Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+14 neviditelných
Holátka
datum / id03.10.2018 / 491051Vytisknout |
autorGora
kategorieMiniatury prozaické
témaRodinné
zobrazeno272x
počet tipů29
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Holátka

Holátka

 

 

Někdo z nájemců v kolonii zahrádek položil na parapet staré ženy pár jablíček. Scvrklých, přešlých prvním mrazíkem.

Pokaždé, když jde k oknu, jako by uslyšela jeho hlas:

 „Sákra – nevotvírej! Číhaj na zahradě. Když uviděj skulinu, vlezou nám do bytu.“

Občas přešel ke kuchyňské lince a vytáhl největší nůž, který tam momentálně byl, a významně jej položil na kostkovaný ubrus.

V takových chvílích nenápadně vložila do kapsy zástěry klíč od domku a mobil. V dusnu dlouho nevětrané kuchyně sledovala každý  pohyb jeho rukou.

Zvykla si odkývat mu „nebezpečné“ postavy tam venku. Prý neměly co jiného na práci, než vlézt oknem nebo dveřmi k nim domů. Nechtěla se  dohadovat, rychle se rozčílil. Přivolávala vzpomínky na dobu, kdy si rozuměli. Byl dříč a měl ji rád, i dnes už dospělé děti.

Představovala si, co zase její pětasedmdesátiletý manžel asi vidí.  Říkal něco o dírách, co z nich vylejzaj lidi bez tváří. Přitom ti venku byli jen obyčejní zahrádkáři, znali se léta.

Když to, co se u nich v kuchyni nikdy nevyslovilo, na něj jednou za čas přišlo, číhal u schránky pečlivě zamčených dveří a letáky vybíral v rukavicích. Hned je házel do kamen. Vítězoslavně volal:

„Vidíš, jak hořej! Kdyby nebyly napuštěný plynem, tak by tak rychle nehořely!“

Párkrát  ve strachu utekla před dům a zamkla zvenku. Mlátil do dveří a řval, že skočí. Okno je v přízemí, a tak by se mu nic vážného nestalo.

Když naposledy doma řádil, odvezla ho rychlá do špitálu a pak zůstal na eldéence. Už se nevrátil.

Opřela dlaň o stále stejný igelitový ubrus. Došourala se k lince a vyndala nožík a misku. Žuchla na zadnici, až zapraštěla židle. Kolena ji nechtěla nosit.

Stahovala  z jablíček  na jeden zátah dlouhé slupečné hady. Slípkám na přilepšenou. Neměla ve zvyku plýtvat.

Pootevřeným oknem slyšela hovory zahrádkářů o letošní úrodě.  Celý den sklízeli listí a sbírali spadaná jablka.

Rozkrojila první holátko bez slupky a řekla:

„Vidíš, hvězdička…budeš dlouho živ.“  

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

09.10.2018 20:29:08Gora
redaktor poezie a prózy

Jiři, děkuju ti...

09.10.2018 18:05:49srozumeni
Bohužel mám ve svém okolí dva podobné případy, nelehké žití... Krásně napsané. prostě, tak jak to je...*****
06.10.2018 20:41:12Gora
redaktor poezie a prózy

Děkuju, Jani...a pěkný večer

06.10.2018 20:39:28vesuvanka

Pěkně napsané a smutné. Zaujal mě závěr. TIP

05.10.2018 08:28:19Gora
redaktor poezie a prózy

Díky, supíku, i za doporučení ke čtení:-)

05.10.2018 08:11:50supizmus

Příjemné čtení. Trochu mi připomnělo kratší novely Jamese Joyce bez jasné pointy. *

04.10.2018 22:15:14Gora
redaktor poezie a prózy

Dodolo, děkuju, ono to snad ani smutné není, je tam smířenost...snad:-)

04.10.2018 22:12:37Dodola

Další smutný příběh o podzimu života. Jakoby vypadl z té podzimní nálady.

04.10.2018 10:12:04revírník

Obdivuhodné, jak dovedeš smutnou životní etapu vtěsnat do jedné miniatury.

04.10.2018 08:57:23Gora
redaktor poezie a prózy

Jardo, tvůj názor mne vždy zajímá...a děkuju!


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.