Podivínka

Měla tmavou pleť, potřísněné kalhoty od krve. Na tváři měla velké, hnědé, mateřské znaménko s pár chlupy. Černé, pronikavé, cigánské oči. Potkali jsme se v metru. Sedla si vedle mě, četla jsem si zrovna teorie Sigmunda Freuda. Vytrhla mě z četby – neustále sebou trhala a škubala, hlavou, i tělem, občas si něco zamumlala pro sebe, v ruce svírala fotografii malého dítěte, holčičky s, pravděpodobně, matkou, která byla ona... Občas fotku líbala, vydávala zvířecí zvuky, prohýbala a napínala páteř podél červené sedačky v metru, snažila se mě napodobit, vysmívala se mi. Měla čerstvě pořezané zápěstí, rány se ještě nezcelily.

Vyjela jsem po eskalátoru na Kobylisích, ženu jsem ztratila z dohledu, vytrousila se na schodech, šla opačným směrem, než já. Pořád sebou cukala, přemýšlela jsem, jestli je na drogách, jak může asi vychovávat svou dceru, když je sama nestabilizovaná, co by na to řekli vývojoví psychologové a vůbec celá psychoanalýza a Ainsworthová s Bolwbym, kteří vyvinuli teorii attachementu...

Nasedám do autobusu. Na zastávce mě osloví pan S, vytrhne mě z přemýšlení, trochu se polekám, ověřuje si mou emailovou adresu, ano, je to dohromady, bez teček, odpovídám a pan S slibuje, že mi napíše email. Docela se na něj těším, chce po mně, abych ho doučovala francouzštinu.

Vystupuju z autobusu, kupuju si oběd v Lidlu a najednou, najednou zase vidím ji, přendavá si růžovou mikinu na sebe a kolem pasu, jde po druhé straně chodníku, zase se svou cukavou chůzí, nepředvídatelnými pohyby, škube sebou a drbá se na zadku,  drbá se i v intimních partiích, pořád mě znervózňuje, jak svírá fotografii dítěte s tou zvláštní, tmavou ženou. Před branou se potkáme. Cení na mě svoje bílé zuby a vykřikne, „vy tu pracujete?“, „ano, pracuju“, odpovídám výhýbavě a žena chytne obrovský záchvat smíchu, pobaví se vlastní otázkou, jakoby sama sebe dostala. Bojím se jí a nevím, jestli ji náhodou nenávidím, za to, že fetuje a nestará se o svou dceru a pak se krotím, nadávám si a dávám si pomyslnou facku za to, že už zase moralizuju.

Ženu pak ještě sleduju z dálky. Pravděpodobně se na propustce sjela a teď se vrací do zařízení, které by ji mělo napravit, spravit, dát do latě, vrací se do blázince. Nevím, jakými prostředky by se ji podařilo spravit, nevím, jak dlouho tu bude, nevím nic a je to tak asi lepší.