Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+14 neviditelných
Kouřová znamení
datum / id12.06.2018 / 488551Vytisknout |
autorrevírník
kategoriePovídky
témaPřírodní
zobrazeno821x
počet tipů16
v oblíbených0x
do výběru zařadilGora, Lakrov, K3,
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

Příběh ze začátku osmdesátých let dvacátého století. Byly jiné hrozby a priority než dnes.

Kouřová znamení

 

Kouřová znamení

 

Poloprůhledná clona se před námi rozestupovala a vzadu znovu zavírala. Stěží se dalo poznat, kdy jsme vyjeli z jednoho města a kdy vjíždíme do jiného, protože lidé, domy, závody a nová staveniště jsou úplně všude, jako bychom projížděli jedním ohromným, rodícím se velkoměstem.

Pohled nahoru byl děsivý. Vysoko nad tou průmyslovou, do posledního čtverečního metru civilizovanou krajinou neslo stejnoměrné proudění nekonečný, stále se obnovující mrak rovnou k horám. Byl černý jako rubáš, jen vpravo nad obzorem nevinně zrůžověl od zapadajícího slunce.

Necítil jsem nadšení jako vždycky předtím, že jdu pro sebe objevovat nové hory. Jenom tíseň. A obdiv k lesu, který tam nahoře dokázal tak dlouho odolávat.

Když jsme vjeli doprostřed hor, děsivý mrak zmizel. Na temném listopadovém nebi horského údolí se rozsvítily hvězdy.

O mraku, jejž okolní lesy tak dokonale vstřebaly, jsem se brzy dozvěděl podrobnosti, ze kterých mi běhal mráz po zádech.

V noci jsem nespal. Dlouho jsem stál u otevřeného okna hotelového pokoje a myslel na odhodlání těch lidí, na jejich odvahu, že do toho jdou.

Znovu jsem s nimi řešil problém, jak přelít moře do důlku.

Znovu a znovu jsem se vracel a chtěl tomu přijít na kloub.

Vzali jsme osud Země do svých rukou a nestačíme na to. Měli jsme předpokládat, že jednou skončí idylická doba, kdy lesy spolehlivě pohlcují průmyslové emise, kdy převládá uspokojení z představy, kolika tun škodlivin z ovzduší nás zbaví hektar takového či jiného lesa. Mělo nás zajímat, kam se ty jedovaté zplodiny ukládají a zavčas něco podnikat.

Nic takového nás ani ve snu nenapadlo.

Teprve teď se divíme. Teď, když jsme svědky toho, že průmyslové imise začínají pohlcovat lesy.

Našlo se několik odvážlivců. Napřed byl ovšem jeden. Prolomit bariéru mlčení není nikdy lehké.

Nejdůležitější je spolehlivá diagnóza. Nejprve odebrali tisíce půdních vzorků a předali je laboratoři k analýze. Ta potvrdila jejich obavy. Jenom tři procenta vzorků vykazují kyselost ještě na hranici života a smrti lesních dřevin. Devadesát sedm procent je kyselejších, než může snést samotný smrk, a to značně. Osmdesát procent překonalo kyselost stolního octa. Obsah těžkých kovů je vražedný.

Někdy se stává, že krev tuhne v žilách už ze stanovené diagnózy. A tahle je po čertech výmluvná.

Mělkou půdu na příkrých svazích vytvořil a je schopen udržet jenom les. V duchu jsem viděl Dalmácii, jak jsem ji kdysi navštívil, vyprahlé skály bez života, kde lidé kladli pitnou vodu na nejvyšší stupeň žebříčku materiálních hodnot. Úzkostlivě shromažďovali každou kapku dešťové vody a organickými filtry ji převáděli na pitnou. A co bylo na začátku? Nic než nevinná těžba dřeva v odvěkých lesích, které Dalmácii pokrývaly. Když potom půda marně čekala na obnovu svého lesa, vypukla eroze. Zanedlouho se řítila z hor kalná lavina. Tu tenoučkou slupku, kterou vytvářela příroda po tisíciletí, přemístily nezkrocené dešťové přívaly v krátké době na dno moře.

