Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+4 neviditelných
Náměsíčník
datum / id15.08.2018 / 489961Vytisknout |
autorlastgasp
kategoriePovídky
upřesnění kategorieNáměsíčná balada
zobrazeno186x
počet tipů2
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Náměsíčník

Náměsíčník

         Hrozně jsem se lekla. Dívám se v tom šeru, odkud přišel ten šustivý zvuk. Pavel vstával z postele a malátně, pomaloučku, jako robot šel toporně z ložnice do předsíně. Ani jsem nevěděla kolik je hodin, ale venku byla ještě tma. Myslela jsem, že šel na záchod, ale v předsíni bylo ticho, dveře od záchoda ani nevrzly. S napětím jsem naslouchala. Tohle ještě nikdy neudělal, nikdy v noci nevstával, naštěstí vždycky spal klidně a nechrápal, to jsem si u něho cenila. Teď tohle.

         Když se delší dobu nevracel, dostala jsem strach, jestli se mu něco nestalo. Volám - Pavle, je ti něco?. Ticho, neozýval se. Nedalo mi to, odhodlaně jsem vstala a šla jsem se do předsíně podívat, potmě. Nechtěla jsem svítit a zbytečně se plašit. Rozhlížím se v potemnělém šeru, v předsíni nebyl. To mě již znepokojilo a znovu jsem zavolala - Pavle, kde jsi? Srdce mi bušilo, tma na mě působila tísnivě, cítila jsem mrazivé stažení kůže nad lokty, v krku sucho.

         Nahmátla jsem po paměti vypínač a rozsvítila. Pavel nikde. Náhle jsem zaslechla jeho funění ze šatny. Strach ustoupil, napětí povolilo. Otevřela jsem dveře a zděsila jsem se. Pavel se soukal do kalhot, hlavu mírně skloněnou, oči otevřené, nepřítomný pohled a chroptivě funěl. Do nohavice se nemohl dostat a vrávoral. Nevěděla jsem, co mám dělat. Ptala jsem se ho, co to má znamenat, kam chce jít, teď v noci. Neodpověděl. Asi jsem se zbláznila, nebo co. Začala jsem mu pomáhat s oblékáním kalhot.

         Vzala jsem ho za ruku a povídám  - Pavle neblbni, pojď si lehnout. Nepodíval se na mě, ale pokorně se opřel a nechal se dovést zpátky do ložnice. Sedl si na postel a ulehl, tak jak byl v kalhotách, navlečených na pyžamu. Spal, pořád spal, oči měl již zavřené, funět přestal.

         Roztřásla jsem se strachy, protože jsem něco takového ještě nezažila. Bála jsem se lehnout, stála jsem u něho a pozorovala, jestli se něco nestalo, jestli dýchá. Vzala jsem ho opatrně za ruku, byla teplá, měkká, poddajná. Přešla jsem ke své posteli a posadila se. Šero se pomalu měnilo na ranní svítání a Pavel lehce oddychoval, břicho se mu pravidelně zvedalo a klesalo. Nemohla jsem to pochopit. Co to bylo. Za celou dobu, jsme spolu již pět let, se nic takového nestalo.

 

 

 

- - -

             

        Vypadáš nějak chcíple Pavle, co je s tebou, zaběhla se ti kočka?“, uvítal ho Vondra po příchodu do jejich čtenářského klubu U posledního groše, roztomilé staročeské hospůdky na rohu ulice Přemyslovské.

         „Servus pánové, óne sranda, stojí to za hovno!“, odpověděl na uvítanou, „jsem permanentně rozhozenej, nic mě nebaví.“  

         „Fando, jako vždycky, velkej gambáč“, objednal si oblíbenou nepasterizovanou dvanáctku a těžce usedl vedle Karáska.  Bylo na něm vidět, že není ve své kůži. Jindy rozesmátá tvář s plným úsměvem, hlas jiskrný, pusu plnou vtipů. Stažené obočí věštilo nepříjemnou náladu a stísněný výraz tváře vyjadřoval nespokojenost.

         „Co ti chybí, prosím tě, barák jste dostavěli, ženskou máš jak obrázek z Playboje, vo prachy ti taky nejde, tak co je“, pokračoval Vondra zvědavě. Jeho posmutnělým, sklíčeným příchodem byl překvapen.

         „Nejde to!“, suše a stroze s povzdechem řekl Pavel.

