Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+19 neviditelných
Černé oko
datum / id16.12.2017 / 484039Vytisknout |
autorSupermartonátor
kategorieMiniatury prozaické
témaMysteriózní
zobrazeno152x
počet tipů3
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

Černé oko je malinkatá mikropovídka, která je spíš takovou povídačkou či báchorkou. Takhle to prostě vypadá, když chtěla přítelkyně večer vyprávět nějaký strašidelný příběh. Tak jsem začal vyprávět a ráno to přepsal do této podoby.

Černé oko

                                                      Černé oko

 

 

„Je to jenom taková historka, ale klidně se sami můžete podívat, jestli tam starej Málek pořád stojí,“ řekl Ríša, když se ho chlapi v hospodě ptali, jestli něco neví o tom, co se povídá o Černém oku.

„Tak vyprávěj. Pár piv už v sobě mám, takže mám náladu na povídačky,“ zareagoval Ondřej, místní ochlasta a vášnivý kuřák.

Malá hospůdka „U vyhnance“ byla zcela zakouřená a přes oblak z kouře a slabé světlo jediné žárovky se dobře vyprávěly strašidelné příběhy. Všech pět chlapů u stolu bedlivě poslouchalo Ríšu, který se v povídání přímo vyžíval.

„Čím začít? Asi všichni víte, že Černé oko je náš rybník a nemá zrovna dobrou pověst. Nebyl k ničemu. Ryby v něm nežili, protože je příliš hluboký. Dokonce natolik, že hloubku dosud nikdo nezměřil a v žádných kronikách není možno dohledat datum vzniku rybníku. Kolem rostlo spoustu krásných stromů a tak se místo stalo útočištěm pro procházky mnoha lidí. K těm patřila i Málkova manželka a jejich sedmiletý syn Honzík. Málek jí říkal, ať kluka k rybníku nevodí, protože i když nebyl pověrčivý, neměl z obsidiánově černé barvy hladiny dobrý pocit. Ale jeho manželka oponovala s tím, že stejně není kam se ve městě jinam projít a bude ho dobře hlídat.“

Ríša se odmlčel a dal si pořádný lok piva.

„A pak tam kluk spadl,“ řekl Ondřej. Hulil už druhou krabičku a nezdálo se, že by chtěl přestat.

„Ne tak docela. Honzíkovi se rybník líbil. Maminka mu říkala, ať nechodí blízko ke břehu, že voda je nesmírně hluboká a několik dětí se tam už spadlo a nikdy je nikdo nevylovil. Chodili tam každý den, Honzík se rád díval na hladinu. Díky své ohromné hloubce vypadal rybník jako zcela černý. Ke všemu měl navíc zvláštní vlastnost, že se na něm netvořily žádné vlnky. Vůbec nikdy. Ani kdyby byl ten nejsilnější vítr. Černé oko tam prostě nehybně stálo a vyzařovalo zvláštní atmosféru. Nikdo nevěděl, kde se rybník vzal, ale díky svému dokonale oválnému tvaru bylo jasné, že tohle vytvořil člověk.“

„Tak spadl tam nebo ne?“ dožadoval se odpovědi Ondřej.

„Jednoho dne když šla Málkova manželka se synem opět na procházku, byl kluk neklidný a měl tendenci matce utíkat. Pořád na něj volala, ať tak nepospíchá, ale Honzík zlobil. A pak matce zmizel z dohledu. Dostala strach. Nikoliv pouhou obavu, ale pořádný strach, který se dotýkal jejího nitra, jejího srdce. Uvnitř křičela. Rozběhla se a potom slyšela hrozný zvuk, kterak něco žbluňklo. Řvala synovo jméno, ale když doběhla na břeh rybníku, měl opět klidnou mrtvolně černou hladinu.“

„Měla ho hlídat, ženská jedna bláznivá.“

„No Ondro, však si to holka neodpustila. První měsíc po Honzíkovi pátralo skoro celé město. Pročesávalo se celé okolí rybníka, ale matka hocha neustále opakovala, že si ho vzalo Černé oko. Hasiči zkoušeli změřit hloubku rybníka pomocí spojených čtyřmetrových latí, ale ani když jich spojily šest, nebyli na dně. Povolaly se potápěči, ale ti tvrdili, že vodou nepronikne žádné světlo a tudíž by pátrali zcela poslepu. Pátrání skončilo. Bolest manželů Málkových ale nikoliv.“

Ríša se opět pořádně napil a zadíval se na spolusedící.

„To, co vám řeknu, je pravda a nic než pravda. Jak se začne někdo smát nebo kecat, že je to blábol, tak končím a jdu domů.“

Chlapi mu odkývali, že rozumí a tak se pustil do vyprávění.

„Asi tři měsíce od ztráty syna, leželi manželé Málkovy v posteli a snažili se usnout. Venku řádila bouřka, jakou město dosud nezažilo. Oblohu křižovaly blesky a vítr bouchal do oken. Pak vítr otevřel dveře, které se s hlasitým bouchnutím zastavily o stěnu. Ve dveřích stála malá postava. Oba Manželé nevěřili svým očím a byly na pokraji nervového zhroucení. Blesk ozářil obličej té postavy. Nebylo pochyb, Honzík se vrátil domů. Tvář měl bledou a zčásti pokrytou zelenými řasami, celý se klepal, levou ruku měl podivně pokroucenou, ale nejhorší byly ty oči. Když znovu udeřil blesk, stál k nim blíž a oni mohli vidět tu nekonečnou temnotu v jeho očích. Vypadaly jak dva malé rybníky temnoty.“

Nikdo se v hospodě ani nezasmál, nikdo nic neřekl a tak Ríša pokračoval:

„S dalším třesknutím blesku Honzík zmizel. Zůstali jen manželé na svých postelích. Málek brečel, ale jeho manželka křičela. Řvala jak tur, celé město to slyšelo. A řvala snad deset minut v kuse. Další dny se začala zase procházet k Černému oku. Málek to nechápal, ale bral to tak, že se prostě jen truchlí.

