lehká vůně květinového parfému a Tilšer si jen povzdechl. Vyšel do předsíňky a podíval se na sebe na malém zrcadle vedle dveří. Prohrábl si rukou prošedivělé vlasy nad vysokým čelem a vybavil si své první učitelské vzpomínky. Zkusil si odmyslet vrásky táhnoucí se od nosu kolem úst a kolem očí a viděl se na své první hodině u klavíru, kde seděl vedle nové studentky, která také voněla po květinách. Proč jen mu Linda připomněla nesmělou dívku, která ho během času začala přitahovat a které ani on nezůstal lhostejný. Hleděl do zrcadla, které se náhle orosilo. Ne zrcadlo, ale v jeho očích se objevily slzy, které obraz jeho studentky zastřely. Raději se vrátil do pokoje a sedl si ke staré partituře Mozartových sonatin v notovém záznamu z roku 1954, vydaném v Pazdírkově nakladatelství v Brně. Udělal si několik poznámek tužkou mezi notovou osnovu, jak bylo jeho zvykem, a zamyslel se.

            Pokud si sympatická sousedka přijde zahrát, bude nejlepší, když si zahrají čtyřručně. Cítil se spokojen s tím nápadem. Přiznal si, že vlastně touží po její blízkosti. V hlavě se mu usadila myšlenka a přání, aby se mohl s Lindou více poznat. Po chvíli však se sám začal kárat. Dědku senilníš, mládí se ti zachtělo. Styď se. V hlavě se mu vše pomotalo.

Začetl se raději do staršího čísla Hudební revue Opus musicum. Zaujala ho zpráva pracovníků Českého muzea hudby o nálezu dvě stě let staré skladby, kantáty, kterou společně složili Wolfgang Amadeus Mozart a Antonio Salieri. U článku byla i fotografie partitury. Pomyslel si, že by bylo zajímavé zkusit skladbu zahrát.

         Mozartovy klavírní skladby miloval. Zejména nyní, kdy se nemusel držet žádných učebních osnov a metodiky a mohl hrát pro své potěšení, bez upozornění na počet křížků v tónině. Mozart byl pro něho božstvo. Rád připomínal posluchačům událost z doby Mozartova dětství, kdy rodiče žili ještě v Salzburgu a museli čelit pomluvám, že jeho hra na cembalo je proti přirozenosti a tím i proti Bohu. Nechal si je předvolat Jeho Eminence arcibiskup, aby věc přešetřil. Když malý Mozart dohrál, arcibiskup zvolal: „Bůh učinil v Salcburku zázrak!“ A tak se malý zázrak vydal do světa.

           Sedl si ke klavíru a svoje zamýšlení vnesl do kláves roztomilou malou skladbičkou Alegro in B a přidal si Menuet in F dur. Taneční melodie ho vrátila do dnešního seznámení a náhle se přistihl, že hraje pro mladé děvče, které asi poslouchá tóny, které sama dobře zná. Chtěl ještě vybrat nějakou skladbu, která by znamenala, že na ni myslí a vzpomíná, ale opět si musel vynadat a raději klavír zavřel.

             Uplynulo několik dní, mezitím přijela jeho dcera, která mu přivezla zásoby do kuchyně a vyhubovala za nepořádek, který si nedokázal udržet. Noty a hudebniny byly rozesety po celém bytě, a když je začala uklízet i s poznámkami porůznu poskládanými u sporáku a mikrovlnky, nevydržel a raději odešel ven. Schylovalo se k večeru a slunce se již schovávalo za blízký les. U domku s čoudícím Šedou se potkal s Lindou.

„Dobrý večer Lindo,“ pozdravil nadšeně, „doufám, že jste nezapomněla na moji nabídku, že si můžete přijít zahrát.“

            „Dobrý večer! Nezapomněla, ale nechtěla jsem vás vyrušovat,“ řekla omluvně.

              Domluvili se, že se Linda doma převlékne a půjdou se kousek po cestě k lesu projít. Šli spolu. Zvláštní dvojice. Vypadali jako milenci? Jen zdánlivě. Zejména podle rozhovoru by každý poznal, že se potkali dva lidé, kteří žijí svým světem hudby, která pro ně znamená vše, co může umění lidem dát. Z jejich slov plynuly plné znělé akordy, jakoby tvořily jednolitý koncertní duet.

