Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+12 neviditelných
DVOJÍ KREV 10.kapitola
datum / id17.12.2017 / 483430Vytisknout |
autorŠumavka
kategoriePróza na pokračování
zobrazeno370x
počet tipů1
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
DVOJÍ KREV 10.kapitola

                                     10. kapitola

 

       Na ochozech kamenné zdi světelkovaly louče. Vítr si s nimi pohrával. Svítalo, Slunce líně vystupovalo nad obzor, aby přivítalo další mrazivý den. ,,Zima je letos krutá," zadrkotal zuby jeden z ozbrojené hlídky. Zahříval si dlaně nad plamenem planoucím v železném koši, třel si je o sebe a třásl se zimou.

     ,,To je krutá pravda," přitakal druhý. ,,Nezvykle brzy přišel sníh. Mrazivé dny jsou dlouhé. Vlci a jiná havěť přijdou brzy k hradbám. Níkdo se nedostane ven. Na holé planině nikdo nepřežije. Do pekel s nimi!" zaklel. 

      ,,To my nepřežijeme! Zmrzneme!"

      ,,Hej vy dva!" ozval se hlas za jejich zády. ,,Mám příkaz nechat zavřenou bránu. Jen v nouzi, kdyby se objevil jezdec nebo celá družina, pak máte povolení otevřít hlavní bránu a vpustit jezdce, jinak musí zůstat zavřená. Je to jasné?!"

     Vojáci přikývli, zaujali pozice hlídky a upřeli pohled k planině rozprostírající se daleko za obzor. Slunce se teprve probouzelo, vyhouplo se nad vrchol horizontu a prozářilo tmavou zimní oblohu. Za zdí byl klid. Sníh lehce poletoval a vítr si pohrával s jemným bílým popraškem. Planina byla  mrtvolně klidná. Oba strážní noční hlídky se chystali předat pomyslné žezlo denní hlídce. Výměna stráží proběhla v tichu a bez jakéhokoliv obdivu lidí procházejících mezi dobytkem a jezdci na koních. Mezi domy se houfovali prodejci a snažili se prodat sebemenší podíl svého zboží. 

        Slunce se vyhouplo vysoko nad kamennou zvonici, která ho zastínila svou věžičkou. Zvon se náhle pohnul a s ním i bronzové srdce, které při každém doteku o vnitřní část věnce rozezpívalo celý šest stop velký bronzový zvon zvaný "Svatý Michael", aby oznámil poledne.

       ,,Něco vidím. Tan v dáli se cosi pohybuje," zvolal naléhavě jeden z vojáků denní hlídky. ,,Jezdec. Támhle v dáli je muž na koni." Ukázal rukou v plstěné rukavici kamsi do dáli. Na horizontu planiny se mihotal černý stín. 

      Velitel hlídky přistoupil ke kamenné zdi, dlaněmi v kožených rukavicích se opřel o zasněžený okraj zídky lemující celou zeď a přihmouřil oči. ,,Osamělý jezdec," zamumlal zamyšleně. ,,Až bude blíž, tak otevřete bránu, ale chci vědět, kdo to je a proč cestuje sám!" poručil. Nečekal na souhlas hlídky a seběhl točivé schody vedoucí podél vnitřní zdi hlídkové věže dolů na nádvoří. Dvě věže podél kamenného oblouku s bránou se tyčily dvacet stop nad ochozem hradeb lemující celé město. Každých třista stop od sebe, byla další hlídková věž a na ní dva muži ve zbroji. Město mělo ještě jednu starou polorozpadlou zeď obíhající kolem ruin kamenné tvrze z dřívějších dob, která tvořila dávno zapomenuté vzpomínky na válkou poznamenané okolí. Mechem pokryté rozpadlé zdi obývali pouze havrani a vrány. Málokdo však věděl, že právě tudy přes starobylé hradby vede jediná úniková cesta při napadení nepřítelem. 

      Jezdec se blížil rychle. Jeho kůň byl hnán bolestivými kopanci okovaných bot k vyčerpávajícímu cvalu hlubokým sněhem. ,,Otevřete bránu!" hlasitě se ozvalo z ochozu. Pět mužů přispěchalo k okované dřevěné obří bráně. Vší silou jeden vedle druhého zvedli tři železné závory a zapřeli se nohama do kluzké blátivé země, aby svou silou otevřeli vstupní vrata. Panty zavrzaly, vzdorovitě zakřupaly, ale nakonec se líně pohnuly. 

       ,,Jen na půl, jen pro jezdce. Ihned zavřít!" ozývaly se povely z hradeb.

       Kůň s jezdcem proklusal mezi pootevřenými těžkými vraty z dvojitého téměř čtyři stopy širokého habrového dřeva okovaného železnými obručemi a tepanými hroty. Každá z deseti obručí byla jeden palec tlustá a tři palce široká. Brána sama od sebe byla majestátní, dokonale vypracovaná mistry tesaři a zpevněná tou nejpevnější ocelí kutanou žárem třech desítek kovářů. 

       Kopyta duněla na kamenitém vjezdu pod branou. Hnědák se dvakrát otočil na místě, vzepjal se, zaržal a pohodil hlavou. Jezdec přitáhl otěže ještě víc a kůň se zklidnil. Nepatrně pohazoval hlavou, odfrkoval, očima sledoval dění kolem. 

