Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+14 neviditelných
Cesta vlakem
datum / id26.09.2018 / 490934Vytisknout |
autorGora
kategoriePovídky
témaRodinné
upřesnění kategorieze života reemigrantů
zobrazeno493x
počet tipů28
v oblíbených3x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

Ukázka z rozepsané novely pod zatím pracovním názvem Cesta vlakem.

Cesta vlakem

Léto 1947

 

     Vlak smýkal a kodrcal lidmi, namačkanými uvnitř. Cize a hlučně pro Agnesu, která nikdy nevytáhla paty z vesnice.  Dvakrát denně zastavoval v polích a kdo mohl, vyhrnul se ven. Agnesa neuměla počítat, ale starší bratr  Ďuro ano. Řekl, že v celém vlaku cestuje možná tisíc lidí. Na zastávkách čekaly sestry Červeného kříže. Podaly každému misku polévky a krajíc chleba. Některé děti byly tak slabé, že jim přinesly jídlo až do vagónů.

Vagóny neměly okna. Jelo se dobytčáky, kterými dráhy za války vozily občany se žlutou hvězdou do koncentráků a v době míru zvířata na jatka. Už skoro týden cestovali rumunští Slováci z Bihovských vrchů do země jejich předků, do Československa. Byla to cesta z hladomorem stižené země do slibované země zaslíbené, kde se jim mělo dařit o moc lépe.

Členové početné Honišovy rodiny seděli na vacích s peřinami, které si vezli z domova. Přidržovali se želez na stěnách - ty sloužily k připoutávání býků a krav. Místy byly na podlaze zažrané hnědé fleky. Někdo řekl, že to je prý krev ze židovských transportů.

Každý navrátilec měl nárok na třicet kilo těžké bagáže s oblečením, duchnami a trochou jídla. V rohu stál kýbl, některá z žen jej vždy o zastávce vylila do trávy. Smrad a horko byly všudypřítomné.

   V předchozích dvou týdnech prožitých ve shromaždišti blízko města Oradea se mohli jen jednou osprchovat, před odjezdem. Starší sestra Kata tam ve sprchách odvšivila všechny členy rodiny petrolejem, který dostali přídělem. Doma neměli koupelnu, a tak se nejprve vody tekoucí ze zdi báli.

Na cestu vlakem se oblékli do svátečního. Děvčata měla na sobě oplecka, jednoduché halenky s rovně vsazenými rukávky. Od pasů dolů spodničku po kolena, takzvaný  spodnik. Zavazoval se na tkanici. Spodnik překrývala nařasená sukňa a na ní ještě šata, květovaná zástěra s krajkovým okrajem. Přes oplecko Slovenky oblékaly krátký kabátek černé barvy, děvčata bílý. Vrch kabátku zdobila haraska, velký vlněný šátek se střapci. Ve svátek obouvaly kupované  botky. Chlapci nosívali kalhoty zvané rajtky a malé děti dlouhé bílé košilky. Takhle vyšňořena nastoupila ve městě Oradea rodina do vlaku, který vypravil sociální odbor Československé vlády.

    Agnesa se v příšeří vagónu koukla, co dělá otec. Seděl kousek od ní. Za světla neměla odvahu pohlédnout mu do tváře. To on rozhodnul, že se Honišovci vrátí na Slovensko, náboráři mu slíbili úrodnou zem v okolí Trenčína. To by bylo něco jiného než hornaté Rumunsko!

Pozval je tehdy k stolu. Popíjeli pálenku. Tři muži, z toho dva učitelé - vyslanci z Československa, a otec v jizbě dlouze rokovali o budoucnosti rodiny.  Loupala v chodbě brambory, a tak slyšela:

„Tuná ste všetci chudobní. Máte len ťažkú robotu a Boha. Na rodnom Slovensku na vás čaká lepší život.“

Sliby, sliby, sliby létaly až k ní do pitvora, jak se chodbě říkalo.

„Ako, Martin, poťiahneš kríž? Dobre bude, na Slovensku, po Maďaroch tam zboli krásne domky, pole, sady, radosť hospodarit, povedz - ako?“

Láhev s pálenkou zacinkala o štamprle. Martin Honiš, hlava rodiny, potiahol kříž, to znamenalo, že se třemi křížky podepsal pod smlouvu s náboráři z Československa. Pak se s nimi zkároval, jak zákon káže.

Druhý den šel na trh a prodal krávu. Dostal za ni a další majetek sedm miliónů lei. Teď mu už nic nebránilo v návratu do země předků.

Všechny peníze přepočítával na cenu flašky pálenky. Pálenku uctíval nade vše. Byl bohatý!

Peníze, rumunsky pengi, ukrýval v pevném vaku na zádech. S nimi důkladně zabalené fláky domácího špeku a několik lahví své kořaličky. Batoh sundával jen na noc, pevně ho svíral v náručí. Vypadal, jako by pospával, ale běda, kdyby se někdo přiblížil… byl vždycky zlý, na své i na cizí.

