1708 - Vítězná próza srpen 2017

anotace:
 

„ Jsme jako matky, které nosí v lůně štěstí i hoře, o kterých nic nevědí. Zprvu nevíme, jaké činy nebo zločiny, jaký osud, jaké dobro a jaké zlo v sobě máme: a teprve podzim vyjeví, co zplodilo jaro, a teprve večer bude jasné, co ráno začalo. “ /C.G.Jung/

 

Pod svícnem tma

 

Podvečer vykreslil listy proti barevné obloze do detailu, snad by se daly v korunách stromů spočítat. Odlesky oranžového slunce postupně opouštěly zahradu domku. Lidem posedávajícím venku dýchnul do zad vítr pozdní srpnové noci. Odnesl vlídnost letního dne.

Mužíček s velkou hlavou se natahoval ze židle po svých francouzských holích. Bez nich  nebyl schopen dojít domů. Kouknul úkosem do tváře asi šedesátiletého dlouhána.

„Děje se něco, Toníku?“

Kamarád vstal z lavice a podal mu hole, pak se vrátil na židli pod jabloní.  Rozvážně popil pivo z láhve. Sbíral odvahu, protože nikdy správně neodhadnul, jak prchlivý Slávek zareaguje, ale nakonec se zeptal: „Pověz mi, Slávo, proč tady vegetuješ tak sám? Domek pěkně udržovaný, všechna čest, ale v poslední době přece jen všechno sotva zvládáš.  Přistěhuju se a budu ti nápomocný, místa je tu dost! Co na to říkáš?,“ naklonil se a pohlédnul do obličeje poznamenaným jizvičkami po akné. „ Po operaci tak jako tak budeš odkázaný na něčí pomoc, než začneš znovu chodit.“

„Kdyby mi neutekla Dana, se kterou jsme tu žili na hromádce, neměl bych teď takové starosti. Styděla se prý se mnou někam mezi lidi. Třeba na návštěvu ke své mámě, že jsem malej, ale do postele by mi lezla furt. Říkala, že jsem dobrej, jo, kdyby mi všechno šlo jako sex,“ povzdychnul s falešnou skromností.  „A víš, Tondo, co na tom je největší fór?“ přerušil na chvíli dlouhou řeč.

Tonda se díval tak trochu stranou, nerad naslouchal intimnostem ze života Slávy a jeho bývalé přítelkyně. Měl k pocitu trapnosti dost pádný důvod.

„Když prodala svůj domek, bydlela u osmdesátiletého chlapa, a za staříka se nestyděla, zlatokopka…“ odplivnul na trávu zlou slinu. Svěsil velkou hlavu a podmračil obličej. „Ale co, je to pryč. Pojď, dáme si v kuchyni ještě jedno pivo, a ty si zítra dones z ubytovny svoje věci. Stejně jsem uvažoval, že ti to nabídnu.“  Poopravil si naslouchadlo, zavěsil lokty do holí a šoural se do chodby.

Vysoký muž s prošedivělým strništěm na tváři se rozzářil a úslužně otevřel dveře.

„Díky, Slávku. Moc toho nebude -  mám jen pár hadrů, stará mne o všechno obrala. Když jsem se vrátil z basy, měla doma jinýho.  Ale to už je dávná historie, dyť víš, jsem teď volnej jak ten pták. Kašleme na ženský, máš recht - stejně jsou většinou vypočítavý mrchy, i ta tvoje Dana a moje ex…“

„Uvnitř mi ale cigára kouřit nebudeš, Tondo, na to zapomeň! A taky pomůžeš s knoflíky, stejně si žádnou práci nehledáš. Třídění knoflíků je dobrej přivýdělek k nemocenské, třeba na pivo, co ty na to?“ komandoval začerstva Slávek.

Antonín horlivě přikyvoval: „Bez ženských a bez tabáku, Slávo.“  Dlouhán by v ten okamžik slíbil malému muži  s prchlivou náturou za bydlení cokoliv. Uklízení přešlo Tondovi do krve při dvou pobytech v kriminále, a snaha vyhovět byla vlastní jeho dobrácké povaze. Dřív, zamlada, kradl jako straka, většinou chtěl někomu těmi věcmi udělat radost. Kámošům z mokré čtvrti, ženským, a nakonec manželce a dětem. Někdy maléry proplul, ale občas to špatně dopadlo. Několik posledních roků sekal latinu! Už nebyl nejmladší a užil si v životě své.

