Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+2 neviditelných
Höschlovské klubíčko rozporů
datum / id26.09.2017 / 482136Vytisknout |
autorMatěj Dovala
kategorieÚvahy
témaFilosofické
upřesnění kategorieMedicína, Politika
zobrazeno337x
počet tipů0
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

Milá Kitty,

„klubíčko rozporů!“ To je poslední věta mého předešlého dopisu a první toho dnešního. „Klubíčko rozporů“, můžeš mi přesně vysvětlit, co to je? Co znamená rozpor? Jsou v něm, jako v mnoha slovech, dva významy. Rozpor zvenčí a rozpor zevnitř. Ten první je obvykle: „nespokojit se s míněním ostatních lidí, vědět to líp, mít poslední slovo“, zkrátka samé nepříjemné vlastnosti, pro které jsem vyhlášená. Ten druhý, o němž se u mne neví, je moje tajemství.
(Z „Deníku Anny Frankové“)

Höschlovské klubíčko rozporů

Höschlovské klubíčko rozporů

Ve své rubrice v Reflexu psychiatr Cyril Höschl poučil lidi také o kognitivně-behaviorální terapii 1:
Během svého vrůstání do společnosti si každý osvojí nejenom role, které „hraje“ ve styku s okolím, ale také tzv. kognitivní styly, prismata, jakými hodnotí skutečnost. Jsou-li tato schémata zavádějící, tzn., vedou-li k poruchám přizpůsobení a činí život jedince obtížným, popřípadě vedou k duševním poruchám, lze je „přecvičovat“ s využitím kognitivně-behaviorální terapie, což je jeden z důležitých psychoterapeutických směrů.
Vychází z toho, že emoce jsou výsledkem toho, jak interpretujeme události a jaký mají pro nás význam. Záleží na kontextu, ve kterém k události dojde, na náladě, v jaké nás zastihne, a na naší předchozí zkušenosti. Jinými slovy, táž událost vyvolá různou emoci u různých lidí či u téže osoby při různých příležitostech.

Což zní naprosto rozumně, ovšem málokdo si je vědom toho, jak moc a jak přímo si zde Höschl odporuje.

Argument a rozpor

Jeden z Höschlových argumentů pro existenci duševních nemocí (a že jich moc není: asi by šly spočítat na prstech jedné ruky) je, že duševní nemoci způsobují sebevraždy, protože sebevraždy nelze vysvětlit životní situací osoby, protože spousta lidí je ve stejné situaci, ale sebevraždu spáchá jen malá část z nich. Takže ti, kdo spáchali sebevraždu, měli neviditelnou duševní nemoc, ostatní ne. Záhada elegantně vyřešena.
Bez-sebevražednou variantou argumentu je „spousta lidí má život pod psa, ale jen někteří jsou v depresi“. Rozdíl je opět vysvětlen přítomností/nepřítomností duševní nemoci.

Vypadá to takhle: Laická veřejnost celkem snadno chápe mechanismy smrti z tělesných příčin („zastavilo se mu srdce“), ale prakticky vůbec nechápe, že mezi ně patří také mozek (stejně pravdivé by mohlo být „selhal mu limbický systém, a tak spáchal sebevraždu“). Namísto toho u nevysvětlitelných úmrtí usilovně hledá srozumitelnou psychologickou příčinu („nevyvedly se mu děti“, „měl doma Semetriku“, „vyhodili ho z práce“). Ve své logice přitom zcela ignorují skutečnost, že mnoha lidem na světě se nevyvedly děti, mají doma Semetriku či je vyhodili z práce, a přes to sebevraždy nepáchají. Rozdíl je v tom, že nejsou dostatečně depresivní. 2

To byl rok 2003, teď rok 2007: Na pozadí sebevražd bývá velmi často onemocnění mozku, nejčastěji bipolární porucha, deprese a schizofrenie. (…) Je příznačné, že v případě srdce nebo ledvin se laici s představou smrtelného selhání orgánu dokáží smířit a dále se už neptají, ale u mozku je tomu jinak. Ten se jakoby nepočítá a všichni stále hledají nějaké zevní vysvětlení: že měl dotyčný nesnesitelné manželství, že ho někdo vydíral, že se mu nedařilo v práci, že se mu nevyvedly děti apod. To všechno může být pravda, ale mnoho lidí žije v příšerných manželstvích, jsou nezaměstnaní, mají děti kriminálníky a sebevraždu nepáchají.
K tomu, aby se rozvinulo patologické chování s tak mocným mechanismem zábran jako je sebevražda, musí se životní události setkat buď přímo s chorobou, nebo alespoň s vysokou zranitelností, a to už je skutečně záležitost fungování mozku jakožto orgánu. Zabít se můžeme zkrátka proto, že nám špatně funguje limbický systém mozku (ten „dělá“ depresivní náladu a tedy i změny chování), asi jako někomu špatně funguje srdce, játra nebo ledviny. Nic víc nic míň.
3