Jednou do jejich ovocného sadu potají přišly děti Ďura Sekáče. Byl to švagr, který umřel poměrně mladý, a ony měly hlad. Trhaly třešně ptačky do čapky po mrtvém otci. Táta je uviděl a popadl čakan. Hnal se do sadu:

„Už ste přišli zdochnuť hlady? Prečo si vás otěc robil, keď nemate čo do huby?“

Naložil jim holí na záda a ještě vzal i tu čepici a sám ji později nosil. Jestli je někdo zplozenec ďábla, tak Martin Honiš, otec.

Odvrátila od něho svůj kradmý pohled. Tolik se jej bála, ale byla zvyklá pozorovat každé jeho hnutí, i jen náznak toho, jestli po ní něco nechce. Pokud by takový okamžik zmeškala, zle by se jí vedlo.

 

   Za sebou zaslechla povědomou melodii. Zpívaly ji Gondečky, další početná famílie, která bydlela na Maďarpotoce jako oni.  Ráda by se přidala, znala slova písničky ze služby, zpívávaly ji slovenské děvečky, ale ve vagónu, před otcem se neodvážila. Náznakem a potichoučku, pobrukovala si každou neděli modlitební písně v lavici mezi svobodnými děvčaty. Ta sedávala v kostele v první řadě, za nimi několik žen, kterým se říkalo prespanky, svobodné matky, všem pro výstrahu. Ty nezpívaly vůbec.

„Vlasy mi až tak stúpaju na hlave, aký maly život ťažký. Hladové děcko mívaly pri polnej robotě dakde na mezi a vlastná rodina je často zavrhla. Většinou sa už nevdaly. Len abysom tak raz nedopadla, ocko mi darmo nevyhrožoval, čo bude, keď dačo donesem...“  povzdechla si v duchu dívka.

Zavřela oči. Pod víčky obraz pastviny, polí a zvolna stoupajících kopců kolem jejich vesnice, smíšené listnaté háje, kde znala každý strom. Odvážela obrázky ze svého šestnáctiletého života kamsi do nové domoviny.

Známá melodie, něco jistého v nejisté budoucnosti, ji ukolébala.

 

 „Boleráz, Boleráz,

zelený Boleráz,

prenocuj, šohajko,

tej noci u nás.

Já bych prenocoval,

sivá holubičko,

kebys mňa vzbudila,

až vejde sluníčko.

Sluníčko vychodí,

milá mňa nebudí,

a to všechno preto,

a to všechno preto,

že ma ráda vídí…

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

31.10.2018 14:07:17Gora
redaktor poezie a prózy

Díky, a ahoj, a zas něco kloudného napiš...

31.10.2018 09:47:32Yan73

Líbí, asi nejvíc, co jsem od Tebe od léta, četl. Ahoj Y.

20.10.2018 20:07:32Gora
redaktor poezie a prózy

Karle, děkuju, potěšil jsi...

20.10.2018 19:27:23Lerak12

Tohle dílko zasluhuje uznání s jakou pečlivostí je "autenticky" vedené. Snaha o přesnou dikci a vylíčené prostředí je pozoruhodné. Přečtení bylo pro mě příjemným prožitkem. 

11.10.2018 12:22:13Gora
redaktor poezie a prózy

Díky, Lakrove, je to skutečně jen malý kousek...možná jsem se unáhlila, chtěla jsem vědět, jak to čtenář přijme...to se jinak nedozvím:-) Všem dík.

11.10.2018 12:20:19Gora
redaktor poezie a prózy

Zdendo, upravila jsem ty problematické věty. Děkuju!

11.10.2018 12:18:22Lakrov
redaktor prózy

Zpočátku to vypadá jako přetřásání dávných vzpomínek  nesené v "národopisném duchu" (který bývá často užíván falešně  a bývá postaven na zkreslených základech). V průběhu čtení to ale získává  zvláštní náladu nejistoty, naděje a "opatrného mládí".  Po dočtení mám dojem, jako by to bylo nedokončené a když odhlédnu  na začátek k názvu a jménu autora, ten dojem se potvrzuje.  Nepůsobí to jako ucelená povídka, ale (chystaný) celek, jehož je součástí,  může být dobrý. Takhle, jako jedna epizoda z mnoha které budou tvořit jakýsi  příběh, to místy působí spíš jako "podávání informací".  

11.10.2018 12:07:51Gora
redaktor poezie a prózy

Díky, připomínky vítám...snad se "rozjedu", doufám...materiálu mám hodně, teď "jen" to umět napsat...rok jsem se připravovala.

11.10.2018 11:59:48Zdenda

Aha. Tak jo. Téma zajímavý.

Podání je takový... no, místy je to takový těžkopádný.

Pár vět mi připadá nešťastně poskládaných - třeba ta o vacích s peřinami.

Slovo "přivrtat" se myslím používá, když se třeba přidělává polička v domě, tedy tam kde se skutečně použije vrtačka. Stěny dobytčáku nejspíš nebuou zděné...

11.10.2018 11:15:00Gora
redaktor poezie a prózy

Zdendo, na ukázku není kategorie, jinak bych neoznačila jako povídku. Je to ukázka z delšího díla. Na pokračování to tady také nebude. Próza to ale je.


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.