Ale donutit se ke každodenní práci, to pro něj bylo horší. Brigádničit pár dní, prachy na ruku, a občas, když chytil slinu, nějaký den volna, to mu vyhovovalo nejvíc. Měl rád veselou společnost a víkend byl někdy příliš krátký. Byl typ džentlmena, neměl nouzi ani o nabídky ke společnému bydlení, ale k žádné ženě se nechtěl poutat.

Konečně se i na něj trošku usmálo štěstí. Našel domov, a možná napořád. Slávu čekají dvě operace kolen za sebou, to bude trvat, než se postaví na nohy, jestli vůbec…  Sbohem, ubytovno. Je čas oslavovat, aspoň malinko.

 A to, že Dana, která dost dlouho s liliputem žila v domečku, se úplnou náhodou, která nahrává osamělým, vyskytla i v jeho posteli, zůstane před Slávkem utajeno. Navždycky.

Vyndal z ledničky lahve s pivem, otevřel a ťuknul si s kamarádem, jehož vypracované paže donesly zbytek těla na holích mezitím domů. Nebude jim spolu zle, Sláva má mozek na vymýšlení a on ruce na provedení jeho přání.

 Už byli docela v náladě, když zazvonil mobil. Slávek kouknul na displej a zůstal jako opařený. Právě volala Dana! Odložil dotírající telefon pod polštář a nevěnoval mu pozornost. To počká.

 

………………

O měsíc později:

„Tak co nic neříkáš, Slávku? Přece jsem se omluvila. Potřebuješ mne, zvlášť teď, kdy tě propustí ze špitálu,“ vemlouvala se Dana do přízně bývalého milence. Nevynechala jedinou příležitost k návštěvě na ortopedii, aby přemluvila Slávu k souhlasu s jejím návratem do domku na kraji vsi. Vlastní syn ji kvůli dluhům úplně ožebračil.  Prodala před dvěma roky dům, aby měl prostředky na splacení rychlých půjček. Nebýt mámy, šel by do vězení.

Neměla vlastně kam jít, kam se vrtnout. Soused z ulice, velmi letitý pán,  zpovzdálí sledoval její neštěstí. Nabídnul jí práci hospodyně ve své vile. Byl vděčný, že se o něj stará. Nebyla tam spokojená. Ještě se cítila poměrně mladá, vždyť padesátka přece dnes není žádný věk, a nechtěla fungovat jenom jako pečovatelka. Tak tehdy kývla na nabídku liliputa, a zakotvila v domku, který postavili kdysi jeho rodiče na konci stejné ulice. Slávek nebyl zlý, jen kdyby tolik neporoučel. Párkrát se nepohodli a Dana odešla na ubytovnu. Právě od Antonína se dozvěděla, že Sláva šel na operaci. Vycítila svoji šanci na návrat.

 

……………. 

Ležel se zafačovaným kolenem na posteli a koukal z okna. Pokoj měl na dveřích označení „Nadstandard“. Pozoroval listí, které se občas sneslo zvenku na parapet. Stromy měl rád, na rozdíl od lidí. Táta kdysi připevnil na kmen staré jabloně žebřík a sedátko. Když chlapci bylo úzko nebo chtěl pozorovat svět z výšky, vyšplhal nahoru a cítil se lépe. Ale stejně se raději neměl narodit, než žít jako trpaslík, to raději nebýt, přemítal kolikrát na posedu v koruně stromu. Nesnášel své tělo, které ustavičně trpělo, třeba věčnými záněty v uších. Nejen že měl krátké zkřivené nohy, ošklivý obličej, ale ještě nedoslýchal. A člověk, který nemá rád sám sebe, nemůže mít rád ani jiné lidi.

