Deprese z lásky

Toto je báseň, ve které se vypisuji ze svých pochmůrných depresí a dávám jí nahlédnout světu aby, zkusili ve mě najít aspoň nějaké to štěstí (pokud tam je).

Děvčico milovaná.

Přišla jsi do mého života.

Děvčico zrádná.

Odešla jsi pro něčího kokota.

Jsem ti dal důvěru a ty jsi mě zradila.

Nic ti neříkal vyšší cit.

Rozbila jsi mou úměru k tobě, kež by jsi v hrobě shnila!

Nic mi nedává smysl jen se vylít.

 

Vše mi je ukradený.

Oběsím se.

Vše mám na háku pověšený.

Utopím se.

Smrt je jediná přítelkyně.

Asi se pověsím na šnůře od mikrovlnky.

Život je jen pekelná svině.

Hodím granát do pračky a už žádný okolky.

 

Zhebnu a znova se narodím.

To je můj dar světu.

Žal, lítost a slzy porodím.

Toť vše co moje maličkost dala na tuto planetu.

Každý kdo mě poznal utekl.

Jelikož jsem askéta této civilizace.

Každý kde mě by mi nejradši hlavu setl.

Poněvadž jsem poslední z emoční privatizace.

 

Nevím jestli mám žít či zemřít.

Nevím či jsem ve snu, nebo v realitě.

Buď jak buď jsem již mrtvý muž co chtěl pro ní dřít.

A stejně padl v nemilost milostné kauzalitě.

---