Zakletá

Byl Štědrý den.  Pošmourno, ze zamračené oblohy lehounce sněžilo. Johana s hlavou zabalenou v šátku se proplétala mezi úzkými uličkami na hřbitov. Chtěla jen zapálit svíčku a vrátit se domů. Na zpáteční cestě se však stalo něco, co jí změnilo celý život. V ulici, za kostelem sv. Filomény , uviděla jak nějaká starší dáma uklouzla na zamrzlé kaluži zapadané sněhem. Přiběhla k ní a pomohla jí na nohy. Ukázalo se, že dáma má asi podvrtnutý kotník. Požádala  Johanu, zda by ji doprovodila domů. Souhlasila, bylo to kousek a Johana měla spoustu času. Malý obyčejný domek v zastrčené uličce skrýval vevnitř místnosti vyzdobené, jako z pohádky.  Na stolcích stály vázy s čerstvými květinami.

„Kde jste sehnala v prosinci růže?“ podivila se Johana. 

„Musíš znát ty správné zahradníky, má milá, a teď mi pomoz téhle do křesla,“ dáma ukázala na veliké křeslo s třásněmi a pokračovala: „Drahoušku, chápu, že čas každého člověka je drahý, ale přesto bych tě ráda požádala o další laskavost. Dala jsem služebnictvu až do nového roku volno. Tudíž tu není nikdo, kdo by mi dal na tu oteklou nohu obklad.“

Johana pochopila. Pomohla dámě svléci plášť a šla hledat nějaké pláténko, aby ho namočila.

„Budete si ještě něco přát?“ zeptala se nakonec.

„Ale, drahoušku, nejsi moje služebná. Je Štědrý den, jistě se musíš vrátit domů.“

jen smutně sklonila hlavu: „ Nikdo na mě nečeká.“

„Opravdu? Nu, snad je to ode mne troufalost, ale co kdybys tu pár dni zůstala. Trochu mi pomohla, než se postavím na nohy? Aspoň nám bude oběma veseleji, není-liž pravda?“

A Johana tu nabídku přijala.

Večer před novým rokem zapálila Johana oheň v krbu. Dáma se posadila do svého křesla s třásněmi, blaženě upila horké čokolády a zeptala se Johany: „Vím, že se nesluší příliš vyzvídat, ale z tvé řeči jsem vyrozuměla, že máš dvě sestry. Proč nejsi s nimi?“ 

Johana začala vyprávět, s jistým ulehčením, že se někomu může svěřit.

„Jsem hraběcí dcera. Ještě před několika lety jsme bydleli v paláci. Měli jsme služebnictvo, krásné šaty. Taky se u nás pořádaly nádherné bály. Na jednom z nich se má nejstarší sestra Elisabeta seznámila se svým mužem. Mladý kníže Vilém trval na tom, že svatba bude v jeho sídle. Cesta tam trvala skoro čtyři dny. Tehdy mi to připadalo jako věčnost. Svatba byla velkolepá, nádherná výzdoba všude květiny, obrovská hostina a večer ohňostroj. To byla nádhera. Tehdy jsem si připadala opravdu krásná, skoro jako moje sestry. Nějakou dobu po svatbě se otci začalo zdát, že věno, které dal Elisabetě bylo příliš velké  a že by naše pokladna potřebovala zase naplnit. Bohužel nevybral si zrovna nejlepší způsob. Začal zrát karty, zprvu se mu dařilo, ale pak měl už jenom smůlu. A kdyby jednoho večera nespadl z koně tak nešťastně…asi bychom přišly úplně o všechno. Mamá se rozhodla, že prodá palác a zaplatí tak dluhy. Zůstal nám jenom malý zámeček za městem, kam jsme se přestěhovaly. Museli jsme propustit skoro všechno služebnictvo. Pár let jsme se protloukaly jak se dalo a pak mamá přišla s radostnou novinou – jistý hrabě byl ochoten si ji vzít za ženu, přesto, že měla dvě dcery a prázdnou pokladnu. Jenomže místo svatby se konal další pohřeb. Mamá dostala na podzim zápal plic a už se neuzdravila.“ Johana si utřela uslzené oči a odmlčela se.

„To je velmi smutné, má drahá, a co tvoje sestra, co se s ní stalo, také nějaká tragická událost?“

„Ne, tak bych to nenazvala, i když… Na jaře se u nás opět objevil hrabě s nečekanou nabídkou. Požádal Annu Marii o ruku.  Představte si, ona souhlasila. Bez váhání se rozhodla provdat za muže víc jak o dvacet let staršího.“

„To není tragédie, drahoušku. Spousta dívek si bere starší muže.“

„Ano, to vím, ale Anna Marie je krásná, velice krásná, to ona si měla vybírat, koho si vezme a nápadníci měli žadonit o její přízeň.“ „Nu to se stává a je aspoň v manželství šťastná?“

„Asi ano, dlouho jsem ji neviděla.“

„Copak? Pohádali jste se?“

 „To zrovna ne. Víte po svatbě chtěla Anna Marie, abych bydlela u nich, jenomže postupem času jsem se tam přestala cítit dobře. Hrabě mi začal neustále předhazovat, že pro tak obyčejné děvče bez půvabu a věna by byl nejlepší klášter.  A po nějaké době se k němu přidala i sestra. Raději jsem se vrátila domů. I když těžko říct jak dlouho to ještě bude domov. Obávám se,  že zámeček budu muset prodat abych měla z čeho žít.“

