Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+6 neviditelných
Ve společnosti zločinu
datum / id12.02.2018 / 485344Vytisknout |
autorMuamarek
kategorieVázané verše
témaKrimi
zobrazeno90x
počet tipů6
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

 



 Sbírka "Ve společnosti zločinu": http://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1223

Ve společnosti zločinu

 

Zděděná marnost

 

 

Předehra

 

 

Na smrtelném loži bledý chlapík leží

z posledních sil ještě něco drmolí

Na světě mu nejspíš už moc nezáleží

tuší, že má blízko k stavu mrtvoly

 

Žár v mužových očích zvolna vyhasíná

rty mu tíží slova uvnitř schovaná

Křečovitě svírá ruku svého syna

Ví, že nevydrží – ani do rána

 

„Já jsem kdysi zabil“, z posledních sil sdělí

„ženu v jiném stavu – teď jsem prokletý

Najal si mě“, chroptí, celý rozechvělý

Řekne jeho jméno – „tenkrát, před lety“

 

„Zlákaly mě prachy – smrt mě nyní děsí

Vaz jsem holce zlomil – a teď zaplatím“

Ví, že nespočine v klidu na nebesích

A že nejde „sbohem“ převést na „zatím“

 

Jeho syn tam celý opařený stojí

není schopen věty, jak šok působí

Zůstal s mrtvým otcem, tady, na pokoji

Chtěl by to vše zvrátit všemi způsoby

 

Jako noční můra Pavlovi se jeví

tahle zpověď z pekla, jíž se nezbaví

Sám se musí svěřit, že vrah mladé děvy

umřel vyděšený z hrůzné představy

 

 

  1. Rozchod Pavla a Izabely

 

„To jako proto, že jsem synem vraha?“

Řekla mu jenom, ať se nenamáhá

že je holt konec, a s tím ať se smíří

„Já se ti svěřím – ty mě pošleš k vodě?

Kde je tvá láska? Kam se tvůj cit poděl?

To že ti věřím, mám být na pranýři?

 

„Prašivej pes jsem – vážně, zlatý vrby

nejlépe dělá, kdo lže, kdo se hrbí

já nejsem odpad, drahá Izabelo“

„To, že to bereš takto, to mě mrzí

možná jsi doufal, že budu tvou tvrzí

Sama se plácám – nejsem zkrátka skvělou“

 

 „Takže je konec?“ „Bohužel být musí“

„Že já vždy musím potkat hloupý husy“

Pavel je na dně, vzteklý je i vzlyká

„Umřel ti táta, vím, že tě vše bolí“

„Já vážně nemám chutě na bláboly

to si nech jinde – pro jiného psíka“

 

 Odchází od ní, slzy se mu řinou

nechce ji ztratit, nechce žádnou jinou

je jako ve snách, v jedné noční můře

Ona tam stojí – je jak přikovaná

Prudce se zlomí v její knize strana

na další stránce, tuší, bude hůře

 

 

  1. Vražda Ester Boravecké

 

 

 Na koni cválá Ester Boravecká

její vlasy plavé do pasu jí vlají

je jí sedmadvacet – a je bohatá

Srdce jak skála – přesto chce mít děcka

Po nebi mrak plave – daleko je k Ráji

Už se hodlá vracet. Stojí. Nechvátá

 

Kůň se teď loudá, žena zpříma sedí

až vše jednou zdědí, každého si koupí

zná všechny své vnady – a ty prodává

Jistý Jakub Houda našel odpovědi

Vynořil se z šedi – drzý, vůbec hloupý

pohledný je, mladý, žádný otrava

 

Však otec její nadšený z něj není

prý jde po penězích – hajzl nadržený

že radš vydědí ji, když ho nenechá

Tak vymýšlejí, aby z něj byl ženich

a v tom háček vězí – aby konto ženy

bylo tučné – zmijím svědčí neplecha

 

 Posed se blíží – na něm kdosi míří

puška připravená – na spoušti prst visí

pevná bude ruka, která vystřelí

Necítí tíži, má ji na talíři

je to známá scéna s podobnými rysy

Lovec srnu v lukách také neželí

 

