Party Girl

Rozloučila se s posledními hosty, pomalu za nimi zavřela dveře a opřela se v chodbě zády o zeď. Zaklonila hlavu, zavřela oči a vydechla: „Jsem tak unavená. Zlato, ani netušíš, jak jsem utahaná.”

Tomáš k ní přistoupil, mírně se sklonil a něžně se dotkl čelem toho jejího. „Tuším, lásko.” Políbil ji na tvář. „Ale byla jsi úžasná hostitelka… zářila jsi. Hvězda večera.”

„Můžu ti nalít ještě trochu vína?” nabídl jí.

„Ano, ano, ano…” Kamila skopla z nohou lodičky a bosky, loudavým krokem přešla přes obývací pokoj na balkon. Zapálila si cigaretu a bokem opřená o zábradlí čekala na Toma, až přinese víno. Je pyšná na tenhle byt, který vybavila starožitným a nákladně restaurovaným nábytkem. Cítí uspokojení, když hosté na večírku obdivují drahé zařízení, biedermeier, sošky a obrázky, její sebevědomí roste a uvědomuje si, že si svůj život bez toho všeho už nedokáže představit. Ví, že by žádného ze svých hostů nemohla pozvat do obyčejného bytu. Ti lidé něco v životě dokázali, něco znamenají, vypracovali se a ona se před nimi nemůže zesměšňovat obyčejností, průměrností. I ona se chce dostat nahoru, žít naplno, dostat od života co nejvíc. A tihle lidé, se kterými se za několik let svého pobytu v Praze seznámila a obklopila, by ji mohli pomoci vydrásat se po společenském žebříčku výš. Tím si byla jistá. Nesmí s nimi ztratit kontakt, musí je zvát a starat se, aby oni zvali ji. Vždy byla přesvědčena, že její život bude takový, jakými lidmi se obklopí. Nenáviděla maloměsto, ve kterém se narodila, vždy toužila dál a výš. Rodiče věděli o její ctižádostivosti a neváhali ji v jejích ambicích podporovat – konexemi a hlavně penězi. Když se na fakultě seznámila s Tomem, trochu zakřiknutým Pražákem, který se do ní zbláznil, už se ho nepustila. Bylo jí jasné, že on je šance, jak dát nadobro vale maloměstu a zůstat v Praze.

„Taaak, prosím.” Tom přišel se dvěma skleničkami Chardonnay. Jednu jí podal a jemně si s ní přiťukl. „Na tebe, na tvé sny. Ať jsi pořád šťastná.”

Usrkli ze sklenic a Tomáš ji pohladil po vlasech a políbil. Byla nádherná a v těchto šatech její postava ještě víc vynikla. „Miluju tě,” pošeptal jí.

Pousmála se. Líbilo se jí, že Tomáš žárlil, když viděl, jak ti úspěšní právníci, šikovní obchodníci a bankovní manažeři hltali její postavu očima. Aspoň ho to nakopne k tomu, aby se snažil, dral se nahoru, a tak si ji udržel. „Taky tě miluju, hlupáčku.” Je šťastná, když vidí svůj byt, obdivné pohledy návštěvníků a slyší jejich lichotky. „Miluju tyhle večerní party. Miluju svůj život.”

„Miluju svůj život!” zakřičela do nočního velkoměsta a zasmála se.

Objala Tomáše kolem krku. „Jsem šťastná.” Přála by si žít jako motýl, který bezstarostně přelétá z jednoho večírku na druhý, „... ale straaaašně unavená.”

Zahleděl se jí do očí. Neskutečně ji miluje. Zamotala se mu hlava z představy, že by ji ztratil. I jeho rodičům se Kamila líbí a neváhají mladému páru vydatně finančně vypomáhat. Stačí jim vidět zářící oči jejich milovaného syna. A Tomáš se také musí pořádně otáčet, aby dokázal udržet vysoký standard, který Kamila vyžaduje, a zároveň splácet byt a nové auto. „Proč někdy nezavoláš Martině? Určitě by přijela a s přípravami by ti pomohla.”

Kamila se zamračila a zavrtěla hlavou. Její starší sestra. Vždy spolehlivá, přesná, ochotná, pečlivá. Tichá venkovská husička. „Ale prosím tě... “ mávla rukou. „Co by tady dělala? Ano, pomohla by, ale co pak? Měla bych ji snad před začátkem vyhodit? S těmihle lidmi by si přece vůbec neměla co říct. O čem by se bavili s holkou, která šla po matuře makat do pekárny?” Natáhla ruku a gestem ukázala na byt a plavně pak na noční velkoměsto. „Tohle je jiný svět a ona do něj nepatří. Seděla by tu a zírala do země, vždyť by to byla ostuda,” potřásla hlavou. „Ta se z toho bahna nikdy nevyhrabe a ani se nesnaží. Já jsem šťastná, že žiju jinde a jinak.”

„Miluju svůj život!” zakřičela znovu nadšeně na celou ulici.

