1702 - Vítězná próza únor 2017

.

 

Markétka

 

Před třemi roky v létě se stala následující příhoda. Markétce bylo zrovna sedmnáct let a vracela se se svojí kamarádkou Lenkou, která bydlela na statku zbohatlého zemědělce, ze školy. Otec zbohatlík se před časem vykašlal na chov ryb, které neuměl stáhnout a nehodlal platit externího stahovače ryb, protože se nechtěl nechat vykořisťovat. Rozhodl se věnovat orbě, setbě a genetickému šlechtění kukuřice a vykořisťování druhých, protože se v knize Bohatý táta, chudý táta dočetl, že cesta k bohatství vede přes vykořisťování. Plán mu vyšel hezky, protože zjistil, že většině lidí k životu stačí, když jim někdo řekne, co mají dělat. Vlastnil několik luxusních vozů, které ovšem řídila jeho žena. Též měl na zahradě krytý bazén, a dům byl luxusně vybavený. Nic nevadilo, že chodil v holínkách. Moderní věci nenáviděl. Čas trávil jízdou na traktoru a kvalitní orbou. Bazén nenáviděl ze všeho nejvíc, protože smrděl chlórem. Knihy již nečetl, takže myšlenku vykořisťování člověka člověkem, nerozvíjel. Už jen oral a oral.

Markétka přemýšlela nad tím, jestli jí kamarádství stojí za to, když vlastně není šťastná. Jak přišla na to, že není šťastná? Na to člověk nepřijde jen tak cestou ze školy. Zejména když jde rozkvetlou loukou. Najednou má dojem, že šťastný je. Něco z Lenčiny duše působilo znepokojivě. Zpočátku se projevovala nenápadným využíváním – půjčováním si věcí; na to byla Markétka zvlášť háklivá. Ale když se Lenka zeptá, tak ráda zapůjčí, je to slušné děvče, které neřekne ne, jen je třeba jí vše vrátit v tom stavu, v jakém to bylo před tím; to není žádný zvláštní požadavek. Vlastně je přirozené, že lidé vracejí předměty nepoškozené, neopotřebované, neokousané. A to zrovna Lenka s oblibou dělala. Půjčovala si Markétčiny věci bez dovolení, všechny okousala a tvářila se, že to je normální.

Markétka nosila své oblíbené věci po kapsách a v penále měla schválně věci, na kterých jí nezáleželo nebo které jí upadly na zem. Lenčina chuť na Markétčiny věci kvetla jako fialky a rostla jako bodláčí a za chvíli si půjčila celý Markétčin život. Proč by troškařila.

Jaké by to bylo, najít někoho stejného, sobě rovného, kdo by svět chápal normálním měřítkem? Tuhle otázku Markétka nevyřešila. Když šly loukou směrem ke statku, nedokázaly se shodnout vůbec na ničem. Člověk mnohdy přemýšlel, co je vlastně drží spolu. Možná to byla nouze, ale možná to byla jen shoda náhod. Ani jedna si tento stav nepřála. Lenka byla každopádně ta, která z toho chtěla alespoň něco vytěžit, tak přišla s nápadem, jak si zpříjemnit odpoledne. A jak ho znepříjemnit Markétě.

“Ten Martin je prostě ulítlej,” řekla Lenka a řehnila se jako kobyla.

“To nevím, proč by měl být?” ptala se Markétka myšlenkami jinde. Martin se líbil jim oběma, to je jasné, líbil se všem holkám. Tím, že učil dějepis, k tomu byl určený; i kdyby to byla jenom ošlapaná rohožka u dveří.

“No přece jak po tobě hodil tou křídou, to prostě přehnal, nemyslíš?”

“Podle mě hodil křídou po tobě,” řekla Markétka.

“No ale trefil tebe,” řehtala se Lenka. Jak byla ze statku, tak chytala zvířecí manýry. Možná proto se taky chovala jako svině. Markétka se ušklíbla. Panebože ta louka je tak krásná a ta Lenka tak blbá. Co dodat. Kdyby jí máma ráno řekla, že se s Lenkou nesmí kamarádit, víme, jaká by nejspíš byla odpověď. Ale to by máma nikdy neřekla.

