Proti zákonům

Proti zákonům

Dnes ráno, ještě než se slunce vyhouplo nad obzor, jsme s manželkou běželi po naší trase mezi domky a zahradami. Běžel jsem po špičkách po chodníku, dával jsem pozor, abych dopadal doprostřed každé páté dlaždice a aby mě do své pasti nechytla nějaká uvolněná. Manželka běžela po hladké cestě; jeden pád a naražený palec jí stačil. Chládek a pohoda v šeru, kdy všichni ještě spí.

Náhle ticho přerušil hlas kosa. Je jich tu plno, ale tak silný a tak krásný kosí zpěv jsem ještě neslyšel. Počítal jsem kroky dál. Ale hlas se ozval znovu, prudký a naléhavý. Risknul jsem pád a vzhlédl. Tak sto metrů před námi dopadl strakatý kocour černého kosa, ale ten sebou házel a řval, nezastavil se ani na chvíli a dravec po něm sekal prackami, aby ho dostal do pozice, ve které by se mohl zakousnout. Kolem nich v asi pětimetrové vzdálenosti kroužila kosice, zprvu poletovala, ale potom se kolem zápasících začela válet, táhla za sebou nejdřív jedno křídlo, pak druhé, předstírala zlomenou nožku a celou plejádu jiných úrazů, jen aby si jí kocour všiml a nechal se odlákat od jejího nebohého manžela, kterému už docházely síly i dech. Ve vzduchu poletovalo peří jak černé, tak nahnědlé, a kocour to přibarvoval šedobílou.

Vyrazil jsem vpřed. Kocour si mě v zápalu boje nevšiml, nebo mnou pohrdal a věděl, že mi unikne, ať běžím seberychleji. Když jsem byl jen pár metrů od nich, dostal konečně kosa pod obě pracky. Kos zapěl svou vlastní pohřební píseň. Byl to trylek, který by probudil i největší spáče. Kocour vycenil zoubky a... už jsem stál nad nimi. Teprve teď mě zaregistroval, sekl po mě pohledem plným nenávisti, ale nechal kosa ležet a zmizel ve své zahradě.

Kos, pořád hlasitě naříkaje, se odbelhal ke své kosici, a ještě na asfaltu si upravoval svůj notně pošramocený vzhled. Kosice mu pomáhala ukládat peříčka na své místo. Pak se oba zvedli a odlétli na nejbližší střechu. Když manželka doklusala, ještě tam seděli a vzrušeně si cvrlikali. Jakpak se v jejich jazyku asi nadává?

Běželi jsme dál. „Co bys udělal, kdyby neutekl?“ zeptala se mě manželka po chvíli. „Nakopl bych ho,“ odvětil jsem. „Ty hrdino,“ odpověděla v rozporu s tónem svého hlasu. A pak dodala: „Víš, že bys jednal proti zákonům přírody, ty ochránče ptáčat?“ Nechal jsem to tak. A mé instinkty, to není příroda? pomyslel jsem si. Ale neřekl jsem nic.

Stejně, když dávají v telce film z přírody, kde se, dle vkusu autorů, tedy lidí, střídají převážně záběry kopulace a zabíjení, fandím těm slabším. Těším se, když buvol nabere na rohy lvici, nebo sob přisedne vlka. A v běžných zprávách mě nejvíce potěší, když se dozvím, že zase jednou nějaký diktátor dostal po fraku. Ať už je to proti zákonům jakýmkoliv.