1709 - Vítězná próza září 2017

.

 

Muž, který dofukoval kolo

 

 

„Watashi wa yamemasu,“ vykřikl Keisuke Tašida. 

Věta by se dala přeložit jako: „Já se na to vykašlu,“ a dokonale vystihovala mužovo rozpoložení. Měl toho dost. Potřetí během jedné hodiny musel dupnout na brzdu a zastavit, tentokrát na odpočívadle v opuštěném údolí, které spojovalo Horní Planou s Novou Pecí.

Svlékl sako a s kopou japonských nadávek na jazyku vystoupil. Otevřel kufr a vyndal plastovou pumpičku, jejíž šlahoun nasadil na ventilek pravého zadního kola. Odhrnul z čela černé vlasy, sklonil se a začal pumpovat. Přitom nepřestával nadávat. Na české silnice, líné automechaniky, na svou manželku.

-----

Právě Karla mohla za jeho cestu do České republiky; kvůli ní přeletěl půl světa a vypůjčenou toyotou se vydal do jižních Čech, do nenápadné vesnice Nová Pec. Jeho žena odtud pocházela. Narodila se tu, chodila tu do školy, měla tu první práci... dokud ji osud nezavál do Tokia, do kavárny, kde se setkala s Keisukem.

Dvacet let, tak dlouho už byli manželé. Oběma za tu dobu přibyly vrásky, tři děti... a také manželská krize, jejímž vyvrcholením byla hádka, která by se z japonštiny dala přeložit takto:

„Už by sis mě mohl konečně začít vážit,“ začala Karla.

Muž na to odpověděl: „Já si tě vážím. Co ti zase přelítlo přes nos?“

„Jo? Že mi to dáváš najevo.“

„Po dvaceti letech je to snad jasný, ne? To ti přece nemusím dávat najevo.“

„Fajn. Víš co? S dětma jedu k mámě. Dokud pro mě nepřijedeš, nevrátím se.“

-----

„Watashi wa yamemasu. Orokana tsuma.“ Keisuke opět pronesl, že se na všechno vykašle a nezapomněl dodat další nadávky na manželku. Pumpování měl plné zuby. Pot z něho tekl, jako kdyby pršel z nebe, a jindy bílé tváře rudly sytou červení.

„Sukunakutomo sore ga atsukunakattara,“ neboli: „Kdyby aspoň nebylo takový horko,“ zněla další věta, kterou vyslal do údolí. Vztek, příšerný vztek koloval v jeho pyšné japonské krvi.

Po dalších pěti zapumpování měl pocit, že je kolo tvrdé jako kámen, sklonil se tedy a z rozviklaného ventilku, kterým unikal vzduch, sejmul šlahounek. Pumpičku hodil do kufru a hmatem zkontroloval stav kola.

„Un,-sodesu. Watashi wa su-mairu ryoko suru koto ga dekita.“ „Jo, to by šlo. Pár kilometrů bych ujet mohl.“

Nastartoval a vyrazil.

-----

Za neustálé ucházení pravého zadního kola mohli dva chlapíci z pneuservisu Pásek v Horní Plané, který Keisuke Tašida navštívil hodinu potom, co si půjčil auto a deset minut potom, co za Černou v Pošumaví píchl kolo.

„Co se děje, šéfe?“ Z dílny vyšel vytáhlý hubeňour v zašpiněných montérkách. V patách mu kráčel patnáctiletý učeň. „Vy asi nejste odsuď, co?“ zasmál se, když viděl Keisukeho šikmé oči.

„Já...“ snažil se cizinec vzpomenout na pár českých slov, „tohle,“ a ukázal na kolo, na prázdné kolo připomínající bačkoru.

„Aha,“ zhodnotili odborně muži, „vy jste píchl, co?“

„Píchl? To,“ znovu ukázal a přitom zalitoval, že se nenaučil alespoň pár slovíček v ženině mateřštině.

„No píchl, to je jasný. Ale dneska už končíme, zavíráme. Šlus, ende. Nezalepíme to.“

„What?“ snažil se Japonec dorozumět alespoň anglicky, ale mechanik měl stále před sebou tlustou jazykovou bariéru.