Trápila mě otázka, jak účinné budou kroky na záchranu pohoří, které ti odvážní prosadili. Nemýlí se oni sami, když vkládají takovou naději do leteckého vápnění hor? Může se podařit udržet sazenice smrku za nepředstavitelného pěstebního úsilí?

Věděl jsem však, že ta hrstka zanícenců bude hledat, bude zkoušet, bude bojovat s lhostejností, pohodlností, politikou pštrosů, protože oni musí. Musí přece zachránit půdu, musí na ní znovu vypěstovat les, takový, jaký do Beskyd od věků patří. Beskydský smrk je ten nejdokonalejší, neproduktivnější a proti živlům nejodolnější z celého areálu výskytu druhu Picea excelsa, smrk ztepilý.

Anebo byl?, zachvěl jsem se.

Zabránit iluzím, zabránit slepé víře! Za každou cenu jim čelit. Sloganový optimismus je nebezpečnější než opium. Holá věta pravdy je poplašný úder zvonu, kvílivý jek sirén, přesto musí být vyslovena. Ta pravda, že skutečnou a trvalou záchranu hor přinese teprve zastavení úletu jedovatých zplodin do atmosféry. Je to jediná cesta. Nic, ani potřeba energie současnosti, ani vysoká životní úroveň, ani hrozba nezvyklého strádání, nic teď nemůže mít takovou váhu, aby převážilo životní potřebu zachránit les, zachránit Zemi, zachránit budoucí generace.

V horách se rozprostírala černá noc a moje myšlenky byly černé jako ona. Zdálo se mi, že to co chci, je stejně bláhové, jako chtít holýma rukama zastavit vlak.

Teprve před svítáním obloha zmodrala a ze tmy vystoupily obrysy hor. Jasné červené světlo nad Lysou zesláblo. Rozeznal jsem již konstrukci vysílače.

A potom, během rozednívání přicházely okamžiky, v nichž se mi dařilo zahánět chmury, co mě po celou noc pronásledovaly.

Úplně na všechno, i na ten výstražný jek sirén jsem zapomněl, jakmile se obloha na slovenské straně rozsvítila neočekávaným bílým jasem.

Slunce právě vyšlo kdesi nad Javorníky, ale pro mě zůstávalo doposud skryté. Jen proti němu obrácená úbočí Lysé hory a Smrku jeho bílé světlo naplno odrazila zelenobílými plochami smrčin a nafialověle bílými skvrnami holých bukových porostů.

I černá barva na slunci někdy zbělí.

Tam v těch lesích nahoře byl jasný den a v naší kotlině vládlo ještě napůl noční šero.

A měl jsem takové vidění: komíny, co bez ustání chrlí síru a olovo, jsou daleko. A možná vůbec nejsou.

Pokoj. Smíření.

Nesmírně rád bych té fantastické lži uvěřil.

Vzduch po krátkém nočním dešti je průzračný. Jeho chemické složení pouhým okem nevidím. Skoro se mi daří věřit.

Potřebuji to. Ještě potřebuji sám pro sebe sobecky prožívat seznámení s Beskydami, jež se o tolik roků opozdilo.

Třeba to není tak zlé. Třeba je všechno trochu jinak. To co kolem sebe vidím – útulné horské chalupy, dvorky, ohrádky jako hračky, široké oblé pastviny podobné panenským ňadrům, lesy hluboké jako noc, to je přítomnost, viditelná, hmatatelná přítomnost lidí a hor. Proč bych ji měl kalit černými myšlenkami.

Brzy ráno jsme vyjeli na Lysou horu.

Mrzlo a vzduch nahoře byl cítit sírou.

Dva čiperní dědoušci, co rázným krokem dorazili na vrchol chvíli po našem nedůstojném příjezdu, teď zhluboka dýchali a tvářili se blaženě. Z letitého zvyku – d­ůvěřivci – n­ecítili nic. Zářili štěstím z vědomí, že právě konají maximum pro zdraví. Bezděky jsem se namáhal zadržovat dech za ně za oba.

A přece byl pobyt na vrcholu Beskyd úžasný.