       ,,Kdo jsi!? A proč jedeš sám!?" křikl jeden z těch, co otevírali bránu. Pevně svíral otěže hned pod koňskou bradou, hladil hnědáka po spocené srsti, klidnil jeho nervózní podupávání. Za ním se z útrob strážní věže vyhrnulo dalších deset vojáků. 

       ,,Jsem důstojník královské armády. Jmenuji se William a hledám jistého muže," promluvil stopař a položil na koleno ruku v rukavici. Na prostředníku měl navlečený pečetní prsten.

     ,,Jen prsten?" zeptal se s obavami.

      William naklonil jílec svého meče k jeho očím. Zlatá slza zářila na stříbrné záštitě jako ta nejjasnější hvězda. ,,Hledám muže s jizvou na tváři," odpověděl. Přitom si prstem přejel po celé délce tváře až k lícní kosti. 

     ,,Byl tady takový muž," přikývl voják.

     ,,Kde ho najdu!?"Zuřivě drapl muže s černým plnovousem za prošívaný kabátec u krku.

      ,,Není ve městě," zachroptěl přidušeně.

      ,,Kde tedy je!"

      ,,Odjel, sire."

      ,,Kam!" zařval a přitáhl si muže blíž k sobě. Nakloněný přes hnědákův krk pevně svíral kabátec vyděšeného muže. Byli tak blízko sebe, že cítil pach vojákova přerývaného dechu. ,,Kam odjel!" ztišil hlas. Jeho blankytně modré oči se hluboce zaryly do vrásčitých vyděšených očí nebohého vojáka.

      ,,To nevím, sire," zachroptěl.

      ,,kdo! Kdo ví, kam odjel sir John z Kentu? Řekni!"

      ,,Možná, možná v hostinci,"vykřikl muž stojící opodál. Ruku měl nataženou k cestě mezi domy.

        William povolil sevření a napřímil se v sedle. ,,Říkáš v hostinci?" nevěřícně stáhl obočí. Nemohl tomu uvěřit, že by se sir John svěřoval někomu jako byl krčmář nebo jemu podobným lidem. Pohnul koutkem úst do nepatrného úšklebku a pobídl koně ke kroku. 

      V hostinci bylo rušno. S kápí na hlavě nenápadně jako stín proklouzl mezi opěrnými sloupy, posadil se do tmavého kouta a bedlivě pozoroval okolí. Nechtěl zbytečně upoutávat pozornost. Od toho tu byl pár opilých vojáků, co se hlasitě dohadovali, který z nich se jako první dostane pod sukni mladé služky obsluhující hosty. Dívka sotva patnáctiletá se snažila uhýbat rukám natahujících se po jejích šatech, ale krčmářka ji drapla za vlasy, zacloumala s nimi a násilým ji dotáhla k jejich stolu. Dívka vykřikla, když ohavné velké ruce draply útlý pas a bolestivě stiskly její boky. Bránila se, ale voják jí utržil poliček a prsty surově vsunul do nařaseného výstřihu. Odhalená ramena se jí třásla, tvář začínala rudnout a pálit. Prosila o slitování, ale nikdo ji nevnímal. 

      William si jí přestal všímat. Sklonil hlavu ještě víc do temna šerem zalitého kouta, schovaný pod kápí, aby nepoznaný vyčkával na tu pravou osobu.

     Ke stolu se přivalil obézní krčmář s prasečím oteklým ksichtem a položil před Williama číši vína. ,,Jistě ti tohle víno bude chutnat, sire," zachechtal se s divokým zachrochtáním svým rozpláclým nosem. 

      ,,Zajisté," ozval se hlas zpod kápí. Stopař pozvedl hlavu a sejmul kápí z hlavy. Jeho modré oči se zaleskly ve světle svíce stojící v plechovém kahanu uprostřed stolu.

      Krčmář suše polkl, když ucítil hrot meče přiloženého k boku. ,,Co, co po mně chceš?" zajíkl se.

      ,,Sedni si," pokynul hlavou William. Zasunul meč do pochvy a sepnuté ruce položil na desku stolu. 

       Krčmář usedl na dřevěnou lavici. Měl vyděšené oči, sucho v krku, chraplavý dech. ,,Ptej se," špitl do chaotického povykování, smíchu a dívčích výkřiků.

       ,,Prý znáš sira Johna z Kentu, velitele královského vojska. Je to pravda?" naklonil se k oteklému obličeji krčmáře. 

       Muž pokrčil rameny.

       ,,Má zjizvený obličej," pokračoval.

       Muž přikývl: ,,Ano znám. Byl tu ubytován, ale už odjel. Stalo se tu neštěstí. Hrůzný zločin loupeživých lapků. Ubohý muž," povzdechl si, ,,musel hodně trpět."

      ,,Kdy odjel a kam!" naléhal stopař. 

      ,,Kam? To nevím, ale bylo to včera po poledni. Říkal něco o horách, o vlcích a o stopaři. Ptal jsem se ho kam má namířeno. Neodpověděl, jen se díval k horám. Změna plánu, řekl, než nasedl na koně. Původně si pokoj zaplatil na pět dní dopředu. Pak se ovšem stala ta nepříjemnost, po které narychlo odjel."

