Náhradník

Potřásl si rukou s ředitelem podniku a za opětovného děkování vyšlápl do rána svého prvního dne. Dveře před ním zmizely a naskytl se mu pohled na zablácený chodník. Lidé v pršipláštích kolem něj proudili jako roj mravenců. Zastavil se uprostřed davu a pohlédl zpříma do nebe. Smršť dešťových kapek ho přiměla zamrkat. Voda objímala jeho nahou tvář a cítil, jak si plna zvědavosti nalézá cestu pod jeho oblečení. Nemít povinnosti, snad by se oddával laskavým kapkám dokud by déšť nepřestal. Řekli mu, že má na parkovišti vyhledat modré vznášedlo s firemním logem. Našel ho zaparkované hned u vchodu a bez váhání vstoupil dovnitř.

„Vítejte Eriku Coodile,“ zaznělo z palubní desky, „za minutu začne instruktážní video. Prosíme, zapamatujte si jeho obsah. Dále bude následovat poslední vůle Erika Coodila. Za osmdesát minut budeme u Vašeho domu.“

Rozhlédl se okolo sebe. Vznášedlo se skládalo ze dvou podélně postavených sedaček, palubní desky bez jediného ovládacího tlačítka a předního skla sloužícího jako monitor. Pozorně si prohlédl interiér vznášedla a poté neklidně usedl na sedačku. Video stále ještě nezačínalo, což ho poněkud znepokojilo, a tak začal hledat, co by ho mohlo zabavit. Náhle si uvědomil, že nikde nevidí dveře, jimiž vstoupil. Ulekl se tohoto faktu a počal nahmatávat skuliny u sedadel, nenajde-li tlačítko otevírající nouzový východ. Žádné takové nenašel. S nepříjemným pocitem sebou ošil, ale když shledal, že s nastalou situací nic neudělá, znovu usedl a čekal, co bude dál. Není už cesty zpět, uvědomil si najednou. Jeho jediná cesta, jediný význam jeho existence bude brzy prozrazen mluvící palubní deskou a zdegenerovaným předním sklem. Narůstající tušení v něm mu napovídalo, že minutová přestávka v něm měla vyvolat patřičný pocit beznaděje, jakési varování, poukázání na důležitost následujícího videa. Ale to už monitor slavnostně zablikal a na svislém skle se objevila přemalovaná tvář mladé slečny. Deska hlubokým hlasem vyřkla její jméno a nazvala ji jeho manželkou. Ano, něco takového mu řekli, když se poprvé probudil. Má plně nahradit jejího již zesnulého manžela. Hlavním účelem mise je, aby záměnu nepoznala a zároveň aby se nikdy nedozvěděla o manželově smrtelné nehodě. Ale tohle všechno mu řekli už v ústavu, zkouší snad deska jeho trpělivost?

Následoval výčet všech oblíbených věcí Erika Coodila a následně i výčet oblíbených věcí Elizy Coodilové. Deska vážným hlasem zdůraznila, že dnes je pondělí, což je den, který manželé Coodilové zasvětili boloňským špagetám. Na monitoru se objevila vizitka restaurace, v níž každý pondělní večer objednávají manželé své společné oblíbené jídlo. Erik zavrtěl hlavou. Telefonní číslo do restaurace si pamatoval nazpaměť. Měl přeci jeho vzpomínky! Pak si ale uvědomil, že mu řekli, že zvykání si na nové vzpomínky může trvat i několik let, což má za důsledek, že si ještě nemusí vybavovat všechny věci z Erikovy minulosti. Některé vzpomínky naopak mohly v Erikově mysli chybět záměrně; staly se pro jeho přechůdce zbytečnými, tak je vymazal. Doktor navíc přiznal, že některé důležité vzpomínky si lidé mažou v afektu a snad by pak obvykle i jejich ztráty litovali, kdyby věděli, co ztratili. Důležité ale z tohoto zmatečného doktorova výkladu bylo pro Erika to, že za žádnou cenu nesmí zpanikařit, když Eliza bude připomínat něco, co v paměti on sám nemá. Má si pamatovat, že zapomínat je lidské. Zároveň si ale má pamatovat i to, že lidé si živě pamatují jen málo věcí. Proto je někdy lepší zapomnění předstírat. Pamatoval si, jak se doktor vysmál jeho zmateného výrazu a všechny jeho obavy odbyl s tím, že si brzy zvykne na chod věcí a nesrozumitelné mu začne dávat smysl. Jenže jemu nedávalo smysl zhola nic. Nejméně rozuměl sobě samému. Vůbec sám sebe neznal. Byl to zvláštní pocit...existovat. Jak se vůbec existuje? Kdesi v nitru se mu rodil pocit, že mu něco bylo ukradeno. Něco tak esenciálního, že se až zastyděl, že to ještě nedokáže pojmenovat.