Tomášovi byla Martina docela sympatická. Věděl, že o takovýhle život nestojí. Cítila by se tu nesvá. Přál by si, aby Kamila a Martina byly jednou osobou. Aby to byla žena s úžasným sexy tělem Kamily a s Martininou milou, nesobeckou povahou. Kdysi Martina zahlédla Tomášův pohled, kterým sledoval, jak se kolem Kamily točí úspěšní muži, a řekla mu: „Ve vztahu je vždy silnější ten, kdo miluje méně.”

„Mnohdy už také nevím, o čem konverzovat. A ani je všechny neznám. I dneska večer se tu objevili lidi, které jsem viděl poprvé v životě. Kdo vlastně byli zač ti dva, co se tak znalecky rozhlíželi po obýváku a pověsili se na Koutného?” zeptal se Tom.

„Nevím, nezvala jsem je a určitě přišli s Koutným. Z advokátní kanceláře zná spoustu lidí a pokaždé přivede někoho nového, vždyť víš. Byli milí a docela zábavní, tak co.”

„To je pravda, všiml jsem si, jak se ti, kdo stáli v hloučku s nimi, pořád řehtali. Byl to nádherný večer, ale jsem rád, že je zítra sobota a můžeme si pořádně přispat.”

„Aaano. Půjdeme do hajan. Teď nás čeká zasloužený sladký odpočinek v postýlce,” zašeptala mu do ucha Kamila.

„Mmmmmm.” protáhla se dopoledne po probuzení a zívla. „Jsme po včerejšku úplně vyjedení, lásko.”

„Zajedu něco koupit. Ještě odpočívej, čumáčku,” políbil ji Tomáš na nos a zamířil do koupelny.

Vylezl ze sprchy, natáhl na sebe tričko, vklouzl do džínů, do kapsy si strčil peněženku a klíčky od auta. Tiše se vytratil z bytu, aby Kamilu nerušil a mohla ještě podřimovat.

Během okamžiku však byl zpátky. V polospánku slyšela zarachotit klíč v zámku a klapnout dveře. Ten trouba určitě něco zapomněl. Je úplně neschopný, vždycky všechno zvoře. Otevřela oči a spatřila Toma, jak proti ní stojí bledý jako stěna.

„Au… auto je pryč,” vykoktal.

„Co se stalo?” zeptala se rozespale.

„Auto je pryč,” zopakoval tiše.

„Co tím myslíš?” vykřikla.

„Ukradli nám auto. Není tam.”

„Děláš si legraci? Tohle je hodně blbá sranda, takhle se může bavit jenom ubožák,” ječela na něj hystericky.

„Není to legrace, Kamilo,” řekl tiše Tomáš zděšený její reakcí ještě víc než ztrátou auta. „Půjdu to nahlásit.”

Zbytek víkendu prožili v nepříjemném napětí. Kamila byla podrážděná, nenechala na sebe sáhnout. Když ji chtěl Tom pohladit nebo políbit, odtáhla se. Jako by mu ztrátu auta kladla za vinu.

V pondělí se nabídl, že ji odpoledne doprovodí z práce domů. Neochotně souhlasila. Když navečer kráčeli jejich ulicí, mlčeli. Za celou cestu prohodili jen pár slov a Tomáš se ji už neodvažoval oslovit, protože se na něj pokaždé jen utrhla. Už stáli před domem, tu Tom koutkem oka zahlédl cosi zvláštního. Nejprve si myslel, že ho šálí smysly a začíná mít po tom děsivém víkendu halucinace. Ale zastavil se a pohlédl směrem k parkovišti. Opravdu. Nezdálo se mu to. Jejich červená Toyota stála zaparkovaná jen o kousek dál než obvykle.

„Kamčo..., podívej,” chytil ji za ruku a hlavou pokynul směrem k autu. Rozeběhli se společně a Kamila položila ruce na kapotu Toyoty, dotýkala se jí, jako by nemohla uvěřit, že to není jen přelud, ale skutečně jejich auto. Bez jediného škrábnutí, naprosto nepoškozené. Tomáš otevřel dvířka. Byla odemčená. Na sedačce řidiče ležela nezalepená obálka. Zvedl ji a otevřel. Nejprve z ní vytáhl lístek a podal jej Kamile.

Drazí majitelé auta, uvědomuji si, jaké jsem vám asi způsobil komplikace. Velice nutně jsem však potřeboval na jeden večer vůz a nebyla jiná možnost, než provést takovouto hanebnou věc. Věřím, že kdybyste znali, v jaké jsem se ocitl situaci, mé jednání byste pochopili. Cítím však jako svou povinnost se vám alespoň částečně za všechny problémy revanšovat, proto prosím přijměte toto skromné odškodné.