Hory na Slovensku vstávaly z bílých peřin. Jako na plastické mapě jsme nad ranními mlhami objevovali snad všechna slovenská pohoří. Ze staříků se vyklubali náramní turisté a znalci hor. Neměli daleko do osmdesátky. Všude, kam padl náš zrak, už některý z nich byl. Většinou oba.

„Babia hora,“ ukazoval ten starší prokřehlým prstem s úctou na mohutnou, širokou, nebetyčnou horu, která se zdála na dosah, ale ve skutečnosti se vypínala nad Polskem až na konci Slovenských Beskyd.

„Na Babiu horu mám sedmnáct výstupů.“ Skromně se dotkl maličkého odznáčku v klopě. Druhý turista to potvrdil: „To je pravda. Má sedmnáct výstupů.“

„A vy?“ vypadlo ze mě.

„Chystám se tam napřesrok,“ řekl a podíval se trochu provinile na prvního.

Ve víc než stokilometrové dálce vpravo za jejich posvátnou horou čněla majestátně nade vším královská koruna z rozeklaných žulových skal. Horlivě jsme se dohadovali. Nakonec jsme i z tohoto pro mě neobvyklého pohledu bezpečně poznali některé tatranské štíty.

Vysoko ve stratosféře se s gigantickým třeskem zbortila zvuková bariéra. Hned za ní druhá. Obě detonace horské svahy odrazily vibrující ozvěnou. Vzápětí všechno živé zalehl známý, rychle sílící hukot. Ladným obloukem rýsovaly v zenitu dvě stříbrné vlaštovky dvojici něžně kučeravých křivek, bělostných jako sněhové vločky. Hladce unikaly hluku vlastních motorů. Plynule ukrajovaly nadzvukové sekundy nepředstavitelného prostoru. A prostor byl ve své nepřemožitelnosti stále stejný, vpředu ho neubývalo a vzadu nepřibývalo, přesně tak, jako když jsme se vznášeli za dávného dětství. Půl modravě bílé Evropy se prostíralo na dosah.

Jen o málo méně velkolepý byl rozhled z jednoho z jejích nepatrných výčnělků. Nad mléčnou hladinou mlh, jež ležely ve slovenských dolinách, se ve vlnách za sebou řadilo zdánlivě nepřerušené moře lesů.

Dlouho jsem se do těch vln díval, třebaže mi kapalo z nosu a uši ve větru omrzaly.

Zůstal jsem sám. Neměl jsem proč pospíchat. Věděl jsem, co mě čeká na opačné straně vrcholu.

Oči mi slzely mrazem, námahou a tím, co čpělo ve vzduchu.

Když jsem se konečně přinutil otočit k pohádkovým horám zády a pěšinou kolem chřadnoucí kleče těch pár kroků překonat, obzor se zatemnil.

Narůžověle šedohnědá páchnoucí clona stála přede mnou, stoupala vzhůru, válela se dole, tížila a dusila Ostravskou pánev. Kostičky bílých domků jsem v hluboké rovině nerozeznal dál než na takových pět kilometrů. Kdepak uvidět Ostravu! Nedaleký osamocený Ondřejník trčel z roviny holý, bezlesý, smutný.

Jeseníky jsem za hustou clonou kouře vůbec nenašel. Tam na té naší straně nebylo nic než tušený intenzívní život lidského mraveniště dole v rovině.

Rozhlédl jsem se po vlastních Beskydech. A tu se pode mnou podlomila kolena. Tep mi stoupal do krku. Viděl jsem nemocné hory. Viděl jsem je choulit se k sobě jako stádo prašivých ovcí. Holé hřbety, olezlé boky nastavují slunci a dešti a slunce a déšť tu chatrnou slupku nemilosrdně rozdírají. Srst odpadává v chuchvalcích.

Po mé levici se strmě propadaly severní svahy Smrku, Kněhyni a Radhoště. Byly bez lesů. Když jsem pohlédl vpravo, otevřely se na blízkých a vzdálených úbočích čerstvé jizvy rozsáhlých kalamitních holin, zbrázděné hluboko zařezanými rýhami svážnic, které se sbíhaly jako obrovská pavučina a jejichž nesčetná koryta již dešťová voda vymlela na šedivou břidlici.

