Pán chlebíčků

(Není to ani tak povídka, jako haluz, těžký denní sen)

Ivan Bluma se už v Bohnicích nudil.

Vzrušení prvních dnů se uklidnilo a taky Markétka, prodavačka z ústavního kiosku,  za ním dlouho nebyla. Někdy se stavovala, než otevřela.

Ale pak dostal nové léky a mohl už ven sám.

Zkrátka si myslel, že teď už je  v Bohnicích jen do počtu.

Momentálně se koukal z okna, pak na hodiny a takhle to střídal.

Ve tři hodiny otvíral kiosek naproti. Většinou už před ním stála dlouhá fronta.

Takhle odpoledne jim vozili čerstvé chlebíčky.

Ivanovi chutnaly hlavně ty s humrovým salátem a krásným žlutým kolečkem citronu navrchu.

Proto tak netrpělivě hlídal hodiny,  a proto stál už pět minut před třetí u sesterny.

-Tak nám přineste taky, Ivane, řekla vrchní sestra, strčila mu peníze a seznam nákupu, a velkým mosazným klíčem otevřela hlavní dveře.

V první chvíli zajásal, před bufetem nebyl vůbec nikdo. Ale pak znejistěl.

Něco bylo špatně.

Rozhlédl se kolem sebe. Na první pohled neviděl  nic zvláštního. Stromy, keře, cesty, pavilony, všecko se zdálo být na svém místě.

Třeba se prostě Markétka  opozdila. Třeba včas nedovezli chlebíčky.

Ale najednou se mu nechtělo jít dál. Ještě naposled se otočil po svém pavilonu, ale dveře už byly zavřené.

Asi se mu něco zdálo.

Asi ano, protože, jak viděl, před bufetem už někdo stál.

Když přišel blíž, uviděl, že je to anděl. Tedy anděl. Chlap v bílém s křídly, nejspíš doktor. Možná bylo svatého Mikuláše. Ivanovi se už všechno pletlo.

Nicméně hlavní byly v tu chvíli chlebíčky. Humrové s citronem navrchu.

• Ještě je zavřeno?, zeptal se Ivan neznámého.
• Dneska asi neotevřou, řekl ten divný doktor.

Ivana to zmátlo.

• A proč tady teda čekáte?

Než mohl něco říct, zapraskalo v křoví a z něj vylezl velký černý kocour. Na nose měl zlaté brejličky a na obojku diamanty.

Ivana popadla panika. Navíc mu přišlo, že se nějak moc setmělo.

Chtěl odejít, ale ten bílý doktor mu položil ruku na rameno.

• Dovolte, abych vás seznámil s kocourem  Kocomourem,  příteli. Já, vy, kocour, všichni čekáme na Markétku.

Vysadil si kocoura Kocomoura na rameno a ten napřáhl tlapku.

Ivan si pořád připadal jak ve snu, ale už v nějakém důvěrně známém. Něco podobného mu dělaly poslední léky.

Kocour mu podal packu a když ji Ivan uchopil, vší silou mu do dlaně zaťal drápky.

• Pardon, omluvil se doktor. Vzal kocoura za kůži vzadu na krku a zatřásl s ním, až se brejličky posunuly. –To je fuj!Takové ee věci dělat nebudeš! Přátelé se netrestají.

Ivan si otíral ruku kapesníkem.

• – Ten kapesník, řekl  doktor, – měl by být čistý. Luskl prsty. Kocour Kocomour otevřel tlamu. Na jazyku mu seděl  bílý čtvereček.
• – Vemte si, nebojte, řekl doktor, a když Ivan po předchozích událostech stále váhal, podal mu ho sám.

Ivan si do něj bezmyšlenkovitě otřel prsty a pak ho strčil do kapsy.

• Tam ne, řekl kocour Kocomour podivně skřehotavým hlasem, – sem. A packou si ukázal do pusy.

Ivana by zajímalo, jestli ten kapesník spolkl nebo co se s ním stalo, ale měl strach. Ruka ho pořád pálila a co hlavně, za chvíli se po něm budou shánět.

A on nebude mít ty chlebíčky, humrové s kolečkem citronu navrchu. A příště už ho vrchní do bufetu nepustí.

Bude myslet, že se vymlouvá. A dá mu zas ty starý léky.

Už už chtěl jít, ale doktor ho chytil za ruku. – Ale, ale, příteli, musíme počkat. Vidíte, támhle už jede dodávka.