       ,,Změna plánu," opakoval tiše. Zamyšleně hleděl do míst, kde seděli dva muži ve zbroji. Kroužkové košile se jim leskly ve světle svící. Ozdobné helmice ležely na stole, každá u pravé ruky obou mužů. Zarostlé tváře, dlouhé vlasy a vrásky pod očima. William je bedlivě sledoval. Na hrudi košile měli vytepanou rudou orlici. Znak rodu Dornellů. William znal lorda Kirsche Dornella, pána nezdolatelné tvrze vysoko na skalnatém masivu, kam vede pouze jedna stezka hlídaná pečlivěji než samo království.  Několik malých opevnění je roztroušeno po skalách tak chytře, že málokdo z pocestných mířících vzhůru k bráně známé jako "Medvědí tlama" pozná, že je někým sledován. Tajné signály zvířecích hlasů už předem varují hlídku na hradbách tvrze a je-li to někdo nevítaný, nedojde k bráně živý. Zvěsti o mrtvých povalujících se hluboko ve skalnatých proláklinách, o kostrách probodnutých kopím nebo ostatky koní s šípem v krku prolétlo světem jako morová rána. Nikdo se neodváží napadnout tuhle tvrz, aniž by přežil. 

      ,,Zajisté máš hlad, sire. Mám skvělé jehněčí nebo pečené sele. Jen si řekni," pyšně se naparoval krčmář. 

       William byl vyčerpaný, unavený a hladový. Rameno se mu ozývalo bodavou bolestí. Žaludek měl stažený hlady. ,,Cokoliv," odpověděl lhostejně. Jeho pozornost zaujal tajemný příchozí ke dvěma mužům ve zbroji. 

     Stiskem ruky se přivítali a tajemný si přisedl ke stolu. Tvář měl skrytou pod kápí. Pozvedl číši vína a zachroptěl. ,,Ve jménu lorda Rodrigua pozvedám tuto číši a piji na jeho zdraví. Oba zbrojnoši si přiťukli s hlasitým vzdáním holdu. William se snažil odezírat ze rtů, ale jejich důmyslné šeptání bylo vším, co mohl rozeznat. Něco se chystalo, to mu bylo jasné. 

       ,,Budeš si ještě něco přát, sire?" ozval se jemný vystrašený dívčí hlásek. 

       William pozvedl oči k dívence ve špinavých potrhaných šatech. Její věk odhadoval na deset let. Rozcuchané vlasy měla přehozené přes ramena, oči plné slz, na tváři rudý obtisk dlaně. S chvějícíma se rukama položila tác s jídlem na stůl před Williama, ustoupila o krok a sklonila hlavu. Po očku sledovala okolí. ,,Sir John vyslal posly," špitla s nehybnou tváří.

        ,,Kam?" Jeho tvář pookřála a počastoval ji letmým úsměvem. ,,Pojď blíž," pokynul rukou. Dívenka se rozvážně rozhlédla po šerem zalité a dýmem začouzené krčmě.

         ,,Neboj se," zašeptal.

        ,,To nevím, ale měli u sebe důležité listiny s pečetí. Jeden z nich se jmenoval Wolder. Zaslechla jsem jeho jméno, když se vítal s panošem sira Johna. Pak převzal kožené pouzdro a odjel."

       ,,Sir Wolder? Posila od královského dvora. Jen nechápu, proč na mě nepočkal," zamyšleně si přejel po krátkém, z dálky sotva viditelném, světlém plnovousu. 

          ,,Anno!" ozvalo se výhružné zaječení od kuchyně. Dívenka sebou trhla. V mžiku proběhla kolem stolu s dvěma ozbrojenci a zmizela v kuchyni.

      Co se děje? Proč tu na mě sir John nepočkal? Proč změnil plán?  A proč se tu kují tajné pikle. Ti dva jsou až příliš daleko od svého kamenného opevnění. Kdo je ten třetí, co vyzvedá k nebesům jméno lorda Rodrigua? Hlavou mu kmitaly roztržité myšlenky. Chtěl vědět pravdu, sledovat jejich pohyb, ale vůně pečeného masa odpoutala pozornost od ostatního dění kolem. Jeho mysl otupěl hladový žaludek. Kus řádně propečené vepřové kýty s tlustým krajícem voňavého chleba byl dar z nebes. S chutí zabodl vidlici do křupavé kůžičky a labužnicky se zakousl do jemného masa. Úplně zapomněl na Johna, Rodrigua i tajemné muže.

      ,,Zdržíš se, sire?" úlisně se zašklebil krčmář. ,,Pokoj po siru Johnovi je volný." Nahnul se nenápadně ke stopařovu uchu. ,,Snad by se tam našlo něco důležitého."

      William očima přelétl celou krčmu až k šenku, za kterým stála krčmářka ve starých zašpiněných šatech s kdysi bílým čepcem, ze kterého jí spadal na ramena černý cop. Zamračeně lila z konvice do korbelu vychlazené pivo.

       Pět masivních stolů s trnoží a lavicemi byly plně obsazené. U jednoho se veselilo pět mužů a hráli kostky. U dalších tří seděli měšťané a debatovali o něčem velmi důležitém. U pátého nejblíže k němu seděli ozbrojenci. Neměl na vybranou. Krčmář se zašklebil.

