Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seStrašák na poli
Autor
K3
~~
Prolog:
Z lesa se vynořila zahalená postava a rychle kráčela směrem k horní části Nové Vsi. Spolu s tmou vytvářela téměř jedno a totéž. Bylo na ní cosi znepokojivého. Límec vykasaný, klobouk sražený do čela.
Její tvář snad neměla být viděna.
Zaslechla meluzínu. Mimoděk se stočila na tu stranu a zahlédla boží muka.
Zachechtala se.
Když si uvědomila, že je to obyčejný strašák, s odporem se odvrátila a přidala do kroku. Ledový vítr skučel.
-
"Mami, Bruno mi zničil panenku..."
"Ale nepovídej."
"Jo, přečmáral ji oči."
"Ukaž. Je hezčí než byla předtím, usmívá se. Asi ti chtěl udělat radost."
"Nechtěl, já ji chci takovou jaká byla. Dostala jsem ji od táty."
"Třeba mu bylo líto, že sám nic nedostal."
„Bruno, skoč do sklepa pro uhlí, bude zima!“
„Proč já?“
„A kdo? Mám hnát do sklepa holku?“
„Ne, ale to neznamená že musím všechnu špínu udělat já.“
„Hele nediskutuj a maž!“
Jen velmi neochotně šel ke dveřím. Poté co míjel sestru, sykl na ni.
„Táto on mi vyhrožoval a podíval se na mě hodně divně...“
„Vyhrožoval ti?“
„Jo, zasyčel, až mi naskočila husí kůže.“
„Ještě nemá rozum, klacek jeden.“
„Cos tam dělal můj ty Bože?“
„Co asi, brousil jsem si nože!“
„Hele, mladej, zmlkni! Pořád brbláš!“
„Víš moc dobře, že je tam špatně vidět!“ bránil se Bruno.
„A nebuď drzej, nebo dostaneš lepáka!“
„Už jsem si zvykl.“
„Nevím, co z tebe bude, když se budeš takhle chovat.“
„Přece strašák na poli. Toho nic nebolí!“
„Pan učitel si stěžoval, že nedáváš pozor a spíš při vyučování.“
„Tomu se nedá zabránit, oči se samy zavírají a pronásledují mě sny.“
„Jaké sny? Leda nějaké pitomosti, jako vždy!“
„Ne. Náhodou jsem jeden vyprávěl ve škole a pan učitel mi dal jedničku.“
„Jo? Chtěl bych ji vidět, zatím nosíš samý koule.“
„Jsou za to usínání.“
„Samé výmluvy, na všechno se vymlouváš! Dělej, jak myslíš. Je to tvůj život!“
„To bych vážně rád.“
„Zase odmlouváš?“
„A divíš se? Nenecháš mě chvíli v klidu jít po svým. Všichni jsou někde venku, jenom já... Podej! Přines! Udělej tohle a tamhleto! To je moje zábava, že? Pořád dokola!“
Další den dostal Bruno za úkol nakopat kbelík brambor.
„Prší a fouká severák. Nemůže to počkat do zítřka?“
„A co bysme asi tak měli k večeři, nevíš?! Padej a nekecej!“
Neměl chuť na věčné hádky s nevlastním otcem. Vztekle popadl motyku a své oblíbené hračky. Prak a nůž.
Záhumenka, vzdálená půl kilometru od domu, byla v rovinatém terénu, kterému se říkalo Plošina. Hned vedle cesty k lesu. Vojtkovi tam pěstovali i krmnou řepu pro dobytek a něco málo kukuřice. Na záhumence bylo i několik vzrostlých třešní. Na největší z nich uprostřed byl připevněný strašák. Nikdo nevěděl, kde se tam vlastně vzal. Bruno si na něm čas od času vybíjel svůj vztek. Odtud to bylo přibližně tři sta metrů k okraji lesa. Od severu byl kraj otevřený, a pokud odtud foukal vítr, byla zima jako na Vidrholci.
Stejně jako dnes.
Bruno jí však nedbal. Zatrpklost a bezmoc ho na chvíli zcela pohltily. Musel to udělat. Všeho bylo příliš. Nutkání v něm se nedalo zastavit. Potřeboval to ze sebe dostat.
