Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+5 neviditelných
Mám respekt aneb tlející bestie
datum / id01.07.2018 / 488985Vytisknout |
autorOskar Koblížek
kategoriePovídky
zobrazeno145x
počet tipů3
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

Nebojte, tlející bestie je ve skutečnosti úplně něco jinýho, než si představujete.

Mám respekt aneb tlející bestie

   Po menším zápolení jsme otevřeli dveře staré vojenské nemocnice. Prý byla postavena už kolem roku 1840. Zámek, který visel na mohutné petlici, již naznal také velikých změn ode dne vlastní výroby. Stejně jako z budovy, od které se odlamovaly kusy omítky, i z něj kus čehosi prapodivného odpadl.

   Vedl mě po starém schodišti kamsi do patra. Prošlapané kamenné schody žalovaly na tisíce nohou a miliony kročejí, co je takto zadupaly. I přes poškození bylo zjevné, že na zdech pracoval výborný štukatér.

   „Skvělá umělecká práce. Ty obruby a vůbec. Že?“

   Na horní chodbě byly téměř všechny dveře otevřené. Trochu z toho šel strach. Ponurost všemu dodával lehký průvan prohánějící se v potemnělých chodbách. Vnikal sem rozbitými okenními tabulemi a chvílemi jemně pohvizdoval. V mnoha místnostech zůstal nábytek, který se rozpadal nahlodán zubem času a povětrnostními vlivy. Ze stropů trčely dráty. Zrovna tak z míst, kde se ruce sester dotýkaly vypínačů. Ačkoliv bylo léto, tady šel ze všeho chlad.

   Měl jsem pocit, že se někdo, nebo něco mihlo na konci chodby. Znejistěl jsem.

   „Copak? Něco jste zahlíd, že?“ zeptal se.

   „Ano. Támhle na konci chodby. Jako by někdo prošel od okna ke schodišti“

   „To se tu stává často. Teda, pokud sem někdo přijde. Stíny, pohyby v zákoutích, vrzající dveře. Divné vzdychaní či vzdálené úpění. Nedivte se. Stará nemocnice. Zažila spoustu utrpení. První světová válka, druhá…Často tady po chodbách obcházela smrt. To je prostě otisk minulosti.“

   Po zádech mi přeběhl mráz. Opravdu zde bylo chladno.

   „Prostě duch této nemocnice. Říkáme mu Pepíček. On nám to tady hlídá.“

   Zavrzaly za mnou dveře.

   „Vypadá to všelijak, ale staticky je na tom barák dobře. Proto jsme se ho rozhodli opravit.“

   „Jaké máte plány?“

   „Má to dlouhé chodby, spoustu místností, pokojů…školu?“ zasmál se a plácnul mě do ramena. Z toho jsem vydedukoval, že ta to asi nebude. Odněkud z budovy se ozvalo táhlé hvízdání.

   „Ahoj, Pepíčku!“ vykřikl, když uviděl můj vykulený obličej.

   „Vy si s ním povídáte?“ zeptal jsem se. „…a… on vám… odpovídá?“

   „Ale kdeže.“ smál se. „Dělám si z vás srandu. Nikdo tady není. Moc asi koukáte na hororové filmy. Víte, tady ta atmosféra dostane skoro každýho. Hned se člověku v hlavě začnou vytvářet děsivé představy a stačí jen bouchnutí okenice nebo hvízdnutí průvanu. No, tak jak vidíte, je tady spousta harampádí a já potřebuju, abyste nám to všechno vyklidili, a my se dáme do opravy. Ju?“

   „Dobrá“ Zahvízdal jsem z okna na svou partu a okenice mi zůstala v ruce. Vtrhli do budovy. Popadl jsem nejbližší kovovou pryčnu. Horní rám se mi oddělil od noh a nešetrně se mi trefil na nárt.