         „Co nejde, prosím tě?“, nechápavě, ale účastně se zeptal Vondra, dobrej parťák a kamarád.

         „Co nejde, doma mi to nejde, a Marta je furt při chuti. Někdo ji poradil, abych ložnici vymaloval na červeno, že je to vzrůšo. Taková blbost, jako by mě červená zeď mohla rozdráždit jako bejka fangle,“, zlobivě zasyčel na dotaz Vondry.

         „To je nějaká volovina“, podivil se Krátký, zvaný „brčko“, pil pivo jedině přes kloubové brčko, aby mu půllitr déle vydržel.

         „No, něco by na tom mohlo bejt“, přemýšlivě zamítl pochyby Krátkého Pavlíček, „když to rozparádí takové němé zvíře, až slintá a hrabe nohou, proč by to nemohlo rozparádit Pavla.“

         „Pavlindo, co takhle mimo domov, to je dobrý?“, pokusil se svým tradičním sarkasmem pobavit ostatní a povzbudit Pavla Bukovský, který byl svými nevhodnými vtipy pověstný. Také se na to nikdo nezasmál. Překvapil však Pavel.

         „To víš ty blbe, že mimo mi to šlape, a jak. Závist by tě sežrala, kdybys to viděl a slyšel“, odrazil mířenou narážku na jeho potenci.

         „No, v tom případě se můžeš mimo přece pěkně rozcvičit a doma budeš vzácnej“, snažil se zmírnit svoji předchozí poznámku Bukovský.

         „Jó, to máš Pavle těžký. Jen si vzpomínám, že i Plzák o tom mluvil v televizi“, rozumoval Vondra ve snaze Pavlovu nevěru zlehčit.

         „Prosím tě Plzák“, namítnul Krátký, „ten si z toho dělal legraci a jeho vtipy by se Pavlovi zrovna nehodily. Jemu jde o to, aby se to manželka nedozvěděla. Chce to tutlat.“

         „Můžeš třeba dělat náměsíčného. Vstaneš, lehce se oblékneš, jdeš ven přes zahradu k sousedce, tam se probudíš, pomiluješ, usneš a jdeš zpátky. Dokonce když to praskne, tak si nic nepamatuješ. Je to snadný“, navrhnul nápad Pavlovi Karásek.  

         „Hele, já myslím, že Karásek má dobrej nápad“, řekl Vondra a upil doušek z půllitru. Utřel bradu a pokračoval: „Takovej náměsíčník, to je bezva fór, můžeš dělat, co chceš, ale nesmíš si to pamatovat, že jó“, podíval se na Karáska a očekával souhlas.

         „No, tak jednoduchý to není“, odpověděl Karásek a zamyslel se.

         „To mám chodit s předpaženejma rukama?“, ozval se Pavel nerozhodně.

         „Blbost, to je dobrý tak do televize, a né do ložnice. S předpaženejma rukama by si vypadal jako šašek. Chodíš rovně, ale chcíple, pomalu, shrbenej, ale né moc. Důležitý je ty vole, že se nesmíš probudit, a hlavně se nesmíš smát, vypadal by si jako pitomec, musíš se ovládnout, dívej se, ale dělej, že si slepej a mlč, hlavně mlč“, důležitě radil Pavlovi Karásek. Měl výborné zkušenosti, protože na diagnosu náměsíčnosti dostal modrou knížku.

         „Jó, pánové, ale co když se vzbudí?“, projevil starostlivou námitku.

         „Musíš bejt vopatrnej, šikovnej. Když vstaneš, vopatrňoučku, potichu čekáš. Když nic, jdeš si navlíknout kalhoty a šouráš se ven. Venku zase chvíli čekáš, když nic, jdeš na věc a je to“, doplnil své rady Karásek podle svých představ. Dokonce to při řeči prožíval tak, že se plížil kolem výčepu a předváděl svůj herecký výkon, jako by na rande šel on. Při tom zapomněl, že Pavla varoval a lezl kolem stolu s předpaženýma rukama. Ostatní byli do jeho ukázky tak zahledění, že si toho ani nevšimli.

         „Když se vzbudí, vstal si špatně. Nic se neděje, zahraješ navlíknutí kalhot a vrátíš se do postele. Můžeš se dokonce jako probudit a divit se, jak to, že máš kalhoty. Budeš bezradnej, nešťastnej a zasmušilej. Můžeš poprosit o pilulku na spaní“, upřesňoval taktiku Karásek.