 Na hruď jí cílí – ještě chvíli vyčká

střelci nezabrání nikdo v tom, co chystá

prst se nezachvěje – ještě nemačká

Napjaté žíly, ruce v rukavičkách

nezná slitování – smrt si je již jistá

Těží z beznaděje – zemře, levačka

 

 Tu výstřel zazní, střela srdce štěpí

Ester na zem padá – její kůň se vzpíná

Vrah se trefil správně, to chtěl, aby ta

dívka, co zblázní i ty, kdož jsou slepí

a jež svedla hada na nástrahy klína

aby byla hlavně mrtvá – zabitá

 

 

  1. Po činu…

 

Boravecký Jiří tvář svou žalem křiví

za prsa se chytá. „Moje maličká…“

Na botě mu volně plandá tkanička

„Proč ona je mrtvá – a proč já jsem živý?“

 

 Naďa Boravecká, blond a třicátnice

macechou je Ester, smutek předstírá

dcerušku má z cesty, má svůj vesmír a

s Jakubem Houdou probádá ho více

 

 Spí s tímhle zmetkem, v posteli to umí

hrál to na dvě strany, teď jim překáží

Boravecký Jiří, jasné závaží

Někdy jsou na nic i vysoké sumy    

 

Bylo mu špatně, sanitka ho veze

Milenci zatím plány spřádají

Jakub má Naďu, právě žádá ji

ať už ho nechce držet na řetěze

 

 Milenci splynou ve vášnivém trylku

„Bude to dobré, bude, uvidíš“

Jakub se právě vnořil v její skrýš

odříká hravě malou násobilku

 

 „Poldové čmuchat jistě kolem budou

musíme styky na čas omezit

Budeme spolu, jen, až bude klid

už nejseš, holka, vůbec holkou chudou“                                                                                                                  

                      

                                                                                                                       

 

  1. Podivná dvojka

 

 Kamil a Petr, za osmnáct jeden

a druhý bez dvou rovnou za dvacet

co jeden nedá, to s tím druhým svede

byť jsou švorc oba, chtějí utrácet

 

 Jeden chlap řekl – a na plný pecky

že by měl práci, pro ně pro oba

že se ta práce trochu podobá

rejpání v hnoji, mrknul spiklenecky

 

 Jistýho Houdu měli na starosti

s tím, že když zmizí, jako nastálo

(po letech mohou vyplout jeho kosti)

dostanou oba peněz nemálo

 

 „Zasraná smůla, ať jde do prdele

hajzl dřív zhebne, než nám zaplatí

Na tohle kašlu, jako koukej, hele

zdejchnem se“, Kamil čelo krabatí

 

„Chlupatý po nás půjdou spolehlivě

tady to smrdí, takže padáme“

Shodli se oba už při třetím pivě

teď to už jenom zají salámem

 

 „Tohle jsou kšefty“, Petr na zem plivne

„Tak aspoň že dal, kurva, zálohu“

Chvíli dál vedou řeči prapodivné

a pak už mizí věci v batohu

 

 

  1. Odkopnutý

 

Kristián Chromka na střelnici míří

sestřelil terče – hezky všechny čtyři

 trefí se na střed, tohle ovládá

Co asi cítí? S Ester kdysi spali

pak přišel jiný, drzoun, co má svaly

proč si vždy krásky zvolí hovada?

 

 Stále se jeho jizvy nezhojily

Možná se upnul k jedinému cíli

kde není světlo, ale temnota

Křivda v něm hlodat nikdy nepřestala

Ester je děvka – čubka nevyzrálá

Tohle v něm celou dobu klokotá

 

 Kolikrát viděl ve svém poblouzení

umírat Ester – už tu vážně není

Teď již je po ní, nic ji nevrátí

Zamíří znovu, stiskne spoušť a střelí

nemine nikdy, není nabubřelý

přijde si jako vagón na trati

 

 Nemá, kam uhnout, chvátá, na kolejích

neslyší hlasy, které strašně klejí

vnímá jen zlobu, která srdce zkvasí

Vnímá jen zlobu, která ho furt žene

ví přece jasně, co je pokažené

nemůže jinak – nevybočí z trasy

 

 

  1. Balada o podezřelém

 

 

Šel možná vždycky jenom po penězích

na city Kuba doopravdy nedá

však také v dluzích až po uši vězí

Když vyschne pramen, asi zvolá: Běda

Tuhle si říkal – mohla to být středa

„Naďa je šance, když se dobře chytí

Naďa je karta, je to živobytí“

Tahleta ženská ze srabu ho zvedá

Co když mu sen však dotaz rychle zřítí?:

Je Jakub Houda vrahem, jenž se hledá?

