Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+15 neviditelných
Čistič
datum / id06.05.2018 / 487534Vytisknout |
autorOskar Koblížek
kategoriePovídky
témaMysteriózní
zobrazeno420x
počet tipů5
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

   Po své prababičce Matildě měl také jeden „dar“. Vídával duchy mrtvých obětí a mohl s nimi duchaplně rozprávět. 

Čistič

   Byl krásný letní den. Slunce stálo vysoko, vánek lehce ševelil, ptáci v korunách si štěbetavě předávali nějakou zprávu a psi se radostně honili za svými ocasy.

   Měl chvíli po obědě a v bílém overalu za sebou táhl velký úklidový vozík s roztodivnými roztoky, s ještě podivnějším složením. Už z dálky ho vítala třepotavá žlutá šustící páska. Jmenoval se Valentin a byl čistič.

   Vždy, když vysvětloval, čím se živí, vzpomněl si každý na Viktora „čističe“ z filmu Brutální Nikita, jehož úkolem bylo odklízení mrtvol a likvidace důkazů. Valentin odklízel už jen ty pozůstatky a stál na té správné straně zákona.

                                                                                 *   *   *

   Původně se chtěl stát doktorem a také na něj studoval. Bohužel se dostal do situace, která mu další studium znemožňovala a tak toho nechal. K profesi čističe ho dostal Tony, který vedl svou firmu už několik let. Vzal to.

   Z pitevny byl zvyklý na ledacos a krev mu nevadila. Ostatně samotné čištění nebylo nijak nebezpečné. Pachatelé zločinů byli již dávno pryč nebo byli mrtví. Před svou první zakázkou dostal několik zásadních rad.

   „Moc kolem sebe, prosím tě, nekoukej a hlavně u toho vůbec ne-pře-mej-šlej! Nemysli na to, co se odehrálo, ani na to, co oběť všechno musela protrpět, než vydechla naposledy. Bafni prostě mop, kýble s chemií a mechanicky makej. Ber to tak, že je to vlastně jenom nepořádek a ty jsi tady od toho, abys ho uklidil. Hotovo!“

   Přikývl.

   Na prvním místě brutální dvojnásobné vraždy na to ale zapomněl.

   Pozvracel se.

   Dvakrát.

                                                                                 *   *    *

   Po své prababičce Matildě měl také jeden „dar“.

   Vídával duchy mrtvých obětí a mohl s nimi duchaplně rozprávět. Neděsilo ho to. Necítil z jejich strany žádné nebezpečí a spoustu se od nich dozvěděl. Matilda se rozhovory s mrtvými kdysi živila jako médium a prováděla rozsáhlé seance. Byla jimi dokonce vyhlášená a komunitou spiritistů uznávaná. Poprvé se s dušemi mrtvých setkal při svém studiu právě na pitevně. Obyčejně tam jen tak postávali a čekali na nějaký portál či něco takového, kudy budou moci přejít na druhou stranu nebo kam to vlastně potom šli.

   Nemluvil o tom. Stejně by mu nikdo nevěřil.

   Zrovna nedávno se setkal s jedním týpkem, který si po spolykání několika medikamentů uřízl v obýváku hlavu řetězovou pilou. Pochodoval tam po pokoji a ještě měl tu drzost mu radit, jak má poklidit ten „nepořádek“, aby nebylo nic poznat, až sem přijede jeho dcera. Na Valentinovu výtku, že na to měl myslet dřív, než si pilu přiložil ke krku, nereagoval. Nepřestal kafrat, ani když mu vynadal, že to mohl udělat třeba na zahradě. Mlel si pořád svou a nemínil přestat. Asi to byl pěkný pedant na pořádek, říkal si v duchu Valentin. Pak se sebevrah na chvíli odmlčel a řekl, že už musí jít a zmizel.

                                                                                  *   *   *

   Podlezl pásku, pozdravil se s detektivem Mühlerem, všiml si nádherně střiženého trávníku, krásných pěstěných záhonů s růžemi a vstoupil do domu. Hned na konci chodbičky spatřil první cákance. Na podlaze za dveřmi se táhla široká krvavá šmouha přes celý pokoj. Tudy se oběť asi plazila ve snaze vrahovi uniknout. Krvavé otisky dlaní byly po celé její délce. Byly i na křesle, na konferenčním stolku, a nejvíc na zdi u okna. Tam byla rudá spoušť vůbec největší. Tady to všechno skončilo. Zřejmě se statečně bránila a myslela si, že oknem někdo něco spatří a přijde jí na pomoc. Marně.

   Povzdechl si.

   Otevřel okno a začal se svou naučenou rutinou.

   Byla tam a on ji cítil. Nikde ji neviděl, ale někde tam byla.

   „Dobrý den,“ ozvalo se nesměle, když zrovna otíral radiátor. Otočil se. Drobná, asi padesátiletá žena vykukovala z koupelny. 