Zdánlivě netečně hleděl z okna. Předstíral, že Danu neslyší. Polknul slinu a otřel si hřbetem dlaně široká ústa. Neodpovídal. Nechá ji, ať prosí, ať se kroutí a ponižuje. Cítil, jak ho jen už to pomyšlení vzrušuje. Stejně ji vezme zpět, oba to ví, jen ještě chvíli vychutná slast vítěze, ještě chvíli… Kolikrát se on musel v životě ponížit, dolejzat, aby s ním někdo kamarádil, aby si sehnal ženskou, aby ho lidi brali vážně. Ženy ho rády provokovaly, jako by byl malý chlapeček, a on přitom neznal nic lepšího, než opravdový sex. Cítil, že na něj koukají jako na směšnou hříčku přírody. Do smíchu mu ale nebývá. Tak teď si to vychutná!  Daně určitě došlo, že se u něj, postiženého Slávy Kožíka, měla dobře. Ani o peníze nebyla nouze.

Dana přenesla židli k nemocniční posteli. Vsedě pak vjela dlaní do bohaté mužovy kštice a něco něžného zašeptala do ucha. Trucovitě škubnul bradou jako puberťák a ani tehdy na ni nepohlédl. Pohladila jakoby mimoděk rukou přikrývku o něco níž, konečně ucítila nějakou odezvu. Na nic už nečekala a vsunula hlavu pod deku. Příštích pár minut rozhodlo.

 

……………

Nějaký čas nato vystoupila ze sanitky a tlačila nemohoucího Slávka na vozíku k domku. Před vraty vítězoslavně zacinkala svazkem jeho klíčů.

V kůlně na dvoře někdo řezal dřevo na cirkulárce zády k silnici a házel polínka na hromadu. Byl to hubený dlouhán. Sanitku neslyšel. Po chvíli vypnul pilu a vyndal z kapsy cigarety. Teď teprve zaregistroval příjezd majitele domu.

„To jsem moc rád, že jsem tě našel v pilné práci, zima je skoro za dveřmi. Pojď blíž, seznámím tě s přítelkyní. Dano, tohle je Tonda, Tondo, Dana tu nějaký čas bude s námi bydlet, vařit a vozit mne na rehabilitaci. Ty budeš topit a sklízet sníh, aspoň nebudu muset jíst ty tvoje blafy.“

Slávek byl hned se vším hotov a hlučně, po svém způsobu, rozděloval příkazy. V zápalu řečí si nevšimnul, jak letmo si ti dva podali ruce, ani zamrkání Dany a pokývnutí Tondy – znají se jen zběžně z ubytovny. Kdo by o tom pochyboval?  Žena s polodlouhými tmavě hnědými vlasy jej usadila do křesla v obýváku, a Tonda přinesl z kuchyně židli, aby měl kam natáhnout nohu s umělým kolenem. Potom Dana postavila vodu na kávu.  Vlastně by jim tam všem třem dohromady mohlo být dobře, přemýšlela. Dlouhán je sympaťák, dokonce se spolu jednou vyspali. Slavil se Silvestr a všichni ztroskotanci na ubytovně byli v náladě. Dana trávila první svátky v životě jako člověk, který přišel o všechno. Tony projevil pochopení, naslouchal jí, a k ránu odvedl do jejího pokoje. Tak nějak automaticky u ní zůstal do rána. Žena si nic moc nepamatovala, a hned následující den s Tonym promluvila, že to byl novoroční omyl. Smutně se usmál, ale nechal to tak.

Sláva má peníze, dost na to, aby si zaplatil za péči, než se zase postaví na nohy. Rodiče mu našetřili a kromě důchodu ještě dělal na částečný úvazek u jedné firmy, z domova, on vystudoval střední ekonomickou. Má tedy důchod, zaměstnání a  navíc třídí  ty knoflíky. Dokud tu bydlela, dělala to za něj, osm tisíc navíc od organizace pro postižené se  hodí.

Vídávala občas Slávka, jak odstranil opěrku gauče a přepočítával úspory v papírové krabici uvnitř úložného prostoru. Bankám se prý nedá věřit. Lakomec není, ale spořivý ano. Kdyby se přestěhoval do paneláku a prodal dům, měl by nadosmrti vystaráno. Ale to by ji tolik nepotřeboval. Po odpoledních pracovala u něj na zahradě, měl rád čerstvé ovoce a zeleninu. Dopoledne uklízela na obecním úřadě městečka. Tam měla jednu dobu nahlášené své trvalé bydliště, než jí dali cimru na ubytovně.

