Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+8 neviditelných
Strýček Věrek - Jablka
datum / id02.06.2018 / 488262Vytisknout |
autorOskar Koblížek
kategoriePróza na pokračování
zobrazeno53x
počet tipů3
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

Jednoho dne, při běžné cestě ze školy, stála u trnky podivná postava. Tyčila se do dálky a nehnutě se opírala o vysokou hůl. Výjev téměř biblický. Jako ze svatých obrázku. Když naši výtečníci přišli na dohled, nestačili se divit. 

Strýček Věrek - Jablka

   Můj strýček Věroslav byl už od malička pěkné kvítko. O tom by mohla vyprávět nejen babička, ale i každá z jeho těžce zkoušených sester. Zvlášť tetička Kamila, která, ač by se do ní vešel dvakrát, měla co dělat, aby ho ukočírovala těmi správnými směry. Musela používat různé chvaty a rozličné typy úderů, aby ho co nejdokonaleji paralyzovala a mohla si poplkat s kamarádkou či tokajícím amantem. Uhlídat totiž tohle dítě bylo, jako uhlídat pytel blech. Snad právě proto ho ve svém pubertálním věku s rozkoší označila za pěknýho puchejře a označení „pěkný“ nemělo rozhodně s krásou nic společného. Nebyla to asi vůbec náhoda, když o něm jeho tatínek jednou prohlásil, poté co ho měl celý den na starost, jelikož babička odjela ke své sestře, že je to takovej nesebranej vřed. Ani maminka to s ním rozhodně neměla nijak jednoduché, protože jak říkala, tenhle skřet dokázal zaměstnat celou rodinu. Tato všechna označení byla však vyřčena povětšině s láskou a úsměvem na tváři. Jen Kamila měla ten úsměv poněkud křečovitý. Jo, to můj tatínek, to bylo něco jinýho. Jako nebe a dudy. Pokud se můj tatínek náhodou dostal do nějakého maléru, byl v tom vždycky Věrek namočenej. Když ne celej, tak přinejmenším aspoň jednou nohou. Pokud nikoliv, tak stál minimálně někde opodál.

   Babička se starala, seč jí síly stačily a nakonec se jí přeci jen podařilo ze všech svých dětí vychovat lidi slušné a pracovité. Měla však jednu velikou smůlu. Když bylo zapotřebí tyhle dva „loupežníky“ začít co nejvíce krotit, nejstarší holky pomalu začaly vylétat do světa a dědeček se sebral a odešel na druhý břeh… Vydal se tam v posledním roce války a doprovodila ho tam prý „ošklivá nemoc“. Tenkrát se tak tady říkalo všemu, co se nepodařilo vyléčit Penicilinem. Nemluvilo se o ní a tak pořádně nevím, co byla zač. Zemřel mladý a určitě nerad. 

   Několik chlapeckých „kauz“ přesto stihnul a určitě si je do sytosti vychutnal i s laskavými tělesnými tresty, kterými oba bratříčky obdaroval. Oba dva měli o Věrkovu budoucnost obavy i když babička to najevo dávala víc. Čím víc Věrek stárnul, tím byly babiččiny chmury větší a celou ji obklopovaly a to pak s babičkou vždycky několik hodin nebyla řeč. A když se blížilo Věrkovo nastoupení do školy, počaly babiččiny noční můry nabírat obludných rozměrů. Přicházely často ještě před usnutím a jen co se setmělo, udeřily v plné síle. Babička třeštila oči do noci a bála se hlubokého spánku, neboť s ní smýkaly zlé sny. Zrak jí mířil pod okno, kde na posteli, pod rádiem a pod duchnou, odfukovala příčina všech nesnází. Příčina však měla spánek klidný, a ačkoliv ji halila tma, mohla prý babička odpřísáhnout, že se drze usmívá. Nakonec, po několika záškubech nohou usnula a tak mohla opakovaně ve snu potkávat pana učitele Komárka, který ji uklidňoval, ať si nedělá starosti, že on jeho rozvernou povahu usměrní jako už u mnoha jiných před ním. Poklepával si u toho v pravidelném rytmu do nohavice značně opotřebovanou rákoskou a usmíval se takovým podivným úsměvem, asi jako starej Brůna v „Majoru Zemanovi“. Jen se u toho tak nekýval. Několikrát se pak v noci probudila, a když ji spánek opětovně přemohl, potkávala ho znovu a znovu. A ten jeho úsměv,ten bych vám přála vidět,  říkala a jen těžko ho pak přes den vytěsňovala z mysli.