Žena zmizela a nahradil ji Erik Coodile. Monitor přinutil jeho tělo chodit a přitom detailně komentoval způsob jeho chůze, jemných motorických pohybů a došlo i na komentář držení těla v běžných situacích. V ústavu ho ujistili, že všechny vrozené vzorce pohybů těla v sobě již má zabudované. Simulační video mu pouštěli, aby si je uvědomil a dodržoval je. Následovalo ale něco, co se teprve musel naučit. Měl perfektně ovládat mimiku. Instruktážní video mu říkalo, jak má v simulovaných situacích reagovat. Uvědomil si, že mu reakce Erika Coodila vůbec nevyhovují a pomyslel si, že bude mít problém si na vše zvyknout. Ale všechno si zapamatoval a vyzkoušel. Zasykl bolestí. Z přívalu informací ho začala bolet hlava.

„Až tak lidského mě udělat nemuseli,“ postěžoval si sám sobě.

To už ale monitor zhasl a ponechal Erika na pár okamžiků v nepřístupné tmě. Vzneslo se už vůbec vznášedlo? Jestli ano, ani ten pohyb nezaznamenal. Jak dlouho už je na cestě? Poklepal na hodinky nacházející se na jeho levé ruce. 15:32. Vstoupil sem zhruba před dvaceti minutami. Zbývá tedy ještě hodina. To se vrátí domu v čas, kdy se obyvkle Erik vracel domů.

Monitor jemně zablikal a bílým světlem osvítil prostor vznášedla. Zvedl k němu oči. Díval se sám na sebe a zároveň na někoho úplně cizího.

„Já, Erik Coodile, tímto vyslovuji svou poslední vůli...“

Zaposlouchal se do hlasu muže, který mu dal všechno a jehož život nyní bude žít. Uslyšel zmínku o Elize, pár sentimentálních myšlenek, přání, aby byl v případě předčasné smrti nahrazen a došlo i na prosbu přímo k jeho náhradníkovi, kde požadoval, aby se o Elizu co nejlépe staral, dokud Eliza nezemře.

Erik moc dobře věděl, co se pak stane. Jakmile zemře osoba, pro kterou náhradník existuje, musí se zpátky vydat do ústavu, kde mu vymažou paměť a rozeberou ho zpátky na součástky. Říkalo se tomu proces recyklace, neboli robotí smrt. Uvědomil si, že ho myšlenka na ni nechává zcela chladným. Přesto nechal svou tvář zvrástnit tak, aby vypadala smutně a vyzkoušel i funkčnost svých slzných kanálků. Ano, jestli se o tom někdy bude bavit s Elizou, přesně ví jak zareagovat. Vše zatím funguje, jak má.

Jeho tvář dále mluvila z monitoru. Jí podávané informace mu ale nepřišly pro jeho misi důležité. Přenesl tedy pozornost znovu na hledání skrytých tlačítek. Chtěl vyzkoušet, co všechno vznášedlo umí. V záhybu sedačky nalezl malý dotykový displej. Ten se při doteku jeho prstu rozsvítil a dovedl ho do menu o jediném tlačítku. Ze zvědavosti ho stisknul. Do vznášedla proniklo světlo. Střecha vznášedla se odtemnila a nyní viděl ven. Výhled do šedavého nebe se mu roztékal před očima kvůli dopadajícím kapkám. Spatřil nad sebou i vysokou bělavou budovu, která připomínala budovu výzkumného ústavu. Z budovy ústavu měl své jediné vlastní vzpomínky. A nyní letěl vstříc svému životu, který ale nikdy nebude přímo jeho. Bude ho žít za někoho jiného a pro někoho jiného. Bude se mu takový život zamlouvat? Udělá vše tak, jak káže jeho povinnost?

