Komunistka

  V krajině zvlněné mírnými kopci a plytkými údolími připomínaly navršené haldy dávné mohyly pohanských králů. Z jejich svahů vstoupal žár vyhořívající hlušiny a jedovatý sirný dým. Lidé, kteří se drápali nahoru, však nehodlali uctít večerní Slunce ani vzdát hold zapomenutým bohům. Zrak měli upřený pod sebe, kde se mezi ostrými kameny matně leskly zbytky nepřetříděného uhlí. Od křivých postav burnařů a žebráků padaly dlouhé klikaté stíny až k mužům čekajícím na patě srázu. Po chvíli se i oni vydali nahoru. Lezouce po čtyřech nebo se opíraje o hole, jimiž chtěli ztrestat krádež i toho nejmenšího uhelného zrna, se drali za burnaři.

  Výjev se každý večer opakoval. Těla chudáků se prohýbala pod holemi, jako tupí psi uvykli bití a lidé, kteří je mlátili, už necítili vzrušení, které člověku přináší působit bolest.

  Se stmíváním bití skončilo a muži s holemi se jako noční můry stáhli k výčepům. Žhnoucí okna řezala do noci pravidelné obdélníky a pod nimi seděli burnaři, před sebou pytle s nasbíraným uhlím. Možná se u nich někdo zastaví, holí prověří, jestli se pod černým ořechem neskrývá kamení, pak kývne, naloží pytel na záda, a do napřažené dlaně hodí korunu.

  Do těla, které bylo zvyklé pracovat na polích, se rytmus stroje otiskl bolestí a únavou.

  Hned ráno si ji chytil mistr. Široká dlaň padla na rameno, palec zajel do jamky pod klíční kostí:

  „Ty seš jedna z těch nových?“ už tehdy věděla, že se na ni dívá příliš dlouho.

  Odvedl ji pod přístřešek, kde podél rachotícího pásu pracovala řada žen. Na páse proudila vytěžená hornina. Ženy mechanicky vybíraly hlušinu.

  Protože byla nová, dostala místo na konci řady, kde proudilo téměř vyčištěné uhlí. Vybírat drobnou hlušinu bylo nejobtížnější. Prsty ji sekaly valící se úlomky, ale krev nebyla pod rukavicemi z černého prachu vidět a práce dávala zapomenout na drobné bolesti.

  Mistr stál neustále za jejich zády, ale na rozdíl od jiných dozorců neměl hůl a ani si nevšímal, když některé z hraběnek společně se zeminou vytřídily i černé ořechy.

  Kolem poledne se proud zastavil. Z ticha ji zalehlo v uších. Společně s ostatními ženami se usadila ve stínu plechové střechy. Nebe bylo modré a vítr z polí přinášel vůni obilí. Cigarety se ztrácely v mohutných ztvrdlých dlaních zkušených hraběnek, zatímco z posekaných rukou nováčků vypadávaly a nedokouřené se lámaly na zemi. Nijak mezi sebou nemluvily.

  Těsně před koncem pauzy přišel mistr, a aniž by cokoliv řekl, jednu z dívek si odvedl.

  „Máš štěstí,“ řekla žena, která seděla vedle.

  „Podle toho, jak se na ni ráno díval, ho dlouho mít nebude,“ řekla druhá.

  „Na rozdíl od tebe, která ho už ani nepotřebuje!“

  Pak se pás znovu rozpohyboval a shoz začal chrlit vytěženou zeminu. Dívka, která odešla s mistrem, se nevracela. Ženy však třídily i za ni a dokonce přisypávaly kamení na její hromadu.

  Na konci dne Mistr kamení sečetl, vyplatil ženám odměnu a kývl na vozku, aby přivedl koně.

  Povoz tažený poloslepým koníkem pak dlouho do večera rachotil do svahu před jejich barákem. Ze zápraží sledovala, jak se koňské tělo pokryté rozpraskanou solnou krustou napíná pod ranami vozkova biče.  Na statku by koně netýrali, napadlo ji, spíše by zbičovali surového vozku. Zde jsou si ale kůň i vozka rovni.

  Když si k ní přisedla nejstarší z hraběnek, zůstala mlčky, jen dál pozorovala nízké střechy města, které se pod nimi rozlévaly po mírných vlnách Slezské krajiny. Mezi nimi rostly fabriky a příhradové konstrukce důlních věží.

  „Občas některá z nás musí odejít,“ řekla žena: „Dobrým zvykem je pak její místo zastat, aby nebyla zkrácena na odměně. Doteď jsi to nevěděla, ale příště na to pamatuj.“

  Na obzoru vstoupal dým od hutních komínů.

  „Věř mi,“ pokračovala žena: „že mistr není zlý člověk. Pokud nemusí, nikoho nebije, a kamení sčítá s přivřenýma očima. Ty jsi ještě mladá, ale některé z nás se už jinak než prací neuživí.“

  Večer nemohla usnout. Ostatní ženy hlasitě oddechovaly nebo chrápaly. Vozka už před dlouhou chvíli odvedl koníka zpět do stáje. Kůň byl po práci tak vyčerpaný, že jej nemusel vázat. Letní nocí se nesl rytmický cvrkot, nahodilé kovové údery fabrik, vzduch byl čistý, prosycený sladkou vůní polí a tlející trávy. Nakonec vstala a vyšla na zápraží.

  Z hospody pod svahem prosakoval smích a hudba. Jak se blížila, dokázala v prosvětlených oknech rozeznat jednotlivé siluety pijanů. Na zápraží se však zastavila. Oči burnaře, který seděl pod schody, zářily do tmy. Před ním na bílém kapesníku ležely staré mince, kleště, smotky drátů, mezi nimi se zaleskla střenka vystřelovacího nože.

