Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+12 neviditelných
Na modré obloze
datum / id02.10.2018 / 491041Vytisknout |
autorHurtvl
kategoriePovídky
témaRodinné
zobrazeno59x
počet tipů0
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Na modré obloze

1.

     Je slunečný den a po rozpálených kolejích se kodrcá malá lokálka, aby nás odvezla do míst, kde budeme spolu sami. Nad nimi se tetelí horký vzduch a rozostřuje tak krajinu vpředu, která se před námi postupně otevírá.

     Sedíme proti sobě a pozorujeme otevřeným okýnkem ubíhající stromy, vesnice, pole, louky a na nich pasoucí se stáda koní a krav. Je to poprvé, co spolu budeme sami, odloučeni od běžného života. Proboha, jsme spolu tak krátce, ale přijde mi, že se známe odjakživa.

      Obydlená krajina pozvolna přechází v tu divokou, neosídlenou a kopce, po sléze i hory lemované a z části porostlé lesem naznačují, že se blížíme k cílové stanici.

     Vystupujeme jen sami dva na osamocené, cihlové zastávce, s oprýskanou omítkou, vedle níž vyrůstají bezové keře a která je v horní části obložená dřevem, takže spíše připomíná starou chalupu, někde na kraji vesnice. Jen špatně čitelný nápis s označením místa naznačuje, že se opravdu jedná o železniční zastávku. Okolo jsou patrné zbytky dřevěného plotu, na kterém se podepsal, stejně jako na ni, neúprosný zub času.

     I několik ovocných stromů ve vysoké proschlé trávě, mezi rozpadlými ploty dokazuje, že zde již dlouhá léta nikdo nepobýval.

     Naproti ní začíná les, jehož okraj lemují také bezové keře se svým typickým aroma, když z něj utrhnete list. Vpravo od lesa se terén prudce svažuje a přechází v obrovské údolí táhnoucí se několik kilometrů. Naše kroky směřují k lesní cestičce, kterou obklopují porosty malin a dřišťálů.

    

     Vcházíme do lesa a z našeho okolí se okamžitě zvedají mračna malých mušek a otravných komárů, aby nám zpříjemnili cestu svým neustálým bzučením a poletováním sem a tam.

     Čeká nás ještě dlouhá cesta, než dojdeme k cíli a my víme, že dnes to určitě nebude. Je pozdní odpoledne a pod korunami vzrostlých stromů je příjemný chládek. Odpočati z vlaku, jdeme zpočátku svižným tempem, abychom nahnali drahocenný čas. Ovšem, jak sil ubývá, zpomalujeme i my a potřeba odpočinku na sebe nenechá dlouho čekat.

     Na chvíli zastavíme a trháme sladké maliny, abychom se jimi osvěžili a následně i napili vody, kterou sebou v ruksaku neseme.

     „Teď musíme opatrně, půjdeme blízko srázu, nemám jít první?“ ptám se a opatrně procházím kolem Tebe. „Ano, raději jdi napřed, nemám z toho dobrý pocit,“ odvětíš ustrašeně a já Tě povzbudím: „To máš jedno, já také ne.“ Jdeme cestou nedaleko svažujících se skal, které vystupují ze dna kaňonu, jakoby chránily vše, co se zde ukrývá zrakům diváka. Nad našimi hlavami nenápadně krouží káně, aby se nakonec s hlasitým křikem spustilo střemhlav k zemi za svou kořistí. Plachtí vzduchem, hnáno větrnými proudy a vše živé se mu raději klidí z cesty, aby nepadlo za oběť nenasytnému dravci.

      Bukové porosty, pod nimiž se choulí sasanky a malé semenáčky střídá pozvolna vysoký smrkový porost, zdobený mechem a kapradím.

     Šedé balvany vyčnívající ze spadaného jehličí chvílemi lemují pěšinu, po které kráčíme, aby ji najednou přeťaly a zamezily nám tím

v průchodu. Přeskakujeme přes ně, chytajíc se za ruce a vzájemně si pomáháme, abychom zase po chvíli sestoupili na úzkou pěšinu, klikatící se mezi nimi.

     Ze štěrbin mezi balvany, kam vítr zanesl drobné částečky zemi, vyrůstají trsy světlezeleného kapradí a pod jeho hustými listy se před horkem ukrývají drobní obyvatele lesa. Po hodině cesty, balvanů postupně ubývá, až se objevuje sem, tam nějaký.

     Pěšina zarostlá vysokou trávou se před námi začíná pomalu svažovat do údolí a klikatí se mezi keři, vyrůstajícími, teď již mezi břízami a olšemi, aby vzápětí zmizela v zátočině.

     Scházíme pomalu dolů a celý ten čas si povídáme. Je mi s tebou tak krásně. Les pozvolna houstne a je vidět, že se o něj nikdo nestará. Mísí se zde listnaté a jehličnaté lesy a svou nespoutanou krásou v nás vyvolávají pocit štěstí. Všude kolem je slyšet zpěv ptáků, občas přerušený usilovným klepáním strakapouda, hledajícího potravu pro své potomky. Z údolí k nám doléhá zurčení divoké řeky, valící se mezi rozeklanými skalami. "Podívej, to je nádhera."

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

16.10.2018 11:40:24agáta5

David to napsal dobře... tak a teď máš za sebou popis krajiny a ještě ten příběh, to, co by čtenáře bavilo číst... dlouhé věty tomu neprospívají, po dvou odstavcích jsem si zívla... krajina krásná, dá se o ní psát do halelujá, ale kdo by to četl bez příběhu? Má svých krajin dost.

ani jako cestopis by to neprošlo.

napiš příběh, zážitek, tohle nikdo číst nebude...

15.10.2018 10:46:49DavidPetrik

Textu nejvice ublizuje emocionalni nezucastnenost. Pusobi nadmiru popisne, plose. Jako kdyby cestu nekdo pozoroval jako autor povsechneho cestovniho pruvodce. Formatem text rozhodne nema strukturu povidky. Chybi syzet, postavy. Vlastne vubec nerozumim autotovu zameru. Nic lepsiho k tomu napsat nedokazu. Bohuzel.


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.