Skoro si ani nevšiml, že pravý Erik Coodile domluvil a ve vznášedle se rozezněla swingová hudba. Ta už bude tak století stará, pomyslel si. Po chvíli poslouchání si uvědomil, že jemu vlastnímu se i celkem zamlouvá. A tak za zvuku laskajících tónů mířil vstříc své budoucnosti.

 

Vznášedlo zastavilo u oranžové budovy plné zákrutů, balkónů a únikových cestiček. Chvíli si svůj dům prohlížel. Z prvního patra na něj zírala postarší žena v růžovém županu. Nespokojeně špulila rty a poklapávala pravou nohou do rytmu uchrčeného rádia na stolku nacházejícím se po její levici. Ihned se mu vybavily špatné vzpomínky, které na tuto ženu Erik měl. Vůbec se mu k ní nechtělo, ale když vznášedlo vyklopilo ven dveře, uvědomil si, že mu nic jiného nezbývá.

„Dobré odpoledne paní Bovarová,“ pozdravil s rendlíkem krku, zatímco opouštěl vůz.

„Koukám, že jste vyměnil vůz. Kde jen na to vy mladí berete peníze...“ spustila na něj místo odpovědi.

Na chvíli zpanikařil, protože netušil, co má dělat. „Hmm,“ vydralo se z něj, když si vzpomněl na to, jak obvykle reagoval na tuto ženu.

„Kdysi jsem taky měla podobné vznášedlo. Samozřejmě o něco zastaralejší, zato ale prostrornější, vešla se tam celá rodina, víte. Tehdy jsme se s ním dopravovali až k Mrtvému moři. Doktor nám totiž předepsal...“

Naštěstí ji nemusel poslouchat. Erik Coodile nikdy dřív nezůstal, dokud paní Bovarová nedomluví, tak proč by teď měl dělat výjimku. Přistoupil ke skeneru sítnice. Vstupní dveře se na chvíli vytratily a do nosu ho uhodila vůně šeříku. To asi paní Sálová testuje nové osvěžovače vzduchu, pomyslel si, a než stihl tuto informaci vstřebat, už stála před ním.

„Co na tu vůni říkáš Eriku?“

Nic si o ní nemyslel, přesto své paní domácí potřeboval odpovědět.

„Je lepší než ta, co tu voněla minulý týden,“ zalhal.

„Minulý týden?“ žena se na chvíli zamyslela, „Aha! Ty myslíš pryskyřici,“ rozesmála se, „ta mi také nevoněla, hned letěla z domu,“ oči jí zasněně zazářily, „koukám, že máme podobný vkus.“

Z jeho úst vyletělo další „hmm“, které paní Sálová zřejmě považovala za nadšený souhlas a v další vteřině za lehkého pozvěvování zmizela v záhybech svého bytu. Oddychl si, že už s nikým dalším pro teď nemusí interagovat a počal stoupat po schodišti. Byl zde sice výtah, ale ten Erik nikdy nevyužíval, i když se svou manželkou bydlel až v osmém patře. Cestou nahoru nikoho nepotkal, a tak se bavil čtením jmen u zvonků, aby si osvěžil pamět, kdo kde bydlí. Osobně znal jen málo svých sousedů a nikoho z nich nepovažoval za své přátele. Co se obecně týkalo přátelství, moc přátel Erik neměl - jen jednou do měsíce se s nimi po práci setkával u piva. Většinu svého volného času trávil s Elizou, která byla podobně introvertní duší, jako byl on, což oběma hrálo do karet.(

Do oka ho uhodila cedulka „Coodilovi“, zastavil tedy, aby se jednak připravil na vstup do svého domu, jednak i proto, že ho výstup značně unavil. Uvědomil si, že na své fyzické kondici bude muset zapracovat, aby Elizu nepojalo nějaké podezření.