A rok 2015: Zatímco v případě tělesných obtíží, a to i těch, které „nebolí“, jako je diabetes či vysoký tlak, většina z nás chápe, kde je zhruba jejich příčina a ví, že se musí léčit, v případě poruch chování a prožívání to mnohé z nás vůbec nenapadne a místo poruch v aktivitě předního cingula a jiných limbických struktur považují za příčinu svých potíží zlého šéfa, semetriku manželku či nevyvedené děti. Ty k rozvoji nemoci ve skutečnosti nepřispívají o nic více než opulentní večeře k pálení žáhy. Tj. přispívají, ale nejsou příčinou. Spousta lidí má život pod psa, přesto depresivní nejsou. Každý rozumí tomu, že člověku mohou selhat ledviny nebo srdce, ale nenapadne ho, že selhat mohou také ty oblasti mozku, které dělají smutek či veselí a zajišťují pud sebezáchovy. Výsledkem pak může být i sebevražda. 4

Höschlův argument je založen na tom, že stejný stav věcí hodnotí všichni lidé stejně. Což je nesmysl. Hodnocení entity je dáno tím, jaký jedinci přináší užitek (kladný nebo záporný). Aby stejnou věc lidé hodnotili stejně, museli by 1. mít stejné potřeby a 2. by tyto stejné potřeby musely být stejně uspokojeny. Víme, že lidé prostě chtějí od života různé věci (v závislosti na pohlaví, věku, kultuře, osobní kultuře…), a druhá podmínka je zjevně absurdní.
Nejde ale o to, že Höschl špatně argumentuje 5, což je snad omluvitelné (koneckonců sice není lékař, ale má medicínské vzdělání, a dejme tomu, že proto „není povinen“ být obeznámen s ekonomií a subjektivní teorií hodnoty), ale o to, že si odporuje. V článku o kognitivně-behaviorální terapii přece tvrdí pravý opak tohoto: že lidé stejný stav věcí hodnotí RŮZNĚ (táž událost vyvolá různou emoci u různých lidí či u téže osoby při různých příležitostech). A pokud toto tvrzení považujeme za pravdivé, hroutí se Höschlovo „nalézání“ duševních nemocí v sebevraždách a depresích jako domeček z karet. Takže jeho mnohokrát zopakovaný argument smetává nejen ekonomická úvaha, ale Höschl si ho především smetává sám. 6

Závěr

Rozebíraný případ je v naprostém souladu s tím, co říkají szasziáni: že psychiatři mají své pravomoci pouze z historických důvodů (tj. že pro ně není jiný důvod, než to, že v minulosti vznikly a přetrvaly dodnes), a že je obhajují ad hoc argumenty. Höschlův argument „ne všichni páchají sebevraždy/jsou v depresi, tudíž…“ ani nemůže být součástí nějaké systematické obhajoby psychiatrie: je tak slabý, že by byl okamžitě rozmetán – to je zřejmé. Že si Höschl odporuje, je doklad adhocovitosti: chce mít sebevraždy způsobené duševní nemocí, tak si to odůvodní prvním, co ho napadne; pak v článku o psychoterapii napíše pravý opak, ale protože to právě byl ad hoc argument, a ne součást promyšlené teorie, tak to vůbec nevadí; takže potom Höschl úspěšné ad hoc ještě mnohokrát zopakuje.
Podmínkou úspěšnosti takové ad hoc taktiky je, že lidé nepřemýšlejí o psychiatrii; kdyby ale tato podmínka nebyla splněna, psychiatrie by už dávno neexistovala.

