Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+11 neviditelných
Horymírka 02
datum / id11.09.2018 / 490556Vytisknout |
autorrevírník
kategoriePróza na pokračování
témaRodinné
zobrazeno147x
počet tipů11
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Horymírka 02

 

Rodiče věřili v léčivou moc bylinek. Maminka po celý rok vařila bylinkový čaj, byl to náš hlavní nápoj. Pamatuju si, že se skládal z plicníku, jahodníku, maliníku, mařinky vonné, zvané valdmajstr, jitrocele psího jazýčku a jistě ještě dalších bylinek. Byla to chutná směs.

Na bylinky jsme od května do září chodili „do našeho lesa na celé den“. Bývala to krásná nedělní rána, kdy jsme, někdy ještě za šera, vycházeli z domu. Dospělí už často měli za sebou účast na husovické ranní mši svaté. Někdy jsme se však stavili v kostele až v Obřanech. Potom jsme šli pěšky do Bílovic, tam po lávce přes Svitavu, a teprve pěkný kus cesty za Bílovicemi jsme vkročili do „našeho“ lesa. Ten les si pamatuju jen matně, v té době jsem teprve sbíral první prožitky.

Některé z nich mi utkvěly.

Chladné ráno před domkem v naší Horymírově uličce, na východě nad Hády svítá.

Těšení na neznámo, které má přinést dlouhý, předlouhý den.

Tatínkův plný ruksak s celodenním jídlem pro celou výpravu.

Jízda „na koníčku“, když mě bolely nohy. Tatínek mě ochotně nesl i s ruksakem.

Červený kostel v Bílovicích, který jsme míjeli zadem dolů po příkré kamenité stezce vymleté vodou.

Zčeřená blýskavá Svitava pod námi, když jsme po kovové lávce přecházeli na protější břeh. Na jejím dnu čistě prosvítalo kamení několika odstínů nevýrazných barev.

Černé lesy ve svazích za řekou, do nichž jsme měli namířeno.

Když jsme vystoupili z temného údolí nahoru do polí, začínal teplý slunečný den.

Brzy nato hlad na „knedle s povidlím a makem“.

„Mami, já chcu knedlu!“

Jako by na ten povel čekal, tatínek ochotně sundal se zad ruksak, neboť to už měl za sebou sedm nebo osm kilometrů a ruksak začínal být povážlivě těžký. Maminka rozbalila mísu s knedlíky, pro udržení tepla zavinutou do utěrek. Ta chuť! Dodnes neznám nic chutnějšího.

Slyším tatínkovo volání: „Lesní mužíčku, kde jsi!“ To když jsem s tlukoucím srdíčkem vběhl do trávy, která mi byla nad hlavu, a myslel, že jsem dokonale schovaný. Po chvíli napětí, kdy už jsem se dost nabažil tatínkových a maminčiných starostí, ozval jsem se: „Nebojte se, tady su!“ Vzápětí smích rodičů a sourozenců, veliké divení a vítání.

Vysoký dřevěný kříž u cesty v polích. Maminka na něj pokaždé upevnila polní kytičku.

Po prvních krocích pod chladivou lesní klenbou se tatínek zastavil, zhluboka se nadechl a vyzval nás: „Dýchejte, děti, pořádně naberte do plic lesního vzduchu.“ A my jsme poslušně a rádi dýchali.

Dál, hluboko v lese, stála kašna. Z té se tatínek nikdy nezapomněl obřadně napít. Po napití se otřásl: „Brrr, ta je! Pijte, děti, pramenitá lesní voda je nejzdravější, té si važte!“

Také si vzpomínám na bouřku a na to, jak mi bylo dobře u tatínka, který mě shora chránil tělem a nic nedbal, že sám je skrz naskrz promoklý. I na to si vzpomínám, jak se po bouřce vyčasilo a jak jsem se čvachtal v kalužích.

Té vůně, když maminka doma všude, kam se dalo, rozložila vrstvy bylinek k sušení! A toho krásného šustění, když je čas od času obracela!

To je všechno, co si pamatuju z našich nedělních výletů do bílovických lesů. Ale i z toho mála mám ještě dnes hluboko v podvědomí ničím nepřekonaný pravý pocit domova.

 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

19.10.2018 12:03:20revírník

Určitě s tebu souhlasím, Jardo. Ovšem, není to povídka ani román, jen kousky vzpomínek. Po této zas následuje jiná a tak to jde pořád dál. Zkrátka obyčejné vyprávění.

19.10.2018 11:46:33kvaj
redaktor prózy

Hezké vyprávění. Zdá se mi však, že tomu tentokrát chybí pointa, respektive jsi to podle mého posledními dvěma větami trochu zabil. Kdyby to končilo - "A toho krásného šustění, když je čas od času obracela...", bylo by to mnohem účinnější. Si myslím.

11.10.2018 16:55:57revírník

Zdendo a Lakrove, oběma vám děkuji za názor, vážím si každého z nich.

11.10.2018 12:18:10Lakrov
redaktor prózy

 Je to vlatně jen takové vzpomínkové vyprávění, ale tu atmosféru, provázející  zamlžené útržky obrazů z dětství, tu to v sobě má, i když je to vlastně  "o ničem". Navíc si myslím, že tenhle krátký text dokáže tu atmosféru přenést  i na čtenáře.  

10.10.2018 11:45:38Zdenda

Máš dobrou paměť a cosi jako vizi. Bohužel ale neumíš moc psát, tohle je jak sentimentální seznam na nákup.

04.10.2018 07:01:13revírník

Je to tak, Karle, a ještě víc se mi zdá být toho, co za vzpomínku, která by stála za napsání, vůbec nestojí.

03.10.2018 08:10:44K3
redaktor prózy

Moc hezké, Jardo. Je dobré o sobě něco napsat z dob dávno minulých. Já si teď píšu na co vzpomenu do svých osmi let, kdy jsme bydleli ve Velimi. Zajímavé je, že zprvu jsem si toho moc nevybavil a myslel jsem, že budu brzy hodov. Jenže postupně se mi začínají vybavovat nové a nové okamžiky a nad tím žasnu. Jak je ta maměť pomalu odhaluje.

28.09.2018 11:50:13Gora
redaktor poezie a prózy

avi PM

28.09.2018 11:49:45Gora
redaktor poezie a prózy

díky, Jardo:-)

28.09.2018 11:14:27revírník

Jestli myslíš, Ireno, zkusit to můžeš.


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.