 

 Prokoukla Ester pod nánosem tezí

jaká jsou vlastně Jakubova kréda?

Už si svůj prostor nikdy nevymezí

nad její rakví bude hlína, hnědá

A nad tou hlínou (kdo ví, s kým se shledá)

tyčí se deska, na níž „Ester“ svítí

pak jsou tam data – start a konec žití

Sedne tam vrabec, je to neposeda

O čem si bude šeptat uschlé kvítí?:

Je Jakub Houda vrahem, jenž se hledá?

 

To svoje ANO nemusí říct knězi

taková svatba není žádná věda

Nebe a peklo – Jakub chce být mezi

Do větších debat radši nezabředá

Vždyť neměl motiv. Vskutku nemá, leda

Ester by našla velkou díru v síti

Co když jí došlo, co k ní Jakub cítí?

Co když jí došla malá nápověda?

Potom je motiv vyšit rudou nití:

Je Jakub Houda vrahem, jenž se hledá?

 

Láká ho žena, láká, není zbytí

Otázkou zbývá, čehopak se štítí?

Kolik že zbývá času do oběda?

Alibi nemá, má-li, hned se vznítí:

Je Jakub Houda vrahem, jenž se hledá?

 

 

  1. Balada o ženě marnotratné

 

 

Co vlastně Naďu tolik hněte?

Proč svého muže podvádí?

Pro ni je tyran, děsnej zmetek

co chce jen její pozadí

Představa, že se rozvádí

a že by bídu s nouzí třela

ta tedy není nijak skvělá

chce ještě něco od mládí

Zatouží přijít o manžela

Co vlastně čekat od Nadi?

 

 Musí to zkusit, ještě kvete

ještě má jiskru, dovádí

stále víc myslí na majetek

první je v jejím pořadí

v seznamu, který doladí

Využít musí svůdnost těla

potom už mnoho nenadělá

to ví moc dobře – škodná bdí

„Dcerunku“ odrovnala střela

Co vlastně čekat od Nadi?

 

 Kdo ji má za nic, ten se plete

ona si vždycky poradí

dokáže chodit v světě pletek

máloco Naďu odradí

Vždy volí hrad, ne podhradí

Koketa je – a hodně smělá

Tuší, že brzy bude mela

Jakubovi to osladí

Sama žít? To by neuměla

Co vlastně čekat od Nadi?

 

Spřádá plán, je to rána z děla

Odmítá vsadit na anděla

Belzebub spíš ji pohladí

Exitus? Na něm neprodělá

Co vlastně čekat od Nadi?

 

 

  1. Je rozhodnuto…

 

Jakub svou Naďu právě na hruď líbá

zas do ní vstoupil, ona neuhýbá

vlní se jako koráb na moři

„Vždyť je to jasné, do očí to trká

tvůj muž teď musí už natáhnout brka“

Jakub to cítí – celá zahoří

 

 Jako se šňůra do zásuvky strká

aby šel proud – tak Naďa slastně vrká

čekala, kdy se obvod zapojí

Napětí značné, odpor sotva klade

tak nějak Eva setkala se s hadem

tak nějak Eva přišla k náboji

 

 „On skápnout musí, teď je příležitost

není tu místo pro nějakou lítost

Teď nebo nikdy“, Jakub promluví

„Jenže to není zas tak jednoduché“

povzdychne Naďa – Jakub s jejím uchem

hraje si, šeptne: „Žádné výmluvy

 

 Z cesty je děvka, teď můžeš být vdova

tak by ses měla trochu zaradovat

chybí tak málo, je to na dlani

Třeba by jedna sestra balík brala

něco mu píchne a smrt nenadálá

dá ti, co chceš“ – k ní blíž se naklání

 

 Naďa je právě na vrcholu blaha

hlavou jí běží, nad čím vlastně váhá

vidí se v černém, myslí na obřad

Už nechce nikdy, nemajetná, strádat

možná je snadné tento úkol zadat

proč si tu šanci prostě nedopřát?