   „To všechno je moje,“ konstatovala skromně a pomalu se přišourala k němu.

   „To asi ano,“ přitakal. Mlčela.

   Stoupla si k oknu a celá tím zprůsvitněla. Pozorovala okolí domu a nechala ho dělat v poklidu jeho práci. Pod křeslem objevil zlatou náušnici.

   „Ta bude asi vaše,“ ukázal jí třpytivý kousek.

   „Ano. Ta jediná mi zbyla,“ kývla smutně, „to ostatní sebral. Bylo toho asi za stopadesát tisíc. Tamhle, v toaletním stolku. V utajené přihrádce.“

   „Moc utajená asi nebyla,“ řekl jen tak mimochodem a smutně se usmál. Úsměv mu opětovala.

   „Pozoroval mě nějaký čas oknem. Vysledoval si to. Měl na to dost času.“

   Zpozorněl.
   „Vy víte, kdo to byl?“ zeptal se váhavě.

   „Jistě. Zahradník.“

   „Všiml jsem si, že máte krásný trávník okolo domu a přepychové růže.“

   „Ano, to on uměl. Škoda. Je mi ho opravdu líto. Měl pro zahradu cit. Proto jsem si ho najala. Nevěděla jsem, že je to zločinec. Choval se tak mile a mnohokrát mi pomohl i v domě. Párkrát jsem ho pozvala k sobě na čaj. Jasmínový. Miluji jasmín.“

   A zase ticho.

   „Proč to, proboha, udělal?“ zeptal se, když dočišťoval podlahu dezinfekčním prostředkem.

   „Víte, nasekal si dluhy a šli po něm lichváři,“ zahleděla se zpátky na zahradu, „překvapil mě zezadu, když jsem mu chtěla natočit trochu vody. Řval na mě, že jsem zasraná prachatá svině a ať mu navalím všechny šperky. Vypadal, že není úplně při smyslech. Když jsem razantně odmítla, tak už jen bodal a bodal. Viděla jsem všude stříkat svou vlastní krev. Bylo to strašné, co vám budu povídat.“

   „Jste ženatý?“ zeptala se najednou.

   „Ne, ale mám jisté děvče.“

   „Až budete odcházet, tak jí nějaké růže ustřihněte. Určitě jí udělají radost. Jsou opravdu nádherné. Nůžky jsou pověšené v komoře.“

   Poděkoval.

   Dal si ruce v bok a pozorně si ještě prohlížel celou místnost.

   „No já končím, paní…“

   „Marta.“

   „...paní Marto. Musíme se rozloučit.“

   „Však já už taky budu muset jít. Smím vás ještě o něco poprosit?“ upřela na něj své modré oči.

   „Můžete těm chytrákům venku říct, že mě zabil zahradník? Ať zbytečně neztrácí čas.“

   „Což o to, to můžu,“odpověděl smutným hlasem plným beznaděje, ale už si nebyl jistý, zda ho slyšela.

   Byla pryč.

                                                                                   *   *   *   

   Nůžky našel tam, kde měly být a cestou k dodávce si ustřihl pět krásných karmínových růží. Když míjel detektiva Mühlera a jeho nohsleda, mladého Kauta, přitočil se k nim a oznámil jejich překvapeným pohledům, že vrahem je zahradník. Mühler mu na rozloučenou podal svou chlupatou tlapu, poděkoval a popřál mu ironicky také pěkný den.

   „Vrahem je zahradník,“ odplivl si do precizně střiženého pažitu Kaut a zakroutil hlavou, „takovej votřepanej fór.“

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

28.05.2018 18:39:55Oskar Koblížek

:o)))

28.05.2018 17:51:43Gora
redaktor poezie a prózy

Jejda, už jsem to posílala, promiň:-))

28.05.2018 17:46:10Oskar Koblížek

Proč ne? :-) Budu rád.

28.05.2018 17:11:52Gora
redaktor poezie a prózy

Mohla bych Čističe nominovat do PM??

18.05.2018 17:23:31Oskar Koblížek

To jsem rád, Zdendo.

18.05.2018 17:15:59Zdenda

Docela fajn.

13.05.2018 18:10:00kvaj
redaktor prózy

To je čistě v tvé kompetenci. :-)

13.05.2018 17:01:02Gora
redaktor poezie a prózy

avi PM

13.05.2018 17:00:31Gora
redaktor poezie a prózy

To si piš, že udělám:-) a dík

13.05.2018 16:55:28Oskar Koblížek

Milá Goro. Velice mě těší tvoje nabídka i to, že o tom uvažuješ. No, co se může pokazit, že? Snad jen něčí žaludek. :-))  Pokud to uděláš, v žádném případě nebudu proti. Dík. Hezký den.


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.