Na kraji záhumenky ledabyle odhodil kbelík s motykou do brambor a zamířil přímo do třešní, kde byl strašák.
„Hej strašáku! Teď to slízneš!“
Ten to tušil a začal prosit o slitování.
Ale Bruno měl tentokrát v obličeji tvrdý výraz.
„Za všechno můžeš ty, rozumíš! Dávej pozor! Předvedu ti, jak se zachází s těmihle hračkami!“
„Nedělej to, prosím,“ žadonil strašák. „Vím, každý máme svého viníka, ale tím tvým nejsem já.“
Neposlouchal ho. Sebral kámen a vystřelil mu ho přímo mezi oči.
Strašák zasténal.
Tím udělal Brunovi nesmírnou radost, která ještě víc podnítila jeho běsnění.
„Copak?“ zvolal jízlivě. „Vždyť tebe nic nebolí, jsi pouhý strašák na poli.“
„Ale bolí, netrap mě. Jestli chceš, budu ti vyprávět příběh. Znám jich spoustu.“
„Nejsem zvědavý na tvé příběhy.“
Další rána byla namířená přímo do strašákova srdce.
Ozval se pláč.
Ale Bruno byl neústupný.
„To ještě není všechno, strašáku!“
Zuřivě přiskočil ke stromu a několika hmaty se vyšvihl přímo k němu nahoru. Nožem začal bodat do té směsice slámy, hadrů a peří, zabalených v několika plesnivých pytlích.
Tohle si strašák nezasloužil. Za léta užitku a poslušnosti získával od hospodáře to, co ten druhý ztrácel. Nepatrný kousek úcty. Vlastnil dokonce i malou duši, či co. Byl na to hrdý a nechtěl o to přijít.
Jenže je tu ještě Bruno… snad mu ji chce vzít…!
No právě…!
U Bruna to bylo naopak. Jako by duši pozbýval. Čím víc bodal, tím víc jeho zuřivost stoupala. Až k nepříčetnosti.
Když sténání utichlo, i on se zklidnil. Slezl zpátky na zem, hračky hodil pod strom a víc si jich nevšímal.
Sedl ke kmeni, opřel hlavu o kolena a objevily se slzy.
Zastyděl se za ně.
Rychle vstal, otřel oči, došel k brambořišti a motykou vyhrnoval hlízy. Taková normální práce. Najednou si uvědomil, že kdyby šlo jen o ní, mohl by pracovat klidně celý den a byl by spokojený. Docela by se mu to zamlouvalo. A pokud by s ním byl ještě někdo, s kým by si mohl povídat, to by bylo moc fajn.
Kbelík naplnil za několik minut.
Domů nespěchal.
Překročil práh a narazil na svého otčíma.
„Kdes byl celou tu dobu? Máš přinést ještě dřevo na zátop a podojit krávu. No, hni sebou!“
Bruno se tvářil nepřítomně, stejně by bylo zbytečné cokoliv namítat. Odběhl do sklepa raději hned. Potom zhltnul pár bramborových placek a vypil hrnek bílé kávy. Sedl k učení a snažil se učit. Nedalo se, nemohl se soustředit. Tužka mu padala z ruky. Dělaly se mu mžitky před očima a písmenka jako kdyby ožívala. Koukal na sešit, ale místo písmen viděl svůj zpackaný dětský život. Dlouho to nevydržel.
Vzpomněl závistivě na strašáka.
On je na tom vlastně líp než já. Občas alespoň někdo řekne: „Dobře, že ho tu máme.“
Něčeho podobného se já nedočkám. Vlídná slůvka pro mě jsou ukrytá kdesi v nedohlednu.
Cítil oprávněnou křivdu.