Čekal ho další sken sítnice, kterým hravě prošel. Dveře se odsunuly stranou a pohled mu dopadl na vstupní chodbu apatrmánu o bílých stěnách a zeleném nábytku.

„Vítejte Eriku Coodile. Přejete si něco?“ ozvalo se u jeho pravého ucha.

„Hrnek kávy, prosím,“ automaticky požádal svůj dům, zatímco si sundaval boty.

Uložil je do rohu místnosti, kde automaticky zajely do stěny.

A nyní mu už nic nebránilo v cestě dál. V tuto dobu by už Eliza měla být doma. Nervózně si uhladil vlasy a vykorčil vpřed. Ocitl se v obývacím pokoji. I zde byly bíle vymalované stěny a zelený nábytek. Pohled mu padl na dvě vypolstrovaná křesla. A v pravém seděla ona.

„Ahoj Eli,“ pozdravil ji jako obvykle.

V rukách držela tablet a něco si na něm jako obvykle četla. Asi byla do čtení příliš zabrána, protože mu zprvu neodpověděla.

„Co to čteš?“ zeptal se jí jemně a usedl vedle ní.

Zvedla od tabletu svůj zrak a upřela na něj své modravé oči. Nic v nich nedokázal vyčíst, což ho vyděsilo. Měl by to přeci poznat. Jak dlouho už jsou manželé? Pět let?

„To, co včera,“ odpověděla mrzutě.

Proč se jen zlobí?

„Copak ti je?“

Naklonil se k ní blíž a uchopil do svých rukou její tvář. Uhla pohledem.

„Eli,“ vydechl, „řekni mi to, prosím.“

Po očku po něm pokukovala a s odpovědí si dávala na čas.

„Prý jsi dnes nebyl v práci.“

„Nebyl?“ zeptal se trochu zmateně.

„Volal Bob, celý den ses tam neukázal.“

Překvapeně na ni hleděl. Co jí má říct? Co mu řekli v ústavu? Řekli mu vůbec něco?

Prudce se na něj otočila.

„Kde jsi byl? Víš, jaký jsem měla strach?“

Na tváři se jí zaleskly slzy.

„Kdyby se ti něco stalo, já...co bych dělala!“

Objemul ji a začal ji hladit po vlasech.

„Promiň, kačenko,“ jak hloupá přezdívka, pomyslel si, zatímco se snažil rychle přijít s výmluvou, „ráno jsem měl zase ten záchvat. Odvezli mě do nemocnice a pustili asi tak před hodinou.“

Ruce opřela o jeho hruď a podívala se mu do očí. Viděl v nich tichý pláč.

„Už zase?“ zeptala se lítostivě a chvíli hledala slova, „já ti to říkala, to máš z té práce!“

„Za to práce nemůže...“

„A jak to víš?“

Rozhovor ho už přestával bavil. Eliza mu přišla až moc starostlivá.

„Prostě to tak nějak tuším,“ odtušil.

Povolila sevření v rukou a znovu spadla do jeho teplé náruče.

V tu chvíli něco zacinkalo. Nepochopil, o co se jedná.

„To bude asi tvoje kafe,“ zamumlala Eliza do jeho košile.

„Tak já si pro něj tedy dojdu.“

Eliza chvíli nic neříkala. Takhle to bylo vždycky, když je něco vyrušilo. Nerada ho od sebe pouštěla. Přesto se od něj po chvíli odsunula.

„Běž,“ pobídla ho ne moc přesvědčivě.

Vstal a udělal pár kroků, než se ocitl v kuchyni. Vybavení linky bylo tentokrát křiklavě oranžové. To je ale kýč, pomyslel si, když se natahoval pro své kafe vysunuté z kávovaru.