         Pavla nápad Karáska tak zaujal, že se rozhodl při nejbližším úplňku sehrát svou roli postiženého somnambulismem, jak mu ještě Karásek vysvětlil další podrobnosti. Úplněk se přiblížil a Pavel se těšil, jak překvapí kyprou sousedku, která tu noc neměla mít službu.

         Jenže se stala chyba. Asi byl neopatrný, nebo příliš hlučný a manželka se probudila. Překvapila ho v šatně s jednou nohou v kalhotách. Věren radám Karáska se nechal doobléknout a odvést zpátky do ložnice. Neprobudil se a po ulehnutí začal lehce chrápat. Prozrazení bylo zažehnáno, sousedka vyhlížela na zahradu marně.

         Ráno se samozřejmě na nic nepamatoval, divil se, že má kalhoty na pyžamu a dokonce se tomu opravdově zasmál. Večer, nepodařený pokus a hříšné svědomí nahradil manželce rozverným laškováním. Její spokojené výkřiky ho dokonce přesvědčily, že Plzák má možná pravdu, že nevěra někdy manželství více upevní.

         Další úplňky a při dorůstajícím měsíčním kotouči se již jeho nemoc projevila v plném proudu. Byl z něj spokojený náměsíčník a sousedka jen kvetla. Na rozdíl od manželky, která se marně šlechtila a voněla v dráždivých sexy košilkách z průsvitných tkanin.

         Poradila se sice s kamarádskou sousedkou, které se svěřila, ale na její čajovou kůru nespoléhala. Ostatně levandule ani meduňka žádné zlepšení nepřinesly. Jednoho dne řekla rezolutně – a jde se k doktorovi.

 

 

- - -

         „Můžu přijít večer na kafe? Budeš doma, nebo sloužíš? Dobrý, tak v sedm, čau!“ ukončila Marta spěšně hovor, aby ho neslyšel manžel a vypnula mobil.

         Eva byla sousedka, dobrá kamarádka. Prožila si manželství, které jí nevyšlo, a pro opakovanou nevěru manžela se rozvedli. Marta se potřebovala nutně někomu svěřit. S Pavlem jí bylo trapné o tom mluvit. Jejich milování bylo od začátku takové samozřejmé, krásné, vzrušivé a pravidelné. V poslední době však již cítila, že je Pavel sice pozorný a hodný, ale k milování se nemá. Už to není jako dříve, byl to úplný dravec, něžný dravec, teď to vypadá, jako když si odbývá nepravidelný povinný trénink.  

                 Eva přišla otevřít v župánku, který by se hodil spíše do nightclubu, než pro přijetí návštěvy, ale jejím poodhaleným trojkám až čtyřkám nevěnovala Marta pozornost. Byla příliš zaujatá svým problémem, o kterém si chtěla s Evou, pohovořit. Sama nevěděla, jak začít. Styděla se a bylo jí trapně. Eva otevřela lahev Rulandského šedého a možná to jí pomohlo, že si dodala více odvahy.

         Svěřila se, že Pavel ji v poslední době trochu zanedbává a třeba čtrnáct dní se o nic nepokusí, většinou je ospalý a nemá zájem. Eva se tvářila velmi účastně a začala vyprávět, že to samé zažila s Frantou, než se rozvedli. Jenže Franta byl děvkař, samá baba, v práci mezi samými ženskými, prostě nevydržel. Marta její vyprávění vyslechla, ale nechtěla se smířit s myšlenkou, že by měl Pavel nějakou ženskou. To asi ne. Nic pro to nenasvědčovalo. Věřila mu, že by jí to nikdy neudělal. Jenže určitá pochybnost po rozmluvě s Evou se jí v hlavě usadila. Svěřila se jí, že Pavel se v noci probouzí, obléká si kalhoty a chodí po zahradě. Vrací se urousaný a někdy si kalhoty svlékne, někdy ne.

         Vylíčila ji to podrobně, i jak si Pavel znovu lehne a spí jako zabitý. Nevšimla si, že při zmínce o Pavlově procházce po zahradě se Evě zatřásla ruka s cigaretou a popel ji spadl na koberec. Eva se jí zeptala, jestli někdy nechodí s ním, aby si neublížil. Marta ji ovšem vysvětlila, že se skoro nikdy neprobudí, nebo si toho všimne, až když se Pavel vrací. Probrali několik možností, jak Pavla zbavit jeho problému, ale až na nějaké bylinky, levanduli nebo meduňku, na jinou možnost nepřišly. O doktorech se ani nezmínily.

