Vypoulené tělo hrušky

Ruce ti stárnou, říkáš jim pařáty, zavíráš okna, zavadíš u toho do květiny, kterou zvrhneš.

Racci posedávají na hranách Karlova mostu, parníky se pomalu posunují v letním pařáku. Je večer. Hlava na sever, nohy na jih, hlava podložená několika polštáři /abys nekašlala/, v boku tě pořád píchá, páteř sestupuje, kulatíš se a vypadáš jako vypoulené tělo hrušky. Usneš. Nad ránem tě vzbudí hod kostkou do tvé okenní tabulky, kostka přistane v tvé zaprášené kuchyni /nevaříš/, obviňuju zhrzeného milence z šedesátých let, bývala si krásná, žádoucí, pak zakázaná a shrbená jako já.