Manželka tam chodila stále častěji, a když se jednou stále nevracela na večeři, šel si pro ni Málek až k rybníku. Zděsil se pohledu na ní. Stála na břehu, hlavu sklopenou a dívala se na černou hladinu. Volal na ni jménem, ale ona tam stála jak zhypnotizovaná a hleděla do vody. Šel stále k ní a pak udělal něco nečekaného. Přepadla směrem vpřed. Nebránila se pádu, avšak nezdálo se, že by ho sama vyprovokovala. Přepadla, v takové poloze, v jaké stála a vodní hladina se za ní ihned zavřela. Během vteřiny na jejím povrchu nebyla opět ani známka po vlnce. Málek tam stál jak opařený v hlubokém šoku.“

„Co se s ním stalo?“ ptal se Ondřej a místo cigarety tentokrát nepohrdl pořádným panákem rumu.

„Jak jsem říkal na začátku. Vždycky se můžete tak kolem poledne podívat, jestli tam starej Málek stojí a on tam opravdu stojí. Každý den pět hodin. Jednou jsem ze zvědavosti šel až k němu. Vůbec mě nezaznamenal. Jen s hlavou sklopenou pozoroval černočernou hladinu. Sotva byste zpozorovali, zda dýchá.  Tak jsem se mu podíval přes rameno.“

„A cos viděl?“ zeptali se všichni u stolu jak jeden muž.

„Důvod proč jsem začal chodit sem. Do téhle alkoholový žumpy mezi vás ochlasty. Díval jsem se směrem, co on a na malý okamžik, možná pouhou vteřinu jsem zahlédl, jak se na mě těsně pod hladinou dívají dvě tváře. Měly velké černé oči, obličeje pokryté řasami, ale zcela jasně jsem v nich poznal malého Honzíka a jeho mámu.“

 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

15.01.2018 17:29:55Supermartonátor

Děkuji:-)

Těch mušek je tam více:-))

14.01.2018 13:39:34Claudia Angoli

Čtivý horor. Tak trochu mi připomíná horory od M. Švandrlíka. Sice to má pár stylistických mušek, ale celek oplývá správnou atmosférou. Tip

10.01.2018 16:14:34Supermartonátor

Díky moc!

Jo, ten text není vypilovaný...a opravdu jen jde o takovou povídačku, proto jsem neřešil vlastně nic..potápění, pořádný styl a tak. Jen miniatura bez větších ambicí. Jako když ti někdo vypráví ústně něco, co někde slyšel. Takové vyprávění většinou není precizní a text vznikl během prá minut.

Tím to neomlouvám, je asi škoda, že jsem si to neschoval na později a neudělal to pečlivěji.

Přesto když bude možnost, tak ji upravím.

10.01.2018 14:41:57Lakrov
redaktor prózy

Pasáž popisující to zjevení v bouřce a pak i samotný závěr povídky  vyvolávají mrazení, ale jinak mám k textu dost výhrad.  Gramatických, slohových a asi i obsahových.

 Místy neobratné formulace: ...útočištěm pro procházky...  ...manželka oponovala s tím, že stejně není kam se ve městě jinam projít a bude ho dobře hlídat...  Ale jedná se o záznam přímé řeči, takže ta "neobratnost" jo možná záměrná.

 ...Ryby v něm nežili... ## nežilY  ...Povolaly se potápěči... ## PovolalI  ...leželi manželé Málkovy... ## MálkovI

 Pracovní, policejní a taky jeskynní potápěči jsou zvyklí se potápět  v nulové viditelnosti takže by hledání určitě nevzdali bez pokusu.  

26.12.2017 22:52:41Supermartonátor

Což o to, vypsanej už celkem jsem, ale je pravda, že jsem tomu mohl dát víc. Jak je uvedeno v anotaci, jde jen o přepis vyprávění....spíchnuto za deset minut.

Trchu mě ted mrzí, že jsem to dal takhle ven, když jsem tomu nevěnoval dost času, ale beru to jen jako oddechovou jednohubku. Ani to nemá parametry povídky....jen miniaturka.

Hhehe, pro náročnější čtenáře to fakt není:-))) Vždyt je to jen pár větiček.

Prostě takhle ležíš s přítelkyní a najednou začneš vyprávět...něco...a pak si to ráno jen zapíšeš. Dalo yb se to rozvést do regulérní povídky, ale ten nápad se mi až tak nosný nezdál.

 

Moc děkuji ale za výtky i za to, že se ti to i přesto líbilo.:-)

26.12.2017 14:21:50a2a2a
redaktor poezie

Dám ti tip. Povídka ve formě vyprávění by si na několika místech vyžadovala stylistické úpravy, které by více odpovídaly hovorovému vyjadřování v hospodě, ale to je jediná výtka a jde spíšeo jakousi nevypsanost a možná jsi to po soě příliš neopravoval. Také příběh samotný patrně náročnějším čtenářům přijde jako banální a trochu za hranou reality, ačkoliv reálný být docela dobře může.

A co pochválím a za co dávám tip? Za to, že jsi dokázal až do konce držet čtenáře v napětí, že je to čtivé i graficky a obsahově dobře členěné.


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.