     ,,Jen dnes, za svítání musím odjet," odpověděl William a skryl svou tvář do temnoty pod kápí. Krčmář kývl hlavou a odvalil se ke dveřím. William se nenápadně, hbitě jako lasička protáhl mezi dvěma sloupy a zmizel za krčmářem na chodbu. 

       Za zdí frkali koně. Stáje byly téměř prázdné. Jen stopařův hnědák, bělouš a dva černí jako noc. Ti patřili dvěma rytířům s orlicí na hrudi. Ustájení, odsedlaní a vyhřebelcovaní, poslušně stáli a čekali na své jezdce. 

     William zaváhal, zaposlouchal se, prsty pravé ruky měl připravené na jílci meče. Pod schody se cosi pohnulo. V mžiku tasil meč. Na kamenou zem se sesunuly proutěné ošatky. Ozvalo se táhlé zamňoukání a mezi roztroušenými ošatkami proklíčkoval černý hubený kocour. William se s úlevou pousmál a zasunul meč do pochvy.

     ,,Tudy, sire," pokynul chrchlavým hlasem krčmář. Schody vrzaly pod každým jeho krokem. Zastavil se přede dveřmi do jednoho z pokojů. ,,Rač vstoupit, sire," zašklebil se podivným úsměvem připomínající dávícího se psa. 

      William z jeho pohledu neměl dobrý pocit. Znal ten pohled a věděl, že za tyto informace bude muset zaplatit. Okované vysoké boty duněly po dřevěné podlaze při každém jeho kroku. William vstoupil do prochladlého pokoje. Byla zde cítit zatuchlina, vlhko a chlad se táhl od okna až k nim. Neútulné prostředí, pomyslel si. Pomalu stáhl kápí z hlavy a bedlivě se rozhlédl. 

      ,,Pošlu někoho, aby zapálil oheň v krbu," zachroptěl udýchaně krčmář, utřel si špinavé ruce do zástěry a vypotácel se na chodbu. Bouchly dveře a William se ocitl uprostřed pomyslného ticha. Hlasitý smích, výkřiky i občasné vzlyky byly slyšet po celém hostinci.

     Ozvalo se tiché, bázlivé zaklepání. Do pokoje vstoupila mladší s dívek s plnou náručí dřeva. ,,Promiň, sire, jen zatopím. Hned to bude." Přispěchala ke krbu, rozprostřela suché klacíky na vymetenou kamennou zem v útrobách ohniště. William ji bedlivě pozoroval. Dívka byla pohublá, samá modřina a špína. Nemytý obličej si otírala do rukávu potrhané tuniky. Jedno rameno měla odhalené. Roztržitýma ručkama vzala křesací kameny a snažila se zažhnout jiskru.

        Potichu k ní přistoupil a dlaň položil na odhalené rameno. Dívenka sebou vylekaně trhla. Vytřeštila oči a zalapala po dechu. ,,Já - já - ne," koktala.

       ,,Co ještě víš o siru Johnovi?" otázal se klidným chlácholivým hlasem.

      ,,Nemohl už déle čekat na svého panoše. On zbaběle utekl, když prozradil něco, co se siru Johnovi nelíbilo. Sir John řekl, že se o něho postarají vlci, pomodlil se za jeho spásu a vešel do stájí."

      ,,Co prozradil? Řekni." posadil se na slaměné lůžko.

      ,,Že tu nehodu, toho zuboženého muže, mají na svědomí Vlčí bojovníci. Sir John ho okamžitě pokáral pohledem a nazval ho pomatencem. Po jeho zbrklém úprku jsem ho už neviděla. Vážně to byli Vlčí bojovníci?" bázlivě se zachvěla. ,,Tvář sira Johna vypadala také hrůzostrašně. Měla jsem z něho strach. Ta jizva, jeho oko a hluboký hlas, ale on není takový, že ne," prosebně zavrtěla hlavou.

      ,,Je to voják, důstojník královského vojska, zvyklý rozdávat rozkazy. On nemá slitování s nikým, kdo se mu postaví se zbraní v ruce. Prožil mnoho bitev, mnoho vítězství i zranění. Sir John je muž na svém místě, srdcem i duší věrný královskému dvoru." S bolestným úšklebkem si položil dlaň na zraněné rameno. Při tasení meče pod schody si nešikovně hnul ramenem a nyní mu v něm bolestivě tepalo. Rána byla sice scelená, otupělá mastí, ale přesto ještě čerstvá. Jen několik dní stará.

     Dívenka sklopila oči. ,,Mohu si ponechat alespoň střípek přesvědčení, že jeho duše je šlechetná a mírumilovná?"

       ,,On není zlý, jen nikdy nepoznal něhu matky."

       ,,To já také ne," odpověděla dívenka, ale ihned se zalekla těchto slov, která vyslovila. ,,Neříkej to nikomu, prosím. Byla bych potrestána, ne - li vyhnána z tohoto domu. Nemám kam jít," hlesla. V očích se jí leskly slzy. 

    ,,Ty nemáš otce ani matku?" Pomalu přistoupil až k ní, prsty pozvedl malou špičatou bradu a zahleděl se jí do očí.