   A pak to přišlo. První den ve škole. Babička do ní Věrka sama odvedla. Věrek sice samým nadšením za sebou nechával v cestě hluboké rýhy od podpatků, ale nakonec se podvolil. Pan učitel okamžitě prvňáčkům vymezil mantinely své koridy a oni je po několika připomenutích přijali. Pak tu byl druhý den a třetí a další. Kupodivu pan učitel dokázal své žáčky natolik zaujmout, že Věrka ani nenapadlo přejít do protiútoku s nějakým svým výstřelkem. Nakonec mohla babička s klidem usínat, neboť proti všem předpokladům se Věrek učil velice dobře a dělal jí jen radost. Všechny chmury tak mohla vymést z domu. Třeba k sousedům, kde se k dospívající Irence slétal roj místních roztoužených vometáků a sousedka z toho byla celá pobledlá a často chodila jako tělo bez duše. Když za dva roky vedl otrkaný strýc do školy poprvé mého vykuleného tatínka, byla babička již klidnou a protřelou matkou dvou hodných školáků – roztomilých rošťáků.

   Jenže...

   Jenže, jen co strýček vyšel obecnou školu a zamířil do měšťanky a ztratil se tak z bystrého babiččina dohledu a Komárkovi z rákosky, vzpomněl si na svá dřívější alotria a značně poučen, začal je zdokonalovat. Do městské školy totiž chodil do čtyři kilometry vzdáleného městyse a tak musel dvakrát denně projít kolem stavení sedláka Straky. Straka zase nebyl až tak špatný člověk, to ne. Jen měl prostě, díky svému způsobu života, dřině a většímu majetku něco víc. A ačkoliv z něho a z jeho biče šel strach, nenechali si místní mládežníci ujít žádnou příležitost, jak mu lehce zaškodit či odlehčit.

   Když se ke strýčkovi za dva roky přidal i můj tatínek, měl už Věrek s klukama některé fígle vychytané a tatínek se nestačil divit. Nenápadně sklízeli z třešňového sadu sladké a šťavnaté plody pohupující se v mírném větru a nic sedlákovi nepomohlo, že napsal na dřevěnou tabulku „Třešně jsou ošetřeny jedem“. Jelikož byl tak trochu znám jako lakota, nikdo tomu příliš nevěřil. Ostatně stejně je žádný rok všechny nesklízel. Bylo známo, že tyhle nájezdy náhodných „kobylek“ tak trochu i toleroval a věděl o nich. O prázdninách mu zase zalézali do nezralé kukuřice a cpali si pupky sladkými šiškami, až jim bylo zle, ale odolat se jim nedalo. Chodili mu na pole i na sladký hrách, který jim byl odměnou za jejich divoké hry.

   Straka měl ve stráni zbudovaný kamenný sklep, kde uskladňoval jablka. A že tato jablka byla vskutku prudce jedlá, svědčí i důmyslnost omladiny, která se uchylovala k různým trikům ve snaze dostat se jim pod slupku. Jelikož právě kolem sklípku museli projít po cestičce do školy i ze školy, stal se právem terčem jejich plánů, jak se k chutným jablíčkům dostat. Úroda sice byla pod zámkem a ne ledajakým, ale pro dobré odvětrávání byla v horní části kousek nad zemí malá úzká okénka, kterými nejen že byla jablíčka vidět, ale i cítit a vůně to byla vskutku neodolatelná.

   Snad proto si parta vyrobila dlouhou dřevěnou tyčku, ke které přivázali dlouhý hřebík a tímto důmyslným nástrojem pak obratně okýnkem napichovali šťavnatá jablíčka a pomalu, s největší opatrností, sklízeli již jednou sklizené. A jak panečku šmakovala! Chodit ale s tyčí po vesnici každé ráno do školy, to by asi neprošlo ani sebevětšímu andílkovi. A že se Věrek uměl tvářit. Bylo proto víc než nutné, vypátrat pro něco tak dlouhého kvalitní úkryt. Vyhrál to nakonec velký trnkový keř, ve kterém mohlo nebezpečné bidlo nenápadně zmizet a odpočívat. Jelikož se jablka, často nabodnuta ve spěchu, protáčela a podpořena gravitační silou se vracela zpět, sjednala se náprava a byl přidán ještě jeden hrot. Tím vzniklo něco jako zbraň hromadného ničení a hurá na ně! Chudák Straka.