„To je moc smutný příběh, drahoušku, a že jsem jich slyšela bezpočet.“

„Nejvíc  mě mrzí, že bych tak přišla o zahradu. Mamá ji milovala a obzvlášť svoje růže, říkala, že je to moc zvláštní odrůda.“

 „Už dost toho smutnění, má milá,“ přerušila ji dáma: „Raději mi řekni, ale upřímně, kdyby se ti mohlo vyplnit cokoli na světě, co by sis přála?“

Johana se krátce zamyslela. Vzpomněla si na to, jak celé roky museli pečlivě zvažovat každý výdaj. Na starý zámek, který bude muset prodat. Podívala se na své ruce zhrublé prací. Vybavily se jí nelichotivé poznámky sester, kterými ji častovaly kvůli jejímu vzhledu. Cítila vztek a hořkost. Nakonec odpověděla: „Chtěla bych být krásná a bohatá.“

„Opravdu?“

„Ano! Být jenom hezká nebo jen bohatá, ne! Víte chtěla bych buď všechno, nebo nic.“

„To jsou dost zvláštní slova od tak mladé dívky. Nu, možná, že bych pro tebe mohla něco udělat, jen bys mi musela slíbit, že později splníš přání zase ty mě.“

„Můžete mi to splnit?“ nechtěla Johana věřit vlastním uším.

„Ovšem, má milá, pokud souhlasíš. Těší mě dělat lidi šťastnými, jsem totiž kouzelná víla.“

„Víla? To snad… Chcete říct….nemůžu tomu uvěřit. Opravdu budu krásná a bohatá?“

„Pochopitelně.“

„Pak udělám všechno, co mi řeknete.“ Johana vstala jako by čekala, že se ten zázrak stane hned.

„Dobře, ujednáno,“ pronesla klidně víla: „ Můžeš se vrátit domů a zítra uvidíš"

Ani nedokážu popsat, s jakou radosti spěchala Johana do starého zámku. Večer skoro nemohla zamhouřit oči.

Ráno, když je otevřela, překvapeně zírala před sebe. Včera ulehla do obyčejné postele a teď ležela v posteli s nebesy. Nejen postel i celý její pokoj se změnil a pokud se jí to jen nezdá, musí být jiná o ona. Celá rozechvělá se postavila před zrcadlo a užasla. Byla to ona a zároveň nebyla. Popelavé vlasy získaly zlatavý nádech. Oči, šedivé jako deštivý den, zářily nejjasnější modří . Pleť měla jasnou bez poskvrnky, všechny hrubé rysy se uhladily a zaoblily.  A zázraky nebraly konce. Kde se vzala tu se vzala komorná, aby jí pomohla s ranní toaletou. A neměla jen komornou, všude bylo plno služebnictva.  Zámek zářil novotou, jako by ho dokončili teprve nedávno. Od té chvíle žila Johana v pohádce. Plesy hostiny, zahradní slavnosti, všude byla zvána, všude vítána. Obzvláště muži se okolo ní točili jako včely u květiny plné nektaru , zatímco ženy skrývaly svou závist a nenávist za milými úsměvy a zdobenými vějíři. Švadleny z města měly co dělat, aby stačily dokončit všechny nové róby včas a kadeřníci vymýšleli neobyčejné kreace, jen aby se mladá hraběnka neukázala dvakrát ve stejném účesu.

Přesto, že se jí muži neustále dvořili, dosud žádnému z nich nedala své slovo. Čekala, až se objeví někdo mimořádný, vyjímečný, kdo bude hoden její ruky.  Na jedné zahradní slavnosti u vévody Maxima ho uviděla. Byl mladý, štíhlý, vysoký. Měl pohlednou tvář  a jeho způsoby byly naprosto bezchybné. Pochopitelně, byl to přece král. Johana se doposud svobodnému králi také líbila.  Jak to jen etiketa dovolovala, snažil se být v její blízkosti. Z jeho otázek a letmých narážek Johana vyrozuměla, že by s ní rád uzavřel jistý svazek. Nevyslovil to sice přímo, ale pozval Johanu na  královský ples. Dal jí tím čas na rozmyšlenou, jako by snad domníval, že takovou poctu, jakou je stát se ženou krále, mohla některá dívka odmítnout.

 

Uplynul měsíc a přípravy na ples vrcholily. Johana stála před zrcadlem a dumala jaký účes bude pro takovou příležitost ten nejvhodnější, když před zámkem zastavil kočár a z něj vystoupila kouzelná víla. Nechala se ohlásit a po chvíli vešla do Johaniny ložnice.

„Ach, jak ráda vás zase vidím,“ objala Johana radostně vzácnou návštěvu: „Dáte si něco k jídlu nebo k pití? Promiňte jsem tak nesoustředěná, už zítra je velký královský ples.“

„Chápu, drahoušku, potřebuješ se přichystat. Nemusíš se obávat, nezdržím tě dlouho. Zajisté se vzpomínáš na naši dohodu.“

Johana přikývla.

„Výborně, tak tedy dnes je ten den, kdy vyslovím své přání,“ pronesla víla slavnostně a na chvíli se odmlčela.

„A to zní?“ otázala se Johana s netrpělivostí v hlase.

„Přeji si, aby ses provdala za mého synovce Klementina. Je to pohledný, mladý urozený muž. Před pár dny se vrátil z cesty do východních zemí. Nepochybuji o tom, že se ti bude líbit.“

Johana zůstala chvíli udiveně stát, než se vzmohla na odpověď:

„Dobrá vílo, jak jste se jednou zmínila, toužíte dělat lidi šťasnými.“

„Ovšemže, po Klementinově boku budeš, zcela jistě, šťastná.“ Víla poněkud nechápala Johaniny okolky. Očekávala slzy dojetí a radosti. Místo toho se na ni Johana zlostně utrhla:

„Nebudu! Mohu být šťastná, jen když si mě vezme král.“

„Král tě již oficiálně požádal o ruku?“ zeptala se víla pátravě.