  „Ten nůž mi nikdy nic dobrého nepřinesl,“ řekl burnař, když natahoval zjizvenou dlaň po korunových bankovkách.

  Nůž nosila schovaný v těžké pracovní zástěře, jen během pauzy si s ním krájela chléb. Ženy nůž pozorovaly se zaujatým zděšením jako kostelní svátost. Mistr si pokaždé vybral nějakou jinou. Stroje nezúčastněně chrlily zeminu, kterou bylo třeba přetřídit. Tělo přivykalo.

  Večer seděla na zápraží a pozorovala, jak se na matné čepeli zrcadlí chladné barevné skvrny – barák, plot, nebe, cizí a vzdálená tvář ženy.  

  „Taky bych takový potřebovala,“ řekla dívka, která se opírala o betonový sloup pumpy. Drobná dětská postava nebyla o moc větší než pumpa samotná. Černě lesklý cop těžce padal k pasu, za svraštěným čelem proudily myšlenky: „Nemají tě rády,“ řekla: „Mně na tom nezáleží. Takový nůž.“

  Že se nůž ztratil, zjistila příliš pozdě. Mistr ji chytil pevně. A zatímco všechny ostatní ženy se alespoň otočily, Drobná zůstala stát u pásu s pohledem upřeným na proudící zeminu.

  „Měly byste se všechny pořádně umýt,“ řekl mistr, když ji ve stáji zajel prsty pod sukni. Druhou rukou ji tlačil ke stěně. Namořené fošny byly prohřáté sluncem a dřely na líci. Tér voněl jako kadidlo. S hlavou zkroucenou na pravou levou stranu se dívala do zakaleného koňského okna. Ve slámě pod nohami ležely špinavé prázdné lahve. Nad nimi visel bič.

  „Za chvíli se můžeš vrátit k práci.“

  Zkusila natáhnout ruku, ale mistr byl rychlejší. Strhl bič ze stěny a poodstoupil o dva kroky.

  „Nůž ti je málo.“  

  Švihnutí ale minulo. Bič se svezl po koňském krku. Mohutné tělo zapulzovalo a vymrštilo se do vzduchu. Mistr si až příliš pozdě uvědomil, že vozka odbyl svou práci a koník není uvázaný.

  „Zabiju ho,“ řekl, aniž by bylo jasné, jestli myslí koně nebo vozku. Pak se na něj nahrnula masa koňského těla, jako když se pod výdřevou zhroutí strop šachty.

  Rychle vyběhla ven a za ní se vyřítil kůň. Na ostrém slunci se na chvíli zarazil, pak se slepě rozběhl směrem k ženám. Ženy zběsile uskakovaly. Koně však podrazil třídící pás. Koňské tělo se svezlo mezi proudící zeminu a pás jej unášel několik dalších několik metrů, než závodní stráže vše zastavili.

  Na stanici ji přivedli bez pout. Četník si u dřevěného pultu zapsal její jméno. Pak se zeptal, zda-li je komunistka. Když mu nikdo nedokázal odpovědět, otevřel dřevěnou přepážku a odvedl ji do cely.

  Sedla si na dřevěnou lavici, z hrubě omítnuté cihlové stěny sálal chlad a vlhkost. Zatím byla sama, ale s večerem se dostavili ostatní nocležníci. Muži, kteří se pobili, děti, které kradly, ženy, co se neúspěšně prodávaly, opilec, který se k ní za pobaveného dohledu četníků vrhl, ale v polovině cesty upadl a usnul na betonové podlaze. Většina lidí ráno odešla a nejeden z nich s četníky pohovořil. Pro jiné přišli muži v civilních šatech a ti odcházeli mlčky. Čekala, kdo a jestli přijdou i pro ni.

  Po týdnu ji však předvedli zpět před četníka, který zapisoval jména.

  „Vypadá to, že tě nikdo neshání,“ řekl: „a já nehodlám živit člověka, kterého nikdo nechce soudit.“

  Když vyšla ven, na nebi visela potrhaná plachta ocelově šedých mraků. Bylo dopoledne a lidé pracovali. Cestou téměř nikoho nepotkala. Na ubikaci se opláchla v lavoru, který stál na stolku za paravánem, a poté si sbalila věci. Nože ležícího na palandě si nevšímala.

  Žena vedle ní se ohnula pro zapomenutý kousek uhlí, který se v rudém světle zaleskl mezi kamením.

 „Tvou hlušinu jsme spravedlivě rozdělily,“ řekla žena a vložila ořech do roztrhaného vaku.

  Byl večer a muži s holemi se začali scházet pod svahem. Stáli ve skupinkách a vesele si povídali, u nohou prodloužené stíny paběrkujících burnařů.

  Později se dozvěděla, že ačkoliv se mistr za týden uzdravil, zkazky o jeho povyraženích se roznesly natolik, že musel být propuštěn. Nahradil jej člověk, který se sukně štítil, ale rozuměl holi. Několik žen odešlo. Ostatní se složily na písaře, aby jim sestavil dopis, v němž děkovaly vrchnosti, že konečně mohou pracovat jako poctivé křesťanky. Dopis na hrubém papíře byl adresovaný samotnému Larischovi a ženy se jej vydaly doručit na Nový zámek. Jakmile však služebnictvo uvidělo zástup žen směřující přímo k zámku, zavřelo vrata a odvázalo psy. Ženy, z nichž některé byly pokousané tak, že nemohly nastoupit do práce, si nedoručený dopis přibily na stěnu baráku. Dopis postupně žloutl a trouchnivěl, až jednoho dne odpadl na zem, kde jej zašlapaly rozbité střevíce nových dívek.