„Jak to sedíš nad tím sešitem, lemple! Pro mě za mě se neuč!“ řekl hospodář. „Stejně budeš hloupej jako tágo. No jo, to se stává.“
„Potřebuju s něčím poradit.“
„Nemám čas! Musíš se sám snažit!“
„Proč ho v jednom kuse sekýruješ?“ zastala se ho máma. „Bude z tebe akorát na nervy! Pak se divíš, že je jak z divokejch vajec!“
„Protože je drzej spratek! A když ho zkouším, kouká na mě s otevřenou pusou, chachar jeden.“
„Tys ho někdy zkoušel?“
V noci Bruno nespal. Přemýšlel o tom, že by všechno změnil, kdyby mohl. V první řadě by vyměnil toho, co se vydává za jeho tátu. Zná jenom práci a hospodu, dost málo. Vzpomněl na prvního. Ani za mák se mu nepodobal. Chodívali spolu do lesa a na ryby. Zdálo se mu, že je to tak dávno...
Nebo pan učitel. Co ten toho zná. Všechno by Bruna zajímalo.
Strašák nakonec za nic nemůže. Bude lepší poslouchat jeho příběhy a netrýznit ho.
Uklidnil se a usnul.
„Vstávej, holomku! Dochází dřevo!“
Vyskočil z postele, hlava jako střep. Milé probuzení, sotva usnul. Není nad takové pohlazení. Skočil do kůlny ještě před snídaní, aby měl klid. Ale nebylo to moc platné. Tolik úkolů, že si je jeden pro druhý nedokázal zapamatovat.
„Je neděle, potřebuju se vyspat!“
„No a? Místo poflakování můžeš klidně spát!“
„Dobrá, odpoledne dojdu pro brambory s trakařem, ať jsou do zásoby. A pak si půjdu lehnout.“
„Dělej, jak myslíš, jen běž.“
Po svačině nelenil, vzal motyku a vyrazil. Starý trakař mu vrzal do kroku. Na brambořišti se pustil hned do práce. Hlízy byly v tom chladnu a vlhku pěkně velké. Ani se nenadál a trakař byl z půlky plný. Zadíval se do třešní a nechal práce být.
„Jsem tady strašáku,“ řekl smířlivě.
„Viď, že mi neublížíš?“ ozval se ustrašený hlas.
„Nemusíš se bát. Máš pravdu. Ty nejsi můj viník. Nemůžeš za to, promiň. Přišel jsem si poslechnout příběh.“
„Dobře, budu ti vyprávět. Pojď blíž ke mně, ať líp slyšíš.“
Bruno, mrštnější než kočka, se v mžiku ocitl na tom místě.
„Počkej ještě, nemůžu se nějak uvelebit, stojím na suku, moment.“
„Jen si udělej pohodlí.“
„Teď se mi to povedlo. Ještě mi dřevění ruce, přidržím se větví. Dobře, můžeš začít.“
Strašák zaševelil.
„Kdysi tu žila rodina s dvěma dětmi. Byly chudí, ale hodní. Rodiče o své děti pečovali, milovali je a ty jim jejich lásku oplácely svými milými úsměvy...“
Bruno fascinovaně poslouchal. Nic krásnějšího neslyšel. Dokonce se pousmál.
Poslouchal příjemný tichý hlas a bylo mu dobře. Působil na něho jako sladká ukolébavka. Začal usínat.“
Pak strašák náhle přestal a něco se stalo.
„Co děláš?“ vykřikl Bruno.
Kolem pravého zápěstí zasvištěla větévka, která ho pevně spoutala s větví. Ještě dřív, než si to uvědomil, druhá mu nehybně připoutala levé zápěstí.
„Co je?“
„Jen klid, nemusíš se bát. Tady tě nebude nikdo rušit, můžeš klidně spát.“
Prudce škubl pažemi, ale jenom si rozedřel zápěstí.
Další větévka se několikrát ovinula kolem jeho úst. Snažil se vykřiknout, ale nemohl dýchat. Celý se napnul a zkusil se povolit. Marně. Dech a síly mu rychle docházely.
V hlavě urychleně promítal svůj krátký životní příběh, jako kdyby chtěl přijít na to, co udělal špatně. Poslední větévka spoutala ke kmeni zmítající nohy.
Ještě před vypršením svého vyměřeného času zaslechl Bruno vlastní vzdalující se cynický smích.
-
Zůstala motyka se starým trakařem, zpola naplněným hlízami brambor, a do pole vedoucí klikatá pěšinka se zbytky slámy, kousky hadrů a peří...
Začalo se smrákat, vítr zesílil a meluzína potichu spustila svou obvyklou píseň.
