Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+12 neviditelných
Strýček Věrek - Prolog
datum / id05.04.2018 / 486728Vytisknout |
autorOskar Koblížek
kategoriePróza na pokračování
zobrazeno364x
počet tipů4
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

   Zatímco ženy, v nichž by se již v té době krve nedořezal, lamentovaly a pobíhaly i v místech kde už předtím několikrát byly, lomily rukama, strkaly hlavy do kurníku i do nevábného otvoru v kadibudce, pes Vašek vše sledoval se stoickým klidem.

Strýček Věrek - Prolog

 

...byl studnicí krásných nesmyslů…“

 

Prolog.

   Když jsem byl ještě malý človíček sotva plínu nesoucí (podle obsahu), připravil jsem často rodičům nejednu horkou chvilku. Jedna však byla opravdu „vařící“. U mé babičky, dobré to ženy, co měla hodného psa Vaška a chaloupku na břehu řeky Svratky, kde kvetl rozrazil (tzv. bouřka), pobíhal jsem často a rád po nepravidelně travnatém dvorku. Musel jsem však s náležitou ostražitostí, neboť bábinka chovala tučné husičky na pouť či na posvícení, tudíž nebylo těžké uklouznouti po čerstvém husinci. Problém byli i slimáci, kterých se v nedalekém kompostu, rok co rok, požehnaně urodilo. Pravda, nebyli to ještě ti hnědí ze Španěl, ale vzhledem k mé malé tělesné schránce se i tito šedí a černí jevili dost velcí. Takový, dobře rozšlápnutý jedinec na plochém kameni taky dokázal své. Naštěstí lněné „érbegy“, opásané kolem pozadí, utlumily nárazy do prdítka poměrně obstojně a tak nedocházelo k velkým újmám přímo na oprdí.

   I to dobrotivé psisko Vašek bylo vždy připraveno vrhnout se mi kdykoliv nezištně k nohám a přivodit nejeden karambol. Tenhle psí kamarád byl potomek pouličních vořechů, kteří byli směskou druhů neurčitých a barev mnohačetných. Občas se mi do cesty připletl i nějaký ten slepičinec, ale po těch jsem neklouzal. Ty jsem jedl. Prý mi snad dokonce i chutnaly. Zejména pak ty obzvláště vysušené… No cóó, bonbónů tehdá zas tolik nebylo! A vůbec, tělo si řekne, co potřebuje.

   Tak tedy… Toho dne se na dvorku dlouho nic prazvláštního nedělo. Pavouci v koutech nervózně poklepávali nohou na pavučinová vlákna a s napětím očekávali nepozornou kořist. A že jich kolem celé chalupy bylo. V pozdějších letech jsem je pak krmil odchycenými mouchami okolo hnojiště. Sousedův kocour se líně povaloval na hromadě kamení určeného bůhví k čemu, ale bylo tam ještě mnoho let. Obyčejně tenhle zrzavý kocour s naprostou jistotou dokázal Vaška vyburcovat k dokonalým výkonům, ale toho dne překvapivě zavládl mír. Občas váhavým krokem prošla kropenatá slepice a hledala cokoliv k snědku, byť byla pravidelně krmena. Ale to už je podstata těchto podivných ptáků. Mezi tím vším se s občasným žuchnutím proháněl malý tvor v punčocháčích, statečně u toho mávající rukama ve snaze udržet rovnováhu co nejdéle… já.

   Však přišla chvíle, kdy se malý neposeda z neznámých příčin někam vypařil. Najednou jako by ve vzduchu něco chybělo. Jako by bylo najednou něco špatně. Všichni zbystřili všechny své smysly. Dokonce snad i ty chuťové. Vehementně se snažili přijít na to, co za tím vězí. Babička přestala necovat a automaticky vzhlédla k pendlovkám. Ty bývaly většinou příčinou změny v okolním klimatu. Občas se totiž neprozřetelně zastavily. I maminka se zarazila u plotny a nejdříve pohlédla na bábinku a pak pokračovala k hodinám. Hodiny šly. Otec za domkem přerovnával nasekaná polínka, ale přestal. Z každého rohu na něj totiž zírala jedna z žen. Teď už bylo nad slunce jasné, že malej s velkou plínou zmizel!