 

 Opět ho chytí, do sebe ho sune

co bylo temné, připadá jí slunné

„Miláčku, ještě“, silně zakřičí

Myslí jen na to, myslí na zakázku

svobodná kurva odhodila masku

Odemkne skřínku s prsty na klíči

 

 Ta skřínka bude jistě Pandořina

otočit klíčem není žádná dřina

otočí klíčem – a vše pokazí

Na co se chystá? Na odporný zločin

Rubicon, říká, zatím nepřekročí

už se však stalo, nejsou dotazy

 

 Jenom dvě těla v extázi se chvějí

Naďa je jeho, Jakub zase její

spiklenci vedou řeči o smrti

Naďa řve nahlas, láva do údolí

valí se proudem, Jakub vyvrcholí

co stojí v cestě, všechno rozdrtí

 

 

  1. Balada o Nadině skonu

 

Naďa teď zvolna k svému vozu kráčí

má plno plánů, vše jí přijde snadné

Neví, že brzy bude jenom k pláči

a že již plány nebude mít žádné

Jako ta růže, jež ve váze zvadne

Kdosi jí na hruď míří, dvakrát měří

od chvíle kdy ta žena vyšla z dveří

Na mušce má ji, srdce zcela chladné

Na spoušti prst má, ještě neudeří

Až zazní výstřel, mrtvá k zemi padne

 

 Má krátkou sukni, výstřih přímo dračí

noc ještě není, Naďa zemře za dne

nebe se na ni znenadání mračí

podpatky klapou, držení má ladné

Doufá, že ještě převézt všechny zvládne

Jiný zas v to, že brzy zdechne, věří

Naďa dnes přijde nejen o večeři

Něco, co dělá, muselo být vadné

Lovec je dávno na stopě své zvěři

Až zazní výstřel, mrtvá k zemi padne

 

 Lidé jsou vlastně hazardními hráči

na jednu kartu vsadí všechno. Had ne

Tomu jen slova k přemlouvání stačí

však on už najde argumenty pádné

Ovoce, které celou dobu sládne

zhořkne – a venku pomalu se šeří

Naďě již zbývá pár posledních vteřin

vytáhne klíčky, myslí si, že vládne

Skoro se vznáší, lehká jako peří

Až zazní výstřel, mrtvá k zemi padne

 

Když došla k autu (prošla mezi keři)

Udeřil vrah, jenž smrti ji teď svěří

Led cítí v hrudi, která rázem chřadne 

Kácí se k zemi jako dezertéři

Až zazní výstřel, mrtvá k zemi padne

 

 

 

  1. Už jenom zmar…

 

„Lpěl jsem jenom na dvou ženách“

Boravecký Jiří úpí

bolestí a žalem sténá

v hrudi cítí tlak – je tupý

 

 „Je to velmi krutá cena

cítím, jak tu krouží supi

moje duše je již zděná

další beton se v ní kupí

 

 Čekám již jen na znamení

že je konec – stále není

snad mě něco vysvobodí

 

 Čekám, že se něco změní

nezmění – jen světlo denní

do temnoty vpluje - lodí

 

 

 

  1. Izabelino utrpení

 

Izabele slzy kanou

na fotku se čísi dívá

připadá si odpudivá

jenom šeptne: „Nashledanou“

 

 Nezůstala sice pannou

je však sama – tak to bývá

osamělá – sice živá

ale odsunutá stranou

 

 „Vím, že nemám na vybranou

lidé se mě nezastanou

pochybila jsem – a v mnohém“

 

Na mysli jí scény tanou

přehrává je, oči planou

nedokáže říci: „Sbohem“

 

 

  1. Rozloučení

 

Velmi tiše vplula, v bílém, jako sestra

přistoupila blíže, na muže se dívá

„Vy jste pro mě nula“, bylo na Silvestra

Na prsou má křížek dívka přemýšlivá

 