„Ještě nějaké přání, pane?“

Podíval se na hodinky.

„Za dvě hodiny objednej boloňské špagety. Prostě tak, jako obvykle.“

„Ano pane.“

Dům už dál nepromluvil. Jaká úleva pro jeho uši.

Vydal se zpátky k Elize. Když si sedal, odvážil se uskrnout si svého kafe. Ihned svého rozhodnutí zalitoval. Eliza si bohužel všimla jeho výrazu, a tak se hned ptala, jestli je něco v nepořádku. To kafe, chtěl jí říct, je hrozně hořké. Jak tohle vůbec vypiju?

„Asi ho udělala o něco hořčejší, než obvykle.“

Eliza si ho prohlížela.

„Ona ho ale dělá vždycky stejně.“

Ušklíbl se: „Tak to se mi asi jen něco zdálo,“ a nechtěně se znovu napil. Tentokrát ani nehnul brvou.

„Máš pravdu, kačenko.“

Usmála se na něj.

Oddychl si. Na chvíli měl pocit, že se v hrnku kávy utopí jeho budoucnost. S každým jejím zkoumavým pohledem skoro až tušil, že ho odhalila. Ale to se nesmí stát! Pokud ho odhalí, význam jeho existence zcela zmizí. Klid, řekl si sám sobě, ona se mě přeci nesnaží odhalit. Přeci jen asi by se neodvážila spekulovat nad tím, je-li její muž mrtvý a zde sedí jeho náhradník. Kam až jeho paměť sahala, Erik Coodile jí nikdy neřekl o svém záložním plánu. Jednou o tom sice vedli rozhovor, ale tehdy to Erik odsoudil jako neférové jednání. Už si ale nepamatoval, jestli to tehdy řekl kvůli ní a nebo zdali si to tehdy ještě myslel.

„Čaj, prosím!“

Slova Elizy ho vytrhla z přemýšlení.

„Ano, paní,“ ozvala se rodinná asistentka ze stěn obýváku.

Položil dlaň na její ruku a začal ji hladit. Nechala ho, a jak by ne, toto přeci měla ráda.

Znovu byli vyrušeni zacinkáním a Elizinou cestou pro čaj. Když se vrátila, už na ní v křesle nečekal. Nechal otevřít balkonové dveře a z bezpečné vzdálenosti sledoval město pod sebou. Na hlavu mu dopadaly dešťové kapky. Stovky malých vznášedel se probíjely potemnělými ulicemi města. Tolik lidí, tolik osudů a tolik přání se pod ním míhaly jako zástupy mravenců. Je přání stejně velké jako osoba, která si ho vysnila?

Eliza k němu přistoupila a zezadu ho obejmula. Když pocítil její ruce na svém břiše, mírně sebou ošil.

„Nad čím přemýšlíš?“

„Říkám si, mohu-li mít také nějaké přání.“

„Jak to myslíš?“

Chvíli neodpovídal.

„Jen jsem si říkal, že lidi ženou kupředu jejich sny. A tak mě napadlo, co žene kupředu mě.“

Obezřetně se usmál. Už věděl, co by Erik Coodile v této situaci řekl.

„A co tě žene?“ zeptala se na hloupoučce znějící otázku.

Otočil se k ní a pohladil ji po vlasech.

„Přece ty.“

Doširoka se usmála a vklouzla do jeho objetí.

Jak falešně mu to znělo. A přece...bylo by krásné, kdyby ho kupředu hnalo i něco jiného, než jen prosté splnění mise, která mu byla zadána. Teď přeci žije, ne? A i když má žít život někoho jiného, snad stále může mít vlastní sny. Vzpomněl si na to, co mu dnes ráno řekl jeden z profesorů.

„Nyní buď Erikem Coodilem, ale pak už jím tolik být nemusíš a nemáš.“

Zeptal se tehdy, jak to myslí.