Kocour Kocomour seskočil na zem a posadil se na práh bufetu.

• Chlebíčky, budou chlebíčky, zaskřehotal. Obojek se zablýskal.
• -Kocour je šťastný. A co vy, Ivane, jste také šťastný?, podíval se doktor zpytavě. – Máte přátele? Já tady kocoura a kromě něj ještě mnoho a mnoho milionů přátel dalších. Budu je s vámi sdílet, chcete? Všichni ptáci ve vzduchu, všichni plazi na zemi, všichni tvorové a netvorové zemští.

Ivan by se moc rád zeptal na ty doktorovy kamarády, ale vtom přijela dodávka  a řidič vyložil chlebíčky. Všelijaké, šunkové, hermelínové, vajíčkové…, ale jenom jednu bednu.

To je málo, pomyslel si Ivan. Jedna bedna pro všechny je rozhodně málo.

Významně se opřel  o dosud zavřené dveře. Musí tam být první.

• Kde je Markéta?, ptal se řidič s dodákem v ruce.
• Dělá anděla. Máme to vzít za ní.
• A dodák mi potvrdí kdo?, podezřívavě se zeptal řidič.
• No přeci tady kolega, ukázal doktor na Ivana, který chtěl protestovat.
• Chlebíčky, chlebíčky, zaskřehotal kocour Kocomour.

– A pán je kdo?, chtěl vědět šofér.

– Pán je též přítelem bufetu, řekl graciezně doktor. – Pán chlebíčků. Přítel Markétky.

Řidič si zřejmě uvědomil, že je v blázinci, takže už neřekl nic, jen podal Ivanovi papír a pero. Ivan podepsal.

• Razítko, řekl řidič.

Kocour  na papír otiskl tlapku.

Řidič si poklepal na čelo, mávl rukou a odjel. Vyřídí to příště s někým příčetným.

• Tak pojďme přátelé, řekl doktor. Vyndal z kapsy mosazný klíč a otevřel.

Podle Ivana ten  velký klíč nemohl ke kiosku pasovat – ale už bylo otevřeno.  Ve frontě o dvou lidech byl Ivan hned druhý, takže si nemohl stěžovat.

Už už chtěl mít nakoupeno a jít, pravidelně po svačině mu sestry dávaly další léky, ale nikde neviděl Markétku a nevěděl, po kom chlebíčky chtít.

To už si ale kocour Kocomour  vyskočil na pult a jal se obsluhovat. Seděl na zadních a předníma neuvěřitelně dlouhýma packama bral a balil chlebíčky.

Ivan před něj mlčky přistrčil seznam nákupu.- Vašnosto, přečtěte mi to, vědějí,  že neumím číst, zaskřehotal kocour.

• Náš přítel chce ty humrový, Kocomoure, ty humrový s kolečkem citronu navrchu, řekl doktor. Nemusíš umět číst. Přátelé se znají. Vyber ty nejlepší.

Ivan byl rád, když se konečně dostal ven. Igelitku s chlebíčky držel opatrně jako vzácný kamení.

Už nemyslel na doktora, ani na kocoura, spěchal ke svému pavilonu.

Bál se, že dostane vynadáno, ale vrchní sestra jen vytřeštila oči.

• Ivane! Kde jste byl?

Ukázal na balíček.

• Vy jste byl v bufetu?

Ivan nechápal vůbec nic. Se snažil a zas to bylo špatně.  Toužil jen po tom, sníst si chlebíček.

Pán chlebíčků, vrátilo se mu do hlavy, co říkal ten divný doktor. Šťastně se usmál. Nikdy ničím nebyl a teď je Pán chlebíčků. To řekne Markétce, až zas přijde. A taky mu doktor sliboval kamarády, třeba za ním nějaké pošle.

– On snad nic neví, obrátila se vrchní na kolegyni.

• Ivane, vzala ho za rameno a koukla se mu zblízka do očí.
• Ty chlebíčky nemůžete mít z bufetu. Dneska vůbec neotevřeli. Markétku zajelo auto. Dodávka z lahůdek.
• – Markétka dělá anděla, řekl nechápavě. – Doktor to říkal…

 

-Už na to nemyslete, Ivane, řekla mu sestra, když ho později odváděla na pokoj.

– Máme pro vás i hezký překvapení. Kocourka. Seděl tady v křoví a hrozně mňoukal. Ale zatím se nás bojí.   Ukázala do rohu, kde se ve tmě něco zablýskalo.

 

/únor – září 2018/

 

 

---