               Vraceli se již za šera a rozloučili se dlouhým stiskem ruky. Linda slíbila, že si přijde brzy zahrát.  K její návštěvě došlo až po víkendu. Po úklidu místností, který zařídila dcera, přijel zeť se svým ladičem a klavír sloužil k přehrávkám připravovaných inscenací v jeho divadle. Tilšer se nemohl dočkat, až bude zase sám a uskuteční se konečně návštěva Lindy.

              Hned v pondělí, brzy večer, Linda přišla. Přinesla sebou notový záznam povinné skladby, kterou měla připravenou k testu v seminární práci předmětu Předmět dějin hudby. Jejich předchozí večerní procházka ji zbavila ostychu a hned po přivítání zaujala místo u klavíru. S jakousi úctou pohladila klávesy a začala hrát. Spustila úvodní trylky Bachovy fugy d-moll, skladby původně určené pro cembalo. Tilšer jen seděl a naslouchal jejímu perfektnímu přednesu. Neunikla mu ani nota, byl nadšen. Po skončení lehce zatleskal a uznale pochválil. Takovou žačku nikdy neměl.

             Zahrála ještě několik skladeb Mozartových, o kterých se šířeji rozpovídal Tilšer. Večer uběhl rychle v dobré pohodě a bylo cítit, že ti dva lidé se hudbou k sobě dostávají velmi blízko. Jejich pohledy dávaly tušit vzrušené sympatie. Tilšer se těmto pocitům poddával bez zábran a Linda přijímala jeho obdivná hodnocení vnímavě, s určitým naplněním radosti, že dosud nic takového nezažila. Rozloučili se opět dlouhým stiskem ruky a vzájemným pohledem do očí.

         Tilšer byl rozhodnut. Příště to budou skladby pro čtyři ruce. Nechtěl být jen pasivním posluchačem. Poznal v ní úžasnou ženu, která mu do života vnesla něco úplně nového, obnovujícího, žádoucího. Zdál se být ztracen v tónech, které mu měly doznívat a nikoliv vznikat. Nechtěl na věkový rozdíl vůbec myslet. Přenášel se jen do vysněných chvil s Lindou. Varovný hlas neslyšel. Předpokládal, že je spojuje společný hudební projev, jednotící myšlenka a představa.

         Tilšer ze své praxe učitele věděl, že čtyřruční hra není snadná záležitost. Nejpodstatnější je volba partnera. Hra se svými žáky, to byla volba bez výběru, jen jedna z metod výuky. S Lindou tomu bylo jinak. Již ze společných hovorů a poslechu její hry měl jasnou představu, že jejich čtyřruční hra bude hudebním dialogem dvou pianistů, kterým hra přinese vznešený pocit vnitřního obohacení. Pro něho splnění touhy po těsnějším spojení a blízkosti.

         Hned při příští návštěvě Lindě navrhl, aby zkusili zahrát nějakou skladbu pro čtyři ruce. Její okamžitý souhlas, s neskrývaným nadšením, dával tušit, že se stejným nápadem zabývala také. Šlo jen o výběr skladby a rozhodnutí, kdo bude prim a kdo sekund. Oba již měli zkušenosti ze čtyřruční hry a věděli, že předpokladem úspěchu je tolerance a kompromis. Učitelská praxe Tilšera ho upřednostňovala pro sekunda. Zachovávat rytmický puls, sledovat pozorně partnerku, celek skladby a obsluhovat pedály. Linda, romanticky založená, se ráda ujala primu, s hraním melodie a citlivější úhozovou technikou.

          Tilšerovi se splnil jeho sen. Připravil sedátko a usedl poprvé těsně vedle Lindy. Nijak se jeho blízkosti nebránila, naopak, jejich posazení oba vnímali každým dotekem boků, loktů a ramen. Tilšer otevřel připravené noty. Dohodli se na začátek pro jednoduchou skladbu. Tilšer vybral Školu hry z listu Elišky Kleinové. Používal ji při své školní praxi, kdy nebyla nutná žádná příprava, a bylo možné podle fantazie pracovat s dynamikou, úhozem a charakterem skladby. Dívali se vzájemně do očí, ale místo souznění a porozumění, určitého psychického a fyzického uvolnění oba cítili určitou nervozitu, napětí, nejistotu. Snad tou blízkostí v omezeném prostoru, kterou oba vzrušeně vnímali.