„Co to mele?“ otočil se na pomocníka.

Ten se hluboce zamyslel: „Počkej... What, what... Myslím, že říká: co.“

„Aha. Tak mu řekni, že jdu domů. Končím, nic mu lepit nebudu.“

Učeň to lámaně, každým třetím srozumitelným slovem, přeložil. Na to vykulený Keisuke ale vysvětlil, že nutně potřebuje jet dál.

„Já zase potřebuju domů,“ kontroval po přetlumočení mechanik. „To je to, když někdo nemá rezervu. To má určitě z půjčovny, že jo? Tam už rezervu nenajdeš, jen sady na lepení. A tihle Japončíci – bohatý kravaťácký – si to hovno uměj zalepit.“

Pomocník to přeložil. A přestože použil jen publikovatelné úryvky, Keisuke se naštval, zakroutil hlavou a obohatil muže japonskými nadávkami. Zároveň ale udělal kouzlo platící na všechny, v každé části světa. Sáhl do saka pro peněženku a vyndal dvě pětitisícové bankovky.

Kouzlo zafungovalo. „A to je jiná...“ rozzářil se mechanik. „Tak to vám uděláme. Hele,“ otočil se na učně, „já ale fakt musím. Hoď mu tam nový kolo a pořádně ho natáhni.“

„Fajn. Akorát tam takový kolo asi nemáme.“ Mladík si sedl na bobek a znalecky se podíval na nápisy na pneumatice. „No jo, šířka dvě stě pět. To přivezou až zejtra. Je tam akorát jedno neutěsněný a s blbým ventilkem.“

„No a?“

„Dyť mu to bude ucházet. S tím nedojede ani do prdele.“

„Ale dojede. A když ne, my u toho už nebudem. Přehoď to, a aby neřek, dej mu k tomu pumpičku. Když mu to ujde, dofoukne to a může frčet dál.“

-----

Keisuke opustil údolí a napojil se na silnici prostupující mezi loukami, které počmáraly stíny pahorků. Ty byly vyrovnané v neučesaných pohořích, muž se na ně sem tam obdivně zadíval.

„Utsukushi shizen.“ To byla snad první pozitivní věta vyřčená na českém území. „Krásná příroda.“

Záhy to ale vystřídaly vulgarismy, protože volant opět začal táhnout doprava.

„Watashi wa yamemasu, watashi wa yamemasu.“

Následoval obvyklý proces. Brzda, zastavení, pumpička, šlahoun na špatně utěsněný ventilek. Nahoru, dolů, nahoru, dolů... Do tváří se hrnuly litry krve.

„Ženská blbá,“ řekl nakonec ve své řeči, když výčitky opět začaly přetékat hrnec jménem trpělivost. „Kdyby seděla doma a nevymejšlela,“ láteřil dále v mateřštině, „tohle se nemuselo stát.“

Najednou se ale zarazil.

Kolo bylo opět téměř tvrdé, když přestal pumpovat a soustředěně se zadíval na ventilek. Bylo to vnuknutí. Vnuknutí, které člověk dostane jednou za život, jako by si právě přečetl tlustou knihu, na které po staletí dělali jeho nejučenější krajané. O to víc se musel zasmát, když na to nepřišel zásluhou odborníků na manželství, ale ohnutý, zadýchaný, zpocený, naštvaný, s dlaněmi přitisknutými k pumpičce. A neřekla mu to ani nejdražší manželská poradna, stačilo píchlé kolo, líní mechanici, neutěsněný ventilek a pumpování na každém desátém kilometru.    

„Sore wa kekkon ga dono yonimierubeki ka. Tak by mělo vypadat manželství,“ řekl si pro sebe. „Nejen nastartovat a jet. Ale občas, i když se nám úplně nechce, zastavit a kolo, které postupně uchází, dofouknout.“

Usmál se. Myslel na Karlu a na těch dvacet let, co byli manželé.

Ještě třikrát, čtyřikrát zastaví a budou spolu.

---