     ,,Ne," špitla rozechvěle. ,,Otce jsem nepoznala a matka zemřela, když mi bylo pět jarních období, ale měla jsem štěstí oproti mému staršímu bratrovi. Toho si odvedl kat." Po této větě jí vynechal hlas a podlomila kolena.

     ,,Kat?"

     ,,Zlodějům se sekají ruce, lhářům se řeže jazyk a vrahům se tne hlava." Její oči byly plné slaných slz. Rty se chvěly vzlyky. Tichý nářek skrývala v dlaních.

      William poklekl a dlaní učísl zacuchané dlouhé vlasy. ,,Bůh tě má rád, Anno, proto tě nechal na živu."

     ,,A Dorena rád neměl?" nevině se zeptala.

      ,,Bůh má rád všechny lidi i Dorena. Tvůj bratr zhřešil a musel být potrestán, ale vykoupil tak tvojí duši. Modli se za tu jeho a uvidíš, že se tvůj život jednou zlepší. I já se moslím za jednu nevinnou duši, aby dosáhla vykoupení a stanula na nebesích v řadě vyvolených," hlas měl tichý, klidný, chlácholivý. Anna tiše naslouchala jeho slovům. Přestala plakat, rty pevně semkla k sobě, oči pozvedla k těm jeho blankytně modrým, neuvěřitelně zářícím v denním světle.

       William jemně uchopil křehké podpaždí a pomohl jí vstát. Anna neklidně ustoupila o krok dozadu. Uvědomila si, že je pouhá služka, nicka, míň než ten pes , co štěkal na dvoře. ,,Omlouvám se, sire." S úklonem proběhla kolem vysokého statného stopaře v dlouhém kabátci a prchala na chodbu. William se za ní ohlédl, ale nechal ji běžet. Nemůže ho ovlivnit cizí holka. Má svůj úkol, který měl splnit už před několika dny. Musí vyrazit k Černé tvrzi, zvané také Ďáblova dlaň. Stojí vysoko v horách na vrásčité skále tvarem připomínající obří dlaň. Ze všech čtyř stran chráněná skalisky.

       ,,Ještě jedna noc, jedno ráno, jeden mrazivý večer." Hleděl z okna do sněhové vánice. Mraky byly hutné, těžké, šedivé. Sníh se valil přes nádvoří kolem oken a pronikal prasklinami do prochladlého pokoje. ,,Proklatá zima!" zaklel. Sníh a mráz hatil všechny jeho plány. Nebýt toho zatraceného Vlčího bojovníka a té holky mohl už dávno cestovat s Johnem na sever po jejich stopách a připojit se k družině královského vojska jdoucí od západu. Zamyšleně postával u okna, aniž by si uvědomil, že si mne bolavé rameno. Pak sebou prudce trhl. V ráně mu nepříjemně zacukalo. Palčivá bolest mu projela celou paží. Ta stařena mi zachránila život, na chvíli zaváhal, možná všichni z jejího rodu nejsou zlí. Ona je řádným příkladem. ,,Byl jsem zaslepen nenávistí. Viděl jejich proměnu a přežil. V Božím jméně vraždil nevinné. To já jsem ten proklatý. To já a ..... a," zlomil se mu hlas, podlomila kolena, s hrůzou hleděl na dřevěný kříž visící na protější zdi. ,,Bože, co to děláme? Proč tvým jménem proléváme nevinnou krev? Proč?!" vykřikl. V kleče se sepnutýma rukama se modlil za odpuštění hříchů svých i celé armády vojáků blížících se k Černé tvrzi. Tam je čeká poslední zastávka před vstupem do království věčného ledu. Dvě dlouhé zimy nepřetržitě pátral po jejich stopách. Poslední z rodů Vlků. Poslední barbarský rod putuje na posvátné místo v horách, aby lidé z hor uskutečnili rituál proměny. Slyšel různé báchorky, babské povídačky, kterými matky strašily neposlušné děti, ale pravda byla jiná. 

 

                                                 ***

 

         Bothronův rod byl opět na cestě. Kožešinové stany byly složené na dřevěných opracovaných kůlech, které byly spojené propletenými koženými pásky a zapřažené ke koním. Tvořily tak primitivní saně. Přední část byla zvednuta nad zemí a zadní tvořila širokou rýhu ve sněhu. Lidé zahalení v kožešinách putovali lesem. Sychravý vítr narážel do korun vzrostlých jehličnanů a sfoukával sněhovou pokrývku z větví. Jemně se snášela na hlavy poutníků. Uvnitř lesa bylo tepleji. Vločky tály na chlupatých kapucích. Děti spaly na dřevěném povoze mezi stany. Bothron vzhlédl do korun stromů. Nebýt plamene z loučí byl by les tichý a tmavý. Občasné zaržání koní bylo jediným zvukem nesoucím se černotou. Žádné houkání nočního ptáka, šustění ve větvích, křupání zmrzlé hlíny, světelkující oči šelem, jako by duch lesa vyhnal veškeré živé zvířectvo a ponechal pouze tmu.

         ,,Stááááát!" zazněl rozkaz. Celá skupina se zastavila. Zděšený ryk, frkání, chroptění a dusivý dech koně se ozýval temnotou. Bothron vběhl mezi dav.