          Jakmile začali hrát, vyvolané emoce povolily. Čisté úhozy a melodie, síla a působivost nástroje, prodlužované legato, oba uklidňovaly. Výsledkem byl obdivuhodný koncert těsně spjatý s jejich pocity, které dotvářela sklopená očka Lindy a žertovná mrknutí Tilšera při zdařilém zákrytu souzvuků. Bylo úžasné, jak se oba rychle vypořádali s hrou vnějšími prsty, aby si vzájemně nepřekáželi. Jejich doteky byly proměnlivé, ale nevyhnuli se ani křížení rukou, při kterém se jejich těla zdála být spojena v jednom pohybu. V těchto momentech byly jejich pohledy elektrizující a povzbudivé a pomáhaly k dynamické gradaci rytmických pulzů. Ani obrátky stránek se neobešly bez těsných doteků. Vše co si Tilšer přál, se mu hrou splnilo. Linda přijímala vše s jakýmsi muzikantským instinktem a pocitem, dosud nepoznaným.

              Některé etudy přehrávali opakovaně, dokud nebyl učitel spokojen. Večer proběhl v úžasné náladě a Linda se rozloučila s povzbuzujícím úsměvem, když jí Tilšer na rozloučenou políbil ruku.

             S výjimkou sobot a nedělí přicházela Linda každý večer s radostí ke společné hře. Pro ni byla radost z hudby společným sdílením násobena, nacházela v ní svůj smysl a zálibu. Tilšer, dostal novou sílu, nové podněty, nápady, svět se mu zdál najednou úplně jiný, než dosud žil. Jeden večer, když dohráli árii Papagena z Mozartovy Kouzelné flétny, kde jsou velmi těsné a časté překlady a křížení rukou sekunda přes primo se na sebe radostně usmáli a objali se. Bylo to nadšení z úspěchu. Hra byla bezvadná a oba cítili, že nádherné detaily a vzrušující nuance se podařily.

             Večerů přibývalo. Dařily se i náročnější skladby a díla. Tilšer většinou vybíral práce Mozartovy, ale zkoušeli hrát i Edwarda Griega, Čajkovského, Chopina a další. Jejich hra byla postupně dokonalejší. Také jejich večerní rozhovory o klasické hudbě byly součástí jejich krásného přátelství. Snad by přerůstalo v něco více. Když dohráli scherzo z Mozartovy opery Cosi fan Tutte, byli tak nadšeni, že se políbili. Hudba je schopná vyvolat velmi silné emoce. Oni se jim nebránili.

             Jen čas někdy nepřeje velkým činům a důsledkům z nich. Přiblížil se konec prázdnin a tím i konec pobytu Lindy u dědy. Přišla chvíle, které se Tilšer nejvíce bál. Linda se bude vracet do Brna a bude mu smutno. Zamiloval se do jejich večerů a k Lindě začal cítit cosi více, než společný zájem o klasickou hudbu. Nechtěl si připustit obrovský věkový rozdíl, prožíval společnou lásku k hudbě jako společný život. Tušil, že se bude trápit.

              Přišel poslední večer před odjezdem Lindy do Brna. S trochou váhavostí přišla k Tilšerovi. Cítila, že jí bude společná hra a přátelský vztah chybět.

„Dnes jsem se přišla rozloučit, prázdniny bohužel skončily,“ řekla tichým, zastřeným hlasem Linda.

„Jó, čas nezastavíš. Bude mi smutno, tvoje hra pro mě znamenala víc, než jsem si zpočátku myslel. Díval jsem se od rána na plot a neviděl jsem dědův kouř. Přestal kouřit, nebo mu došel tabák?“

               „Ne, umřel,“ odpověděla rezignovaně. „Ve spánku, jak si vždycky přál.“

„To snad ne,“ vzrušeně zareagoval. „To je smutné a bolestivé. Přijmi moji upřímnou soustrast. To je nečekané. Asi to mělo přijít v jiný čas a ne zrovna dneska. Kdo se postará?“

               „Rodiče přijeli, raději jsem odešla. Budu brečet, měla jsem ho ráda.“

              „Plač Lindo, slzy smutek odplavují. Je mi to líto. Překvapilo mě to.“

              Posadila se ke klavíru a chvíli zůstala nehnutě sedět s rukama na klávesách se skloněnou hlavou. Jakoby čekala na mávnutí a pokyn dirigenta. Co všechno naplnila tato chvíle ticha, než se začaly prsty pohybovat.