28 názorů
Děkuju za přečtení, Johano. Zase ty brambory, to je shoda. Ale tohle bylo psané narychlo do soutěže, a je to trochu znát.
Johanakrupa
28. 04. 2019Na to, že je skoro celá povídka psaná v dialozích, se to celkem dobře čte. Akorát ten konec se mi zda takový utnutý a já jsem asi zabedněná- že se stal sám strašákem, bych podle něj nepoznala.. Jinak poutavé čtení. Mně to ani moc jako horor nepřišlo.
Horor přece není totéž co krvák. Aspoň já se na to tak dívám. Tak třeba v povídkách jednoho z vynálezců tohoto žánru Edgara Allana Poa také netekla krev proudem, například Berenice nebo Jáma a kyvadlo apod.
Teď jsem se mrkl a napadá mě, že po větě "Kdysi tu žila rodina se dvěma dětmi.", by v další mělo být buď "Byli chudí, ale hodní.", nebo "Byla chudá, ale hodná." A možná by tam slušela spíš slušovací spojka "Byli chudí a hodní."
Jardo, dík. Jsem rád že tomu říkáš horor, protože to byl úmysl. Většině lidí se to jako horor nezdá, v záplavě krváků v dnešní době.
Horor tohoto druhu, kdy není hned od začátku úplně zřejmé, o co půjde, se mi líbí.
Oskar Koblížek
10. 06. 2018To, že se Bruno stal strašákem mě docvaklo. To jsem rád, že nejsem úplně blbej. :o) Moc pěkný.
Mělo to vyznít tak, že strašák odešel a jeho místo zaujal Bruno. Nevím, zda se mi to povedlo zřetelně.
Oskar Koblížek
09. 06. 2018Poutavě popsán nelehký osud dítěte v totálním zápřahu. Dobře se čte a ačkoliv člověk neví proč, stoupá napětí, které ho nenechá odejít. Jen ten konec je jako seknutí sekerou. Hodně rychlý. Možná ještě aspoň tři, čtyři věty. Ovšem neptej se mě jaký. :-)) Paráda.
Lakrov, měl to být horor ale jiný než ty v poslední době, spíš takový starodávný. Prolog má být jen k první velké mezeře, tedy jako úvod. Při vkládání jsem ho nedal do prologu, což jsem asi udělal chybu, ale nechal u textu. Měl jsem strach aby se od povídky neodtrhnul.
Jinak děkuju za přečtení.
Napsané je to svižně, dobře se to čte, má to spád a probouzí to fantazii. Chvíli z toho jde strach, pak se nálada uklidňuje, jako by se vše "k dobrému obracelo" ale ten hororový konec...! Ten mi trochu zkazil náladu, jenže kam jinam by to mohlo vést... Připomnělo mi to (nevím proč) pohádku O Otesánkovi.
To, že je to celé vloženo nako "prolog" je zřejmě omyl.
Máš pravdu, bixley, měla to být taková parafráze na Ježíška. Děkuju za přečtení.
Jeff Logos
20. 05. 2018Dobré, čtivé, povedené
Fruhling, děkuju za komentář. Je to možné, bylo to psané do soutěže, takže trochu tlak. Mohl jse si s tím určitě víc pohrát...
Ireno, dík. Čárku smáznu, ostatní asi nechám. Protože to byl strašák, kdo se smál jeho hlasem, když odcházel do pole a vzdaloval se. Děkuju za opětovné přečtení.
Pěkná povídka, Karle, trochu mrazivá.
Tu bych dala jako povinnou četbu těm, kteří někoho týrají...ať takiovým rodičům, nebo dětem, šikanujícím ostatní.
Povedla se ti, odstranila bych jen čárku ve větě:
Ještě před vypršením svého vyměřeného času, zaslechl Bruno vlastní vzdalující se cynický smích.
a větu poupravila- svého vyměřeného - ani vzdalující se smích se mi nezdá...možná bych ji celou vynechala.
Atmosféra stísněnosti se ti podařila, uvěřitelněji doma než venku se strašákem. Také bych změnila název na Strašák v poli, líp to zní. To je vše, díky za počtení!