       ,,Je tu bažina. Propadl se do bažiny," křičel muž vedoucí koně. Se zaťatými zuby a napnutými svaly držel opratě ve snaze vyprostit nebohé zvíře z pasti. Povoz byl na půl zabořený i s koněm v bažině a jeho zadní část trčela nad zemí. Křik, volání, pláč.

      ,,Jsou tam děti! Děti!" vyjekla žena a vrhla se k povozu. Ostatní jí běželi na pomoc.

       ,,Musíme je vytáhnout. Usekněte někdo lana! Ten povoz musíme zachránit!" kdosi vykřikl z davu.

         Tři muži se ihned vrhli k povozu a zapřeli se do jeho boků. Ozvalo se seknutí, lana povolila a povoz se zhoupl pod tlakem šesti svalnatých paží do vodorovné polohy. Bláto vyšplouchlo, zabublalo. Ženy natahovaly ruce ke svým dětem a pevně je tiskly k hrudi.

       Zvíře mělo natažený krk, rozšířené nozdry, vyboulené oči. Kůň vyčerpaně kopal do prázdna. Propadal se hlouběji a hlouběji do bezedné propasti. Zoufalé chrčení připomínalo nářek. Pak se opratě uvolnily, kožené pásky se zvlnily u koňské hlavy, tlak ustal. Kůň naposledy kopl do prázdna, vyšvihl hlavu nad páchnoucí bahno, zaržal a zavřel oči. Věděl, že opratě už nikdo nedrží. Ruce, co ho držely nad hladinou, byly volně svěšené podél těla. Oči upřeně hledící k nozdrám vdechujícím zápach smrti. Uši slyšící tiché bublání vycházející z míst, kde ještě před chvílí byl život. 

       ,,Pozor na cestu. Nejdřív půjdou dva muži a za nimi povozy. Pomalu a obezřetně! Další ztrátu si nemůžeme dovolit!" zavelel Bothron.

       ,,Jsme unavení. Potřebujeme odpočinek. Delší spánek. Jsme na cestě příliš dlouho."

        ,,Není čas na spánek!" okřikl je Bothron. ,,Ještě jedno svítání a při západu Slunce musíme být na místě. Vy to víte a přesto se bouříte? Nikdo z vás nechce zemřít ani já ne. Chrání nás magie proměny. Vy víte, co se stane, když při příštím západu Slunce nebudeme u Gárijských symbolů Vlků. Temná Luna propluje oblohou a nedojde k proměně. Nebudeme chráněni. Nepřežijeme!" vykřikl. ,,Stanou se z nás jen další Prokletí. Démoni z bažin. Znám všechny ty bláboly o naší proměně. Hloupí lidé, co se nás bojí. Znám i ty, co nás nenávidí a pronásledují. Také vím, že tahle cesta je mou poslední," ztišil hlas.

      ,,Zapřáhnout dalšího koně!" zakřičel muž s bradkou staženou koženým páskem. Začal rozdávat povely, rozhazovat rukama a popohánět ostatní ke spěchu.

      ,,Jedeme!" poručil Bothron a švihl opratěmi přes koňský hřbet. Kůň udělal krok dopředu a povoz se pohnul. Děti byly opět usazené pod kožešinami, zachumlané v teple, únavou zavíraje oči.

         Dva muži šli vpředu. Koně s povozy o několik kroků za nimi. Pak unavení chodci. Krok za krokem postupovali nočním lesem s pochodněmi v rukou. 

      Les se proměnil v paseku porostlou keříky. Planina pokrytá sněhovou závějí a strmým kamenitým kopcem. U horizontu se zablesklo. První paprsek vycházejícího Slunce olemoval hroty zasněžených horských masivů. Nádherný ranní rozbřesk vítal jasnou oblohu. Hvězdy pohasínaly, srpek ustupující Luny pomalu mizel v lehkém ranním oparu. Mlhou zahaleným horám vyčnívaly jen vrcholky.

 

                                                     ***

 

           Promrzlí cestovatelé se s údivem zastavili. Očima stanuli na božském úkazu plujícím oblohou. Zářivé rozbřesky Slunce se mihotaly po nebi, rozprostíraly své paprsky a obepínaly majestátnost tyčící se vysoko nad jejich hlavami. Úpatí hor bylo blízko. Blankytně modrou oblohu doprovázelo mrazivé pohlazení, které zanechalo na tvářích rudý obtisk.

       Ze starého opadaného stromu se vzneslo hejno černých havranů. Zakroužilo nad hlavami a s vřískavým krákáním mizelo mezi skalisky. Cesta se zužovala a měnila se v pouhou stezku.

        ,,Támhle," křikl první z jezdců. S rukou nataženou ke skalám ukazoval na Černou tvrz. Tyčila se jako prostředníček rozevřené dlaně mezi dalšími úzkými vysokými skalisky. Celý komplet připomínal dlaň s pěti prsty. Stezka vedla mezi skalami, kamennými tunely a kolem zamrzlého vodopádu zbarveného do nebeské modři. Výstup se zdál být pomalý a nebezpečný.

