Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+8 neviditelných
Když jsem byl malým pasáčkem - Potůček a ohnivá voda
datum / id01.08.2018 / 489621Vytisknout |
autorOskar Koblížek
kategoriePróza na pokračování
zobrazeno298x
počet tipů5
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

    Ze švestek si nechával pálit slivovici, která se vůbec nedala pít, i když dědovi a mamince s tatínkem dost nepochopitelně chutnala. Tatínek, ovlivněn indiány a ve větru se zmítajícími teepee, jí říkal ohnivá voda a občas po napití napodoboval válečný pokřik Apačů nebo nějakých jiných rudochů. 

Když jsem byl malým pasáčkem - Potůček a ohnivá voda

                                                                                                                            ... nikdy na Berouše nevystrkuj zadek...

 

POTŮČEK 

 

   No, potůček, on to byl spíš takový pramínek, ale potůček mi znělo vždycky tak nějak honosněji a mile. Dávalo to člověku představu o něčem významnějším a ne jen o nějakém takovém odplivnutí.

   Dědeček kývl. „Ty se chceš dozajista podívat, viď chlapče?"

   Plácl se do vrzajících kolen nebo to byla možná ta stará sosnová židle, co na ní zpovídal maminku a vstal.

   Dědečkův domek byl postaven skutečně na skále. Ne, že by stál někde na vrcholu a kolem poskakovali kamzíci a proháněli se tu majestátní ukřičení orli spolu s divokými větry. To zas ne. I když čas od času se tu proháněly větry různé i jiné, až hanba. Luštěniny dokážou divy a ovce taky s nějakým tím prdem nechodí zrovna daleko. Ve skutečnosti bylo podloží domku celé z kamene. Když domek kdysi stavěli, dalo jim to zcela jistě spoustu práce. Pod běžnou úrovní základu byla například komora, do které se sestupovalo po pěti schodech. Stěny byly celé kamenné a celoročně chladné. Tam se uskladňovaly potraviny a bylo zde vždy chladno až zima. Zvlášť v létě to bylo citelné, když jste si zaskočili pro nějakou dobrotu. Dědeček nikdy neměl ledničku. Nepotřeboval ji. Stálá teplota mu zajišťovala ochranu potravin po dostačující dobu.

   Stejně tak ve stodole, tam u zadní stěny, byla šikmá dvířka, která vás po otevření pozvala do hlubokého kamenného sklepa. Sestupovalo se do něj po několika schodech. Nikdy mě však nenapadlo, abych je spočítal, protože sám jsem se tam bál chodit a pokud už jsem sestupoval do nitra hory, měl jsem myšlenky úplně v jiné dimenzi. Když jsme spolu do sklepa sestupovali poprvé, byl to docela drsný zážitek. Děda, který mi často vyprávěl o nebi, andělích a Pánu Bohu nastínil, že teď se vydáme směrem opačným. Do pekla. Dost mě to zarazilo. Doslova. Nožky se zastavily a prsty na nohou se snažily prorůst přes sandály rovnou do země jako kořeny a ukotvit mě pevně k tomuto světu. To už se mu ovšem zarývaly i moje špatně okousané nehty hluboko do masa na jeho velké ruce, až syknul. Inu co, řekl si o to sám. Dědeček se počal smát. Pověděl mi, abych se nebál, že to tak jenom bude vypadat a že nám na cestu posvítí světlo boží a ještě mě bude držet za ruku. Ostatně to ani nemusel říkat, neboť jsem se už držel a v žádném případě neměl v úmyslu se jeho ruky jen tak pustit. A to bylo dobře. Schody byly poměrně prudké a vysoké a o kluzkosti, kterou byly pokryty, ani nemluvím. Sklouznul bych asi jen jednou a zastavil bych se až dole u Luciferova kotle a on by se na mě překvapeně podíval a pak by řekl. „Ale copak to tu máme? Vítám tě, sokolíku. Inu, když už seš tady, tak asi rovnou přilož."

   Když jsme dveře otevřeli, zela za nimi temná hluboká díra. Ta tma, co na nás vykoukla a jakoby temně mrkla, byla tak hutná, až jsem měl obavu, že se jí ani nedá projít. V tom dědeček sestoupil o dva schody a otočil vypínačem. Cvak. Elektrony se rozeběhly hliníkovými dráty jako o závod a dřív než by se řeklo švec, rozžhavily svou rychlostí wolframové vlákno v žárovce a tma se před vzniklým světlem schovala do všech temných sklepních koutů. Světlo boží v tomto případě zastupovala statečná, čtyřiceti wattová žárovka. Ne že by to nějak zvlášť pomohlo, ale přeci jen odvedla kus práce a ukázalo se kamenné schodiště, které bylo vytesáno přímo do skály. Po celé cestě dolů byla ta světla jen dvě. Jedno přímo na schodišti a druhé až dole v místnosti. Místnost nebyla zase nijak zvlášť velká, ale na uskladnění jablek, brambor a několika zavařenin s angreštem a jedlými jeřabinami stačila.

