Šprýmař

  Od důlní brány bylo k hřbitovu pár kroků. Zástup mužů pomalu zamířil k svatému Josefovi, za nímž čekal výsměšně malý vryp do hlíny. Muži se zastavili před rakví. Bílý obličej zářil čistotou, bez masky z uhelného prachu působil vzdáleně a cize. Bez hudby, bez smutku, bez žen.

  Kluk seděl na zídce, která oddělovala židovskou část hřbitova, a pozoroval dřevěnou krabičku, do níž občas některý z mužů vhodil minci nebo bankovku. Krom samotných horníků a několika policistů v civilu zde nečekal nikdo, komu mohla být sbírka určena.

  Zástup byl tichý, krabice nedosažitelná. Najednou se vynořil vysoký muž a postavil se vedle rakve.

  „Pánové,“ začal: „Bratři. Sešli jsme se, abychom uložili jednoho z nás do země, která nás živí. Každý ví, že náš úděl je těžký a že země, která nám dává práci, je svatá. Této zemi je třeba vzdávat úctu. Pracovat v ní tvrdě a zarputile.“

  Několik mužů souhlasně přikývlo.

  „Mezi námi však obchází spousta těch, kteří si tuto svátost obrací v prach. Mužů, kteří se nás snaží rozeštvat a oddělit nás od všeho, co je posvátné.“

  Kluk čekal, že se řečník ohlédne za policisty, namísto toho se ale usmál, a upřel pohled pevněji na skupinu horníků. Ti jej zhypnotizovaně poslouchali.

  „Ale každý z vás ví, že úder kladivem zní jako kostelní zvon a že bolest svalů nelze ukrást ani prodat. Tito muži, kteří se neštítí ničeho, nás svádějí. Ponoukají nás ke stávkám, sabotážím a nepokojům.“

  Řečník se nadechl a pokračoval tišeji, aby uklidnil muže, kteří začali nervózně přešlapovat. Někteří zatínali pěsti. Policisté zmizeli.

  „Na muže, který zde leží, nespadl kámen, nepošlapal jej tažný kůň, ani jej nesemlelo kolo výtahu. Tento muž zemřel kulkou, neboť byl jedním z těch, kdo nás rozeštvávají a obracejí proti sobě. Možná to, bratři, nevíte, ale tento muž byl komunista!“

  „Byl to bulač!“ vykřikl jeden z horníků.

  „Zmordujte ten jeho napudrovaný ksicht!“ přidal se druhý. 

  V ten okamžik se dav pohnul a jako beztvará améba obestoupil rakev. Kluk seskočil ze zídky, a zatímco muži kymáceli rakví jako obří kolébkou, popadl krabici s penězi. Vyrušil jej jen tupý náraz vyklopeného těla a úsměv vysokého šprýmaře, kterého při cestě z hřbitova minul.

  Mince se na desce stolu matně leskly v odpoledním slunci jako barbarské talismany. Pokrčené bankovky ležely vedle.  Rozdělil hromádku na dvě poloviny. Zbývající korunovou bankovku přetrhl napůl.

  Během odpoledne se v pokoji střídaly dívky. Některé se na něj usmály, jiné sledovaly především bankovky. Opláchly se za paravánem a zmizely zpět do města nebo si vynesly židli na zápraží a klábosily.

  Přišla k večeru. Drobná, unavená. Jako vždy.

  „Jedl jsi?“

  Kluk pokýval hlavou. Přesto před něj položila krajíc chleba s hrudkou másla.

  „Víš, že sem nemůžeš chodit,“ řekla: „Nechci, abys chodil.“

  Peníze mezi nimi ležely jako tiché znamení. Kluk věděl, že se jich v jeho přítomnosti nedotkne. Teprve, až odejde, založí je do staré modlitební knížky. Tam je nikdo nebude hledat.

  V zaprášených policích našel mezi zavařenými rajčaty a plechovkami se zelím lahev sodovky.

  „Nechceš radši rum?“ zasmál se prodavač.

  Nechtěl.

  Sedl si na schod před obchodem a pozoroval, jak se před ním střídají lidé, koně, psi zdvojení a pokrčení špatně vylitými výlohami.  Na chvíli v nich zahlédl vysokého muže ze hřbitova, ale odraz rychle zmizel za projíždějícím povozem. Nad střechami nízkých domů prosvítala tenká červená linie soumraku. Cítil kouř, šeřík, prach.

  Vyrušil ho vozík, na němž se vezlo do hadrů zabalené děvče. Kluk, který vozík tlačil, byl ještě mladší než on.

  „Pane, za pár korun uvidíš, že i pod starými hadry může být ukrytý poklad,“ řekl kluk: „Trochu navíc a nemusí zůstat jen u pohledu.“

  Bitka byla krátká. Váleli se pod nohami opilců a horníků, kteří se vraceli ze šichty. Oba věděli, že ten druhý má nůž, ale ani jeden nesáhl po svém. Děvče na oba plivalo a proklínalo je v jazyce sedláků ze severu. Tak se seznámili.