       Velitel skupiny pobídl svého koně. Předstoupil před vojáky, zklidnil neklidně popocházejícího koně, očima přejel po mužích ve zbroji. ,,Tam je naše poslední zastávka. Teplo, jídlo a spánek. To vše vám je povoleno. Nic víc! Po odpočinku pokračujeme společně se sirem Johnem z Kentu do údolí mezi dvě hory ke královskému rozcestí. Stopař by nám měl ukázat cestu. Nevím, zda tomu tak bude. Sokol se zprávou nedorazil na určené místo. Prosím Boha, aby plán neselhal," nepatrně se mu zachvěl hlas. Snad zimou, snad obavami. ,,Kupředu!" Máchl rukou a pobídl koně do slabin. Valach se vzepjal, zaržal a dal se do cvalu. Celá družina se dala do rychlého pohybu. Sníh odletoval od kopyt, mrazivý dech ovíval nozdry, hřívy pokrývala jinovatka. 

          Jezdci byli promrzlí na kost. Rudé tváře, popraskané rty, hlavy schované v helmicích. Prsty v rukavicích sotva cítili otěže. Přesto je hnala kupředu touha blízké záchrany v podobě Černé tvrze a tepla u krbu. Okovanými botami pobízeli své koně k trapu, patami je tvrdě bodali do slabin, otěžemi pevně přitaženými nedovolili žádný vzdor.

       Rudý praporec s bílou hlavou býka, pevně připoután k sedlu a ztuhlý mrazem, se tyčil nad jezdcem. Levou rukou přidržoval do hladka vybroušenou tyč, pravou ovládal koně. Jako první projel kamennou branou, jako první vstoupil na území Černé tvrze.

       Nad hlavami jim kroužilo černé hejno snad stovky havranů. Posměšně krákali, občas slétli níž a upoutali tak pozornost skupiny jezdců opatrně stoupajících po úzké stezce vzhůru k zamrzlému Zrcadlu pravdy. Odraz každého, kdo se do ledem zamrzlého vodopádu podíval, byl plný naděje a odhodlání. Málokdo se odvážil po strmé úzké stezce pokračovat dál, aniž by se u tohoto nezvyklého úkazu nezastavil. Krůpěje namodralé vody nepřetržitě odkapávaly ze skýly nad cestou a tvořily další ledovcový útvar podobný Zracadlu pravdy. 

       ,,Je vůbec možné, aby byla voda tak nádherně modrá? Nebo se jedná o klam? Má snad odpoutat pozornost a zbloudit koňské kroky z cesty? Stačí nepatrný krok stranou a pohltí nás smrt," zachvěl se hlas jezdce. Očima pátral po strmém srázu. Opatrně zatahal za otěže, aby vzpomalil neklidného koně a zalapal po dechu.

       ,,Snad," odpověděl velitel vojáků sir Thomas. ,,Nepřemýšlej nad tím, co by se mohlo stát, ale soustřeď se na to, co se děje nyní, Bruno," trpce se usmál sir Thomas. Zasněžená stezka se zdála být zrádnější, než doopravdy byla. Vojáci střežili každý krok svého koně, utěšovali je občasným pohlazením po šíji, pevně svírali kolena k sedlům. Cítili pot stékající po zádech, orosená čela, nervózní bušení srdce. V duchu se modlili, aby už byli u cíle.

       Nad hlavami jim prolétlo hejno černých průskumníků. Křídla se téměř dotkla jejich stříbrných helmic. ,,Ne!!!" vykřikl jezdec vzadu. Máchl rukou nad hlavou. Kůň polekaně vytřeštil oči, vzepjal se, zaržal. Všichni se naráz zastavili. ,,Stůj! Prrr! No tak!!!" klidnil vyděšené zvíře. Plnokrevník se vzpouzel jeho rozkazům. Vztyčil se na zadní a ukročil stranou. Pod jeho kopyty zapraskal led. Zaržal, rozevřel nozdry, ucítil tíhu táhnoucí ho ke straně. ,,Chyťte ho někdo! Chyťte ho! Ááááá," vykřikl jezdec, ale to se už pod kopyty plnokrevníka utrhl kraj srázu a oba se řítili se řevem dolů do hladové tlamy kamenné propasti.

          ,,Zklidněte koně! Dolů ze sedel! Odteď jdeme pěšky!" poručil sir Thomas, seskočil z koně, uchopil lícnici uzdy a druhou rukou chlácholivě pohladil koně po nozdrách. 

       Vyděšené ržání, pára od nozder, vyvalené oči, nervózní podupávání. Několik koní se polekalo splašeného vzepětí a následného pádu do hlubin propasti. Cítili smrt a strach z dalších kroků. 

       ,,Hou - hou - no tak - prrrr," chlácholili své věrné společníky. Několik poplácání po krku, přidržení otěží a koně se nepatrně zklidnili. Pomalu postupovali pěšky jeden za druhým, pevně svírali kožené otěže, váhavě vedli koně vzhůru.

         Další kamenný tunel, skalní převisy, kořeny vyčnívající ze zmrzlé pokrývky čehosi, co připomínalo cestu. Koně odmítali poslušnost. Bázlivě valili oči, frkali rozšířenými nozdrami, natáčeli uši za sebemenším chrupnutí ledu. 

         ,,Oni mají strach, sire. Je to proklaté místo. Oni to vědí," ozval se něčí vystrašený hlas.