   A právě tam dole byla ta velká zvláštnost. Tekl v ní malý pramínek. Tam u zadního pravého rohu, u kameninového škopku na zelí, ano přesně tam, jak zrovna koukáte, tak tady vytékala malá „bystřinka" s ledovou vodou a protínala kus sklepa a zase mizela ve zdi. Bylo to asi metr dlouhé mělké korýtko, kterým se čile proháněl křišťálový pramen proudící kdesi ze stěny. Obnažili ho zřejmě dělníci při lámání kamene a asi z něj neměli moc radost. Zato já ano. Byl jsem tím jevem zcela uchvácen. Seděl jsem na bobku, oči mi jiskřily stejně jako jeho hladina a těkaly od jednoho konce k druhému a ačkoliv jsem se po chvíli ve svých kraťáscích začal třást zimou, odmítal jsem svého kamaráda jen tak opustit. Zvlášť, když mi děda vyprávěl, že v létě, když bývá velké sucho, tak pramínek ztrácí na síle a téměř mizí. Dokonce se obával, že jednoho božího dne se ztratí docela. S každým deštěm však zase získává na síle a zurčí si o to hlasitěji v tom temném, studeném  prostoru pod stodolou. Já jsem si ten pramínek doslova zamiloval a dědeček mě tam musel často brávat, abych zkontroloval jeho sílu. Bylo to krásné a zároveň nádherně dobrodružné kontrolování přírodního živlu, který byl tak silný, že dokázal proniknout skalou a přitom tak křehký a zranitelný, že stačilo málo a přestal by existovat.

   Jednou, při jedné z mých inspekčních cest se stalo něco, co se mi nesmazatelně vrylo do paměti a zanechalo ve mně dost nepříjemný pocit po spoustu let. Vlastně dodnes. Poprvé a naposledy ve svém životě jsem uviděl podivného živočicha z rodu potemníků. Když jsme tehdy zase sestupovali do „pekla", zahlédl jsem něco rychlého a černého, asi o velikosti švestky, jak bleskově proběhlo po schodu k hrubě vytesané stěně. Úplně jsem nadskočil a sevřel dědovu mohutnou a horkou ruku. I on se zarazil. Zeptal se mě, jestli jsem to taky viděl. Kývl jsem, až mi křuplo ve vazu. Byl jsem vyděšenej a v tu chvíli jsem viděl čerty všude a nebýt bezpečí v dědečkových dlaních, tak snad i v něm. Pomalu jsme se přiblížili jako správní stopující psi a zahlédli velkého černého brouka. Dědeček se pokřižoval a řekl mi přiškrceným hlasem, že ten brouk má velice zvláštní jméno. Jmenoval se SMRTNÍK. To vůbec neznělo dobře. Pohlédl jsem na svého ochránce a v očích měl spoustu otázek. Zašeptal mi, asi aby ho ten brouk neslyšel nebo co, že narazit na něj je sice poměrně vzácné, ale o to víc nepříjemné. Vysvětlil mi, že tam, kde se prý objeví, zvěstuje většinou smrt. Úmrtí pak může být v rodině, nebo v blízkém okolí. Srdce mi tlouklo až v krku. Celé to znělo až příliš hrozivě a výraz v dědečkových očích taky zrovna na klidu nepřidal. Pak ještě tiše pronesl: „Jen doufám, že to nebudu já."

   A jako správný křesťan po chvíli dodal: „Ale stará Čtvrtníčková by zas tak nevadila".

   Pak se pokřižoval, vzhlédl provinile ke stropu a brouka zašlápl.

 

                                                                                    OHNIVÁ VODA

 

   Když jste se vypotáceli ze stodoly a náhodou si spletli strany a vydali se doprava, rozrazili jste po chvíli dřevěnou vratkou branku od švestkového sadu. Teda sad, no… děda tomu tak říkal. Bylo tam všehovšudy šest švestkových stromů, které rostly blízko u sebe a stály v jedné řadě jako carští důstojníci a zrovna tak se i občas kývaly. Mezi dvěma nejbližšími měl vždycky nataženou houpací síť.