Váš neurvalý, ale nesmírně vděčný

Neznámý

Z obálky vypadly dva lístky na páteční divadelní představení a dvoutisícová bankovka. Tomáš stále nemohl uvěřit, že se mu to nezdá. Kamila přimhouřila oči a přitiskla si dlaně na obličej. „Pane Bože,” zašeptala šťastně. Vzali se za ruce a vyšli nahoru do bytu. Tom vytáhl láhev vína a oběma nalil sklenku. Připili si a stále se z toho příjemného šoku nemohli vzpamatovat. „Už je všechno v pořádku,” řekl tiše. Pohladil Kamilu po vlasech a trochu nesměle ji políbil. Tentokrát jeho polibek opětovala. „Miluju tě,” řekl, „a po tomto víkendu ještě víc, když vím, jaké by to bylo, kdybych tě ztratil.”

„Já tě taky miluju, zlato,” odpověděla. Chytila ho za ruku a odvedla ho na balkon. „A miluju svůj život!” vykřikla teatrálně na celé město.

„Co kdybych na pátek večer zamluvil stůl v restauraci? Po divadle bychom si ještě mohli zajít na romantickou večeři.”

„Skvělý nápad,” souhlasila s šibalským úsměvem a přivinula se k němu.

Pracovní týden utekl jako voda a v pátek večer seděli v divadle. Kamila byla v nových šatech úchvatná. O přestávce se do ní okolo stojící muži vpíjeli pohledem. Věděla, jak oslnit. Po představení zamířili do restaurace, kde na ně čekal připravený stůl a úslužný personál. Vybrali si svá oblíbená jídla a k němu kvalitní francouzské víno.

„Jak ti chutnalo?” zeptal se Tom zářící Kamily.

„Bylo to vynikající. Takové dobroty bych mohla jíst každý den. A k tomu pít tohle skvělé víno.” Pozvedla skleničku a pod stolem se lýtkem dotkla Tomášovy nohy. „Miluju svůj život,” řekla a usmála se na něj přes sklenku.

Vraceli se pomalu domů, vychutnávali si doznívající nádherný večer v tiché, zšeřelé ulici. Byl klid, ticho, většina lidí i jejich sousedé již odpoledne odjeli pryč z Prahy v předtuše slunečného víkendu končícího jara a blížícího se léta. Pomalu vyšli po schodech k jejich bytu. Kamila vylovila z kabelky klíče, ale všimla si, že nechali odemčeno. Hlupák, letěl jako splašený a zapomněl i zamknout. To je mu podobné. Obvinila v duchu Tomáše. Strčila do dveří a vešla dovnitř. Udělala pár kroků do chodby a zděšeně vykřikla. Potom rychle vběhla do obývacího pokoje, náhle se zarazila a začala zoufale křičet a naříkat. Podlomila se jí kolena. Zhroutila se na podlahu tak, jako se v jediném okamžiku zhroutil její život. Všechno bylo pryč. Jen uprostřed místnosti ležela hromada bezcenných věcí, které se zlodějům nehodily. Ale drahý biedermeier, porcelán, obrazy, sošky, lampičky, všechno bylo pryč. Její život byl najednou prázdný. Vše, co ji naplňovalo, pro co žila, na co byla pyšná, co milovala, zmizelo. Nepřestávala naříkat. Plakala, chroptěla, po tvářích jí tekly slzy zoufalství.

Tomáš se okamžitě vzpamatoval a přiskočil ke Kamile. Chtěl jí pomoct vstát, utěšit ji, být jí oporou. „No tak, Kamčo…. Pojď, pomůžu ti.”

Prudce, s nečekanou silou ho odstrčila. „Nesahej na mě!” vykřikla. „Ty na mě nesahej, ty ubožáku!” V její tváři, na níž se mísily slzy se slinami, se zračila bezměrná nenávist, zloba, pohrdání a zoufalství. „Nesnáším tě, nesnesu tvoje utěšování, tvoje doteky. Pohrdám tebou, vždycky jsem tebou pohrdala, ty odporná, hnusná nulo!”

Tomáš o krok ustoupil.

„Vypadni,” ječela na něj Kamila, z jejích očí sršela nezvladatelná nenávist. „Vypadni odsud, vypadni z mého života. Už tě nechci vidět!”

Uvědomil si to, co si celou dobu odmítal přiznat. Že ho nikdy nemilovala, že nedokáže mít nikoho ráda, snad kromě sebe. To staré haraburdí pro ni mělo větší cenu než on, než její sestra, než její rodiče. Stál tam, ale už věděl, že má odejít. Že měl odejít už dávno. V nitru pocítil klid a smíření. Vlastně by těm zlodějům měl být vděčný. Teď už věděl, že odejde a nikdy se nevrátí.

„Co tam ještě stojíš, ty ubožáku?” ječela na něj chraplavě a z úst jí přitom létaly sliny.

Tomáš se obrátil a zamířil ke dveřím.

„Vypadni! Táhni! Jak já tě nenávidím,“ vřeštěla.

„Nenávidím svůj život!” slyšel ji, jak vykřikla, když scházel po schodech dolů.