Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+11 neviditelných
Říjnový vítr
datum / id16.06.2018 / 488508Vytisknout |
autorGora
kategoriePovídky
témaMysteriózní
sbírkaVšední den v lázních,
zobrazeno635x
počet tipů29
v oblíbených1x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Říjnový vítr

Říjnový vítr

Olda při výstupu na kopec s kaplí Svatého kříže pozoroval oblohu. Připomínala celistvý plát z olova a zdála se tak nízko. Možná stačilo jen vztáhnout ruku a dotknout se... Sám neví, jestli to byla skutečnost - účinkem léků proti bolesti v kombinaci s několika jointy se to těžko dalo rozeznat.

Sotva dýchal z ostrého tempa výstupu. Usednul na pařez a na koleni si ubalil cigaretu. Pokuřoval a napjatě sledoval nebe, asi tak, jako divák v přední řadě divadla vyčkává, až se rozhrne opona. S jistotou, že jednou, zanedlouho to bude, a s netrpělivostí, už aby! Nevěděl, jak bude „znamení“ vypadat, ale potřeboval je stejně, jako uskutečnění tohoto pochodu. Když se zotavuje tělo, postupuje k lepšímu i hojeni jiných, neméně bolestivých ran.

Zbystřil. Nervózně típnul. Přímo nad Křížovou horou, tady v Českém Krumlově, se ve zdánlivě pevné hmotě oblaků utvořil otvor, vypadal jako průnik do světa nad nimi.  V jediný moment současně se prodraly ven dva paprsky, jen dva. Olda si rozrušeně stoupnul na pařez. Fascinovaně sledoval, jak se snad během několika zlomků sekundy žluté čáry vytáhly do nesmírné délky a jako vystřelené šípem letěly do kraje. Každý naprosto jiným směrem.

Zastavily se na dvou kopcích, vzdáleny několik kilometrů od sebe. Jeden vypadal, jako když se zapíchl do svahu nad čtvrtí Starý Plešivec, druhá část vidlice směřovala až kamsi na vrchol nad obcí Větřní.

Do míst, kde bydlí dva hlavní aktéři celého, málem tragického dějství, které se odehrálo v noci před několika měsíci.

Olda uslyšel pípnout mobil, který signalizoval příchozí zprávu SMS. Později, teď nemá čas. Nesmí mu uniknout nic z neobvyklého jevu.

Neví, co ho to tehdy napadlo, po pátečním večeru stráveném se dvěma kamarády v několika barech, se sám vydal v jednu po půlnoci „jen ještě na jedno pivo“ do nonstopu na kraji města. Potom chtěl jít domů. Tuhle „pánskou jízdu“ mu snoubenka povolila, dokonce ho sama poslala, ať si povyrazí s kamarády z gymplu - v poslední době skoro nikam nechodil. Za pár měsíců bude svatba.

Měl dost vypito, když otevřel dveře toho podniku bez oken, ledabyle předělaného z bývalé jednoťácké samoobsluhy. Výlohy byly zevnitř zakryty rudým suknem. Podlaha se mu houpala pod nohama, když si šel k pultu pro malé pivo. Zaregistroval u baru jen pár lidí. Na místě zaplatil a vrátil se k automatům ve vstupní chodbě.

Měl štěstí, žetony se za chvíli začaly sypat. Položil na pult prázdnou sklenici a hrst plasťáků, aby je vyměnil za peníze. Servírka se vybavovala s někým, kdo seděl na barové stoličce zády k Oldovi, a jeho si nevšímala. Polohlasitá techno hudba se nepříjemně vtírala do spánků a jeho přešla trpělivost.

„Tak co bude s těmi penězi? Spěchám.“ Zvýšil hlas.

S kyselým obličejem vylovila z pokladny drobné. Natáhnul ruku, ale ona je přehodila přes bar na zem a začala se smát.

„Posbírej si je, když tak spěcháš, a sypej odtud, žebráku. Stejně z tebe už nic nekouká.“

„Krávo nebeská!“ zamumlal  si sám pro sebe. Šel do dřepu a začal sbírat peníze.

První úder přišel naprosto nečekaně, zezadu. Okamžitě upadl.

Než se mu oči zalily krví po brutálním kopu botou do obličeje, spatřil nad sebou podsaditého holohlavého mladíka.

„Cos to řekl mé přítelkyni, opakuj to, ty demente, slyšíš,“ nelidsky řičel Oldovi do obličeje a ustavičně do něj mydlil. Cítil, jak mu praskla nosní přepážka a šílenou bolest v nadočnicových obloucích.