   Říkal ji hamaka a já nevěděl proč, ale důležité bylo, že pokud byl se mnou, mohl jsem se v ní zhoupnout. Pokud nebyl, zhoupnul jsem se i tak, ale to mu neříkejte. Jinak v ní polehával sám, odpočíval a rozjímal se stéblem trávy v puse o nesmrtelnosti chrousta a bytí vůbec. Kolem něj bzučeli různí hmyzáci v čele s drzými ovády a pohybovalo se několik jeho ovcí, které vypustil, aby mu spásaly trávu. Občas si nějaká přišla pro pohlazení nebo podrbání a starej beran Berouš se ho několikrát snažil ze sítě vytřást. Zřejmě nesnášel zahálku a dědek se tady jen tak válel v síti, snil bůhví o čem a oni se tady mohli strhat a museli si cpát panděra k prasknutí, jen aby měl milostpán trávník jako ze žurnálu. Děda však výtek nedbal, na Berouše křiknul a ten se urazil, odešel k plotu u lesa, lehnul si a demonstrativně pobekával.

   Dědeček vytáhl stříbrnou tabatěrku s monogramem, který nebyl jeho a zapálil si Lipu. Pozoroval rozkvetlé koruny a odhadoval úrodu. Švestky byly skoro každý rok obsypané a on těm stromům říkal slivoně, a mně se to označení vůbec nelíbilo. Ze švestek si nechával pálit slivovici, která se vůbec nedala pít, i když dědovi a mamince s tatínkem dost nepochopitelně chutnala. Tatínek, ovlivněn indiány a ve větru se zmítajícími teepee, jí říkal ohnivá voda a občas po napití napodoboval válečný pokřik Apačů nebo nějakých jiných rudochů. Děda se zase usmíval a prohlašoval, že je to lék nad léky a že vyléčí všechny neduhy a nemoci. Zvláštní ale bylo, že náš pan doktor mi ji nikdy nepředepsal, dokonce ani na angínu ne a to se přitom všichni tři svorně shodli, že na ní je to vůbec jedinečná věc! Dědoušek tvrdil, že si vždycky párkrát vykloktá a slavná angína je ta tam a už si na něj nepřijde. Taky se smál, že to má jednu velkou výhodu, protože to nemusí po tom kloktání vyplivovat, ale může to rovnou spolknout. Prý ho pak krásně zahřeje a je z ní tak dvojí užitek, a pokud má člověk v životě nějaký splín, což jsem nevěděl co je, ale asi to muselo být dost strašný, tak po pár "vykloktáních" je člověku na světě hned veseleji. Zato já jsem musel kloktat solnej roztok, kterej mě dokonale dávil a musel ho pak vždycky vyplivnout, protože to chutnalo zrovna tak hnusně jen s tím rozdílem, že polykat se to nedalo už vůbec. Až o mnoho let později jsem pochopil tu moudrost, kterou děd šířil kolem sebe stejně intenzivně jako švestkovou vůni.

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

02.08.2018 20:49:55Oskar Koblížek

:o)) A pro mě, v tom případě, labůžo.

02.08.2018 20:44:13MKbaby

Žůžo :-)

02.08.2018 08:30:30Oskar Koblížek

Příjemné zjištění, Karle.

02.08.2018 00:15:21Lerak12

Pěkné příběhy, Pasáčku.

01.08.2018 14:33:35Oskar Koblížek

Za přečtení předchozích dílů předem děkuji a budu se těšit. Chlorangin si taky pamatuju, ale vzledem k mé "dávivé" povaze nepřicházel skoro žádný roztok v úvahu. :-)) A to dodnes! Hezký den.

01.08.2018 13:12:00vesuvanka

Tvoje vyprávění mě zaujalo, je pěkně a vtipně napsané, místy mě rozesmálo. Ráda si přečtu i předchozí příběhy pasáčka :-))) TIP

Ještě k léčení angíny - slaná voda by mně asi tak nevadila, ale já musela kloktat Chlorangin - to byla vodička v odstínu reflexní zelené barvy, navíc trochu fluoreskující - bylo to vlastně varovné zbarvení - Chlorangin pálil přímo pekelně.

01.08.2018 12:20:15Oskar Koblížek

Sekery měl dědoušek pečlivě uschovaný. Hlavně kvůli mně. No a vidíš, vždyť ten sklep byla taková "bezedná" Macocha. :-) A ke svátkovému nicku ti děkuji.

01.08.2018 11:29:32Kočkodan
Punkvu má doma vskutku jen nepatrné procento populace.
Oddychl jsem si, ze tatínek zustal po pozití ohnivé vody jen u pokriku a rodinu neohrozoval válecnou sekyrou.
A vzhledem k dnesnímu dni je to jasné - nepreji ti nic hnusného k nickovým jmeninám. (gratulacní úsmev)
01.08.2018 10:20:31Oskar Koblížek

Hmmm...počkej, .. popisuju co vidím a slyším. Taky ne? :o)) 

01.08.2018 10:19:10Oskar Koblížek

Děkuj ti, revíníku. Jsem rád, že si lebedíš, protože jestli vyprávění takto působí, tak mě to neskonale těší. Čárky jsou ale podivná ""stvoření". Horší než trpaslíci.


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.