Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

On-line

+1 neviditelných
Den jasnovidce
datum / id17.03.2018 / 486143Vytisknout |
autorStargazer
kategoriePovídky
zobrazeno225x
počet tipů8
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Den jasnovidce

           Veronika chvíli netušila, co ji teď uprostřed noci probudilo. V ložnici byla tma, manžel seděl tiše na okraji postele a prázdným, nezúčastněným pohledem zíral z okna. Nemusela zvlášť napínat smysly, aby poznala, že má zase vypito. Poslední měsíce už nebyl tím člověkem, kterého znávala. Nápadně zestárl, přibral, sešel, jako by se z něho vytrácel život.

           „Jsem unavený,“ špitl, když na sobě ucítil její pohled.

Býval vynikajícím houslistou. Hostoval v několika filharmoniích, sklízel aplaus, poskytoval rozhovory médiím. Protože byl jeho hlas slyšet, vzal si za své, že jeho posláním není jen hra na housle, ale také povinnost vyjadřovat se k veřejným záležitostem. A v tom se našel. Přesvědčil sám sebe, že má sílu hýbat společností. Uvěřil, že může pohnout celým světem.

Ale před třemi lety se mu stal úraz. Při pádu ze stromu si přelámal loket a přeťal šlachy levé ruky. Musel podstoupit náročnou operaci. Doktoři sice tvrdili, že ruka bude plně funkční, jenže krátce po operaci se mu v poškozené tkáni objevil zánět, což celkovou rehabilitaci zhoršilo.

           Několikrát se pokoušel do orchestru vrátit. Kolegové vždy s napětím očekávali jeho návrat - vždyť on byl tím tahounem, on byl zárukou úspěchu - s nadšením ho vítali mezi sebe, když se po dlouhých měsících vracel. Jenže ruka nikdy nevydržela větší zátěž, po euforii záhy přišla deziluze. Vždy, když už si myslel, že je zdravý, problémy se vrátily a on musel zpátky na marodku. Když pak v očích kolegů místo obdivu a nadšení spatřoval spíše tichou výčitku - kdy že se mu zase něco stane a oni budou kvůli němu muset opět přerušit šňůru - pochopil, že se z obletované hvězdy stal pouze trpěnou přítěží.

Oficiálně ohlásil konec a začal na základní umělecké škole vyučovat hru na housle. Chtěl něco ze sebe předat mladším, jenže ho to nenaplňovalo. Jeho hlas už nikoho nezajímal. Sebestřední rodiče jeho jen sporadicky hudebně nadaných žáků jej často peskovali za to, že jejich děti nevykazují dostatečné pokroky. Cítil se ponížený a stále více upadal do depresí. Jednou dokonce spolykal prášky a pokusil se o sebevraždu. Lékaři mu však stihli zavčasu vypumpovat žaludek. Dnes odpoledne chytil jeden ze svých obvyklých záchvatů a ze vzteku hodil houslemi o zeď.

           „Ty pohledy! Ty jejich strašlivé pohledy!“ šeptal si pro sebe a tvář se mu křivila hněvem. 

           „Měl bys to přeci jen zkusit,“ objala ho Veronika a snažila se ho stáhnout k sobě pod přikrývku. Robert se odvrátil a otočil tvář zase směrem k oknu.

           „Zítra tam zajdu,“ odpověděl zlomeným hlasem.

           Ve starém lesním srubu za městem žil léčitel. Sjížděli se k němu lidé z širokého kraje. Robert neměl o alternativní medicíně zrovna valné mínění, ale i on se teď vydal za svou poslední nadějí.     

           „Proč jsi ke mně přišel?“ přivítal ho ve dveřích asi pětačtyřicetiletý, dobře stavěný muž s neoholenými tvářemi, v kárované košili s rukávy ohrnutými až nad lokty.

           „Potřebuji pomoc,“ pozdravil tiše Robert.

           „Ale vždyť ty na tyhle věci nevěříš.“

           „Věřím... i když... nebo... vlastně ani sám nevím. Prostě jsem na dně,“ koktal, nevědouc co odpovědět.

           „Jsem Clairvoyant,“ podal hostitel Robertovi ruku a pokynul mu, aby ho následoval. Usadili se v tmavé místnosti se dvěma malými okny. Na stěnách visely obrazy s náboženskými motivy a nade dveřmi se vyjímal velký, ze dřeva ručně vyřezávaný kříž.

           „Jak jste poznal, že mám o vás pochybnosti?“ zeptal se opatrně Robert.