 „Kdo jste?“, chroptí z lože Boravecký Jiří

„Co vám říká jméno: Irma Podravová?“

Procedil jen: „Bože“, hlavou mu vše víří

Znal se s touhle ženou. Je tu s ním teď, znova

 

 „Najal jste si vraha“, klidně dívka poví

„Vaz jí tehdy zlomil – mně byly tři roky“

Na Jiřího sahá smrt a den již nový

bude leda omyl, poslední část sloky

 

 „To já vaši Ester – já ji odpravila“

Do očí mu hledí, jeho bolest pije

„Teď si prachy snězte, vaše krásná víla

buď si v Ráji medí, nebo v pekle hnije

 

 Vás čeká to peklo, vzal jste mi mou mámu

já vám dceru vaši - i tu pěknou děvku

S váma to teď seklo, všechno ve vás zlámu

ať vás Irma straší. Co to vidím? Cévku?“

 

 Muž je celý rudý, tlak mu vzhůru letí

Něco tiše mumlá, ochabuje, strne

Křeč mu projde údy, mění barvu pleti

Teď se nezachumlá – snad jen potom, drnem

 

 Za ruku ho chytí, něco do něj píchá

jenom to tak štípne – oči na ni třeští

„Dobré živobytí – pozdě honit bycha

V pekle – je to vtipné – čeká tě stisk kleští“

 

 Pacient se dáví, dívka polštář bere

zakryje mu ústa, nos a on se dusí

Pak se dotkne hlavy ruka ženy, které

nepomohlo zůstat. Nenachází plusy

 

 Na mrtvého civí, už ho nemá v moci

Splatil, co jí dluží? Něco splatit nelze

Kdyby byl dýl živý, kdyby ještě procit´

Strhla by z něj kůži? Utopická verze

 

 Příjmení své nese dívka po babičce

zkrátka Leberenská byla Izabela

Trošičku se třese, cítí dotek smyčce

Vražedkyně. Ženská. Ještě neumřela

 

 

 

  1. Co dál?

 

Ester i Naďu ona zastřelila

Kdo nyní podá ruku Izabele?

Vidí jen trosky – pozůstatky díla

pomsta zas hrob jen pachateli stele

 

 Pomstila matku, v pomstu uvěřila

nyní však sama hledá srdce v těle

cítí, že nějak zevnitř bude shnilá

má sama v sobě svého nepřítele

 

 Trochu se děsí pokračovat v žití

Sama se zabít? Nechce, byť se řítí

Do jámy strašné, někam do hlubiny

 

 Možná se sama sebe hodně štítí

bojí se srázů, také vlnobití

největší strach má ale z vlastní viny

 

  1. Balada o Pavlovi a Izabele

 

Všimla si ho, že na ni čeká

v očích má zkázu, výstřel z děla

jsou požár v nich i kalná řeka

chvíli se do nich zahleděla

„Co tady chceš?“ – už dál by spěla

Vtom jí však cestu zahradí

nohy mu lechtá kapradí

a dívka bledne, celá zbělá

Tragickou píseň naladí

Pavel a jeho Izabela

 

 „Co jenom chci? Snad trochu vděk a

tys na mě zcela zapomněla

Ale co, copak? Snad se leká

madam, co kru má místo těla?“

Viděla, že nic nenadělá

Sázet se nemá na mládí

K životu někdy navádí

teď ale bolest v uších zněla

Kam se však jenom zařadí

Pavel a jeho Izabela?

 

 V ruce má dýku, pohled těká

Ještě ho takto neviděla

Ruka se pohne, kůže měkká

pozná i dotek archanděla

Bodl ji znovu – rána zela

bude jen jednou v pořadí

zběsilý mladík dořádí

prudkost se z něj už vytrácela

Bzučí si mlsní ovádi:

Pavel a jeho Izabela

 

Pavel se, zkroušen, posadí

Amor teď zvrací do kádí

Vrahovi na klín krvácela

Enormně. Stín ji pohladí

Leží zde mrtvá – Izabela

  1. Pavlovo zoufalství

 