   A tak jsem ho objevil. Podivný svitek papíru s kostičkovým vzorem. Vykukoval na mě z duté nohy postele. Zatímco parta se již dávno dala do práce, já jsem usedl na vedlejší postel, odkopnul jakousi rozpadlou botu pod okno a začal objevovat zvláštní, tužkou psanou zpověď…

 

   …ležím na svém lůžku v malé vojenské nemocnici. Postavili jí někdy,… kdo ví kdy. Pozoruji krásný, téměř barokní strop. Musel ho vytvořit skutečný mistr. Strop, který můžeme vídat na mnohých zámcích. Dílo, které u mnohých budí respekt a obdiv. Ovšem není to rozhodně on, který u mě v posledních dnech vzbuzuje ten patřičný respekt.

   Jsou to kecky. Obyčejné, vojenské kecky mého spolubydlícího pacienta. Kecky, které svým vzhledem vypadají rádoby normálně, i když jsou zavázány jen do poloviny. Slouží spíše jen jako trepky s uzavřenou špicí, o čemž svědčí značná sešlapanost patní části.

   Mám respekt před keckami člověka, který za svými „popelníky“ v černých obroučkách schovává krysí očka. Debil, idiot, jak jinak mu ještě přijít na jméno. Jak jinak ještě přiblížit tuhle kreaturu v jeho propocených „škorních“.

   Mám respekt před nimi i před procesy, které v nich probíhají. Budí dojem zvlhlého chleba, čerstvě položeného lejna, či dobře proležených „lahůdkových“ syrečků. Při větší fantazii a silném žaludku i řádnou dobu tlející mršinu.

   Mám respekt před odérem, který mne na posteli neúnavně obrací po celé dny na levý bok. Na pravém totiž nelze žít a svobodně dýchat. Tam totiž leží ony khaki zelené vojenské kecky se sešlápnutou patou. Snad aby ještě lépe větraly.

   Mám respekt před keckami, jež mne v noci budí, když se  ve svém neklidném spánku obracím nevědomky na pravý bok. Probouzím se pak s pocitem žida v Osvětimi, tlučícího na pevná vrata plynové komory. Vytřeštěnýma očima poté často zírám do tmy. Stačí se však otočit na levý bok. Ó, jak jsem na tom lépe můj neznámý židovský příteli.

   Mám respekt před keckami, v kterých čvachtá humus a pot, jako bahno v Piešťanech. To alespoň léčí. Těžko mi někdo uvěří, jak mne již nepředstavitelně bolí můj levý bok. Jak velmi závidím lidem přirozenou svobodu při spánku, v kterém se mohou rozhodnout, na které straně svého těla budou spát. Pravda, mnozí mohou namítnout, že i já se mohu rozhodnout. Ano. A proto volím levý bok.

   Mám respekt před vanem, který mi již zamořil i pravou stranu deky, pod kterou se ukrývám. I ta již na mne dotírá a používá svůj parfém z „Brém“.

   Mám respekt před keckami, které dokážou zcela zdecimovat pachové receptory v mých nosních přepážkách. O žaludku ani nemluvě. Jeho stav „na vodě“ je stále houpavější. Venku pod okny skupina etnických dětí vytváří neskutečný kravál, ale neodvažuji se okno zavřít. Byla by to jasná sebevražda! Uchvácen tajemným démonem zelených kecek, byl bych vláčen po celé místnosti. Nakonec bych stejně skončil usmýkán na svém lůžku a v bezvědomí.

   Opravdu budí respekt, ty zelené, sešlápnuté, volně pohozené, pravidelně dýchající bestie. Vzduch se chvěje před jejich mocným dechem a s přibývajícími dny je jejich aktivita stále mocnější.

   Mám respekt před těmito schránkami na svinstvo, které mi ten idiot vždy s dokonalou pedantností přisouvá co nejblíže k mé posteli. Otáčím se ve vzteku ke stěně a odlupuji z čirého zoufalství část latexového nátěru. Obnažená místa na zdi mi připomínají Kypr, Island, sedícího medvěda či gorilí torzo.

   Často se sám sebe ptám, zda jsem, ještě vůbec normální. Sakra!