           „To člověk vycítí. Ale hlavně... znám tvůj příběh. Mladý nadějný muzikant, výjimečný generační talent. Úspěch, šťastná rodina, všechno ti vycházelo, svět ti ležel u nohou...“

           „Nic víc už od života nechci, jen mít zase tu zpropadenou ruku v pořádku a všechno bude zase dobré. Proč nemůžu dál žít svůj život, který jsem si vybudoval a na který jsem byl hrdý? Proč se vše dobré najednou mění ve zlé?“ nechal Robert se slzami na krajíčku průchod emocím.

           „Abych byl upřímný, většinou ke mně chodí pacienti v terminálním stádiu nemoci. Lidé, kteří přišli úplně o všechno. Zdevastovaní rodiče sem vodí své onkologicky nemocné děti. To bych ti nepřál vidět.“

           „Chápu, ale vážně už nevím, kde hledat pomoc. Jsem jako paralyzovaný. Hlava chce hýbat světem a já přitom nemůžu pořádně pohnout vlastní rukou. Pro člověka není nic horšího než cítit bezmoc!“

           „Dobře, pomůžu ti. Ale musíš tomu uvěřit, jinak nemá smysl nic začínat.“

           Robert mlčky přikývl. Ocitl se ve stádiu, kdy byl ochoten poddat se čemukoli, jen aby se zachránil.

„Natáhni se tady na tu postel. Polož se na záda, napni paže a uvolni se.“

           Robert poslechl a s napětím očekával, co se bude dít. Po chvilce meditace Clairvoyant přistoupil k bezvládnému tělu a asi ve vzdálenosti deseti centimetrů nad ním rozprostřel své dlaně. Očima hleděl do prázdna, jako by přes dřevěnou zeď viděl až někam do hloubi lesa. Odevzdaný Robert cítil, jak mu tělem začíná proudit teplo.

           „Ztratil jsi pokoru,“ přeťal náhle nastalé ticho Clairvoyant. „Jen vzpomeň, jaký jsi býval. Na všechny jsi koukal svrchu, od každého jsi vyžadoval hrdinný, občanský postoj. A ten, kdo se zalekl, tím jsi arogantně opovrhoval. Až příliš snadno se ti filozofovalo v klidných vodách blahobytu. Napadlo tě někdy, že člověk na dně přemýšlí jinak?“

           „Nevím, asi jsem věřil, že síla člověka není podmíněna úspěchem.“

„Myslel sis, že konáš dobro, a přitom jsi lidem ubližoval. Teď tvé ego není dostatečně naplněno. Nikdo nestojí o tvá slova, nikdo ti netleská, nikam tě nikam nezve. V pohledech, které tě obdivovaly, teď spatřuješ opovržení. Lermontov říká, že štěstí je nasycená pýcha. Byls příliš pyšný. A pýcha je smrtelný hřích.“

„Proto přišlo to zranění? Je to trest?“   

„Spadl jsi, když jsi lezl do koruny pro to úplně poslední jablko. Nikdy jsi neměl dost, i když tě varovali, vždycky dělals věci po svém. Teď je to všechno jen na tobě. Dobře mě poslouchej, co budeš dělat. Každý večer před spaním si uvaříš odvar z březové kůry a na noc si uděláš zábal. To ti vytáhne zánět a loket se bude moci zhojit. A teď jdi, jsem vyčerpaný,“ sesunul se léčitel unaveně do křesla.

„Moc díky… A co jsem dlužen?“ otevíral Robert mezi dveřmi peněženku.

„Nic. Jen běž.“

„To nejde, musím se s vámi nějak vyrovnat,“ naléhal Robert.

„Nemohu si o nic říct.“

Robertovi to bylo nepříjemné, nevěděl však, jak se léčiteli odvděčit. Jedno mu však přeci jen vrtalo hlavou: „Dovolte mi otázku. Jak jste poznal, že jste výjimečný?“

„Nijak. Přišlo to samo z ničeho nic a já tomu uvěřil. Je to dar, který jsem dostal.“  

Od té doby Robert den co den opakoval naordinovanou proceduru. Večer co večer si zavinoval loket do léčivého zábalu. Veronika si všímala, že se v něm něco pomalu začíná měnit. Ještě před nedávnem by se každému, kdo tohle dělá, nejspíš vysmál. Nikdy alternativní medicíně nevěřil. Začal zase pravidelně cvičit na housle. Zdálo se mu, že se ruka zlepšuje, každým dnem vydržel bez bolesti o něco déle. Do těla se mu vracela energie, už se zase usmíval, byl komunikativní tak jako dřív. Hrál si s dětmi, bral je s sebou do lesa, když si chodil naloupat bílou kůru na odvar.

Někdy koncem srpna leželi Robert s Veronikou večer v posteli. Děti už spaly. Veronika si četla a Robert nezúčastněně koukal do stropu. Na tváři měl uvolněný výraz, všechno se zase vracelo do normálu.