Ty rozměry jsou příliš veliké. Co je veliké, to vnímáme, jako by to byla sama příroda. I když příčinu známe, pohled na neštěstí hor je vždy znovu jen pohledem dospělého syna do vrásek stárnoucí matky, jež pro nás ještě nedávno ztělesňovala domov a bezpečí.

Pode mnou v propasti se zrcadlilo přehradní jezero Šance. Nebylo to jen kouzelné jezero, skryté v klínu hor. Výraznější než matný lesk zčeřené hladiny jevil se mi v té zjitřené chvíli široký pás obnaženého kamení po jeho obvodu.

Proč nejsem jako ti staří turisté! Měl bych se jen dívat a radovat. Měl bych si chránit své soukromé bezpečí uprostřed krásy hor, která je stále ještě úchvatná. Neměl bych se zajímat o netypické jevy, mohl bych je jako každý jiný s čistým svědomím přehlédnout.

Jenomže to nedokážu. Je to asi lesnická nemoc. Nebo mánie.

Ale také bych mohl podlehnout představě nevyhnutelnosti, poddat se osudu a od této chvíle nekonat víc než své každodenní povinnosti, které mi někdo jiný ukládá. Klid. Smíření. Duševní nečinnost. Jaké blaho!

Nebo se přidat k těm, kdo jako mravenci vytrvale, krůček za krůčkem, prosazují nemožné. Únavná lopota bez konce. Také blaho. Docela jiné.

Dnes jsou na řadě Krkonoše, Jeseníky, Beskydy, v nichž za jednu nedávnou extrémně mrazivou noc všechna nahromaděná staroba Země naráz propukla, zítra to bude Šumava a pozítří možná má neposkvrněná Českomoravská vysočina.

Zazněl klakson. Shánějí se po mně, musím jít.

Nos mě svědil a oči slzely, když jsem rozhodnutý v ostrém mrazu spěchal za ostatními.

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

01.07.2018 18:37:41revírník

Dík.

01.07.2018 16:49:28Čudla

Líbí /*

01.07.2018 16:05:57revírník

Se sukovicí? No jo, to vám, mládeži, musel připadat krakonošsky. Díky za kouknutí, Oskare.

01.07.2018 09:54:04Oskar Koblížek

Jako mládež jsme brigádnicky čistily lesy. Také jsme jeden rok sázeli stromky pod bedlivým podobného „revírníka“.  Vyprávěl nám při práci o lese a jeho obyvatelích a snažil nám vštípit do hlav lásku k tomuto prostředí. Věřím, že o těchto problémech věděl, ale nemluvil o nich, aby nás příliš neděsil, že jako staří nebudeme mít kam chodit na procházky.  Zato dost nadával na zřízení, které devastuje lesy nešetrným mýcením. Měli jsme ho rádi, a zatímco on posedával se sukovicí v tlapách a povídal, my se činili, jak jen to šlo. Byl to pro nás takový „Krakonoš“ Vysočiny. :-))

28.06.2018 10:15:11revírník

Jsem rád, že tě zaujalo. Děkuju.

28.06.2018 08:01:08lastgasp

Přečetl jsem se zaujetím a obdivem. Myslím, že podstatné bylo zde již řečeno. Je dobře, že povídka končí nadějí na zácharnu přírodného bohatství, živého prostředí a života v něm. /T 

27.06.2018 19:12:05Gora
redaktor poezie a prózy

Avi PM

27.06.2018 07:10:08revírník

Fruhling, máš asi pravdu, tak to může vyznívat, to bude tou lesnickou nemocí, nebo mánií. Díky, žes dočetl, a taky za tip.

26.06.2018 23:53:07Fruhling
Nazdar, svym zpusobem mi text prisel zajimavy, i kdyz po celou dobu mi vadila urcita afektovanost: jako by se citlivy milovnik prirody bil s racionalnim ochrancem v jedne osobe. Ta rozervanost mi vadila, protoze v jadru je text predevsim o lesu samotnem a ne o vypraveci. Za me tip.
25.06.2018 09:36:36revírník

Rád ti to dovolím, Ireno.


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.