„Ne. Tedy přímo se ještě nevyslovil, jen ledacos naznačil a pozval mě na královský ples.“

„Má milá, chtěla bych ti připomenout, že králové se většinou žení s princeznami a hlavně podle toho jaký je státní zájem, je to o politice ne o lásce. Johano, dávám ti ještě možnost rozmyslet si svou odpověď. Zvaž dobře své možnosti, můj synovec sice není král, ale sňatkem s ním si rozhodně nepohoršíš,“ pronesla víla temně.

„Jsem krásná, bohatá a král si mě vezme za ženu, tím jsem si jistá. Vždyť víte, chci všechno nebo nic! Dobrá vílo, přejte si něco jiného.“  

Víle se v očích zablesklo hněvem, ale nedala na sobě nic znát:

„Ať je tedy po tvém, Johano. Přeji si pouze jediné, ať máš buď všechno, co chceš nebo nic.“

Víla se otočila k Johaně zády a důstojně odešla. Johana netušila, že od této chvíle se nad ní vznáší kouzlo uražené víly.

Když druhý den vstoupila do tanečního sálu, zářila stejně jako diamanty na její šíji. Byla rozechvělá očekáváním. Nemohla se dočkat chvíle, kdy se setká s králem. Rozhlížela se, zda ho nezahlédne v davu. Ale bylo brzy, ještě nezačal zahajovací ceremoniál a úvodní tanec.

Johana si už teď připadala jako královna. Hlavu držela zpříma, jak jí to jen těžký a vysoký účes dovolil. Bedlivě pozorovala přítomné dámy, jestli některá z nich není dnes krásnější. A pak zahlédla krále, srdce se jí rozbušilo. Cítila, že snad brzy omdlí, příčinou čehož mohlo být stejně tak vzrušení, jakož i řádně utažený korzet. Rychle rozevřela vějíř a začala se jím prudce ovívat, až pštrosí pera na vrcholu jejího účesu povlávaly. Musela zachovat klid.

Ples byl v plném proudu a jí se konečně podařilo tančit s králem. Snažila se působit nenuceně a zároveň tančit tak lehce a ladně, jak jí jen široká krinolína dovolovala. Král na ni vrhal významné pohledy, ale krom zdvořilostních frází neřekl nic významného. Johana trochu znejistila, ale když se o chvíli později ocitla s králem o samotě, byla přesvědčená, že ji od nabídky k sňatku dělí jen krůček.

Král hovořil tak květnatě a obšírně, že jí teprve po chvíli došlo, po čem jeho výsost doopravdy touží. Ano, král si jich chtěl svým způsobem vzít, ale jinak než očekávala. Ona, Johana, že by se měla stát jeho milenkou? Pouhou milostnicí bez nároku na pocty, úctu a respekt? Rozum jí zadržel hněvivá slova. Poděkovala za nevýslovnou čest, kterou jí král prokázal, zároveň, cudně klopíc své zraky k zemi, požádala, zda by své rozhodnutí mohla oznámit později. Král to naštěstí pochopil jako roztomilou hru lásky a ničeho nenamítal.

 

Sotva se naskytla vhodná příležitost, Johana opustila královský palác. Cítila vztek, zlost, nenávist a lítost sama nad sebou. Po pečlivě nalíčené tváři se řinuly potoky slz. Cesta domů se zdála být bez konce. Takové ponížení, taková ostuda.  Johana si v tu chvíli myslela, že nic horšího se jí už nemůže stát. Jak se jen mýlila. Zdrcená vešla do své ložnice právě, když začínalo svítat. Rudé slunce vystoupilo nad lesy a všechno kolem náhle podivně ztichlo. Johana téměř zkamenělá úžasem hleděla na svoji postel. Ta se jako mávnutím kouzelného proutku změnila v prostý kavalec. Změnila s i celá místnost. Zmizely drahé potahy, obrazy i ozdoby. Johana zírala na téměř prázdnou místnost s potrhanými, vybledlými tapetami. Tlak korzetu na hrudi zmizel, stejně jako tíha účesu i nákladné róby. S hrůzou pootočila hlavu ke starému zrcadlu a zoufale vykřikla. Nohy jí vypověděly službu a Johana padla k zemi.  Toho rána se vyplnilo přání uražené víly. Pokud Johana nezískala všechno co chtěla, neměla mít nic. Ve starém rozpadajícím se zámku zůstala sama, šeredná a zlomená.

 

O 100 let později

Objednal si víno a otázal se, co mu mohou dát k jídlu.

 „Výborný kančí guláš, pane hrabě, nic fajnovějšího tady dneska nemám.“ nabídl hostinský místní specialitu.

„Budiž,“ přikývl hrabě Adalbert. Zastavil se zde vlastně náhodou. Jel si obhlédnout zděděné panství a náhle ho cestou přepadla prudká bouře.  

„Nebudou litovat, moje žena vaří ten nejlepší guláš široko daleko.“

„Kančí guláš, hospoda U Jelena. To vypadá, že je ve zdejších lesích dostatek lovné zvěře.“ obrátil se hrabě ke skupině mužů sedících opodál.