„Není nic moc nakoupeno, stačí ti k večeři bramboráky, Slávku? A připravím zeleninový salát, potřebuješ vitamíny, aby se ti hojila noha.“

„O bramborácích se mi ve špitálu zdálo, Danuško, to je podle mého gusta… Toníku, naskládej polínka do kůlny, ať dřevo do zimy vyschne, a pak přijď taky na večeři,“ odpověděl spokojeně pán domu. Nebyl by to on, kdyby hned nepřidal nějaký pokyn pro „pracanty“, jak jim s duchu říkal.

První den doma z nemocnice. Té si užil během svého zpackaného života dost.  Pozoroval ženu, jak se skláněla u dřezu, nízkého pro její vyšší postavu. To bylo lepší než televize. Ukládala nádobí do linky, potom strouhala brambory. Je radost sedět doma v křesle a dveřmi sledovat Danu, sem tam zatřese půlkami, které má povislé jako dva baculaté měšce. Kdysi musela mít excelentní zadek, ale taky už není nejmladší. I tak se mu líbila a těšil se na noci s ní. Jen se musí trochu ovládat, v kumbálu přes chodbu má postel Tonda.

Slávek oslaví na jaře pětapadesáté narozeniny. Když bude spolužití klapat, požádá Danu, aby se vzali. Není to nic pro pořádného chlapa, být věčně sám, a Dana je pracovitá a svolná ke všemu, o co ji požádá. Možná by byla ráda za hezký domov. Ale ten nezdárný synáček, co nadělal samý dluhy, sem nesmí, to jí ještě řekne!

 

………………..

„Tiše, pssst, nechrápej,“ pokusila se Dana usměrnit v noci Slávka, který ležel na druhé posteli v ložnici.  Na spaní odkládal naslouchadlo, a nějaké zamlaskání jej nemohlo probrat ani náhodou. Málo platné, tak se zvedla a přesunula se do obýváku na gauč. Pustila televizi. Při ní se dobře usíná, rozhodně lépe než u hlasivkového koncertu.

Slávek už docela dobře chodil, rehabilitoval koleno, a za nějaký čas půjde na operaci  s levou nohou. Jednou naznačil něco ve smyslu, že by se snad i mohli vzít. Slíbila mu, že o tom bude přemýšlet. Takové řešení by jí vlastně vyhovovalo, jemu asi také. Teď však cítila příliš velkou únavu. Usnula.

Neslyšela, že přilehnul na povlečený gauč. Měl na rozdíl od hrubiána Slávka dlouhé prsty a talent na mazlení, Dana zakrátko procitla. Nepřála si nic jiného, jen aby nepřestával. Nepřestal.

Celí zpocení se na sebe tiskli,  mlčeli. Dana cítila doznívající slast. Po chvíli, již skoro plačtivě, šeptla:

„Běž, a už nikdy za mnou nechoď, je to nebezpečné.“ Antonín sebral spodní prádlo z podlahy a po špičkách odešel.

Dostala se po hmatu do sprchy. Mokré prostěradlo nacpala do pračky. Pustila na podbřišek studenou vodu. Dlouho se utírala do sucha a přešla do ložnice.

Ráno byl ve váze v chodbě stvol kvetoucí pivoňky. Tonda přišel na snídani ke stolu a usmál se. Nic víc, a Daně se rozsvítil den. Dělat druhým radost mu vážně jde. Co na tom, že je ve svém věku trapná, a on stárnoucí Casanova. Za každou hezkou chvíli v životě tvrdě zaplatila. Tak proč se aspoň chvilku necítit jako žádoucí žena... jen dnes... S tím druhým mužem je všechno jasně vymezené: něco za něco. Zajištěná existence za nesvobodu těla. Jen mysl zůstane vždycky svobodná, tu nedá.

 

…………………..

„Dost, chlapci, už raději nebudu, nejsem zvyklej tolik popíjet, nejsem bůhvíjakej chlastometr. Největší kadet jsem přes ženský!“ hlučel značně podnapilý Sláva v podvečer své narozeninové oslavy. Byl červen. Dana připravila pod rozložitou jabloní bohatou zahradní párty.