  Kluk s vozíkem se jmenoval Zbigniew a společně s holkou přišel do města někdy začátkem loňského léta. Hluboce věřil v Ježíše Krista a nejvroucněji ho prosil, aby holka měla dostatek zákazníků. Holce říkali Anastasia a putovala se Zbigniewem tak dlouho, že do něj musela být zamilovaná, nebo čekala, až mu bude moct vrazit nůž do zad.

  Společně s nimi přitáhlo mnoho nových mužů. Přijížděli ze severu nebo z Haliče, oči měli zakalené pálenkou a mysl omámenou příslibem, že se zbaví nuzoty rodného kraje. Oba tak měli dostatek práce: nabídnout chudákovi ženu je snadné, ale ještě lehčí je vybrat mu kapsy.

  Hospodu prostupoval žár mužských těl, potlačené touhy a petrolejek. Žebrák hrál na harmoniku, ale zvuk zanikal v hlomozu řeči. Kývavé pohyby zchátralého těla připomínaly tanec cvičeného psa. Kluk pozoroval, jak se Anastasia proplétá mezi muži, přikládá jim pravou ruku na srdce, levou prohledává kapsy. Zbigniew čekal na opilce, kteří usínali venku na zápraží.

  U nejbližšího stolu se skupinka havířů bavila, jak před dvěma dny cizí muž rozvrátil pohřeb zastřeleného horníka. Horník byl prý řádný křesťan. Četníkovi prý selhala spoušť. Cizince prý najali jako provokatéra. Prý byl stávkokaz. Prý komunista. Prý to je celé šprým.

  Mezi hrubými mužskými hlasy zaslechl přidušený ženský výkřik:

  „Puśći, świnia.“

  Anastasiino předloktí svírala široká ruka vysokého muže. Kluk vykročil, ale hned se zarazil. Šprýmařův pohled se totiž neupíral na drobnou zlodějku, směřoval přímo k němu. Svět se odrazil v širokých černých zornicích. Pak se Šprýmař usmál a do drobné ruky, kterou držel, vložil několik bankovek. Ve dveřích se minul se Zbignewem, který vedle Šprýmaře vypadal jako malá hadrová panenka.

  Kluk čekal, že se se Anastasie na Zbiegnieva vrhne, ale namísto toho si tiše sedla za stůl a upřela pohled do prázdna. Zbigniew pokrčil rameny a začal přepočítávat peníze. Jedna korunová bankovka byla roztržená.

  Pokoj se topil ve tmě. Kluka překvapilo, že tu není ani jediná dívka. Všechny postele byly prázdné a chladné. Paraván byl srolovaný a opřený o stěnu. Vedle něj stál vysoký muž. Kluk rychle sáhl po noži. Čepel se zaleskla stejně jako Šprýmařovy oči.

  Někdy kolem poledne se všechny stroje zastavily. Prázdné koše důlní lanovky se pohupovaly na blankytné obloze. Vzpomněla si, jak celé dny lehávala v trávě a pozorovala oblaka plynule se nasouvající do zorného pole. Opodál v mírném větru klapal dřevěný mlýnek, který postavil její otec.

  Na prádlo nepřicházelo žádné uhlí. Ostatní děvčata postávala, kouřila, některá vytáhla bandasku se studenou polívkou a využila pauzu k obědu, protože tušila, že jindy nemusí mít příležitost. Někdo řekl slovo sabotáž. A někdo ho zopakoval.

  V půli odpolední směny se koše znovu daly do pohybu a shoz začal chrlit nepřetříděnou zeminu. Mistr rozhodl, že zdržení se musí dohnat a sloučil směny. Děvčata, kterých bylo najednou dvakrát tolik, si však navzájem překážela a přebírala jednou přebranou hlušinu. Ta, která omdlela, byla odtažena do skromného stínu důlních vozíků. Pak padl večer a tma.

  Kluka našli za stolem s hlavu zaklesnutou do dlaní, jako by spal. Když jej chtěly probudit, tělo se zhroutilo na dřevěnou desku. Společně ho přenesly do její postele. Puls byl slabý. Zapálila svíčku.

  Léto začalo suše. Kola povozů vířila šlemovitý prach, který se na všem usazoval jako tenký mastný filtr. Drobní prodavači zoufale leštili vystavené zboží, čistili výlohy nebo jen rezignovaně kouřili na zápraží. Zbiegniew seděl na vozíku na stinné straně ulice. Přes vrata za jeho zády táhl příjemný chlad a vlhkost. Byl to rok, co přišli do města. Netušil, že tu zůstanou tak dlouho.

  Když mu vysoký muž vložil do ruky několik bankovek, v duchu poděkoval Spasiteli. Měl pocit, jako by muže už viděl, ale nepřemýšlel nad tím, protože věděl, že spokojený zákazník se rád vrací. Přepočetl peníze a pootevřel muži vrata do dvora.