„Lidé se mění. V srdci sice mohou být stejní, ale jejich ambice a sny mají promněnlivý ráz. Když nikdy neopomeneš srdce člověka, kterého nahrazuješ, stále ještě můžeš být i sám sebou. Ale musíš si na to počkat.“

A jak dlouho? Tázal se sám sebe v dešti na balkóně, zatímco svíral v náručí stvoření, pro které byl stvořen.

 

Nebe přeslo ze šedavé barvy na modrou a poté na oranžovou. Společně sledovali západ slunce a každý byli pohlceni ve svých vlastních myšlenkách. On přemýšlel o tom, líbí-li se mu život, který mu byl předurčen a ona...no, kdo ví.

Večeře dorazila přesně v čase, který si poručil. Boloňské špagety mu moc nechutnaly, přesto se při jejich konzumování tvářil velice nadšeně.

Na noc se společně uložili do své prostorné postele s nebesy a oba ihned usli.

 

Několik následujících dnů uteklo jako voda. Erik se zcela ponořil do svého typického denního programu. Snídaně o sedmé, odchod do práce v osm deset, oběd o půl jedné, cigaretka s kolegy, pokračování práce do půl páté a návrat domů okolo šesti. Je pravda, že zpočátku pro něj bylo těžké začlenit se do běhu práce. Erik Coodile totiž pracoval jako kritik umělé inteligence. Cílem jeho práce bylo zhodnotit, je-li vyrobená umělá inteligence dostatečně způsobená pro práci v sektoru jí určeném. Jeho oborem bylo sledovat kuchňské roboty, na daném oddělení šlo snad o nejlehčí práci. A tu svědomitě vykonával.

Zvláštní, řekl si jednoho odpoledne, jaký rozdíl je mezi mnou a těmi roboty. Jsme z podobných obvodů, někteří jich jen mají víc a komplikovanější. Jsem celkem rád, že nejsem jedním z těch robotů. I když, uvažoval, to bych ani nebyl. Pokud vím, tak nedokáží myslet, tudíž nejsou. Ale zase je vidím, takže existují. Jak se do toho onoho odpoledne zamotal! Domů přišel poněkud zmatený, ale po šálku hořké kávy se přinutil tvářit, jakože je všechno dobře. A vlastně pak i bylo. Eliza nechala nainstalovat nové přehrávání hudby a jala se ho ihned se svým manželem vyzkoušet. Umění pro ní byl široký pojem, který zahrnoval všechno od obrazu známého umělce po konvici na čaj. Nikdy nebyla na hudbu vybíravá, naladila proto stanici Hvězdný úlet a začala tančit na alternativní hudbu. Erik věděl, že by se měl přidat, a tak se k ní přidal. I když hudba byla otřesná, daný večer si užil.

Zdálo se, že si začíná zvykat na chod věcí. S každým dalším dnem si připadal více jako člověk, kterým měl být. Proto jím přímo otřásla slova, která jednoho dne uslyšel nepřímo z Eliziných úst. To ráno se probudil ještě před rozbřeskem. Poprvé v životě zažil noční můru. Zdálo se mu, že se opravdový Erik Coodile vrátil domů a rozhodl se, že svého nápadníka ihned pošle na rozebrání, než se o tom dozví Eliza. Vše se zdálo tak skutečné, že ihned po probuzení vyskočil z postele a musel se projít po místnosti. Najednou si ale všiml, že Eliza neleží v posteli. To bylo poněkud nezvyklé. Byl pracovní den, jedna hodina ráno. Obvykle chodila spát už v deset a vstávala v 8, tedy později než on. Neměla by mít žádný důvod proč teď nespat.

Temná předtucha ho dovedla do obývacího pokoje. Chvíli jen tak stál ve tmě a rozhodoval se, jestli rozsvítí nebo ne. Co když se třeba šla dívat na nějaký pořad a usla v sedačce? Ne. To by tu bylo rozsvíceno. Eliza nerada seděla ve tmě. Kde tedy je?

Jako v odpověď uslyšel její jemný hlas vycházet z pracovny. Rozhodl se nechat zhasnuto a po paměti kličkoval mezi nábytkem. Když se dostal do blízkosti pracovny, zpomalil. Dveře byly pootevřené. Zlehka se k nim naklonil a uslyšel cizí hlas. Zdálo se, že s někým Eliza hovoří. Uviděl její podsvícenou hlavu skloněnou nad tabletem.

