Jarní reflexe

Prý jsou u nás nejdražší byty v Praze. No nevím. Letňanské metro, kde stojím, ústí na pole
a zdálky jsou vidět billboardy na kuří noze. Ale my jsme vedle, blíž domům a skutečnému městu. Dneska svítí slunce, poprvé po zimě, pořádně, ostře. Najednou se odkudsi vyhrnuly kytky a tráva, některé větve už nesou listy větší než lidské nehty a fialky si vystavěly malé louky na plochách mezi boďáky. Cyklisté, běžci a rodiče zaplavili chodníky, všichni dokonale vybavení.

Půl hodiny cesty od domu nalézám pole a prašnou cestu, jen malý úsek, pak silnice, činžáky a vojenský ústav. Kasárna ještě vězí ve starých časech. Vystupují z jara omšelými fasádami a nadměrnými sloupy, volají k socialismu. Tehdy nikdo nevěřil, dnes - kdo ví. Novotou zářící a opuštěná cyklostezka je jedinou cestou kolem. Do kterého okna bych patřila? Nahoru, kde visí měřící přístroje a satelity, doleva, kde sklo odráží slunce? Prázdné domy mlčí. Kdysi skrývaly řád, který teď postrádáme. Ve všem chaosu, nejistotě a nesrozumitelnosti je podstatné každé stéblo, každá rostlina.

Žasnu a děkuju, že ještě smím vídat zlomy života kolem.