   Zprvu to byla trochu legrace, jakože hra. Táta se zasmál, ale byl okamžitě spražen nahromaděnou energií v babských laserových očích. Obě stály s rukama v bok a jupky jim povlávaly v mírném větru. Tak co? Začalo se s voláním laskavým. Pokračovalo se různým žvatláním a předříkáváním všech možných říkánek a povídaček. Kdo ví, proč a kdo na to přišel. Za pokus to asi stálo. To všechno za popocházení kolem chalupy i uvnitř. Čekalo se, že náhle vystrčím svou hlavinku někde z kouta a neuměle vyžvatlám „BAF“. A to i za předpokladu, že jsem to ještě doposud nikdy neudělal. Prostě ono pověstné, chytání se stébla.

   Postupně se kroky zrychlovaly. Když však dítě neodpovídalo ani na urputné volání či lákání na laskominy, počaly se ženy hroutit. To už se na scéně objevil i strýc, který si vyšel na procházku k hospodě „U Mostu“. Okamžitě byl vtažen do děje. Ten, ovlivněn Dänikenem a jeho Vzpomínkami na budoucnost, zcela vážně přemýšlel o únosu mimozemšťany a hledal za chalupou vypálený kruh v pažitu. Zato zcela racionální otec, s hlavou v upocených dlaních vonících smolou z nasekaných polen, hledal po proudu okolo líně se linoucího „potoka“. Prohledal kdejakou zátočinu plnou vrbových větví a hledal zaklíněnou plínu. Ani ve snu ho nenapadlo, že nacucaná plína by se asi, s největší pravděpodobností, v hlubších místech potopila.

   Zatímco ženy, v nichž by se již v té době krve nedořezal, lamentovaly a pobíhaly i v místech kde už předtím několikrát byly, lomily rukama, strkaly hlavy do kurníku i do nevábného otvoru v kadibudce, pes Vašek vše sledoval se stoickým klidem. Nešly mu do hlavy ty manévry. Bral to jako nějakou bezva hru. Jen on totiž věděl, že unavený prcek tiše oddychuje za jeho zády, v jeho dřevěném pokojíčku, na jeho staré hřejivé dece. Až v okamžiku, kdy strýc procházel kolem něj s Geigerovým přístrojem na krku a hledal jakoukoliv radioaktivní stopu po létajícím talíři, nastal obrat. Přiblížil se totiž k Vaškovi příliš blízko. V tom okamžení byl tímto odehnán hlubokým vrčením. To byl ten okamžik, kdy začalo pomalu svítat na lepší časy. Bylo evidentní, že ten pes, který nikdy na nikoho z rodiny nevrčel, je divnej a něco v „tý“ boudě má! Něco, co hlídá a je ochotný za to položit i život. Jak čas přibýval, vrčel stále urputněji a dával hlasitým štěkotem jasně najevo, co si o všech myslí a ať vypadnou, nebo je fakt někam kousne.

   A tak byl, pes milený, ostře odehnán mírnými donucovacími prostředky lidmi, od kterých by to v životě nikdy nečekal a ještě týden po tom s nikým z nich nemluvil. Psí bouda tak vydala své tajemství. Byl jsem objeven a ještě sladce spící odnesen do útulné, po buchtách a čaji vonící kuchyňky. Tam jsem byl uložen do kanafasu a pokračoval jsem ve své snové činnosti, aniž bych zaregistroval maminčiny chvějící se ruce, které mne láskyplně přikrývaly jemnou dečkou. Natož pak hebkou ruku babiččinu, hladící mne po vláscích.

   To už se vrátil i milovaný tatínek s nervama v místech, kde záda končí slušným slovem. Toho přivolal, třemi ostrými hvizdy, jeho bratr Věroslav, což byl jejich svolávací signál již od raného dětství. Znamenal „vše O.K.“

   Škoda. Nic z toho si osobně nepamatuju. Muselo tam být krásně i s Vaškovými bleškami. Ostatně, byly to „blechy psí, ty na člověka nejdou“ jak říká pan Kemr v jedné z krásných komedií. Nejvíc mne však dojalo, že mě ten psík, ve své velké psí hrdosti, bránil proti vetřelcům, což jsem mu pak po léta dával najevo láskyplným taháním za ocas, či strkáním ruky až do krku. Dlužno podotknout, že tato alotria statečně přehlížel, protrpěl a nikdy mě nekousl.