   Jednoho dne, při běžné cestě ze školy, stála u trnky podivná postava. Tyčila se do dálky a nehnutě se opírala o vysokou hůl. Výjev téměř biblický. Jako ze svatých obrázku. Když naši výtečníci přišli na dohled, nestačili se divit. Byl to pan farář. Díval se na chlapce přísně, nikoliv však zlověstně. I skřivan vysoko na nebi přestal cvrlikat a s otevřeným zobákem sledoval napjatou situaci. „Pozdrav, Bůh, pane faráři“ „ I dejž to, chlapci“. Až teď si všimli, co se vlastně stalo. Pan farář držel v ruce jejich napichovadlo až u hřebíků a palcem pomalu přejížděl přes hroty. Tu pánové pochopili, že je asi zle. Jelikož před panem farářem se neutíká, sklopili jen zraky a po dlouhé době se zase upřímně modlili k Bohu, ve snaze vyprosit si u něj odpuštění a vroucně ho poňoukali, aby pan farář nějakým zázrakem okamžitě ztratil paměť.

   Jelikož cestička do vzdálené školy vedla kolem rybníka a fary, byli často pod bedlivým dohledem božího zástupce. Když poprvé zahlédl vykutálenou skupinku, jak u sklípku ve stráni změnila směr, myslel si, že to znenadání na chlapce přišlo a byli si jen odskočit. Po týdnu je ale zahlédl zase, a když se tato situace opakovala častěji, pojal podezření na něco nekalého. I vydal se tedy kolem políčka a počal pomalu stoupat do kopečka a tam s detektivním instinktem a možná veden i božím vnuknutím, prohledával okolí. Nejdříve se zaměřil jen na různé skrýše, kde by se daly očekávat poschovávané například cigaretky. Nic však nenašel a tak s rukama v bok obhlížel okolní boží svět a přemýšlel, co by tak ty hochy mohlo pravidelně odkloňovat z cesty. Přivřeným zrakem procházel důkladně okolí, vylučoval nepodstatné body a vzpomínal na své dětství a různé tajné skrýše. Až náhle spatřil v trnce něco lesklého, něco co by do trnky patřit nemělo. Byla to dvojice hrotů na tyči. Některý z „loupežníků“, zřejmě ve spěchu, nebyl zcela důsledný a nezastrčil nástroj správně do keře a část s hroty vyčnívala ven. Došlo mu to hned.

   Musel se začít smát, co je to za čímany, tihle kluci. Nahlédl do okénka, tam spatřil jablka, a když ucítil jejich sladkou vůni, bylo mu vše jasné. Měl nutkání důmyslný napichovač okamžitě vyzkoušet. Samozřejmě jen zkušebně. Jak se s ním pracuje a se souhlasem nejvyššího. Ovšem nebylo třeba, neboť ulepané hroty prozradily jasně, s kým má tu čest a jaké to má vlastně skvělé vynálezce ve své farnosti. Musel uznale pokývat hlavou. Měl však dilema. Jak teď přistoupit k problému. Kluci mu zainteresovali tak, že jim nechtěl ublížit, ale přejít to zas úplně nemohl, přeci jen to byla krádež. A sedlák Straka, ačkoliv na korunu opatrný,  přeci jen do farnosti nějakou tou korunou pravidelně přispíval. Dotáhnout je k němu za uši a požalovat mu na ně, by bylo přeci jen stejně kruté jako je předhodit lvům. Určitě by si to nenechal jen tak pro sebe a byla by toho hned plná vesnice a kluci by získali nálepku zlodějů, a kdo ví čeho ještě. Předvést zlotřilce před rodiče a žalovat na ně se mu už vůbec nechtělo. Měli v té době dost svých starostí jak přežít a ještě jim přidávat další za takovou klukovinu, to by si neodpustil. Ovšem nějakou lekci dostat musí. No, počká si na ně a uvidí, jak se k tomu chlapci sami postaví.

   Teď, když viděl jejich kajícné postoje, sklopené zraky a pokleslá ramena, dal raději přednost trestu prospěšnému pro obě strany. Nechal je nejdřív rozebrat své napichovadlo, hřebíky pečlivě uschoval k sobě a postupně je odváděl k rodinám. Celou cestu jim dával kázání o desateru, o krádežích a trestu, ale ani slůvkem se nezmínil, co bude dál. Byly to pro nebožáky perné chvíle. Jejich obrazotvornost je mučila. Srdíčka běžela kvapík a hrdla se pomalu svírala. Tatínek s Věroslavem měli největší obavy z tatínka, který jim vždy dlóóuze promlouval do duše, což bylo horší, než chytnout jednu zleva hned mezi dveřma a druhou zprava o futro. Když přivedl své „procesí“ k babičce, ustaraně se na něj podívala.

   „Pozdrav pán Bůh, pane faráři...“

   „Dej nám Pán Bůh štěstí" odpověděl a usmál se. „Chtěl bych se vás dovolit, matičko, zda bych si nemohl vypůjčit tady chlapce na sobotní úklid po hřbitově. Byli by k ruce pana správce, který si namohl nohu a teď se mu špatně chodí a že by mu tady chlapci odnášeli posbíraný nepořádek dozadu za zeď. Bude tam s nimi ještě Jarek a Toník od vedle, protože je tam práce, nachvilku se zarazil, „však víte, jak na kostele.“

   Hoši pookřáli. Ta rána z té spadlé tíhy byla slyšet snad až za Strakovým sklípkem. Tohle už vypadalo mnohem lépe.