„Správnej odhad, pane hrabě. A divočáků je letos tolik, že hajnej je z toho zoufalej a střílet si je může, kdo chce.“ odpověděl vysoký muž s knírem.

„A vysoká?“ zajímal se dál hrabě.

„Taky, vaše milosti, ale to musej dál, až na druhou stranu lesa k začarovanýmu zámku.“ vysvětloval kníratý muž.

„Začarovaný zámek? Vy zde máte začarovaný zámek?!“

„Ráčej odpustit, vaše hraběcí milosti, ale to oni maj začarovanej zámek.“ poznamenal tlustý muž s dýmkou.

„Vona je to jenom taková stará barabizna se zahradou obehnanou zdí,“ doplnil kníráč. „Starý pan hrabě, budiž mu země lehká, říkal že to není dobrý místo a zakázal tam vstup.“

„Divné místo, říkáte?“ zajímal se hrabě.

„To jim můžu garantovat, pane hrabě. Třeba – je poledne, slunko svítí, obloha jak vymetená, ale nad tou barabiznou jako by visel mrak. Je tam šero a takový mrtvý ticho,“ vysvětlil tlouštík.

„Pozoruhodné. A našel se vůbec nějaký odvážlivec, který se tam vypravil?“ zajímalo hraběte Adalberta.

Pánové u stolu po sobě nejdřív pokukovali a pak se ujal slova zase kníráč.

„Vono to není úplně jistý, pane hrabě. Můj děda mi sice říkal vo nějakým řezníkovi, kterej tam chtěl hledat poklad a vod tý doby ho nikdo neviděl...“

„A co ten učitelskej,“ skočil mu do řeči hostinský: „no ten, co se prej zbláznil a lítal nahý po poli.“

Postupně začali pánové vzpomínat na všechny podivné historky, co se kdy v okolí udály, zatímco si hrabě Adalbert pochutnával na kančím guláši.

 

Uvítání hraběte Adalberta na, nyní již jeho, panství, proběhlo hladce. Přesně podle pravidel etikety. Starý komorník, zesnulého pána, provedl mladého hraběte po domě.

„Jak vidíte, excelence, příliš se toho od vaší poslední návštěvy nezměnilo.

„Ano, je to tu stejné jako před pěti lety. Ale pokrok jde kupředu a bude třeba provést pár úprav. Již jsem o tom hovořil s jedním svým známým architektem,“ hrabě se zamyslel: „Mimochodem, Arture, že prý se ve zdejších lesích nachází, jakási pozoruhodná ruina, přímo volající po renovaci.“

„Máte patrně na mysli starý zámek, ano, ten se zde opravdu nachází.“

„Místní lidé mi naznačili, že prý je začarovaný.“

„Místní lidé mají, s dovolením, bujnou fantazii. Zde prosím doprava, kolem galerie předků. Pokoje jsme vám přichystali ve východním křídle.“ řekl Artur a otevřel zdobené dubové dveře.

„Jak k němu vlastně strýc přišel?“

„Zámek zdědil váš prastrýc po své matce.“ Artur se zastavil u jednoho z portrétů: „ To je ona, Elizabeta von Straffstein, ta zámek získala za poněkud záhadných okolností.“

„To mě zajímá, pokračujte, Atrure.“

„Dovolíte-li, vaše hraběcí milosti, budu pokračovat v malém salónku, kde máte již přichystánu vaši obvyklou odpolední kávu.“

Hrabě Adalbert rád usedl do křesla, aby si vychutnal svou kávu. Po prvním doušku naznačil komorníkovi, že je připraven vyslechnout vyprávění o oněch záhadných okolnostech.

„Hraběnka von Straffstein měla mladší sestru Johanu a ta za poněkud nevyjasněných okolností zmizela. Její portrét visí hned vedle hraběnky Elizabety. Je to ta dáma v modrém s vějířem.“

Hrabě Adalbert věděl přesně o jakém obraze je řeč, krásná tvář na obraze ho zaujala už jako malého chlapce pobývajícího na návštěvě u prastrýce.

„Nikdy se nepodařilo zjistit, co se s ní vlastně stalo. Zmizela bez vysvětlení. Mezi lidmi se začalo říkat, že ji, s prominutím, odnesl ďábel. Prý s ním podepsala smlouvu, aby získala bohatství a krásu.“

„Nesmysl, vy snad těm hloupostem věříte, Arture?“ Hrabě Adalbert nedokázal zakrýt své rozhořčení nad tak středověkým smýšlením.

„Nikoliv, milosti, pouze se přikláním k názoru, že celá záležitost je poněkud podivná. Z krásného zámku se přes noc stala ruina, hraběnka Johana zmizela a po čase byla prohlášena za mrtvou. Zámek zdědila její nejstarší sestra, ta ho však nikdy nenavštívila a posléze ho odkázala vašemu prastrýci. Ten ho chtěl původně opravit, ale místo působí natolik neutěšeným dojmem, že se raději usadil zde na sídle svého praděda.“

„A co ten zákaz vstupu?“ zajímal se hrabě.

„Bezpečnostní opatření,  zámek byl již tenkrát v tak žalostném stavu, až se jeho hraběcí milost obávala o bezpečnost případných příchozích.“

„Zajímavé, ale pokud je budova opravdu v tak špatném technickém stavu, proč ji prastrýc nenechal zbourat?“

„Tak dalece se mi, zesnulý pan hrabě, nikdy nesvěřil.“ řekl Artur a dolil hraběti Adalbertovi kávu.