“Podívej, něco mě napadlo, deš dneska k nám, že jo?” sondovala Lenka, i když dobře věděla, že jde k nim, protože by jinak šla kolem hřiště a ne kolem louky.

“Jdu, jak jsme se domluvily,” řekla Markétka.

“Dostala jsem bezvadnej nápad na film, mohla by to bejt sranda a mohla by sis v tom zahrát i ty.”

“Nechci hrát v žádném filmu,” řekla Markétka, ale doufala, že ji bude Lenka přemlouvat.

Lenky otec ve Finsku kupoval traktor a máma zrovna neměla hlavu na krku, takže se mohly protáhnout škvírou v plotě a jakmile Lenka spustila natáčení na mobilu, řekla: “Teď vyšpul rty, hlavičku na stranu a vylez si na valník.”

Markétka byla štěstím celá bez sebe. Celou svou bytostí se soustředila na to, aby na sobě nedala nadšení znát. Pokývala hlavou jako nějaká modelka a začala se sápat na valník. Byl trochu od hnoje, ale v tu chvíli to neřešila, protože kamera jako by zastínila všechno ostatní. Lenka kroužila kolem dokola, aby nabrala materiál do střihu a vždy, když se přiblížila k Markétčině obličeji, nakázala něco jako: “Teď řekni, jak jsi tady na statku šťastná a že se těšíš do finálového kola v boji o farmářku roku. Teď řekni, že jsi ze sebe shodila počáteční napětí a těšíš se do dalších bojů o medaile. Teď řekni, že jsi těhotná. Teď řekni, že se bojíš koček.” Spoustu věcí musela Markétka říct. Pak Lenka zaklapla postranici a Markétka byla najednou na valníku uvězněná. “A teď tady čekej,” řekla a odběhla. Markétka tedy čekala. Už jí to všechno začínalo zavánět, když tu se objevil obrovský pes, snad vlkodav, takže i když byl valník na kolech, ten pes měl hlavu ve výšce Markétčina pasu.

“To bylo úplně super,” řvala Lenka smíchy, když měla konečně Markétku natočenou jak padá do hnoje a pes jí slintá na obličej. “Ještě dneska to dám na instáč.”

Markétka věděla, že nemá cenu se hádat.

Člověk by si řekl, že taková příhoda zaznamená konec křehkého vztahu.

Markétka seskočila z valníku a šla k umyvadlu do stáje. Nespěchala moc, ale přišlo jí to jako v tu chvíli nejlepší řešení, už proto, že ji mohl kdykoliv vidět pomocník, který se v tuto doby obyčejně vracel z pole.

“Ahoj tati,” řekla ve stáji.

“Jak to vypadáš?”

“Nijak. Umyju se tu.”

“Že ty ses zase nechala ponižovat od té čubky?”

“Nenechala.”

“Říkám ti to vždycky. Necháš sebou manipulovat jako by ti to stálo za to. Jsi pitomá. Kolikrát jsem ti říkal, že máš na víc, vykašli se na ni.”

Markétka nic neříkala. Opláchla si obličej a pucovala šaty. Člověk se kolikrát jenom diví, jak děvče dokáže s málo prostředky očistit šaty od hnoje. Kdyby to tak někdo ocenil.

“Když mě neposloucháš, to je pak těžké.” Otec dal jednu ruku v bok, protože druhou měl tak krátkou, že ji nemohl dát nikam. Nemohl ji ani ohnout, neměla loket. Smolař. “Doma si o tom ještě promluvíme, vyřiď mámě, že přijdu později, mám tu hodně práce.”

To ostatně Markétka věděla i bez zvláštních monologů. Věděla, že se rozvádí, že to je kvůli tomu, že máma nemůže na záda a táta si i bez jedné ruky zařídil spaní jinde. Markétka věděla hodně věcí. Akorát jí to nešlo dát všechno dohromady.

---