1711 - Vítězná próza listopad 2017

Souznění duší

Dcera se nám provdala do Anglie a brzy jsme od ní dostali pozvání. Sbalili jsme se a příštího dne kolem třetí ráno už jsme uháněli po dálnici na sever, přes hory a doly, přes jednu hranici, druhou, pak jsme proklouzli pod vodami kanálu La Manche, a dále, podél pobřeží směrem na východ, do malinkatého městečka, ukrytého v zapadlém koutě hrabství Kent.

Když jsme dorazili, už se stmívalo. Čekali na nás před dveřmi, a jen co jsme si svlékli kabáty, oznámila mi má ratolest, že zítra přijdou na večeři i rodiče manžela. „Já jim tak nějak nemůžu přijít na chuť, nezkusíš se jim věnovat ty, táto?“ „Já? Proč zrovna já?“ vylekal jsem se. „No, tchán je tvůj vrstevník, a v mládí taky hrával fotbal. Takže si budete mít co říct,“ poučila mě a spěchala za mámou. S povzdechem jsem jejím zádům slíbil, že udělám, co dovedu.

Vyspali jsme se, druhého dne jsme okoukli dvě tři pamětihodnosti v okolí, vymrzli při procházce po větrem vymetené pláži, a už zde byl večer. Dceruška, jako novopečená manželka, připravila nudle s kečupem, o čemž si nejspíš myslela, že je to anglické národní jídlo. Zasedli jsme s hosty i domácími ke stolu.

Z různých koutů své paměti jsem vyškrábal vše, co jsem v jejich jazyce uměl říct, k tomu přidal mix českého, a hlavně slezského humoru. Ve snaze splnit očekávání své dcerušky jsem překonával sám sebe. Dcera se na mě pokaždé, když o mě zavadila zrakem, povzbudivě usmála.

Má počáteční nesmělost brzy vyprchala, ti upjatí Angličané mi totiž vůbec upjatí nepřipadali, ba naopak, docela uvolněně se bavili, ach, co to povídám – on zeťův tatínek, takový opravdový londýnský gentleman se špičatým knírem, si nejdřív rozvázal kravatu, pak si rozepjal límeček, a nakonec udělal věc v jeho kruzích nevídanou: sundal si sako. A hned nato se chechtal, až se zakláněl. A zeťova maminka, pravá anglická lady v nabírané sukni s mnohými spodničkami a v halence, zapnuté až ke krku na nejmíň padesát knoflíčků, výskala jako děvčátko a tleskala, až jí zlaté náramky na zápěstí zvonily, jo, ta se smála od ucha k uchu, ať už bylo řečeno cokoli. Vzájemné porozumění se tak prohloubilo, že stačilo, abych něco naznačil, a oni už si domysleli zbytek a explodovali: „Á... ahahahá...,“ a veselím se plácali do stehen. Kdo by to řek? V téhle tak daleké, tak odlišné zemi, právě tady jsem nalezl pár spřízněných duší! Když večer odjížděli a my jsme se s nimi před domem loučili, už jsme byli vroucí přátelé. Než nasedli do svého automobilu, pevně jsme se objali a na obě líce políbili.

Stál jsem po tom krásném večeru v kuchyni u dřezu a pomáhal zmenšit haldu špinavého nádobí, jaká se zde po vzácných hostech navršila. V hlavě jsem si promítal nejhezčí epizody toho večera, nejpodařenější hlášky jsem si šeptem opakoval. Asi jsem byl malinko hlasitější, než jsem chtěl, možná jsem měl vlhké oči nebo co; zastavila se u mne dceruška a pravila: „Tati, stalo se něco?“ Hledal jsem slova, jež by vyjádřila, co jsem cítil. Když jsem je našel, stáhlo se mi hrdlo a já ta slova nedokázal vyslovit. Pečlivě jsem myl talíře, ukládal je do odkapávače, a válčil s dojetím. Dcera trpělivě čekala. „Myslím, že...“ vylezlo ze mne, a ona pozdvihla obočí, „že jsem konečně, na mý starý kolena, našel někoho, kdo mi rozumí.“

Počkala, až se má prsa přestanou dmout, a pak mi šeptla: „Oni, můj drahý taťuldo, nerozuměli vůbec ničemu. To byla jenom ta jejich anglická zdvořilost.“

Hluboce jsem se předklonil a soustředil se na připálený hrnec v mydlinkách.