„Nech mě být, prosím tě, už dost“ slyšel sám sebe prosebně říkat Olda.

„To je konec, chcípnu tady v tom hnusným pajzlu…,“ byly poslední myšlenky, které si ještě uvědomil.

Potom už nevěděl, že servírka otevřela dveře a že ho útočník popadl za nohy a vyvlekl ven. Ještě i tam do něj kopal.

Uběhly asi další dvě hodiny, jak si Olda později odvodil ze sledu událostí. Roztřásla ho zimnice. Škvírkou oka viděl, že svítá a on leží uprostřed asfaltky asi kilometr od začátku města.

Vltava hučela jako nikdy. Zase omdlel. Po nějaké době zaslechl kroky. Někdo se blížil.  Jde mne dorazit, pomyslel si. Plazil se pryč a hrůzou vyšeptalým hlasem říkal:

„Už ne, prosím, nechte mne žít,“ snažil se postavit na nohy, ačkoliv mu chyběla jedna bota. Lezl po čtyřech jako oslepený brouk, než znovu upadl. Necítil nic než kyselý pach krve v nose a ústech.

„Béďo, zavolej záchranku,“ řeklo děvče s copy ze skupinky vodáků. Po ránu se vydali z kempu do města koupit snídani.

„Zázrak, že ho nikdo nepřejel.“

„A že vůbec žije, má hrozně rozmašírovaný obličej…“

„Odtáhneme ho na krajnici, než ho srazí auto,“ zaslechl.

Nechtějí ho zabít. Rozplakal se úlevou, nemohl zastavit slzy.

Sanita za chvilku přijela a rovnou zamířila do krajského města, kde podstoupil během týdne několik operací zlomených kostí. A také operaci oka. Ještě v nemocnici podal trestní oznámení na neznámého pachatele, podpořené zprávami lékařů.

Po propuštění domů začal pátrat také na vlastní pěst, co se tu noc stalo. Kamera v nonstopu jako na potvoru prý zrovna nefungovala. Útočníka tam údajně viděli poprvé, ačkoli Olda tehdy zpozoroval, jak se důvěrně bavil se servírkou.

Za čas přišla zpráva od vyšetřovatele, že agresor byl zřejmě nějaký vodák a spolu s ostatními rekreanty pravděpodobně odplul. Pachatel neznámý. Holohlavý udělaný chlapík kolem třiceti, to bylo vše, co Olda věděl. Sbíral informace o lidech v té hospodě, a doslechl se zajímavou informaci. Skupinka tří kluků, co je znal jen od vidění, se tam prý jednou dost opila, a po nějakém drinku – podezřele rychle - usnula s hlavami na stole. Když se ti mládenci vzbudili, měli svázané ruce a nohy a ústa přelepená páskou. Do rána je tam držel holohlavý mladík, který se náramně bavil jejich neschopností odejít, a servírka mu přizvukovala. Pak je odvázali a odemkli dveře a - už střízlivé, kopnutím do zadku vyhodili.

Jediný člověk z podivné obsluhy, s kým se tam dá normálně bavit, je servírka z druhé směny.

Olda koupil kytici bílých lilií. S nejlepším kamarádem šel znovu do nonstopu v době, kdy tam obsluhovala ta „hodnější“ servírka.

Kamarád Zrzek šel dovnitř, Olda usedl na lavičku před podnikem zády k výlohám potaženým rudým sametem. Nápis NONSTOP blikal i teď, ve dne.

Zrzek je jeden z těch, které tam tehdy svázali, a nějaký chlapík bez vlasů se mu vysmíval, že je zrzoun. Druhému zas, že je nějak moc opálený. Prostě hnízdo plné zla, jak se všichni i s Oldou shodli.

„Tak to jste byl vy, znám vás od vidění, učíte na škole mojí sestru,“ oslovila překvapeného Oldu dívka, která se i se Zrzkem vynořila z té tmavé díry. Vstal, podal dívce bílé lilie. Přicházel v míru, a tato kytice měla být symbolem jeho postoje. Chtěl vědět, proč k tomu došlo, co je to za člověka. Přál si jen spravedlnost.

„Měl bych k vám prosbu. Můžeme si spolu pohovořit? Dovnitř ale nepůjdu.“

Sáhla do kapsy číšnické zástěrky.

„Taky pro vás něco mám, našla jsem to druhý den na zemi,“ vytáhla jeho dioptrické brýle. Byly nepoškozené.