„Nabídli mi druhé housle ve filharmonii. Někdo jim vypadl a mohl bych se minimálně na nějaký čas vrátit,“ zašeptal Robert.

Veronika zůstala jako opařená. Nevěděla, co na to říct. „To je skvělá zpráva! Gratuluju! Dokázal jsi to!“ vykřikla nadšeně a Robert viděl, že se jí do skleněných očí derou slzy. Objala ho a položila si hlavu na jeho hruď.

„Nevezmu to,“ odpověděl Robert, aniž by hnul brvou.

„Cože?“ napřímila se Veronika v posteli. „Vždyť je to... dost možná to je... tvoje poslední šance. Vždyť si po tom tak dlouho toužil.“

„Slyšelas dobře, nevezmu to. Nevím, jestli jsem zdravý a nechci už zažít další zklamání. Naděje je víc než úspěch. Nemám chuť to pokoušet. Už to zkrátka nepotřebuju. Je mi skvěle, jak mi už dlouho nebylo. Třebaže jsem pro všechny poražený. Je mi to fuk. A navíc - mám tu rozdělanou práci se svými žáky.“

Veronika zhasla lampičku na nočním stolku. Vsunula nohy k Robertovi pod přikrývku. Přitiskl ji k sobě, lehkou noční košilku jí přetáhl přes hlavu a líbal její obnaženou šíji. Jeho tělem zase procházelo teplo, stejně jako tenkrát pod rukama jasnovidce.

Na odvrácené straně noci postával v těch chvílích Clairvoyant na zápraží svého srubu a tiše naslouchal šumu okolního světa. Prázdným pohledem zíral někam do hloubi lesa. Mohl spatřit budoucnost pronikající skrze naši mysl. Mohl vidět pravdu i lež. Skutečnost i sen. Cítil moc a vnitřní žár. Přese všechnu svoji sílu však nemohl předvídat svůj vlastní pád.

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

05.05.2018 07:00:07Lakrov
redaktor prózy

> ...výměna pozic. O ni totiž možná jde úplně nejvíc...

Ano, ze závěru povídky je to patrné.

04.05.2018 15:46:40Stargazer

Lakrove, díky za zastavení a za tip. Ten popisný začátek určitě může trochu vadit. Asi se mi úplně nepodařilo jiným způsobem zkráceně vystihnout jeho předchozí život, jenž je však ke druhé části povídky nezbytný.

Potěšilo mě, že sis všiml té výměny pozic. O ni totiž možná jde úplně nejvíc...

04.05.2018 12:23:34Lakrov
redaktor prózy

Začátek mi připadá trochu popisný, ale od rozhovoru s léčitelem to začíná mít  zvláštní náladou, nesenou nejspíš obsahem jejich rozhovoru. Houslistovo  "zmoudření" před koncem (to odmítnutí nabízeného angažmá) ve mně sice  vyvolá otázku, čím se bude živit?, ale úplný závěr působící mysteriózná  a snad až trochu hororově) mi dává v odpověď,  že o to v téhle -- zpočátku trochu banální -- povídce vůbec nešlo.  Z té (možné?) výměny pozic mrazí.  Tip.  

17.04.2018 13:09:35Stargazer

Oskar Koblížek, díky za návštěvu a pozitivní komentář.

17.04.2018 11:34:35Oskar Koblížek

Dobře se to čte a člověka to udržuje v očekávání. Nechce se mu od toho odejít. Člověk si v životě musí určit priority, které ho budou držet nad vodou a hrdina si nakonec tu svou našel. Pěkné.

01.04.2018 15:53:04Stargazer

K3 - Díky za druhé čtení. Za nominaci budu určitě vděčen.

01.04.2018 15:24:13K3
redaktor prózy

Četl jsem podruhé a líbilo se mi to víc. Nominoval bych do PM. Jseš-li pro.

25.03.2018 21:58:48Stargazer

elf - Moc děkuji! Naše lidské životy jsou si vesměs hodně podobné, záleží jen z jakého úhlu se na ně díváme.    

25.03.2018 11:57:42elf

Vážený Stargazere. Neprožil jste jistou část mého života? Komu se to zdá zcela vymyšlené, pak vězte, že (až na ten konec) se něco obdobného skutečně stalo. Nezachytila bych to tak hezky. Tip.

20.03.2018 18:30:07K3
redaktor prózy

Úvod se mi zdá dost dlouhý. Téma je poměrně časté. Proto si myslím, že vyniknout v něm není jednoduché. Nenapsal si to špatně, zdá se mi to ale dost mravokárné a ještě tomu něco chybí. Těžko vyjádřit co, zdá se mi to takové hůř uvěřitelné. A přitom se to může běžně odehrávat...


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.