 

Druhý den se hrabě Adalbert rozhodl, že si zakletý zámek prohlédne osobně. Vsedl na koně a vydal se směrem k lesu. Nebylo zase tak obtížné ho najít, jen na cestě bylo znát, že ji už roky nikdo příliš nevyužíval. Když hrabě dojel až k bráně, začal se jeho hnědák plašit. Hrabě raději seskočil, koně uvázal ke stromu.  Teprve pak se pořádně rozhlédl kolem.

Ti muži v hospodě měli pravdu. Byl slunečný den, začátek června, celičký les svěže voněl po včerejším dešti, zářivá zeleň ševelících listů spolu se zpěvem pěnkavy působila coby balzám pro duši, ale v zámecké zahradě bylo šero. Hrabě zkusil otevřít  zrezavělou bránu.  Zamknutá nebyla, mohl tedy vejít. Starý zámek stál na mírném kopci, přímo od brány k němu vedlo zarostlé schodiště protínající ovál bývalé příjezdové cesty pro kočáry. Hrabě vykročil vpřed, pod nohama mu zašustilo staré listí a narušilo tak nezvyklé ticho. Takové mrtvé ticho – vzpomněl si hrabě Adalbert na slova tlouštíkova. Listí nešumělo, ptáci se neozývali, pokud tu vůbec nějací byli. Hrabě pozorně naslouchal, ale neslyšel nic víc než vlastní kroky.

Zanedbaná zahrada působila pochmurně, šlahouny břečťanu se táhly všemi směry, proplétaly se mezi keři, plazily se po starých kmenech a místy se spojily v jednolitý koberec. Ve vzduchu bylo cítit tlející listí a ... hrabě se zarazil. Ucítil nepatrný závan vůně šampaňského smíchaného s pocitem vzduchu po prudkém dešti v němž lze zaznamenat vůni citronové verbeny , zralých mirabelek s nádechem vanilkového heliotropia.

„Není možná,“ zašeptal hrabě a rozhlédl se.

Hrabě byl nejen příznivcem moderních vynálezů, ale také vášnivým sběratelem růží.  Do jeho rozária často přibývaly nové přírůstky a nyní neomylně poznal, že někde nablízku roste neobvyklý exemplář anglické růže.  Ano, již ji uviděl, nedbal na kopřivy a křoví, musel se dostat blíž,  aby si ji mohl prohlédnout. Keř byl zcela obsypán křehkými, světle růžovými květy. Sáhl rukou na nejbližší růži, aby si ji utrhl. Vtom zaslechl jakýsi zvuk, podobný zasténání, lekl se a trny se mu bolestivě zabodly pod kůži. Hrabě sykl, krev si utřel do kapesníku a zaposlouchal se do nastalého ticha. Nic.

„Zdálo se mi to nebo se tady někdo skrývá?“ pomyslel si hrabě Adalbert a zaváhal, má-li pokračovat k zámku nebo se raději vrátit. Zvědavost byla silnější. Rázně vykročil po schodišti vzhůru.

Zámek působil zblízka ještě zbědovaněji než z dálky. Oprýskaná omítka,  okenice většinou chyběly, okna byla rozbitá  a v přízemí dokonce zatlučená prkny. Budova pomalu zarůstala břečťanem a psím vínem. Hrabě pomalu došel ke vstupním dveřím a sáhl na kliku.

Místnost do níž vešel bývala snad kdysi přijímacím salónem, teď tu bylo šero, letitý prach, pavučiny a  naváté listí. U stropu viselo torzo křišťálového lustru, u dveří se povaloval prázdný rám. Před krbem byly dvě oprýskané židle, hromada nevzhledných hadrů a jinak nic. Do nosu mu pronikl ošklivý zápach, jaký bývá v chudinských čtvrtích. Vypadá to, že zámek přece jen není tak opuštěný jak se všichni domnívali. Hrabě nahlédl do krbu.

„Nedávno v něm někdo topil,“ konstatoval tiše. Ještě jednou si místnost prohlédl a vydal se na prohlídku ostatních místností. Krom několika málo kusů starého rozbitého nábytku a střepů nenašel nic, co by mu napovědělo, kdo zámek obývá. Zklamaně vyšel ven a oprášil si z kabátu pavučiny. Bylo mu jasné, že ten kdo tu bydlí se dobrovolně neukáže. Pro dnešek se rozhodl s pátráním skončit a pokračovat zítra.

 

Hrabě Adalbert seděl v knihovně zabořen do koženého křesla a  zamyšleně kouřil dýmku. Venku již padal soumrak a on ne a ne přijít na geniální myšlenku. Ozvalo se tiché zaklepání, to Artur přinesl hraběti brandy.

„Arture?“ přerušil hrabě své mlčení.

„Ano, vaše hraběcí milosti?“

„Kdo by mohl dobrovolně přebývat na tak bezútěšném místě jako je starý zámek? Jen při vzpomínce na to místo mě zamrazí.“ řekl hrabě a naráz vypil sklenici brandy.

„Tulák, uprchlý trestanec...“

„Ano, ano i to mě napadlo. Skrývá se někde v křoví, neviděn sleduje příchozí. Asi bych to měl nechat být, jenže ta myšlenka je natolik vtíravá. Jak tam ten člověk může vydržet.“ hrabě se znova napil.