         Marta se ovšem rozhodla, že Pavla k doktorovi nakonec dotlačí. Bylinky nezabíraly.

 

 

 

- - -

         „Víte, paní Zelenková, jeho stav je takový, že v tomto stadiu s tím zatím více nelze dělat,“ uklidňoval praktický lékař Zvoníček Martu.

           „ Pokud říkáte, že se oblékne a chodí na zahradu, po chvíli se vrací, je třeba jen, aby neměl v místě pohybu žádné nebezpečné překážky, aby se nezranil. Zajištění bezpečí je v tomto případě důležité. Hlavně se nepokoušejte ho budit. Byl by velmi zmatený a mohly by nastat nevědomé reakce až agresivní chování.  Zkusíme zatím nějaké uklidňující léky, pošleme pána na neurologii, možná bude dobré absolvovat spánkový audit a testy, případně další vyšetření.“

         „Pane doktore, on si dokonce odemkne, je to možné?“, dotazovala se

         „Možné je téměř všechno“, laskavě odpověděl doktor, „měl jsem pacienta, který si ve spánku uvařil sáčkovou polévku, naplnil talíř, ale nejedl. Nedokázal najít lžíci. Jsou to někdy skutečně záhady.“

         „Budeme vše sledovat a po nové terapii je naděje, že se jeho stav stabilizuje. Příští týden bychom mohli zařídit vyšetření ve spánkové laboratoři. Víte, náměsíčnost se velmi těžko prokazuje. Někdy může být potvrzena po neurologickém vyšetření, jindy se provádí další diagnostika. Buďte klidná, pána dáme do pořádku.“

         „Vy nepotřebujete nic?“ vyptával se doktor, kdy postřehl její ustaraný výraz a pomrkávání víček. 

         „Zaplať pánbůh pane doktore, já jsem zdravá až moc, jen kdyby ten můj trochu přidal, byla bych ještě zdravější. Moc vám děkuju, a manžela za váma pošlu.“

„Jen ať bez obav přijde“, povzbudil doktor Martu, „já mu promluvím do duše a uvidíte, jak se vše spraví.“

 

 

 

- - -

         Konečně, jednou to prasknout muselo. Jak se vrátil bez kalhot. Já mu ještě domlouvala, že to nevadí, že se kalhoty určitě najdou. Našly se, sakra, ale na dvorku na šnůře u tý mrchy, protože spadnul v tý tmě, jak lezl skrz plot do kompostu a smrděl jako tchoř. Prej mu je vyprala.

         Ten parchant. Já blbá mu věřila, litovala ho, snažila jsem se mu pomoct, po doktorech jsme chodili, co těch vyšetření, neurologie, psychiatrie, rentgeny, cétéčka, rezonance, samý prášky, kapky, bylinky, homeopatika. A von todle. Hajzl jeden. A ta děvka, ta vrána načepýřená, prdelatá, jak se tvářila, kamarádka, prý jako sestry. Rajda jedna. Ježišmarjá, jak sem mohla tak naletět. Ksicht andělskej, ale povaha falešná, proradná. Já to snad nepřežiju až do smrti.

         Taková zrada, já ti dám poruchy spánku z přepracování. Jó, přepracovanej, to von byl, ale na jiným pracovišti, doma byl absentér, chudák, měkkota. Ty jeho výmluvy, bodejť by se nevymlouval, když si to odskákal jinde, pacholek falešnej.

         Já jsem málem byla odhodlaná chodit v noci s ním, jenže jsem se nikdy nevzbudila. Škoda, že jsem s ním nešla. Vlastně raději né. Já bych tu flundru na místě rozsekala na cimprcampr. Jak já bych ji zbančila, a tu její prdelku, tu bych nakopala do růžova, že by se na ni tejden neposadila. Mrcha jedna. Směje se. Směje se, jako když hrbatej padá ze schodů. Tu její hubu křivou nemůžu ani vidět. Kanálie cizoložná, já jí to nedaruju.

         Jenom toho času a otravnýho sezení v čekárnách. On si tam klidně čet a bavil se. Jak já ho teď nenávidím. Vždyť on vlastně nedělal blbce jenom ze mě, ale že na to nepřišli ani doktoři. To se tedy divím. Herec jeden. Jemu se to tu hrálo, když měl ze mě takový důvěřivý telátko. Já blbec.