„Děkuju, už jsem je odepsal. Hned, jak jsem vás uviděl, řekl jsem si, že nebudete krýt lidi, kteří mne málem zabili a ani nezavolali pomoc, že je to tak?“

A během chvíle se dozvěděl bližší informace, pod slibem toho, že nevyzradí jejich zdroj. Na účtenku mu napsala jméno holohlavého muže, je skutečně přítelem druhé servírky. Patrik Děrgel.

Ten den podal na policii novou výpověď. Děrgel je stejně starý jako Olda, bydlí ve Větřní. Momentálně bez práce a kvůli velkým dluhům se s ním žena rozvádí. A pozor: má podmínku na dva roky. Při práci v Rakousku, kde byl kuchařem, vyvolal rvačku s dalším zaměstnancem hotelu a pořádně ho zrichtoval. Jako netrestaný vyváznul s podmínkou.

Ted ho vězení již nemine.

Olda se na kopci dosyta vynadíval na dva paprsky slunce. Přesně takhle se mu to zjevovalo několik nocí ve snu. Bojoval o život, pak musel šplhat ke kapli a čekat na „rozhřešení“.

Vyndal mobil z kapsy a otevřel si tu SMS. Na displeji stálo:

Pane, náš syn v noci spáchal sebevraždu, nechtěl jít do vězení. Nevyčítáme, že jste nestáhnul obžalobu, jak po Vás chtěl. Omlouváme se za něj, alespoň Vy jste naživu.  Děrgelovi, Větřní.

 

Otvor v mracích se stále rozšiřoval, jak jej rozháněl teď už silný podzimní vítr. Olda vysypal tabák smíchaný s marihuanou ze sáčku na zem. Musí se naučit žít bez berliček.

„Tak vida, předtucha se vyplnila. Kruh se právě uzavřel. Je mi sice líto, jak ten, kterého jsem vlastně viděl jen v tu chvíli, co do mě třískal, „vyřešil“ své problémy, ale zadělal si na ně sám. Málem mne to stálo život.“

 Vydal se úzkou stezkou z kopce dolů, mezi lidi. Už se nemusí bát.

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

28.09.2018 17:20:53Gora
redaktor poezie a prózy

Oldjerry, taky, že je to pravdivé, pomalu slovo od slova. Jsem ráda, že se ti zpracování líbí! Díky.

28.09.2018 17:13:53Oldjerry
korektor

Irenko, bourák to zrovna není, ale je to moc dobře napsaný příběh, který by jinak zpadl a je stoprocentně uvěřitelný. Gratuluji. *

30.07.2018 21:27:20Gora
redaktor poezie a prózy

pasažére, píšu teprve třetí rok, a v mém věku se musím ponáhľať:-), dík, potěšilo...

30.07.2018 21:23:56pasažier letu 1978

Ty stíhaš aj písať Gora? Mám rád mysteriozny prvok nielen v poviedkach takže dosť potešilo.Ako dobrý tobogan tak akurát schodov a potom fajn jazda:-)

06.07.2018 08:55:24Lakrov
redaktor prózy

Jo, teď ten úvod odsejpá :-)

04.07.2018 16:23:28Gora
redaktor poezie a prózy

Lakrove, první odstaveček jsem přepsala. Děkuju za upozornění...autorská slepota, no:-(

04.07.2018 15:06:00Lakrov
redaktor prózy

První věta je trochu nešťastná -- na úvod příliš složitá.  Dál -- celou první stránku -- to má mysteriozní nádech, pak to přechází  v akční příběh "bez hrdiny" a na konci se to vrací k úvodnímu mysteriu.  Dobře se to četlo (teda až na tu úvodní větu).  Tip.  

29.06.2018 14:54:06Vigan

Jen to jen můj dojem. V polovině textu jsem se musela vrátit na začátek, abych zjistila, kdo je Olda. Asi ten charakter Oldy rozmělnily ty popisy hry světel oblohy. Také útok na něj se mi zdá moc hrr, ale dnes se mlátí lidi celkem bez vyzvání. Právě, že ten příběh má být podle mého skromného názoru více emotivní, ne takový pouze konstatující.

29.06.2018 14:23:12Gora
redaktor poezie a prózy

Díky, Vigan.Mám pocit, že postav je tak málo - Olda, Děrgel /pozměněné skutečné jméno/, Zrzek a vodáci, že by mělo být zřejmé, kdo je kdo, a ty zbytečné informace tentokrát taky nevidím...je však možné, že můj odstup čtyř let je stále moc malý:-((

Jsem ráda, že jsi napsala svůj dojem.

29.06.2018 13:13:37Vigan

A Patrik Děrgel..není to ten hezký herec, že ne?..:-)


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.