              Jako ozvěna se vracela hudba celého léta, zpočátku nesmělé, později stále vroucnější hovory, snažící se vše vypovědět, ale nevyslovit. Jako ruce, vracející se zdráhavě zpět po naznačeném dotyku. Vše pomalu doznívalo, až utichlo. Zazněly první tóny.

               Vždy ráda hrála svěží, radostné melodie. Ve smutné, pohnuté chvíli zahrála rekviem. Z mnoha tisíců skladatelů a tisíců skladeb vybrala nedokončené rekviem Amadea Mozarta v d-moll. Autorem nedokončená skladba zazněla na rozloučenou jejich nedokončeného přátelství.

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

07.11.2017 17:06:17lastgasp

Děkuji za přečtení i povzbudivá slova. Dávají mi odvahu na další příběhy.

 

07.11.2017 14:01:55Gora
redaktor poezie a prózy

Mrzí mne, že jsem přehlédla dobrou povídku. Bavilo mne ji číst...uvěřila jsem ti:-)

07.11.2017 13:38:22Lakrov
redaktor prózy

Na naminaci do soutěže Próza měsíce už je pozdě. Hlasování nad vybranými záříjovými díly už probíhá.

07.11.2017 13:34:43Lakrov
redaktor prózy

Po přečtení prologu mě napadá, není-li pro tu povídku čímsi jako příliš vysoko  nastavenou laťkou. Při čtení první stránky místy trochu "zadrhávám"  -- asi je to jen tím, že si chvíli zvykám na sloh, jímž je to napsané --,  ale nejednou mě text strhne, a čtu bez přestavky až do konce.  Hezké téma, námět. A dobře napsané to je, citlivě něžně, uvěřitelně.  Snad jen místy (ale velmi zřídka) poněkud prkrné formulace  (...a uskuteční se konečně návštěva Lindy...)  A ten prolog k tomu fak sedí, dochází mi po dočtení, takže jejdiné,  co mě v tu chvíli (dočtení) mrzí je, že se mi nepovedlo odhalit,  kdo je autorem; ještě tě holt moc neznám... ale teď už možná zas o něco lépe.  Tip. (A velkej!).  

17.09.2017 17:03:23lastgasp

Děkuji za přečtení korloid.

Zdenda - asi máš pravdu. Jak jsem koupil, tak jsem prodal. Mohlo to být i úplně jinak.. Děkuji za přečtení.

10.09.2017 18:58:08korloid

Moc hezká povídka.***

09.09.2017 13:15:51Zdenda

Jo a ještě to motto - člověk Horníček nikdy nic původního nevymyslel. Ten jeho výrok je milióntou variací na "the chase is better than the catch", jen postrádá jakoukoli údernost nebo vtip, zní spíš infantilně - nejspíš to je tím, že místo touhy nebo snu se zmiňuje jen jakési "přání", ve spojení s kterým pak to archaické a patetické "hyne" zní dost směšně.

09.09.2017 11:46:22lastgasp

Díky přečtení. Poučný komentář. Rád něco ostřejšího?

 

09.09.2017 11:03:43Zdenda

Ten popis Lindy - "duševně velmi vyspělá" atd. - to se moc nepovedlo.

Vlastně... začátek mě zaujal, přišel mi zručně napsaný, byl jsem zvědavý, co bude dál... ale než se příběh někam posunul, už jsem se začínal nudit - a tak to bylo celou dobu - dalo by se to určitě trochu proškrtat, nebo trochu vyšperkovat, aby to nebyla taková uspávačka - taky ty dialogy - věty jako "To je smutné a bolestivé." - to ne.

Takže ve mně bohužel převládá zklamání.

07.09.2017 16:51:32lastgasp

Keith_Sullivan, díky za přečtení. Amoroso lento není allegro molto. Ano příběh je nedokončen. Nenaplněn.

agáta5, díky za přečtení, náplň upravím


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.