„...nemyslím si, že byste si s tím měla dělat takové starosti.“

„Jenže já takhle nemůžu žít dál. On prostě není pro mě a já nejsem pro něj.“

„Třeba se to zlepší...“

„Ne,“ uslyšel jí říkat rozhodným hlasem, „my dva si nikdy nebudeme rozumět.“

Celým domem se roznesl zvuk jejího pláče.

Srdce mu náhlým přívalem úzkosti skočilo skoro až do krku. Takže ona to ví. A co hůř, odmítá mě. Vzpomněl si na svou noční můru.

Klid. Tohle nějak přestojím. Přesvědčím ji, že pro ni budu stejně dobrý jako její bývalý manžel. Ale bude mě někdy vůbec jako svého manžela akceptovat? Teď ví, že její manžel je mrtvý. Asi si řekne, že nějaký robot ho nenahradí. Vždyť to vlastně i řekla. Že si nikdy nebudeme rozumět. Její manžel je pryč a teď brečí, protože je její život v troskách.

U dveří zaváhal. Mám k ní jít?

Ne, řekl si, nemá to cenu. Nejlépe udělám, když se vrátím zpátky do postele a budu čekat na její rozsudek.

Vracel se tedy zpátky do ložnice. V mysli mu vrtala otázka s kým to asi mluvila. Mohl to být někdo z toho ústavu? Co když mě jim reklamovala? A zítra si pro mě přijedou a pak mě rozloží. A já už nikdy nebudu.

Uběhla hodina, než se vrátila. Erik celou tu dobu hořekoval nad svým nezvratným osudem. Rozsvítila si na chodbě a on přes škvíru ve dveřích uviděl na její tváři ještě nezaschlé slzy. Také mu bylo do pláče. Cítil se tak sám.

Světlo v chodbě zhaslo a její tělo se sneslo vedle něj do pokrývky. Nic neříkala. Ani ji neslyšel dýchat. A pak z ní náhle vyšlo slovo. A další. Až po chvíli si uvědomil, že ta slova složila větu.

„Ty jsi mě slyšel, viď?“ zeptala se nenuceně nočního ticha.

„Ano,“ vydechl po chvíli.

„A víš, co to znamená?“

„Ano,“ odpověděl s rendlíkem v krku.

„A necháš to tak dopadnout?“

Chvíli mu trvalo, než odpověděl.

„To asi záleží na tobě, jak to všechno dopadne.“

Sedla si.

„Kdyby bylo na mě, nechala bych všechno, jak doteď bylo. A snažila se nějak žít.“

Neodpovídal.

„Vadím ti tak moc?“

Rovněž si sedl. Nechápal, kam se hovor ubírá.

„Ty? Na to jsem ani nepomyslel. Vůbec mi nevadíš.“

„Takže ti nevadí, že jsem...jiná?“

„Narozdíl ode mě jsi člověk. Měla bys na ten fakt být pyšná a nezaobírat se názorem náhradníka tvého manžela.“

Znovu zavládlo ticho. Řekl snad něco špatně? Ticho mu začalo tlačit na hrudník a měl pocit, že se udusí.

Její pružná postava se náhle vyhoupla na nohy a rozsvítila v pokoji. Uvědomil si, že se na něj upírají její oči. Pod jejich drobnohledem si připadal tak obnažený. Jako by viděla až do jeho duše. A nejenom tam. Do všech jeho obvodů. Jako by ho hodnotila, jestlí je jí rovný. Chtěl jí opětovat pohled, ale najednou se mu zdálo tak těžké se jí podívat do očí. Bál se, co v nich najde. Co se má stát, řekl si, aby si dodal odvahu, se tak jako tak stane, a už se vpíjel očima do těch jejích. Zdálo se, jako by v nich hledala odpověď.

„Tak ty taky?“ zeptala se nakonec.