„Pokud bych vás směl rozptýlit drobnou epizodou ze života hraběnky Eleonory,“ nabídl se Artur a jelikož hrabě naznačil aby pokračoval, jal se vyprávět: „ Podzim svého života, trávila hraběnka Eleonora na tomto místě, u svého vnuka. Bylo tu vždy poklidno, což paní hraběnce zprvu vyhovovalo, ale brzy se začala nudit. Jednou v zimě pozorovala na zahradě havrany, jak hledají něco k snědku. Napadlo ji, že jim bude nosit na lavičku pod jilmem každý den ve stejnou dobu nějaké jídlo a počká opodál. Tak to činívala po mnoho dní a nenápadně své pozorovací stanoviště posouvala bliž a blíž k lavičce. Až jednoho dne usedla na lavičku přímo vedle krmicího se havrana.“

„Pozoruhodné,“ poznamenal hrabě Adalbert, odložil sklenici, prudce vstal a přistoupil k oknu. Ona historka mu vnukla nápad. Využije metodu hraběnky Eleonory.

Brzy poznal, oč to stará dáma měla lehčí. Havrani měli hlad, kdy přilétali, také věděla. To, že je zpovzdálí sleduje jim rovněž nevadilo. Neznámý vetřelec byl v tomto směru poněkud neodchytitelný.  Hrabě Adalbert asi tak týden nosil do zámku jídlo aniž by někoho, třebas jen koutkem oka, zahlédl.  Zkusil tedy jinou věc, napsal neznámému dopis. Počítal i s možností, že neznámý bude negramotný a jeho pátrání se opět ocitne ve slepé uličce, ale musel to zkusit. Napsal hned několik verzí dopisu, ale všechny skončily zmačkané v krbu. Nakonec napsal na list papíru jen dvě slova – Kdo jste? a nechal ho u krbu.

Ráno se nedočkavě vydal do zámku, papír ležel na jedné z židlí a bylo na něm pouze jediné slovo napsané patrně sazemi – Proč?

Odpověď nedávala hraběti smysl. Co proč? Proč chce znát totožnost neznámého? Měl tisíc chutí vzít pero a popsat své důvody a v tom si uvědomil, že tu není kalamář.

„Jak hloupá chyba,“ řekl si tiše.

Navečer položil na židli nejen další dopis, ale i psací náčiní. Několik dalších dnů si takto s neznámým dopisovali.

Hrabě: Pokud mi nechcete z nějakého důvodu sdělit, kdo jste, napište mi alespoň, zda mohu pro vás něco udělat?

Odpověď: Proč?

Hrabě: Zvolí-li si někdo k pobytu tak nehostinné místo, jako je tato ruina, domnívám se, že má jisté potíže, prozatím neznámého charakteru. Dovoluji si, pokud to bude v mých silách, nabídnout vám svou pomoc.

Odpověď: Není to ve vašich silách.

Hrabě: Proč?

Odpověď: Odejděte a už se sem nevracejte, je to ve vašem vlastním zájmu!!!!

Když to hrabě četl, přejel mu po zádech mráz a list mu vypadl z ruky. Vybavila se mu vzpomínka na vyprávění jednoho lékaře o malomocenství a nemohl si vzpomenout jak moc je tato choroba nakažlivá. Dotknout se pera a napsat – Máte nějakou chorobu? Vyžadovalo hodně odvahy a víry v zápornou odpověď. Ta naštěstí přišla a ledacos vysvětlila i přes svou stručnost.

Odpověď: Jsem prokletá, stejně jako toto místo, jemuž se každý rozumný člověk vyhne.

Hraběti spadl kámen ze srdce. Prokletí snad nakažlivé nebývá. Náhle ho opět přepadly pochybnosti.

„Arture, vlastnil strýc nějakou okultní literaturu?“

„Zajisté, mám vám vyhledat nějakou konkrétní knihu?“

„Potřebuji zjistit něco o kletbách.“

„Hned vám je přinesu,“ Artur položil na stůl kávový servis a odešel, aby se po chvíli objevil s náručí plnou knih.

I přes jejich objemnost, nenacházelo se v nich to, co hrabě potřeboval, zato ho přivedly na zajímavou myšlenku. Chvíli neklidně přecházel sem a tam usilovně kouříc dýmku. Pak se vydal na chodbu plnou rodinných portrétů, chvíli hleděl na dámu v modrých šatech než zazvonil na Artura.

„Povězte mi, Arture, pobývá ve zdejším kraji nějaké čarodějnice?“

„Těžko říct, vaše hraběcí milosti, o některých ženách se to tvrdí, ale jsou to spíš pomluvy. Hodláte na někoho uvalit kletbu?“

„Ne, ne zdá se mi, že jsem přišel na zajímavou věc. I když je to k neuvěření, ale zdá se, že existuje možnost, že ona zmizelá teta mého prastrýce stále žije, jenom je jaksi zakletá.“

„Ach tak, a vy ji hodláte vysvobodit,“ pronesl Artur tak, jako by to byla ta nejjednodušší věc na světě.

„Bylo by to přinejmenším slušné. Pokud se tedy ukáže, že jsem s nemýlil. Jen se mi nechce věřit, že prastrýc o ničem nevěděl.“

„Neměl ani tušení, to mohu potvrdit. Do zámku vstoupil pouze jednou. Pak mi sdělil, že vtíravá pochmurnost onoho místa v něm budí depresivní stavy. Zapřísahal se, že v ta místa už  nevstoupí a vzápětí na to vypil půl lahve portského.“

„Je to depresivní místo. Cítím ke své zakleté příbuzné neskonalý obdiv, že tam dokázala přežít sto let.“

„Obdivuhodný výkon. Vzhledem k jejímu věku, jí to místo patrně prospívá “

„Pochybuji, v zámku je průvan, přespává na hromadě špinavých hadrů u krbu,  koupel s horkou vodou měla patrně před sto lety a to ani nechci pomyslet čím se musela za tu dobu živit.“

„Ta dáma si zaslouží víc než obdiv,“ zamáčkl Artur slzu dojetí.