   Bohužel, tohle vše znám jen z vyprávění mého strýce Věrka……dřív, než ho unesli mimozemšťani.

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

19.08.2018 12:35:22Oskar Koblížek

:-))) Jsi byla pěkná potvůrka. Ovšem psi děti milují a nechají si dělat neuvěřitelné věci. Často to berou jako hru. ;-) Tedy aspoň si to myslím, protože jinak bychom dávno byli bez ruk a jiných končetin. Díky, že ses vrhla na čtení od začátku.

19.08.2018 12:16:38Diana

Velmi to připomnělo vlastní dětství, psa Káju a kohoutka Pipáka, který za mnou chodil jako pejsek. Kaja by asi nerad vzpomínal na moje laškování, které spočívalo v tom, že jsem, držíc v ruce pamlsek, volala : "Kájo! Doblota!" A když přiběhl a sliny mu tekly, ruku jsem schovala za záda a sdělila mu: "Nedá!"  Také si to nepamatuji, ale můj táta na to nemohl zapomenout.... :-)* . 

06.04.2018 11:06:03Oskar Koblížek

Necovat - dnes se tomu taky říká síťování.

Slepičince tam nechám. Jen ať každý ví, co jsem zač a z čeho jsem vyrostl! :-)) Prostě ten dvorek takový byl. :o)))

Děkuji za podnětné názory a moc si toho považuji. Jsem rád, že mě navštěvuješ. Krásný slunečný pátek.

06.04.2018 10:53:18Gora
redaktor poezie a prózy

Pobavila jsem se jako vždy u tvých povídek, asi to neuděláš, ale vynechala bych první odstavec od  - musel jsem, a také podrobnosti o jezení slepičinců ve druhém, ale je to na tobě:-)

Babička přestala necovat - neckovat ?

Poslední větička obzvlášť výživně vtipná:-))

06.04.2018 06:55:23Oskar Koblížek

Ano, to máš pravdu, Agátko Jano. Jak otevřu hubu, tak nevím kdy ji zavřít a to se promítá i do vět. Ono, kdybych je tam nedal, tak mám pocit, že by to pak nevyznělo jak potřebuji. Věz tedy, že je to skutečně čirým záměrem. Jinde je zase sekám na krátké kousky, jak cukrový špalky. To jsem prostě já. Utíkám se všemu, co by mě chtělo nějak omezovat. Moc rád „slyším“, že tě to neodradilo a zůstáváš se mnou. Měj se fanfárově...

06.04.2018 06:48:25Oskar Koblížek

Karle, za mého dětství to sice už nevypadalo jak za toho Ladova, i když bylo téměř po celou jeho dobu lemováno jeho obrázky, ale pořád bylo svým způsobem kouzelné a plné "dobrodružství". Jsem potěšen tvou přízní a přeji ti pěkný den.

06.04.2018 06:44:30agáta5

čeče, věty máš dlouhý jako týden, ale vůbec mi to v tvém podání nevadí, četla jsem jako uhranutá. Máš krásný jemný smysl pro humor.. to je moc dobře

06.04.2018 06:40:36Oskar Koblížek

Zdravím tě, Kočkodane. Věrek byl všestranný svéráz a tak časem, s přibývajícími kapitolami, může každému připomínat něco jiného. Máš pravdu, Čechov není moje parketa a měl jsem kliku, že se mi vyhnul i na školách a tak znám pár jeho děl jen podle názvů. No a pes Vašek, to byla kapitola sama pro sebe. Snad tě pobaví i zbytek dílka. Hezký den.

06.04.2018 01:11:20Kočkodan
Já chci věřit, že tě tento prazážitek neovlivnil do té míry, že jsi pak v dospělém věku začal na lidi šít boudy a nasazovat jim psí hlavy.
A Vašík byl pašík... pardón, pašák.

Tvůj Strýček Věrek sice nápadně připomíná Strýčka Váňu, ale já si myslím, že to byla jen náhoda, protože ho nejspíš ani neznáš. ;-)
05.04.2018 23:54:45Lerak12

Startuješ jako J. Lada "Z mého dětství." Dobrý a jsem zvědavý na pokračování. 


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.