Medovětrapná

Když se konečně prodrala k pádu, z dálky vypadala jako jedna z miliard součástí šedivých řetězů pojících nebe se zemí. Vítr jí smýkal do stran, přesto neomylně a se vší kuráží mířila k cíli.

Sto metrů. Padesát. Deset. A plesk. Rozmázla se o nastavené čelo a pak s nespočtem dalších dešťových kapek stekla po spáncích až k uchu, kde přispěla k vytvoření čirůčku předurčeného k dopadu na chodník.

Isolde stála na kopci před Slunečnou ulicí a připadala si jako starý blázen. S roztaženýma rukama a zakloněnou hlavou do sebe nechala vpíjet pomalu slábnoucí déšť. Na chvíli ji napadlo, kolik lidí ji teď asi pozoruje z oken paneláků. A v tu stejnou chvíli zjistila, že je jí to úplně jedno. Když se před pár minutami vracela domů právě do jednoho z bytů na sídlišti Jihovýchod, které v Hodoníně komunisté vystavěli na místech někdejších rodinných domů s dávno zapomenutými příběhy a osudy stovek obyvatel, nebe se zamračilo. Před nohy šinoucí se k teplému obýváku ji dopadla kapka. Potom další. A další. Až je přestala počítat.

Místo toho si vzpomněla na Anatola. Nejmenoval se Anatol, prostě mu tak v duchu říkala. Byl mu totiž neskutečně podobný. Anatol. Ten původní byl tak mladý. Krásný. Plný ambicí. Určitě je dotáhl. Určitě to zvládl. Když ho viděla naposledy, stál s rodiči na peronu vlakového nádraží. U nohou mu ležely kufry. Rok 1950. Odjížděl s rodinou do Prahy. Oni za prací, on za studii. Už už se chtěl vyhoupnout do vagonu, když si všiml, jak stojí opodál. Ještě dnes Isolde cítí jeho dech provoněný mentolovými bonbony. Ještě dnes slyší, jak ji tehdy pošeptal, že se vrátí. A ještě dnes přivře oči, když si vzpomene, jak se jejich rty spojily. Bylo to jako z medovětrapné červené knihovny, ale Isolde mu věřila. Věří mu dodnes. I přesto, že se později dozvěděla, že není v Praze. Že je v Německu. Že s rodinou utekl před všemi těmi palicemi s rozžhavenými srpy a kladivy a vším tím komunistickým štěstím, co se rozhodlo to tady zase jednou morálně zválcovat.

Nepřijel. Ani tehdy. Ani teď.

 A najednou se tady zjeví ten mladík. Stejně ambiciózní, stejně krásný. Dokonce i chůzi mají podobnou. Isolde ho poprvé viděla v klubu spisovatelů, kam chodí každou středu do hodonínské knihovny. S několika dalšími nadšenci tam nad kávou nebo sklenkou vína probírají poezii, prózu - cizí i vlastní. Občas se pochválí, občas se lehce rafnou a občas někdo vstane a zatleská, protože si nemůže pomoct.

Tenhle Anatol, co se jmenuje jinak, si tam prostě nakráčel a tím svým temným haiku nejprve překvapil, potom uhranul a nakonec zatěžkal mysl, protože asi nikdo neodešel domů bez těch slov zavrtaných někde uvnitř mozku. Isolde přepadají dodnes. Temné, a tak trochu groteskní. Jako Kafka. Isolde toho mladíka, kterému by mohla dělat babičku, poslouchala vždy se zaujetím. Zamilovala si jeho dikci, gesta a emoce, které do svých básní vkládal. Otiskoval do nich nitro, co bylo možná jeho, nebo kohokoliv jiného, protože nebylo nic jednoduššího než zavřít oči a pak v tom všem najít kus sebe.

Déšť slábl stejně rychle jako Isoldina výdrž mu vzdorovat. Pomalu vykročila směrem k domovu. Bláznivá touha bláznivé staré báby, pomyslela si o dobrovolném smáčení se. Když se mezi kalužemi propletla až ke vchodu panelového domu, všimla si muže stojícího pod stříškou u zvonků. Těžké mraky, držící nad Hodonínem slunce v šachu, propůjčovaly oné postavě temný a zároveň groteskní podobu. Jako Kafka. Přišla blíž. Žádný Kafka. Jako Anatol, co se jmenuje jinak.

Pozdravil. Isolde přikývla. Mluvil krátce. Bez gest. Bez emocí. Nakonec zpod kabátu vytáhl obálku ukrývající popsaný list. Od dědy, šeptl. Dopis vznikl v padesátých letech, jeho autor jej však nikdy neposlal. Ze strachu. Ne ze zbabělosti. Ze strachu. Nebál se o sebe. Bál se o ženu, které psaní patřilo a patří dodnes. Bál se kvůli předchozímu útěku ze socialistického ráje. Bál se postihu té milované ženy. Možná právem, možná zbytečně.

„Děda zemřel ještě před sametovou, máma se pak vrátila do Česka,“ vyprávěl Anatol, co se jmenoval jinak, u vchodových zvonků. „Tohle bylo v jeho pozůstalosti. Patří vám.“

Stejně ambiciózní. Stejně krásný. Stejná chůze.

Když Isolde dopis převzala, měla potíže se nadechnout.

Pak se rozloučili.

Než se psaní odvážila přečíst, dvě hodiny zírala, jak stojí opřené o hrnek na čaj. Ten si následně uvařila a obálku otevřela. Na chvíli zavřela oči, poté pohlédla z kuchyňského okna na promoklé prostranství ve Slunečné ulici.    Uvědomila si, že Anatol vlastně nelhal. Vrátil se. Vrátila se jeho slova. Kus nitra.

Pak začala číst.

Na okno zaklepaly nové dešťové kapky.