„Přesně tak! Arture, musíme pro ni něco udělat. Zbytek svého dlouhého života by měla strávit zde v pohodlí a čistotě. Nevím, zda se mi podaří, ale pokusím se s ní promluvit. Bude-li to nutné zůstanu tam i přes noc.“°

 

 

Venku se zatáhlo a začalo drobně mrholit.  Hrabě Adalbert přecházel pomalu po místnosti. Občas hodil do krbu dřevo. Čekal. Doufal, že zakletá příbuzná najde odvahu a přijde se ohřát. Mrholení se změnilo v hustý déšť. Hrabě se cítil nezvykle napjatý. Uslyšel kroky, nesmělé a tiché.

„Omlouvám se, madam, že jsem přišel bez pozvání, ale snad mi tento prohřešek proti etiketě odpustíte. Čekám zde na vás v neodkladné záležitosti.“ řekl hrabě nahlas a čekal.

Napjatě pozoroval pootevřené dveře do chodby. Proklouzla jimi tmavá nahrbená postava. Chvíli postávala ve stínu u dveří, váhala, ale pak si dodala odvahy a šouravým krokem zamířila ke krbu. Tam poklekla, aby si ohřála ruce.

„Tak, proč jste přišel?“ zeptala se po chvíli rozpačitého ticha.

„Váš dopis,“ vydechl hrabě. Byl poněkud zaražen, neočekával, že její hlas bude znít tak mladě. „To co jste v něm psala, mě dovedlo k přesvědčení, že jste moje příbuzná. Pravda, poněkud vzdálená, ale příbuzná. Cítím, že je mou povinností o vás postarat. Kdyby se někdo dozvěděl, že jsme nechali sto let napospas osudu zakletou příbuznou, nevrhalo by to na náš rod dobré světlo.“

„Když se to sto let nikdo nedozvěděl.“ ozvala se od krbu stručná odpověď.

„Nikdy nevíte, madam. Já osobně to považuji za odsouzeníhodný čin, jehož by se gentleman nikdy neměl dopustit.“

„Obdivuji váš smysl pro čest. Ale v tomto případě máte co dočinění s kouzly a magií.“

„Ano, vím, přečetl jsem si pár knih zabývajících se touto oblastí a rozumím, co mi tím naznačujete. Přesto jsem přesvědčen, že člověk není pro kouzlům tak úplně bezmocný. Upřímně doufám, že i ve vašem případě existuje způsob, jak se zakletí zbavit. Především je potřeba znát potřebné informace. Bylo by možné mi sdělit, co se tenkrát vlastně stalo?“

Od krbu se ozval hluboký povzdech a pak začala zakletá tiše vyprávět. Možná poněkud obšírněji, než čekal, nedovolil si ji přerušit a vyslechl celý příběh až do konce.

„Všechno nebo nic,“ zopakoval hrabě Adalbert tiše poslední Johanina slova a posadil se na starou židli.

Johana přikývla a poprvé za celou dobu pohlédla na hraběte. Ten ustrnul. Její tvář byla šeredná a špinavá. Oči plné smutku se jí zalily slzami. Hrabě měl co dělat, aby se ovládl. Nabídl Johaně svůj kapesník a pak řekl:

„Dobrá, mám takový návrh. Odvezu vás na své sídlo. Zde nemáte nic a tam budete mít všechno, co potřebujete.“

„Obávám se, že to nepůjde. Pokaždé, když jsem se pokusila odejít, rozpoutala se taková vichřice, že jsem nedokázala udělat pár kroků vpřed, natož abych došla k bráně.“

„To je nesmysl, z fyzikálního hlediska je to nemožné. Koneckonců, můžeme to hned vyzkoušet. Jdeme!“

Hrabě Adalbert vykročil rázně ke vstupním dveřím a otevřel je.

„Tak vidíte, vůbec nic se nestalo. Pojďte, můžeme jít.“

Sotva se Johana objevila ve dveřích s úmyslem odejít, prudký nápor větru ji shodil na podlahu a hrabě měl co dělat, aby dveře zase zavřel.

„Nestalo se vám nic?“ zeptal se starostlivě Johany, klekl si vedle ní a poněkud váhavě se jí lehce dotknul.

„Dobrá, nemohu-li vás odvézt, uděláme to jinak. Myslím, že mě právě teď něco napadlo.“

 

Druhý den ráno se hrabě Adalbert obrátil na komorníka s poněkud zvláštním požadavkem.

„Potřebuji ve starém zámku zařídit jednu místnost vším potřebným – skříně, židle, křesla, prádelník, postel  a  všechno to ostatní. A ještě něco jako koupelnu.“

„Jsme vám všichni k dispozici. Zdejší služebnictvo bylo vždy velmi loajální a diskrétní. Ale abychom měli absolutní jistotu, navrhoval bych tuto mimořádnou událost zdůvodnit vaší vášní pro lov vysoké.“

To bylo velmi rozumné opatření. Komorník všem sloužícím vysvětlil, že nový pán hodlá ve starém zámečku občas přenocovat, zdrží-li se v lese až do tmy nebo bude-li si chtít naopak ráno přivstat. Bylo na to pohlíženo jako na neškodný rozmar vášnivého lovce.

Odpoledne hrabě navštívil Johanu. Tentokrát na něho již čekala, mlčela i když se se chtěla zeptat, co ho včera vlastně napadlo.