Na lavicích sedělo několik sousedů z Lipové ulice, kde měl Slávek dům. Antonín stál na slunci u grilu a lilo z něj, Dana obsluhovala a počítala s tím, že po nich dlouho do noci bude uklízet.

Měli za úkol dohlédnout, aby nikomu nic nechybělo, a Slávek držel doposud průběh oslavy pevně v rukách. Dirigoval kamaráda, Tondo sem, Tondo tam, a Tonymu už to začínalo vadit. Přede všemi lidmi a hlavně před Danou nechtěl vypadat jako poskok, i když se jako poskok cítil. Nejen cítil, on přeci poskokem byl. Odpoledne přešlo do večera a taky Antonín už měl v sobě několik piv a panáků. A nahromaděný vztek…

„Pětapadešát, to je akorát tak věk na uvážená rozhodnutí. Já še rozhodnul oženit tady š Danou, abych mi zahřívala manželskou poštel,“ pověděl Slávek hodně nahlas, jak bylo jeho zvykem, všem přítomným. Už si opilostí tak trochu šlapal na jazyk. Chlapi se shromáždili kolem a poplácávali ho po širokých ramenou. Přijímal gratulace a s každým popil frťana.

Dana stála blízko grilu. Jí si nikdo nevšímal. Tonda řekl: „Nemůžu se na to koukat, jdu dovnitř. Musíš mu opravdu tohle trpět, Danko?“  Sundal poslední kousek masa z roštu a dlouhými kroky svých čapích nohou šel do svého pokoje.

„Jsem zvyklá trpět,“ odpověděla žena, již sama pro sebe. Usedla k táboráku a přiložila. Ohnivé panoptikum shořelého času hleděním do plamene ožilo. Muž alkoholik a podvodník, samé násilí  a hrůza nočních návratů. Po mnoha letech ho zavřeli za podvody.  Rozvedla se. Dřina ve fabrice, a vzala tu nejtěžší, myslela na své dva kluky. Druhý se potatil a dělal dluhy a podvody. A první, ten hodný a dříč, měl tři zaměstnání, aby se jeho žena a dcerka měly dobře. Byl přesvědčen, že dostatek peněz jim přinese pěkný rodinný život.

Zaplatil tu nejvyšší daň. Z noční jel do další práce a v autě usnul. Konec v pětadvaceti letech. Uprosila správce hřbitova, aby směla  do márnice. Na rakvi byla cedulka Neotevírat pozůstalým, ale zoufalé Daně za pětistovku odklopil víko. Dívala se tehdy  na synovu krásnou mladou tvář a černé vlnité vlasy. Neomdlela. Vydržela. Vždycky všechno vydrží.

V regálku - tam spatřila staré rezavé nůžky. Půjčila si je a ustřihla mrtvému synovi kadeř. Pro ni, pro mámu, když už po něm nic jiného  nezbylo. Když časem přišla o domek, bylo jí to skoro lhostejné, jako by její srdce dávno zkamenělo. Až teď - Tony, přišel, usmál se, nic si nemuseli vysvětlovat. S ním poprvé zažila orgasmus.

„Ona tady kouká do ohně a brečí, divná nevěsta, koukni, Slávo“, zachechtal se jeden z kumpánů.

„Já snad už ani nemám kam klesnout…“  Utřela slzy a šla sklízet. Všichni se rozcházeli. Pomohla namol opilému Slávovi na záchod. Netrefil se, bude muset umýt mísu a vytřít. Hlavně, aby byl už v posteli. Dnes se na Danu nesápal, i jeho obvykle neutuchají pudy byly umrtveny, a tak mohla odejít umývat nádobí.

Dosedla unaveně na židli. Hotovo. Dveře do kuchyně se otevřely a viděla, jak v chodbičce stojí Tonda. Musel sklonit hlavu, když vcházel do místnosti. Podal jí ruku. Zaváhala. Šli ruku v ruce k němu do malého pokoje s úzkou postelí.

„Odejdeme spolu. Mám tě rád. Važ si toho slova, říkám to výjimečně,“ usmál se Tonda na Danu.

