Soudci neotesaného flirtu

Manažer prodejny Billa, Vodičkova. Má tetované předloktí a nemá tesáky, poněvadž už je starý vlk. A taky má z piva břich a chuť na cigaretu, jak říká. Z rozmaru houpe pokladní, která nemá sice viditelné tetování, zato má viditelnou nadváhu a stejnou chuť kouřit. Manažer hýká blahem, pokladní ho napomíná, ale také je jí ta situace blažená. Zákazníci se dívají přísně jako soudci flirtu poněkud neotesaného.

Značky

Zakusuje se do čokolády Milka, hladově a s vášní. Na zastávce holka. Město sevřel mráz, každý se hledí pořádně najíst. Milku prý jedli esesáci při obléhání Stalingradu. A uniformy jim šil Boss, jezdili mercedeskami a v létě, pokud se ho dožili, nosili adidasky. Některé značky neztrácejí glanc..

Nesnesitelná lehkost sítě

Jak nekonečný vesmír je síť sítí. A lidé plují prostorem, infonauti. Nepřetržitý tok zpráv, jedna překrývá druhou, rodí se v chladném stínu, hynou. Sdělení svou banalitou podobná prachu. Miliony a miliony ňader a klínů svítících jako hvězdy, těla bez tváří zbavená tíže identity. Přátelství rozestoupená do světelných let. Nesnesitelná lehkost sítě.

Světlo a stín

Na konci zimy, když se na scénu opět vrací světlo, přichází k člověku - paradoxně - pocit beznaděje. Beznaděje, která ale může být otevřeností smyslu. A tak se choulíš nahý pod peřinou, bezmocně jako moucha pod novinami, jako dítě v těhotném břiše, kterému se nechce na svět. Jako by jaro se svým životním elánem mělo, nahlíženo z předpokoje února, v sobě cosi tísnivého. Neboť úzkost je stínem života.

Kdyby tak život…

Kdyby tak život byl jen jako ráno u bábovky, snadný, nezávazný, sladký.. Ale on je často smutný a těžký jako loučení skautů na konci léta. S březnem přibývá světla a ubývá sil, jarní kvítky teprve čekají na povel Krakonoše. Když nejsi voják, robátko nebo vězeň, povel nepřijde a nechat rozkvést vůli musíš docela sám.