„Všechno jsem už zařídil, madam, zítra sem přijedou mí sloužící, ne, nemusíte se ničeho bát, nikdo vás neuvidí.“ uklidňoval hrabě Johanu, když viděl, že se vyděsila.

„Napadlo mne, že bych vás zítra vzal na takový malý piknik na opačný konec zahrady, tam nás nikdo rušit nebude.“

„Nemusíte to dělat,“ řekla tiše Johana a odvrátila hlavu. „Vím, že to chápete jako povinnost a záležitost cti...“

„Mrzí mě, že na to pohlížíte takto. Myslel jsem, že by vám to udělalo radost. A není to jen pouhá povinnost, jak si myslíte. Chtěl jsem vás pouze ....lépe poznat.“

Johana hodnou chvíli mlčela než odpověděla.

„Dobře, pokud je to vaše upřímné přání, tak souhlasím.“

 

Následujícího dne bylo v zámku rušno. Sloužící, jejichž loajalita a diskrétnost byla navíc podpořena finančním obnosem, usilovali o to, aby se nevzhledná místnost stala, mezích možností, příjemným místem k přespání.

Když vše utichlo a za posledním soužícím se zavřela brána, zavedl hrabě Adalbert Johanu do jejího nového příbytku. Ta úžasem ztratila řeč.

„Toto všechno je odedneška vaše. Vím, je to vcelku skromné, ale snad to prozatím postačí. Ve skříni je pár šatů. Jen obyčejných a myslím, že ani nejsou podle poslední módy... á, na stole je večeře, Artur myslí skutečně na všechno.....a tady za rohem, jsem vám nechal zřídit jakousi provizorní koupelnu. Voda, jak vidím, je již ohřátá,  tak kdybyste měla zájem.“

„Ano jistě.“ odpověděla Johana jako ve snách, nemohla uvěřit, že se to skutečně děje.

„Nebudu vás tedy již rušit. Jistě si teď chcete vše v klidu prohlédnout.“řekl hrabě a měl se k odchodu.

„Nechcete se mnou povečeřet?“ zeptala se náhle Johana

„Pokud je to vaše upřímné přání,“ usmál se hrabě Adalbert při vzpomínce na včerejší rozhovor.

„Ano, jen mi dovolte se nejprve trochu umýt.“

Jelikož hrabě ničeho nenamítal, mohla si dát Johana po sto letech horkou koupel, smýt ze sebe všechnu tu špínu a obléct se do čistých šatů. Chvíli jí trvalo než si sama utáhla korzet. Ptala se sama sebe nebude-li v něm působit směšně, ale nakonec si ho vzala z přesvědčení, že dáma mít korzet prostě musí.

Poněkud v rozpacích vešla do místnosti a pomalu zamířila ke stolu. Hrabě seděl v jednom z křesel a kouřil dýmku, když uviděl Johanu vstal. Pak spěšně vyklepal dýmku a rychlými kroky přešel ke stolu aby Johaně přisunul židli, pak se posadil naproti ní.

Po večeři políbil hrabě Adalbert na rozloučenou Johaně ruku, popřáli si dobrou noc.Hrabě odešel. Johana zůstala sama, z vína se lehce točila hlava. Zhasla všechny svíčky a pouze za světla vycházejícího z krbu se svlékla do košilky a ulehla do postele. V měkkých prachových peřinách si připadala jako na obláčku. Blaženě zavřela oči. Cítila se šťastná, jako nikdy v životě. Měla v té chvíli úplně všechno co si jen mohla přát, dokonce i člověka, kterému na ní aspoň trochu záleželo. A přání měla jen jediné, aby to všechno trvalo na věky.

Hrabě Adalbert zatím seděl venku u keře růží a zamyšleně kouřil dýmku. Pozoroval srpek měsíce a jeho cestu po hvězdné obloze. Vdechoval vůni tabákového dýmu mísícího se s vůní růžových květů a tlejícího listí. Když dokouřil, vyklepal a vyčisti si dýmku. Pak ji vrátil do kapsy. Chvíli jen tak seděl, občas se napil z malé placatky, aby zahnal lezavý noční chlad. Vzhledem k událostem dnešního dne a jejich zdůvodnění, rozhodl se přečkat tuto noc zde a druhý den s tvářit jako by byl na čekané. Požádat o přespání v jedné místnosti s dámou nebylo hodné gentlemana a proto zvolil jako útočiště pro dnešní noc zadní část zámku. Zabalil se do pláště a vlněné deky, kterou mu tam prozřetelně nechal Artur a pokusil se usnout.

Ráno ho probudil nepříjemný chlad. Celý ztuhlý a napůl ještě spící vyšel ven a to co viděl ho zcela probralo. Starý zámek už nebyl na spadnutí, ale zářil novotou. Zpustlá zahrada vypadala jako po nájezdu horlivých zahradníků. Vzduch svěže voněl, kdesi ve větvích zpíval kos a ranní slunce se opíralo do fasády zámku.

Hraběte se zmocnil lehký pocit euforie a zároveň zvědavost. Chtěl se dozvědět, jestli se proměnilo opravdu všechno. Dveře naštěstí nebyly zamčené a tak mohl tiše proklouznout dovnitř. Opatrně se přiblížil k posteli kde spala Johana. Na rtech měla blažený úsměv. Pramínek plavých vlasů jí sklouznul do tváře a hrabě Adalbert ho opatrně odhrnul. Chvíli se na ni okouzleně díval. Vypadala stejně jako na tom starém obraze.

A navzdory etiketě ji lehce políbil..................

                                                                               

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

    

---