„Kam, zpátky na ubytovnu? Ne, Tony, dnes je to opravdu naposled. Miluju tě, bude se mi stýskat, jestli odejdeš, ale nechci zas přijít o všechno!“

„Tak tě přesvědčím jinak, Sláva spí jak špalek, pojď ke mně, milá…se mnou tě to přece nebolí…“

„Nebolí, Tony… pro něj jsem jen tělo, přezdívá mne Maso na kosti, které musí pořádně ohlodat…“ zabědovala.

 „Bože. Nechci to slyšet. Je to stvůra.“

 

………………

Slávek se probudil. Měl silné nutkání močit a tak šátral po Daně, aby mu podala bažanta. Ten byl pod postelí ještě z doby, kdy mizerně chodil. Dana nikde. Láhev z plastu sám nenašel.

„Do prdele, asi jsem chrápal, tak spí zas v obýváku. K čertu s ní, s ženskou háklivou. Teď abych se štrachal na hajzlík.“ Když stoupnul, bylo mu najednou na zvracení.

Rozsvítil v parádním pokoji. Byl prázdný. Kde ta ženská… Přibelhal se po chodbě za dveře Tondova kumbálu. Uslyšel hlas Dany, a okamžitě pochopil, oč jde.  Zněl úplně jinak, než když byla v posteli s ním.

Mohl jít pryč a dělat, že o ničem neví. Co teď? Stál jako solný sloup. Opile přemýšlel, jestli ho to ranilo. Ani ne, věděl, že Dana s ním není z nějakého nadšení nebo nedej bože z lásky. Sám se přece

nemá rád, jak by tedy jeho ohyzdné tělo mohla milovat nějaká žena?  Pak uslyšel Tondovo hekání plné slasti. Tak to ne, jeho Masa na kosti si nebude užívat nikdo jiný, to ne! A ještě v den, kdy ji žádal přede všemi o ruku!

Otevřel dveře a rozpřáhnul se francouzskou holí. „Schytáš to, nevěrnice!“ křiknul na Danu. 

Mají rozsvícenou lampu, a s ním vždy zhasínala. Přetáhne ji po hřbetě, pak ať si táhne, třeba na ubytovnu, nestyda jedna.

Otočila hlavu a zaječela, jako by spatřila přízrak. Nahatý Tonda se vysmekl zpod Dany a vytrhnul Slávovi hůlku z ruky. Ten padnul jako podťatý. Jindy mírný Antonín do něj začal bušit: „Tady máš, ty šmejde, za Danu i za mne, pár ran holí. Sekýrovat a ponižovat druhý, to ti jde nejlíp ze všeho, skřete jeden.“

„Kašleme na tvý prachy, nech si je, a do postele si sežeň, koho chceš, já už ti matraci dělat nehodlám,“ přidala se Dana.

„Nech toho,  zvrací, vytáhneme ho na zahradu, ať tady nenadělá.“ Popadli Slávka každý za jednu nohu. Z chodby to bylo blízko, složili ho pod strom. Dana položila liliputovu  velikou hlavu na stranu a naklonila ho na bok, aby se nezadusil. Pak se vrátili dovnitř.

Sbaleno měli brzy, každý tašku, se kterou přišel. „Vím, kde má úspory,“ řekla v chodbě, a ukázala prstem k parádnímu pokoji.

„Já taky. Necháme ty prachy, kde jsou. My máme víc, než on kdy bude mít.“

Po Slávovi a domku se už neohlédli. Dlouhán po chvíli zastavil a počkal, až ho Dana svými drobnými kroky dožene. „Musím se naučit dělat kratší kroky,“ usmál se.

„A já zase delší.“

 

…………………….

Do vrcholku staré jabloně zasvítilo první ranní slunce. Sláva otevřel oči. Bez naslouchadla nic neslyšel, ani hektický zpěv ptáků. Všechno ho pobolívalo, mohutný trup i krátké nohy.

Ještě mu nedocházely všechny souvislosti. Na to bylo moc brzy a  přespříliš prožité bolesti těla i duše. Zhluboka se nadýchnul, až ucítil natlučená žebra.

 Byl krásný letní den. Podvědomě natočil hlavu, bolavou po včerejším flámu, tak, aby na ni mezi listy dopadal svit slunce.

            Uvědomil si, jak moc chce žít.

---