   „A já už myslila, že něco provedli, uličníci.“ propichovala oba nezdárníky pohledem a myslela si svoje, neboť ve vzduchu cítila jistou míru provinění, ale na chlapce nijak nenaléhala. Panu faráři totiž zcela důvěřovala.

   Zatímco Jarek s Tondou v sobotu zametali v kostele a utírali prach z lavic, naši bratři se mohli strhat, jak poletovali mezi hroby, jen aby se zavděčili farářovi i správci. A pan farář je občas přišel povzbudit dobrým slovem a u toho se usmíval a říkal, jak že jim ta práce sluší a kluci to věděli a tak nepřestávali, ani když k nim pan farář promlouval. Byli rádi, že to takhle dobře dopadlo a z práce měli dokonce i radost. I místní, kteří je tam viděli, je chválili, jak že se to hoši pěkně činí a počali si o mládeži naivně vytvářet lepší představu, než doposud měli. Ani samotný hřbitov už teď těmhle rošťákům nepřišel tak ponurý a tajemný. Jen nahoře, když znenadání z vykopaného starého hrobu vyletěla dlouhá kost a přistála na hromádce hlíny, se trochu sourozenci lekli, až vyjekli.

   „Pardon“ ozvalo se zahuhňaně z hrobu.

   Zkoprněli. Nohy jim ztuhly a zírali na tu žlutou kost, která vůbec nevypadala jako ty bílé kosti, co měli ve škole. Pak se vynořil hrobník a v ruce držel zachovalou žlutohnědou lebku. Původně myslel, že kolem jdou nějaké tetky s konví pro vodu, ale když uviděl kluky, pohnul lebkou na ruce tak, jako by se na ně zadívala a pomalu pronesl, “Tak zase konečně na božím světle…“ a kluci se prudce otočili na patách a rozeběhli se dolů ke kostelu. 

   „Jareček, co hloupnete“ káral ho správce. „Dyť to jsou ještě malí kluci.“ A hrobník Jareček se smál, až mu tekly slzy a pak se tou lebkou „podíval“ na pana správce a hlubokým hrdelním hlasem dodal: „Konečně si můžu ohřát svý starý kosti.“

   Správce jen mávl rukou a pomalu pokulhával ke kostelu, aby chlapce propustil, neboť hřbitůvek byl již vyčištěný a vypadal jako rozkvetlá zahrádka a byla na něj radost pohledět. Poděkoval jim a důkladně za nimi zavřel železnou bránu s tepanými kříži, aby sem nevnikli někteří z vesnických psů a nebyli tak náhodou Jarečkovi „k ruce“ při třídění kostí. Nebožtíci tak mohli zase v klidu spát.

   ... Hřbitove, hřbitove, zahrádko zelená ...

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

03.06.2018 16:37:28Oskar Koblížek

Zdravím tě,Goro. Jak babička vyprávěla, tak on skutečně ty rýhy dělal, jak ho musela táhnout. :-)) Je to trochu rozvláčněný, ale tak nějak jsem se musel vykecat. ;-) 

Díky a hezký den.

03.06.2018 16:09:34Gora
redaktor poezie a prózy

Dnes bych malinko krátila děj - neděj v první části, kde jsou samé obavy:-)

Vtipné ne např.samým nadšením za sebou nechával v cestě hluboké rýhy od podpatků

jinak tvá klasika...

03.06.2018 13:36:47Oskar Koblížek

No jo, asi bylo opravdu líp. I když každá doba má svoje, že? Pěkný zbytek víkendu.

03.06.2018 13:34:40Oskar Koblížek

To jsem mocil rád, protože i já si to užil. Děkuju.

03.06.2018 13:09:00Lerak12

Další hezké povídání a vzpomínky. Užil jsem si!

03.06.2018 12:20:44Jeff Logos

Ćtivě a úsměvně napsané. Krásná idyla. Dík

03.06.2018 09:40:28Oskar Koblížek

Ahoj,Kočkodane. Vzhledem k sedlákovu jménu bych se ani nedivil. :-)) 

02.06.2018 23:36:04Kočkodan
Snad by to ani nebylo špatně, kdyby ti obzvláště „zdatní“ zloději skončili na hřbitově... ;-)

Strakovi bych nerad křivdil, ale prostě se nemůžu zbavit určitých pochybností, jestli nashromáždil veškerý majetek pouze legální cestou...

|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.