   Puchem zmatená moucha dosedá na okraj mé postele. Téměř okamžitě rozpoznává svůj omyl a odlétá přímo ke zdroji. K těm dvěma temným otvorům, které reprezentují to, co bývalo kdysi obuví. Celá opojená vniká dovnitř. Tam téměř okamžitě upadá do bezvědomí, naráží celou váhou do zmokvané vložky a posléze v ní zaniká. Stává se tak teď jejich nedílnou součástí. To už není vztek, co pociťuji vůči těm tlejícím bestiím. To je upřímná a bezmezná nenávist!……

   Už zase přichází a  prozpěvuje si – Ó oh ,darling ...

   A opět si je sundal. Ty, zelené, odporné, do půlky zavázené a sešlápnuté kecky!

   Ty... před kterými......já........mám.........takový.............respekt..................

 

   Prohlédl jsem si na zdi odloupaný Kypr, Island, sedícího medvěda i gorilí torzo. Za gorilým torzem byl vyškrábaný i důvěrný kosočtverec. Složil jsem zpověď do úhledného obdélníčku a zastrčil do náprsní kapsy. Nakopnul jsem odpornou botu z pod okna do vzdáleného kouta. Vrzly dveře a chladný závan od okna mě pohladil po tváři. Na mou duši, že jsem u dveří zahlédl stín.

   „Ahoj Pepíčku…“

   Popadl jsem železnou pelest a vyrazil s ní na chodbu.

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

30.07.2018 11:04:29Lakrov
redaktor prózy

Je-li to zápis skutečného zážitku, pak zaslouží ocenění :-)

27.07.2018 16:30:54Oskar Koblížek

Milý Lakrove. Horor to neměl být i když hnusný to asi je. Ovšem já ten hnus zažil osobně. :o)) Ty "zápisky" jsou můj vlastní zážitek. Brrr...nepřál bych nikomu. :-) Pravda, začátek je k tomu už přimontovaný a ani já si nemyslím, že by to byl nějaký majstrštyk. Inu, není každý den posvícení, ale muselo to ze mě ven. Snad tě trochu zaujmou mé jiné plky. Nenech se odradit keckami. :o)) Díky za nákuk a věnovaný čas. Hezký den.

27.07.2018 14:48:10Lakrov
redaktor prózy

Dočteno. Začátek vzbudil zvědavost a ta se s nálezem onoho popsaného listu  mění napětí, které však rychle odeznívá a je postupně nahrazováno čímsi  jako hnusem. Takže mě-li to být horor a můžeme-li dělit horory na děsivé  a hnusné, tohle je ten druhý a už ani ten kosočtverec na konci (pobavil mě)  nepřinese erotický náboj. Přeju lepší čtenáře, než jsem já.  

02.07.2018 14:02:19Oskar Koblížek

To přesně jsem chtěl! :o))) Děkuji.

02.07.2018 13:33:14agáta5

to je naprosto skvělé čtení, cejtím ty bestie až sem!!  :)))))  

02.07.2018 06:37:05Oskar Koblížek

Kočkodánku, lépe bych to asi nevyjádřil... :o) Prostě, vrozený odpor k vodě. Jak my, odborníci, říkáme: "Trpěl aquafobií a to až nezřízeně" Krásný den.

01.07.2018 23:53:59Kočkodan
Já osobně z dílka cítím, že měl majitel oné obuvi až přílišný respekt před nožní hygienou.
01.07.2018 20:30:38Oskar Koblížek
Věř, revírníčku, že to zoufalství bylo strašné. Děkuji.
01.07.2018 19:09:53revírník

Měls štěstí na takový nález. Dost vypovídá o utrpení jednoho (asi) vojáka v bývalé vojenské nemocnici. I o tom zoufalství z nemožnosti se toho smradu zbavit, muset vydržet, až... nevíme, do jakého konce - asi dokud byl schopen psát, nebo mu došlo místo na papírku. Nápad o oživení povídky Pepíčkem je taky celkem dobrý.

01.07.2018 15:26:55Oskar Koblížek

Osvětim je opravdu siná káva, ale ty už víš...


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.