Pavel se dívá na zborcené tělo

na čelo líbá, tu, již neobživí

na rty ji líbá: „Moje Izabelo“

Chtěl by být kmenem rozložité jívy

 

 Pavel se dívá na slepenec krve

„Byla jsi všechno, všechno, moje milá

Věčnosti, prosím, ještě chvíli trvej

budeme spolu“ – tu ho vlna smyla

 

 Vlna, jež vzniká z ohromného bolu

vlna, jež tlačí podemleté dolů

Pavel se náhle silně zakymácí

 

 Ví, že je konec, že to tady balí

kéž by se se svou Izabelou vzali

Ještě však musí dokončit svou práci

 

  1. Balada o Pavlově poslední cestě

 

„Setkáme se, velmi brzy

ať co zetlí, zase pučí

Izabelo, moc mě mrzí

že nad tebou moucha bzučí

a že venku vichr skučí

že jsi mrtvá, moje drahá

a já v roli tvého vraha

Nemělas mi hýbat žlučí

Vidím tě, jsi krásná, nahá

Zas tě vezmu do náručí

 

 Zavřela ses ve své tvrzi

citům člověk neporučí

někdo hledá na všech trzích

vždy však spadne do područí

malosti, jíž v břiše kručí

K čemu že mi byla snaha?

Noc je jako klín tvůj vlahá

stojím bos, jsem bez papučí

Dále žít? Ne. To mě zmáhá

Zas tě vezmu do náručí

 

Snad jsem k tobě nebyl drzý

Co mě nyní vlastně mučí?

Všechno ve mně silně slzí

tvůj smích scénu neozvučí

Černokněžník bez obručí

na mě svojí hůlkou sahá

Smyčka visí, vidím práh a

jeden krůček - v hlavě hučí

naposled mě pálí žáha

Zas tě vezmu do náručí

 

V oprátce jsem blízko blaha

Zvláštní, jak mé tělo tahá

Krkem tady člověk ručí

Až nastane rovnováha

Zas tě vezmu do náručí“

 

 

 

Epilog

 

Nesnadné bývá stanout nad propastí

pod vámi zeje černočerná jáma

mizí vám cesta, která byla známá

další krok potom osudově chrastí

 

 Tragický příběh dopsal svoji tečku

zabil se mladík, zahynula dáma

dívka, již stálo život tohle drama

v kterém se mstila. Zašla na horečku

 

 Hodí se kostkou, jedno z čísel padne

do šestky pouze, říká si, to zvládne

nezvládne, kostka zná již význam čísla

 

Čísla, jež datum její smrti určí

vítr dál vane, potok dále zurčí

tvůrčí je duše – zcela nezávislá

 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

13.02.2018 07:59:28Muamarek

Díky, Karle a nádherný den :-)))

12.02.2018 20:19:04Lerak12

S vypsanou rukou se zárukou! Povedené.

12.02.2018 15:23:26Muamarek

Díky, Jitko a pěkný den :-)))

12.02.2018 15:15:19atkij
Obdivuju tuto schopnost a vuli takto zbasnit zlociny. Pritom dobre vazane. To tedy cenim. Pripomnelo mi davne kramarske pisne. Tam se to mordy jen hemzilo.
12.02.2018 14:00:40Muamarek

To padlo i více času, Kočkodane... :-)))

 

 Fialko - díky moc, to mě těší :-)))

 

 Pěkný den oběma :-)))

12.02.2018 13:38:42fialka...

"... vítr dál vane, potok dále zurčí

tvůrčí je duše - zcela nezávislá"

- jako tvá poezie, bavíš :-))

12.02.2018 11:09:21Kočkodan
Clovek si nejdrív rekne - je to jen taková miniaturka, to jsi sfouknul za pet minut... Ale kdepak, minimálne ctvrthodinka na to musela padnout... ;-)
12.02.2018 09:55:52Muamarek

V prologu je potom odkaz na knížku, kde je toho ještě více...

12.02.2018 09:54:56Muamarek

Díky, Goro, zásobuji rád :-)))

12.02.2018 09:14:39Gora

Ty nás zásobuješ :-) - po ránu ranec zločinů...

Umíš to podat.Jen to děvku - cévku mi trochu koutky zacukalo:-)


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.