Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Osmnáctiny

11. 02. 2018
1
4
169
Autor
Jazzik

Osmnáctiny

 

                Tak to bylo konečně tady. Moje osmnácté narozeniny, den, kdy se jako většina mých vrstevníků stanu mužem tváří v tvář alkoholu. Budu statečný a vydržím veškeré nástrahy smyslů otupujícího nápoje nebo zbaběle podlehnu jak bezdomovec po dvou krabičácích?

 

                Nechápejte mě špatně. Jistě, že jsem už ochutnal alkohol, ale vzorně jsem se držel a ještě se totálně neožral. Svoji dosavadní odolnost jsem hrdě přičítal výchově mých rodičů, díky které jsem se vyhýbal alkoholu, drogám, pouličním prodavačům cigaret, prostitutkám, marihuanou zkaženému spolužákovi ze základky a zmrzlinářskému vozu Family Frost.

                Oslavoval jsem spolu se svým nejlepším kamarádem Honzou na zahradě jeho rodičů, ve vesnici kousek od mého bydliště. Dorazil jsem tam okolo páté hodiny s vinným střikem vyžebraným od rodičů. Jak se na oslavence patří, byli jsme tam s Honzou sami až do šesti. Mezitím nám jeho obětavá mamka nachystala grilování, dort a trochu jsme uspořádali garáž, kam se pařba přesune po setmění. Kamarádi i kamarádky přišli, rozdaly se dárky a začalo se pít.

                Ukázalo se, že s alkoholem jsem bojoval zbytečně. Navíc tomu pomohli mí úslužní kamarádi, kteří do mě bezuzdně lili co se dalo. Ráno jsem se vzbudil doma a za boha si nepamatoval, jak jsem se tam a vůbec v kolik dostal. Takže výchova mých rodičů vzala za své.

                Z následujícího si vzpomínám jen na nesouvisející úryvky. Pamatuji si na čtyři hlavní body. První vzpomínka je na společné grilování, při němž jsem jednoho kamaráda pronásledoval po zahradě a snažil se ho sundat na zem. Když se mi to podařilo, znemožnil jsem mu pohyb a začal mu sázet rány do zad obracečkou na gril. Prostě jsem ho seřezal. Vysvobodil ho jiný kamarád, který posiloval a cítil se pod vlivem steroidů jako hrdina zachraňující oběť v nesnázích. Uklidnil jsem se a zábava znovu pokračovala.

                Další vzpomínka se zaobírá mou osobou stojící v rozsvícené garáži, když už se stmívalo. Vlnil jsem se nadmíru dobře a doplňoval interprety z rádia svým skvělým hlasem. Skoro jsem si nevšiml, že někdo vyměnil můj mikrofon, který byl v podobě nože na maso, za svíčku. Zřejmě kvůli bezpečnosti. Ostatní seděli stále u grilu a povzbuzovali mě. Můj koncert ukončil až soused, který požadoval, ať ten debil přestane vřískat. Nezdvořák.

                Třetí vzpomínka je na rozkrajování dortu. V té době si kluci hrozně ujížděli na pokrevním bratrství. Jelikož jsem byl už v pokročilém stavu vláčnosti, kamaráda nenapadlo nic jiného než vzít velký nůž, zneužít mé malátnosti a říznul mě i sebe do dlaně, načež jsme si rituálně plácli. Bylo to ohromně mužné gesto a naštěstí jsme z toho nechytli žádnou nemoc. Bylo mu jedno, že ta rána je celkem velká, už ho zajímalo něco jiného. Vzal ten nůž od krve a jal se porcovat dort. Nedal jsem si.

                Poslední vzpomínka se týká cesty domů. Na cestu po svých jsem mohl zapomenout, proto mě dva kilometry domů eskortovaly dvě kamarádky, které mě podpíraly a kamarád, který okolo nás jezdil na kole. Bohužel měl na kole světlo a z jeho vyděšeného vyprávění jsem sezdal, že pokaždé, když na mě posvítil, měl jsem tendenci proti němu vystartovat se slovy: „Nefoť mě, do prdele!“. Většinou mě kamarádky udržely, ale jednou jsem ho prý skoro chytil. S jistou dávkou pýchy občas poslouchám, když dojde na vzpomínání na tuto noc, že mě kamarádky skoro nemohly udržet a že jsem párkrát utekl. Můj útěk ovšem končil pokaždé ve škarpě. Zajímavější je incident, kdy se hrdě nechám táhnout po silnici a proti nám jde podobně podroušený chlápek. Když jsme se míjeli, zaslechl jsem, jak si prozpěvuje něco o měsíci. Na to jsem se zastavil, pohlédl na oblohu a zpátky na něj a jal se mu zdvořile vysvětlovat, že měsíc dnes není vidět. Naše příjemná konverzace vyústila v hrubé nařčení, že si nemám vyskakovat a když jsem chtěl hájit svoji hrdost, bylo mi doporučeno, ať nic nezkouším, že borec má sto kilo. To se ví, že já byl figura jako proutek, jen ho zlomit, tak jsem se nechal znovu táhnout.

                Musím říct, že moje narozeniny se povedly. Vzpomínek mají moji kamarádi dost na to, aby se s nimi vytahovali ještě dnes. Parchanti.


4 názory

Lakrov
06. 04. 2018
Dát tip

Úvodní stránka mě pobavila tím nádechem sebeironie, následující pasáže  rozdělné do čtyř bodů jsou už spíš jen takové "skládání opilecké mozaiky"  (což není přiliš oroginální), onen počáteční nádech sebeironie se znich  však nevytratil, takže to až do konec setrvává v lehce humorném tónu.  


upupa
12. 02. 2018
Dát tip

Skús túto príhodu popísať znovu o rok. Bude tam posun. Rozhodne začínaš dobre. (Myslím s písaním.)


Jazzik
11. 02. 2018
Dát tip

Ahoj, děkuji za názor a připomínky.

Jsem si vědom, že tenhle humor nebude vlastní každému. Opravil jsem, co se dalo, musím uznat, že jsem byl poněkud nedbalý.


Gora
11. 02. 2018
Dát tip

Ahoj - první tři odstavce ve mně vyvolaly naději, že se pobavím /kromě krabicáků bezdomovců/, pak jde /ovšem podle mne/ spíše o pokus o legraci, který se stupňuje - začíná bušením do kamarádových zad, krvavým porcování dortu a končí slovní agresivitou...nic, co by mne nějak zvláště zaujalo. Dělat legraci není legrace.Hranice, kdy humor přerůstá v rozpačitost či trapnost, je tenká...

Mnohde ti chybí ve větách čárky, někde máš přehozený slovosled, ale číst se to dá:-) Chválím, že píšeš o událostech, které jsou z běžného života a normálních lidech, taková tvorba je běžným čtenářům blízká, situace sami prožili a znají...

Koukni na zdejší humoristy - Květoně Zahajského, kuču, Zordona, Jaroslava _Herra atd... mají dobré povídky, fejetony...

 

rozdali se dárky  - rozdalY

aby mě jimi tu noc doplňovali ještě  - aby mi o noci vypravovali ještě---

 

Do začátku ti posílám tip...příště budu náročnější.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru