Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+7 neviditelných
Když jsem byl malým pasáčkem - Bezovka
datum / id01.10.2018 / 491014Vytisknout |
autorOskar Koblížek
kategoriePróza na pokračování
zobrazeno124x
počet tipů3
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Když jsem byl malým pasáčkem - Bezovka

BEZOVKA

 

   Venku bylo kolem čtyřiceti. Ačkoliv do autobusu proudil vzduch všemi otvory, co byly k mání a dokonce i otevřenými předními dveřmi, lidé se i tak potili jako dveře od chlíva. Mnozí se snažili pocení zaspat, což ovšem dost dobře nešlo. Jiní ho vyháněli mávajícími novinami, či družným rozhovorem se sousedem. V každém případě všichni s nadšením vítali kdejakou alej, kdejaký košatý strom, kdejaké cokoliv, které by na autobus vrhnulo sebemenší stín. Nejvíce vítaným stínem byl vždy les. Všichni cestující ho již zdaleka vyhlíželi a těšili se na něj. Čím hustší, tím veselejší se osazenstvo zdálo být. Očividně bylo zjevné, že by nejraději každý takový les přivítali mohutným potleskem, ale nechtěli vypadat blbě. Ostatně byli jsme v autobuse ČSAD a ne v nějakým laciným prostoduchým komerčním americkým filmu.

   A zrovna, když jsme do jednoho takového "Boubína" vjížděli, ozvala se rána. Autobus se otřásl a pomalu zastavil. Řidič zaklonil hlavu a setrval tak pár chvil. Později jsem si uvědomil, že asi počítal do deseti. Možná i víc. Postavil se vstříc celému autobusu a se zklamáním v hlase nám oznámil, že odešlo kolo. Chvíli mi vrtalo hlavou, kam by asi tak mohlo v tomto hvozdu jít. Až pak mi v mé bystré hlavě došlo, že se to jen tak asi říká, když se něco rozbije. Řidič vystoupil ven a zarazil se u zadního kola. Smutně zakroutil hlavou.

   „Vážení, omlouvám se, ale bude to chvilku trvat," oznamoval, když se oblékal do modráků. Vytáhl jakousi velkou a těžkou páku. Později mi bylo vysvětleno, že to byl klíč. S podivně zlostným pohledem si ho potěžkal a ohnul svůj hřbet. Čekala ho dost neradostná činnost.

   Mě samozřejmě neskutečně zajímalo, jak se asi mění takové velké kolo a tak mě má drahá mamča vzala za ruku a vystoupili jsme z autobusu. Zavedla mě k lopotícímu se mistru volantu, abych viděl, jak vypadá práce v tom nejsyrovějším stavu. Řidič šlapal na páku a udatně u toho funěl a hekal. Zdatně se mu tam snažil sekundovat jakýsi mužík v šedém obleku. Sundal si sako a položil si ho na malý smrček opodál. To po nějakém čase po větvích sklouzlo a uvelebilo se v pažitu mezi různou havětí. Přes dav přihlížejících si toho ale nevšiml a tak zůstalo dál netečně ležet a bylo postupně lustrováno různými breberkami. Zato já jsem si všímal až moc. Měl jsem oči až na vrch hlavy a strkal ji do všemožných děr mezi okolní zvědavce, abych se i já mohl stát plnokrevným čumílkem. Jelikož ale řidič u povolování „milionu“ matic používal dosti jadrná slova, aniž by si ráčil zkontrolovat své obecenstvo a nadšené fanoušky, byl jsem starostlivou máti odtáhnut proti své vůli do lesa. Nechtěla mě tam ale přivázat ke kmeni pevnými řemeny, ani mi narvat do huby roubík z čerstvě vytrženého mechu a urychleně se vzdálit. Jen mě posadila na větší pařez a po zákazu jakéhokoliv opuštění této strategické pozice odešla do dopravního prostředku pro řízek a kus chleba. To bylo bezesporu příjemnější ucpání mluvidel než hrst rašeliníku. Zároveň tak vyřešila problém s mými hloupými manýry, potloukat se kolem „hulvátskéko“ řidiče. I ostatní postupně opouštěli vozidlo. Muži obšťastňovali nedaleké vzrostlé pně a ženy navštívily poněkud vzdálené mlází. I já jsem se opodál, na radu mé maminky, raději trochu vypustil. Prostě se rozhostila taková pohodička mezi borovicemi. Já se tumloval na pařízku, dámy i páni pokuřovali, ptáci na stromech shlíželi na podivné lesní trdlování a zvesela si trylkovali, lesní zvěř z dálky se zájmem sledovala celé to divadélko a řidič dál hekal u výměny kola.

   Když se dílo podařilo a my konečně dorazili do místa přestupu na další autobus, byl náš "přestupák" nenávratně v pr... prachu. Maminka protočila panenky, neboť na přehledném jízdním řádu zbýval už jen jeden spoj a ten jel až za tři hodiny. Nepřemýšlela dlouho. Na nějaké prázdné taktizování zde nebylo místo. Okamžitě zavrhla cukrárnu i místní hostinec. Teplota stoupala a nálada byla pod psa. Dostal jsem napít a hned na to pohlavek, neboť jsem se stačil dvakrát polít. Maminka určila směr a vyrazili jsme po svých. Sice s nechutí, zato odhodlaně. Byly to tři kilometry. Není to moc, já vím, ale s kufrem se to i při sebevětším úsilí jde dost blbě. Zvlášť pak ve spalujícím žáru poblázněného slunce. Plahočili jsme se pomalu a rozvážně. Jinak to ani v tom vedru nešlo. Cestu jsem si v polích zpestřil poměrně rychlým úprkem do kukuřice, abych tam cosi neodbytného vytrousil. Dotíralo to fest a ještě chvíli a zaseknutý knoflík na kalhotách s kšandou mohl být svědkem něčeho opravdu hodně nepěkného. Hned poté se mi ale ulevilo a kukuřice byla jistě vděčná za trochu toho přírodního hnojiva. Maminka si tak na chvíli odložila kufr a spočinula na mezi, mezi jetelem a sněhobílými kopretinami. Mohla si tak v klidu jednu utrhnout a oddělovat okvětní lístky se známou odrhovačkou na rtech, ... dojdeme tam ještě dneska, nedojdeme tam ještě dneska, dojdeme ještě ...

   Když jsem se konečně vynořil zpět k silnici, řekla maminka, že jsem úplně někdo jinej a dala mi zase napít. Pověsila na mě batůžek a popadla kufr. A zrovna když jsme přidali do kroku, předjelo nás bílé embéčko a zastavilo. Řidič vystoupil a zeširoka se usmíval. Byl to pan prodavač z konzumu.

   „Tak za dědečkem, kulíšku?" zeptal se mě. Přikývl jsem. Sice nesměle, ale značně radostně. Auto!

   „Tak si naskoč," A otevřel mi zadní dveře.

   „A co já? Mohla bych se taky přidat?" optala se nenápadně maminka.

   Začali se smát společně s prodavačem a ten popadl kufr, jako by to bylo pírko a šoupl ho do auta. Prostě pěkně kufr do kufru. U odbočky k chalupě nás vyložil a popřál hezké dny, a že prý se máme stavit, že tam bude mít určitě něco dobrého i pro mě. Chtěl jsem tam jít hned!

   Když jsme se doplahočili po kopci až k chalupě, děda tam nebyl a branka byla zamčená. Mamka si sedla do stínu pumpy a oddychovala. Byl jsem samozřejmě zvědavý, kde děda je. Řekla, že asi bude s ovcemi, když jsme nepřijeli na čas a vyslala mě, ať se jdu podívat do chlívku, jestli jsou kudrnáči doma. Nebyli. Posbírala unavené tělo a vydala se do kůlny, kde děda pro tyto případy dával klíč na trámek za vraty.

   Vedro hutnělo. Napumpovali jsme si vodu ze studny a vychutnali si její bystrou ledovou chuť každým douškem. Šťouchla do mě, ať prý tak nehltám, že mě pak bude bolet v krku a jestli bude, dostanu na zadek. Jelikož děda chodil s ovcemi nejčastěji na náš horní palouk, navrhnul jsem, že se po něm podívám. Pověřila mě tedy důležitým poselstvím a já vyrazil do dalšího kopce. Prošel jsem řídkým borovým lesíkem a vystrčil hlavu mezi srhu a lipnici. Byli tam všichni. Ovce škubaly trávu ve velkém a dědeček seděl u lískového remízku se stéblem trávy mezi zuby, opíral se zády o veliký kámen a klimbal. Ten šutr tam byl odjakživa a vypadal jako malá skála. Hrával jsem si tam s malými plyšovými medvídky na horolezce. Medvídci byli zdatní a tak skálu zdolali několikrát z jižní i severní strany. Jen ta východní jim dávala zabrat. Několikrát z ní spadli a dvakrát to museli vzdát těsně pod vrcholem. Ze západní to už nešlo vůbec. Bránil mi v tom jakýsi trnitý keř a tak tato stěna byla pro mě zapovězena stejně, jako odvrácená strana Měsíce.

   První mě uviděla Miluška. Mrkla po mně svýma velkýma očima a zabečela. Pak, jako na povel, zvedli hlavy všichni a taky zabečeli na pozdrav. To trochu vyplašilo dědu a hledal příčinu nezvyklého povyku, až nakonec zabrousil pohledem ke mně.

   „No to je mi ale návštěva. Kdepak jste se toulal, vašnosto?"

   Všechno jsem mu barvitě vypověděl i s tím, že se mám stavit v konzumu pro něco dobrého a stařík okamžitě naznal, že to tam v tom případě musíme vyrazit co nejdřív. Moudrý to muž.

   Když se přivítali s maminkou, která už mezitím vybalila věci a uspořádala je do skříně, poslal mě do ložnice, že prý je tam v demižonu pro mě vytvořená bezová "limonáda". Taková nabídka se neodmítá. U demižonu byla připravená sklenice a gumová hadička na stáčení. S tou jsem to uměl od minula a tak mě nijak nepřekvapila. Co mě překvapilo, byla úžasná chuť bezovky. Byla lahodná a překvapivě, leč osvěživě, štípala na jazyku jako opravdická limonáda. Byla silně návyková. Každou chvíli jsem se k demižonu vracel a plnil sklenku. Chuť cukru s citronem se sladkokysele doplňovala s bezovou příchutí a vytvářela neopakovatelnou chuť. Co na tom, že jsem začínal být rozverný. Poletoval jsem po zahradě jako motýl, čichal ke květinám, pozoroval hmyz a každou chvíli si chodil odcvrknout ke kopřivám do zákoutí za domem. Nejen, že jsem poletoval jako motýl, ale dokonce jsem se tak i začal cítit. Měl jsem podivnou lehkost v rukách i v nohách. Všechno bylo takové hezčí a mnohé složité věci se zčistajasna zdály býti jednoduššími. Například vyšplhat po kamenné zídce na úzkou římsu pod okny. Na té se pak s mýma malýma nožkama dalo pohodlně stát a pokračovat až do okna pokoje s bezovou, podivně kouzelnou kapalinou. Stačilo se od římsy lehce odrazit a šup! Byl jsem opravdu natotata v pokoji. Šlo to tak krásně. Nikdy mě nenapadlo šplhat po zdi jako horolezec a horolezčata dohromady. Proč bych to taky dělal, ale teď? Nač se obtěžovat s dveřmi. Ten nápad prostě přišel sám a byl na sto procent uskutečněn. I všelijaká havěť mi raději šla z cesty. Vlastně ze zdi. Co na tom, že jsem si trochu ušpinil světlé triko a kraťasy. Tedy, ... trochu víc... a třikrát. Kdo ví, kdy naposledy vůbec někdo umyl barák zvenku? Taková nezodpovědnost! Nasál jsem hadicí kapalinu a napadlo mě, že bych ji mohl tím šlauchem pít rovnou. Naštěstí hned první nápor mě přesvědčil, že tudy ne, neboť ten tlak by mi taky mohl roztrhnout držku. Trochu jsem vyprsknul a potřísnil podlahu. No a co? Zůstal jsem tedy u prostého nalévání do sklenice. Svět se kolem pomalu vesele pohupoval, ale zemětřesení to nebylo. Vedro, bezová „limonáda“ a pobíhání kolem chalupy, to byla kombinace, která mě pomalu, ale jistě položila na postel a já s příjemnou únavou v celém těle zlehka přivíral oči. Přicházely ke mně sny, sice jen po špičkách, ale postupně tu byly a zaplnily celou místnost.

   Maminka si po čase taky šla dát limonádu. Uprostřed ustlané postele ležel nějakej divnej velkej brouk. Nakoukla pozorněji a zjistila, že jsem to já, blaženě se usmívám a zhluboka odfukuji. Zavolala dědečka, aby se přišel podívat, jak mu jeho miláček zvalchoval upravenou postel. Děda v dlaních dusil smích.

   „Copak, já mám jen rozvrkočenou postel, ale ty máš zaděláno na pořádný praní," šeptal a ukazoval na moje oblečení.

   „Proboha, kde se to dítě válelo?" zhrozila se maminka a hledala příčinu. Jako správnému detektivovi padlo její oko na parapet s kouskem hlíny, která lehce naznačovala cestičku až k posteli. Bylo jí jasné, že její dítě překonalo a porušilo určitý schválený koridor a to opakovaně a že mu za to bude muset řádně vyčinit. Děda nalil oběma lahodný mok a zároveň se při tom podivil, kolik toho už ubylo. Vypil sklenku a mírně se zarazil. I maminka se zarazila, překvapeně na něj pohlédla a on se trochu provinile usmál.

   „Safra. Vono to asi nějak víc zkvasilo," pokrčil rameny, „máte zpoždění, no..."

   „Tři hodiny?" pohrozila z legrace dědovi maminka, protože bylo jasné, že "šťávičku" stvořil dosti s předstihem, což si v tomhle počasí zákonitě vyžádalo svoji daň.

   „Víš, že podle pavouků bude letos pěkné léto?“ snažil se situaci nějak zachránit.

   Spal jsem blaženě a dlouho. Byl už skoro večer, když jsem se s podivným pocitem v těle vykulil z postele a dorazil za skvěle se bavící dvojicí. Dědeček, inspirován bezovkou, totiž otevřel své „archivní“ víno a vytvořili si pohodový večer u lesa, v chaloupce na skále, u zahradního stolku, pod velikou třešní. A zatímco oni si pomalu zadělávali na mírnou opičku, já v tu chvíli měl tu svoji první už úspěšně za sebou.

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

04.10.2018 13:27:19Oskar Koblížek

Já mám opičky rád, kočkodany nevyjímaje. Ovšem ty "tekuté" už hůř rozcházím. 

03.10.2018 20:26:18Kočkodan
Po té první tě jistě navštívily tisíce dalších opiček. A já jsem ZATÍM tou poslední. Ta tě navíc chválí.
02.10.2018 10:42:45Oskar Koblížek

Tak tohle mě opravdu těší. Hlavně, že se nepřitíží. To je třeba okamžitě přestat!

02.10.2018 09:38:57revírník

To je taková pohodička, si to číst, Oskare! Hned je mi líp, než bylo před chvílí.

01.10.2018 20:18:57Oskar Koblížek

Těší mě, že to ráda čteš.

01.10.2018 18:47:16Diana

Krásně mi četba obohatila večer. To se čte, to hřeje u srdce! Těším se, až vyjde knížka :-)***


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.