       ,,Jestli máš strach, tak tu nemáš co pohledávat!" Prudce se otočil sir Thomas, až jeho kůň leknutím cukl hlavou. ,,Tohle není místo pro zbabělce! Nesnesu tyhle babské řeči. Buď eunuchem a ne vojákem! Ještě slovo a můj meč ti probodne hrdlo!" Tasil meč namířený k mladému vojákovi. 

          Mladík sklonil pokorně hlavu. ,,Ano, sire," odpověděl.

         ,,Ještě někdo je téhož názoru?!" zakřičel do řady stojících mužů. Ticho, jen koně zafrkali a jeho hlas se rozezněl v ozvěně skal. 

          Brána byla na dohled. Řada dlouhých špičatých rampouchů zdobila střechu strážné věže tyčící se nad celou tvrzí. Zazněl hromový hlas z mufloního rohu. ,,Otevřete bránu! Rychle!" znělo z ochozu. Jezdci se zastavili. Sir Thomas pozvedl oči k obří hlavě medvěda vytesaného do kamenného oblouku nad vstupní branou. Medvěd měl doširoka rozevřenou tlamu, obnažené tesáky a zuřivý pohled. První dojem byl děsivý. 

        Železný zvuk petlic, jedna, druhá, třetí. Každá se hlasitě odsunula a zarachotila při doteku s kovovou západkou. Vrzání mohutných pantů, klapání podkov nedočkavých koní, hlasy šeptající za branou. Za hromového rachotu se brána pohnula a vpustila do své medvědí tlamy skupinu dvaceti jezdců. Vstup na kamenné nádvoří doprovázelo dunění bubnů. Sir Thomas pozvedl oči ke strážné věži tyčící se na skalnatém výběžku jen několik desítek kroků před ním. Schody vytesané do kamene vedly ke vstupním dveřím s malým výřezem uprostřed. Věž byla čtyřhranná, dřevěná s malými okénky. Na jejím vrcholu byla zvonice. Bílá pokrývka střechy se pomalu sunula, uvolňovala a klouzala, společně s nebezpečně špičatými ledovými hroty ohrožující jezdce pod nimi.

       Bubny ustaly. Řada dvaceti vojáků se seřadila vedle sebe s pohledem upřeným k průčelí kamenné tvrze hned za strážnou věží. Její malá okna, obloukové balkóny i různě rozprostřené výklenky, masivní dveře zpevněné železným kováním a vytesanou vlčí hlavou nad římsou, vnich vyvolávaly respekt. 

      Zvuk bubnů nahradil křik havranů kroužících nad věží i kamennou tvrzí. Neúnavní pozorovatelé číhající na kus mršiny. Sir Thomas seskočil z koně a předal ho podkonímu v černém prošívaném kabátci. ,,Lorde Dornelle," oslovil přicházejícího robustního muže v černém kabátci, pod kterým mu prosvítala bílá tunika s vyšitou rudou orlicí. Tvář měl skrytou pod černou kápí.

        ,,Vítám tě, sire Thomasi," přivítal ho podáním ruky v černé kožené rukavici. ,,Očekával jsem tě."

        ,,Není to jednoduché dojít až pod Medvědí tlamu," pousmál se sir Thomas.

      ,,To není," přitakal lord Dornell. S přátelským poplácáním po zádech si podali ruce. Při jednom z královských turnajů spolu měli zápasit. Jejich meče řinčely o sebe v tvrdých úderech. Ostří se do sebe zakusovala jako hladová smečka vlků. Pak při jednom z bočních úderů lord Dornell ztratil na nepatrnou chvíli rovnováhu, nahnul svou paži ke straně víc než předpokládal a sir Thomas vší silou přeťal meč se znakem medvědí hlavy vedví. Zařinčelo to, zapraštělo a na jeho paži pod brněním rudla krvavá skvrna. Dornell zařval bolestí. Střep rozťaté ocele mu trčel z nechráněného místa v loketní jamce. Chtěl pozvednout zbytek meče, bojovat, ale bolest v rozdrceném kloubu byla až příliš silná. Jejich oči se na kratičkou chvilku setkaly. Snad v nich byla prosba, obdiv, příslib čehosi budoucího. Sir Thomas mohl ukončit souboj vítezstvím. Mohl svojí čepelí probodnout lorda Dornella. Mohl ukončit jeho trápení, ale pohyb ruky vedl mimo jeho tělo. ,,Lorde Dornelle? Bylo mi ctí s tebou bojovat." Poklekl, sklonil hlavu a položil svůj meč před sebe na zem. 

       Vysílený a zraněný muž hlasitě vydechl. ,,To já ... bych měl .....," zachroptěl. Krev odkapávala z lokte, pomalu se mísila s hlínou a tvořila vlhkou rudou skvrnu. Příslib života, budoucího přátelství, přísahy, je opět přivedly k sobě.

      ,,Dorazil sir John se stopařem?" pronesl Thomas, když společně vcházeli do kamenné tvrze. Schodiště bylo úzké, tmavé, prosvícené pouze loučemi, ze kterých odkapával olej.

     ,,Ještě ne. Mám zlé tušení. Bez stopaře tahle cesta nemá smysl. Bůh ví, že se čas krátí," vydechl Dornell, uchopil jednu z loučí a posvítil na schodiště. 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)



K tomuto dílu není zatím žádný komentář.


Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.