         Ne, brečet nebudu. Vztek mě sice bere a rozhořčení mám plnej žaludek, ale trpět mě neuvidí, to né. Mně to doktoři nebudou vysvětlovat, já to dám na tu jejich komoru, nebo co to mají. Takhle oblbnout nevinnýho člověka. Taky ta jeho podařená pivní parta. Pěknej čtenářskej klub. Co tam čtou, čuňáci jedni, jenom samý podfuky, slušný lidi se jim vyhýbají, normální host tam ani nepáchne. U posledního groše, úžasný, ani nevědí, co to groše byly.

         Rozvod, jedině rozvod. A mazej si za tou tvou čtyřkovou náměsíčnicí. Vona ti to za úplňku oplatí, chuděrka nenasytná. Ať se propadnu, ale ke mně už nesmí ani na krok.

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

26.09.2018 10:26:06lastgasp

Lakrov - díky za zastavení. Já si tu poslední stránku teď přečet' a musel jsem se chechtat. Takový rozhořčení je pomalu na infarkt. Díky ta tip.

25.09.2018 15:02:30Lakrov
redaktor prózy

Začátek má spád, hospodská scéna je trochu nudnější a dialogy jsou snad trochu  nevěrohodné, ale nakonec se z toho vyvine celkem dobrá komedie -- zvlášť  ten závěrečný skoro stránkový lamentační monolog.  Tip.  

17.08.2018 15:51:07lastgasp

baaba - díky za přečtení a připomínky k mému experimentování. Správný postřeh nedodržení stylu řeči je chybou. Možná to napravím.

17.08.2018 15:12:28baaba

Ahoj. Dobrý momenty (třeba první polovina rozhořčenosti manželky v posledním odstavci) ale celkově takový náměsíčný. 

Čtenářský klub - pokud osoba hovoří chvilku spisovně a chvilku hovorově působí to rušivě. Chce to unifikovat. Buď tak, nebo onak.

Jo, Gora má recht - občas jsem musel pátrat kdo zrovínka mluví :) 

17.08.2018 09:31:18Gora
redaktor poezie a prózy

Tak to se těším:_)))

16.08.2018 21:16:41lastgasp

Nějak mi blbne počítač. Zkusil jsem tuto zmatenou formu, abych si ověřil, jestli to někdo pochopí. Tu hlubší kritiku jsem zaškrtl ze své stařecké nerozvážnosti. Několik čtenářům (hlavně z příbuzenstva) se to líbí a docela se i zasmáli. Já taky. Je mi divné, že ty úvozovky nešly opravit. Stále mi tam naskakovaly jen horní. Tak jsem to raději nechal. Děkuji ti za tvoje připomínky. Mám připravenu povídku ještě horší. Snad se bude číst lépe.

16.08.2018 21:04:05lastgasp

Ireno já se vůbec nezlobím

16.08.2018 20:27:49Gora
redaktor poezie a prózy

Já bych ani neposuzovala, ale máš to napsané pod povídkou, že stojíš o hlubší kritiku...tak se nezlob:-)

15.08.2018 23:28:42lastgasp

Gora - děkuji za přečtení a opravy. Čárku jsem doplnil, ale úvozovky dole nešly doplnit. Mmožná bych to musel celé zadat znova. Povídka je psaná takto členěná záměrně. Posouzení úrovně je jistě na místě. Je to okurkově sezonní věc pro pobavení, nic vic. Díky.

15.08.2018 22:25:13Gora
redaktor poezie a prózy

Přemku, první kapitolku začínáš vyprávět - já - Hrozně jsem se lekla

druhou - ...uvítal ho Vondra po příchodu

třetí - čau!“ ukončila Marta spěšně hovor, aby ho neslyšel manžel a vypnula mobil.

čtvrtá - uklidňoval praktický lékař Zvoníček Martu.

pátá - já mu ještě domlouvala - zase já

Čtenář hledá, kdo právě vypráví...je to zmatené.

Jsi dobrý vypravěč, ale zde není ani silná pointa, na které bys mohl stavět, ani stylisticky se mi nezdá moc zvládnuto, ale třeba se jiným bude zamlouvat...jsem přesvědčena, že umíš mnohem lépe...

 

.........

 

Vypadáš nějak chcíple Pavle, - chybí uvozovky dole a před Pavle čárka

Víte paní Zelenková, - za víte čárka


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.