 


1) http://www.hoschl.cz/?text=2379&lang=cz

2) http://www.hoschl.cz/?text=2329&lang=cz

3) http://www.hoschl.cz/?text=3184&lang=cz

4) http://www.hoschl.cz/?text=5343

5) O čemž jsem psal v textu „Výborný argument 2“, zde: http://www.pismak.cz/index.php?data=read&id=481485

6) Podívejme se na tvrzení pana psychiatra ekonomicky. Höschl napsal:
Emoce jsou výsledkem toho, jak interpretujeme události a jaký mají pro nás význam. Záleží na kontextu, naší náladě, a na předchozí zkušenosti. Táž událost vyvolá různou emoci u různých lidí či u téže osoby při různých příležitostech.
- Čili emoce jsou dány střetem potřeb (poptávka) a událostí (nabídka). Höschl hovoří ani ne tak o nestejných potřebách různých jedinců, ale spíš o různé míře jejich uspokojení. Míra uspokojenosti potřeb je u různých jedinců různá a i u osoby se mění v čase (což je triviální závěr, vyplývá z pojmu: „uspokojení potřeb“ obsahuje „změnu v čase“).

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

04.10.2017 23:00:22Matěj Dovala

Když to rozebereme, tak

1) Chápu rozpor v textu i absurdnost argumentace.

- Absurdní je to, že Höschl postuluje u různých osob subjektivně "stejnou situaci", která určitě není, ostatně si to i sám vyvrací.

2) Přijde mi, že na velkou část textu sedí prostá rovnost duševní porucha = porucha mozku, tj. ač nazýváno duševním, jest fyziologické. Tato rovnost mi přijde přirozená a text mne v tomto ohledu nijak neruší.

- Jedna věc je "duševní = fyziologické" – dejme tomu, ale to, pokud je to tak, platí pro všechni lidi. Jiná věc je – a to je to, co psychiatři říkají – "nemorální = patologické". Není žádný důvod si myslet, že fyziologie/patologie mozku koreluje s našimi morálními normami, které jsou jistě kulturně determinované. 

3) Přihlédnemeli k extrému, tj. sebevraždě, tak je zde fyziologická podstata vyloženě nutná, ne? Pokud nejde o hormonální problém, tak na fundamentální úrovni musí jít o selhání limbického systému, neboť pud sebezáchovy je přeci neoddiskutovatelnou evoluční nutností (nebo za to odpovídá dokonce už mozkový kmen...?

- 1. Fyziologická podstata viz bod 2. 2. Pro sebevraždy platí stejné ekonomické zákony jako pro ostatní chování. Je to preferování nebytí před bytím. Čili i sebevrahům jde o zisk: stav věcí, kdy už jsou mrtví, jim prostě připadá lepší, než stav věcí, kdy jsou stále naživu. Není žádný důvod, proč zrovna toto chování považovat za nějak víc způsobené, než jakékoliv jiné.

4) A definice "duševní nemoci" je?

- Podle psychiatrů jsou duševní nemoci choroby mozku, jak jistě víte. Podle szasziánů je to metaforické označení pro špatné chování, přesně pro "nemorální a nenormální chování".

04.10.2017 18:13:46Nostalgia_For_Infinity

A definice "duševní nemoci" je? Přijde mi, že na velkou část textu sedí prostá rovnost duševní porucha = porucha mozku, tj. ač nazýváno duševním, jest fyziologické. Tato rovnost mi přijde přirozená a text mne v tomto ohledu nijak neruší. Přihlédnemeli k extrému, tj. sebevraždě, tak je zde fyziologická podstata vyloženě nutná, ne? Pokud nejde o hormonální problém, tak na fundamentální úrovni musí jít o selhání limbického systému, neboť pud sebezáchovy je přeci neoddiskutovatelnou evoluční nutností (nebo za to odpovídá dokonce už mozkový kmen...? ).  Chápu rozpor v textu i absurdnost argumentace. Niméně mi to moc nepřináší, jde o konstatování. Spíše by mne zajímal přímo Váš názor na popisovanou problematiku.

01.10.2017 22:26:49Matěj Dovala

1. Ano, je to stupidní.

2. Ten argument zní přesně "jsou ve stejné situaci, ale ne všichni páchají sebevraždy/jsou v depresi".

3. V textu genezi argumentu vysvětluju jinak než Vy: chce mít sebevraždy způsobené duševní nemocí, tak si to odůvodní prvním, co ho napadne. Můžete to vyzkoušet na sobě: Kdybyste byl Höschl, tj. byl přesvědčen, že sebevraždy jsou způsobené duševními nemocemi, a chtěl to podpořit argumentem, co byste řekl? Existuje jasně lepší argument?

01.10.2017 21:49:39Nostalgia_For_Infinity

Zajímavé. Argument, že spousta lidí se cítí pod psa, ale ne každý páchá sebevraždu by snad přišel stupidní i natvrdlému třeťákovi. Ono takhle to dopadá, když "mozky" tráví víc času kecáním pro někoho, než nějakou rigorózní činností.


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.